Po pobřeží Rudého moře na Sinaj

První průplav spojující Nil a Rudé moře byl dokončen už v 5.století př.n.l. Dareiem I. za perské nadvlády nad Egyptem. Časem upadl v zapomnění, až ho koncem 1.století nechal obnovit císař Traján. Naposled byl původní průplav obnoven a používán v ranném středověku, v 7.století po dobytí Egypta Araby.
(Michal Baštán, 9.červenec 2001)

Sharm el-Naga 17kB Z Luxoru odjíždíme v konvoji do Queny, kde se loučíme s Nilem a v dalším konvoji pak pokračujeme Arabskou pouští do přístavu Safága na břehu Rudého moře. Po několika dalších kilometrech odbočujeme do kempu Sharm el-Naga. Egyptské pobřeží Rudého moře je dodnes na mnoha místech zaminováno jako pozůstatek z doby Suezské a Šestidenní války. Teprve v posledním desetiletí se některé lokality začaly turisticky využívat. Nejznámější je Hurghada , ale krásy pestrého podmořského života jezdí obdivovat taky stovky potápěčů, kteří bydlí v jednoduše zařízených kempech, které často vlastní a pronajímá armáda. Jedním z takových kempů je i Sharm el-Naga . Ubytování tu není nejlevnější a noc ve stanu vyjde dráž než jinde v hotelu. Rychle stavíme stany a běžíme se vykoupat v čistém a teplém moři. Konečně si zase na chvíli užijeme lenošení na pláži. V noci mě budí silný vítr, který cloumá stanem a musím proto vstát a natáhnout vypínací šňůry. Sotva se mi podaří usnout, už mě zase někdo budí. Nějaký pomatený romantik si domluvil s místním správcem ,že ho o půl páté vzbudí na východ slunce nad mořem. Správce ovšem zapomněl, ve kterém stanu ten pomatenec spí, a proto pro jistotu budí všechny. Pohled na slunce vyplouvající z moře je pěkný, ale ne že bych kvůli tomu zrovna musel vstávat. Navíc není, kam spěchat, protože celé dopoledne strávíme odpočinkem u moře. Víc než ke koupání to tady je spíš k šnorchlování a pozorování korálů a barevných ryb, i když z některých mám jako suchozemec docela strach. Hodinu před polednem opouštíme kemp a pokračujeme v cestě dál na sever podél pobřeží. Sotva za námi zmizí brána kempu, vypovídá poslušnost autobus a my zůstáváme stát uprostřed kamenité pouště. Na hlavní silnici je to ještě pár set metrů, a tak si řidiči musí poradit sami. Víc než dvě hodiny pak trávíme na žhnoucím, poledním slunci. Teplota se pohybuje mírně nad třicítkou ve stínu, ale ten tu pochopitelně široko daleko žádný není, kromě místa pod autobusem, kde jsou oba řidiči, kteří ovšem rozhodně neodpočívají. Představa, že bych takhle zůstal trčet sám s porouchaným autem, mi docela nahání strach. Naštěstí porucha je brzy odstraněna a po hodině jízdy přijíždíme do Hurghady . Město samotné není ničím zajímavé. Centrum tvoří ulice s poštou, policejní stanicí, několika restauracemi a spoustou krámů se suvenýry. Hlavní atrakcí tu jsou pláže a hotelové komplexy na pobřeží. Popravdě řečeno, pokud někdo není vášnivý potápěč, který vydrží trávit hodiny pozorováním podmořského života na korálových útesech, nevidím důvod, proč trávit dovolenou zrovna tady. Pouštní krajina na pobřeží je dost fádní, po nějaké vegetaci ani stopy (až na několik vysazených palem), voda v moři je slaná až přespříliš, dno je kamenité a několik desítek metrů od břehu je voda tak mělká, že se nedá moc dobře plavat (pak ale dno prudce spadá do hloubky). Přesto všechno sem každoročně přijíždí spousta turistů a stále se staví nové a nové vesnice a bungalovy. Prohlídka Hurghady nám zabrala sotva půlhodinu, kterou jsme využili k napsání a odeslání pohledů, doplnění zásob vody a k malému občerstvení. Pár kilometrů za městem se před námi objevuje velká fontána s tryskající vodou. Vypadá to jako fata morgana, ale ve skutečnosti to je nákladný poutač pro nedaleký hotelový areál. V autobuse se stále častěji ozývají hlasy k zastávce na nějaké pláži, ale cesta vede docela daleko od břehu a už nás začíná tlačit čas. Ke všemu pak musíme zase asi hodinu čekat na konvoj. Ropné věže a ropovod vedoucí souběžně s cestou jsou neklamným znamením, že se blížíme k olejářskému přístavu Rás Záfárana.

Klášter sv.Pavla 19kB Naším dnešním cílem je pouštní klášter sv.Pavla. Od pobřežní magistrály sem vede 12 km dlouhá, úzká cesta stoupající do hor. Pár set metrů před samotným klášterem je vstupní brána, kde se musíme ohlásit a patřičně obléknout (dlouhé kalhoty). Po chvilce přemlouvání je nám nakonec povoleno přenocovat uvnitř areálu, kde je kromě samotného kláštera i několik jednoduše zařízených budov pro poutníky a velká kantýna, na které do daleka září neony s reklamou na Coca colu. Do tmavé noci ještě svíti kříž na jedné z budov a freska zpodobňující sv.Pavla. Nechápu, proč je tady tolik budov, protože téměř nikoho nepotkáváme. Máme možnost po nějaké době opět spát v posteli, ale okolní prostředí nepůsobí moc přívětivě. Venku fouká silný vítr, který zvedá oblaka písku, prachu, a protože jsme v Egyptě tak i odpadků. Jedinou možnost trochu se opláchnout představuje vodovodní kohoutek asi 300 metrů od naší ubytovny, z něhož voda sotva kape. I za to můžeme být vděční, protože voda je tady dost vzácná a musí se dovážet v cisternách. Noc tady asi moc klidná nebude, protože dieselové agregáty dělají pěkný rámus. Na Pavla to všechno dělá takový dojem, že si po večeři bere spacák a ještě s jedním klukem jdou radši spát ven za bránu.

Mnich v klášterní zahradě 18kB Ráno čekáme do 10 hodin, kdy bude prohlídka kláštera. Libor využívá volného času a šplhá na okolní kopce, odkud je vidět celý komplex jako na dlani. Konečně se brána kláštera otevírá a mnich v černé sutaně nás zve dál. Klášter byl založen v pátém století na místech, kde jako poustevník žil koncem 3.století sv.Pavel. Postupně si prohlížíme kapli s jeskyní a hrobem sv.Pavla, fresky z přelomu šestého a sedmého století, studnu se skalním pramenem (4 kubíky za den už pro chod kláštera dávno nestačí), refektář, pětipatrovou strážní věž a zahradu. Od kláštera sv.Pavla se pak vracíme na hlavní cestu a přes Rás Záfárana pokračujeme podél Suezského zálivu na sever. Cesta je dost jednotvárná, a tak brzy usínám. Probouzím se až na předměstí Suezu . Všude kolem je spousta obrovských nádrží na ropu a mezi nimi se klikatí kilometry potrubí. Také na železniční vlečce jsou samé cisterny a na moři kotví desítky tankerů. Na hodinku zastavujeme v centru města. Suez byl založen v 15.století, ale roku 1973 během války Yom Kippur byl prakticky srovnán se zemí, proto toho tady moc zajímavého k vidění není. Zastávku tak využíváme jen k nákupu ovoce. Město opouštíme po úzkých uličkách, kde snad nejezdí nic jiného než káry tažené mezky. Důvod téhle terénní vložky je jediný, chceme vidět Suezský průplav.

Sinaj 16kB První průplav spojující Nil a Rudé moře byl dokončen už v 5.století př.n.l. Dareiem I. za perské nadvlády nad Egyptem. Časem upadl v zapomnění, až ho koncem 1.století nechal obnovit císař Traján. Naposled byl původní průplav obnoven a používán v ranném středověku, v 7.století po dobytí Egypta Araby. Historie nového průplavu se pak začíná psát až po Napoleonově výpravě do Egypta. Špatné výpočty inženýra Lepera, který spočítal rozdíl hladin obou moří na 10 metrů, stavbu opět oddálily, ale již ne na dlouho. Bývalý francouzský diplomat Lesseps dosáhl roku 1856 dohody s egyptským místokrálem Muhammadem Saídem a získal koncesi na stavbu a provozování průplavu na 99 let. Koncese dokonce zaručovala, že pozemky na trasu, stavební materiál a čtyři pětiny pracovních sil poskytne zdarma Egypt. Zpracováním projektu průplavu byl pověřen rakouský inženýr Negrelli (stavitel první železnice u nás). Stavba byla zahájena 22.dubna 1859 a po deseti letech, 17.listopadu 1869 byl průplav slavnostně otevřen. Náklady se sice vyšplhaly na dvojnásobek původní částky a zahynulo přes 120 tisíc dělníků (stejně jako na stavbě prvního průplavu před dvěma tisíci lety), ale cesta po moři do Indie se najednou zkrátila na polovinu. Přesně 99 let po podepsání koncese, 26.července roku 1955 Egypt Suezský průplav znárodnil. Tři roky předtím došlo v Egyptě k převratu, byl svržen král Fárúk I. a moc převzala armáda, jejíž důstojnický sbor byl krajně nacionalistický a samozřejmě protiizraelský. Egypt začal mohutně zbrojit a roku 1954 uzavřel průliv Tírán, jediný přístup do Akabského zálivu. Po znárodnění Suezu pak podepsal obrannou dohodu se Sýrií a Jordánskem. Izrael na tyto kroky ohrožující jeho bezpečnost odpověděl podepsáním tajné dohody s Francií o protiegyptské akci. Koncem října 1956 izraelská armáda obsadila Sinaj a zastavila se až 16km východně od Suezu. Podle dohody pak měla Francie spolu s Velkou Británií vyhlásit ultimátum oběma stranám, které by zajistilo klid zbraní a mezinárodní správu Suezského průplavu. Egypt ovšem ultimátum odmítl a průplav zablokoval potopením konvoje lodí. Anglie a Francie odpověděly bombardováním a následným vyloděním v Port Saidu. Konflikt byl zastaven až po pohrůžce Sovětského Svazu, že Egyptu poskytne vojenskou pomoc. Konflikt znamenal obrovské finanční ztráty pro všechny zúčastněné země, 30% pokles dodávek ropy z Blízkého Východu do Západní Evropy, sblížení Egypta s Rusy a uzavření Suezského průplavu. Průplav byl pak od Šestidenní války do války Yom Kippur palebnou linií a do opětovného provozu se dostal až roku 1975. V současnosti je průplav 195 km dlouhý, 140 až 365 metrů široký a 18 m hluboký. Denně jím proplují tři konvoje lodí, což ročně představuje 30 tisíc lodí a pro Egypt příjem asi 1 mld. dolarů.

Čekání na východ slunce 13kB Suezský průplav 13kB Po delším bloudění po úzkých, pískem napůl zavátých cestách se nám najednou naskýtá fantastický pohled. Za písečnou dunou vedle silnice se pomalu, majestátně sune obrovská loď. Kolem dokola je jenom písek, proto nemůžeme věřit vlastním očím. Teprve když zastavíme, můžeme se přesvědčit, že za vysokým náspem je opravdu průplav. Chvíli sledujeme konvoj lodí plujících do Rudého moře a pak pokračujeme dál, k 17 km vzdálenému Ahmed Hamdy tunelu. Po necelých dvou týdnech strávených v Africe se mžikem ocitáme v Asii. Vracíme se k ústí průplavu v přístavu Port Tawfíq a kolem ropných věží a olejářských měst Abú Zanímá a Abú Rudays jedeme na jih. Pak opouštíme pobřeží Rudého moře a vydáváme se na východ do vnitrozemí k nejvyšším egyptským horám. Když projíždíme malebnou oázou Wádí Fayran, zapadá slunce a do vesnice pod Mojžíšovou horou přijíždíme za úplné tmy. Na kraji vesnice zastavujeme, abychom se navečeřeli a připravili na noční výstup na druhou nejvyšší horu Sinaje , Džebel Músa (2285 m), kde prý Bůh svěřil Mojžíšovi desky se starozákonním desaterem. Nás nahoru neláká ani tak tato biblická souvislost, jako spíš touha vidět krásnou přírodní scenérii při východu slunce v této vyprahlé pouštní krajině. Nahoru vedou dvě cesty. V noci je jistější jít po té pozvolnější, která je ovšem o něco delší.

Chvíli trvá, než si oči zvyknou na tmu a pak můžeme vyrazit. Za světla by to byla pohodlná vycházka, ale teď nám výšlap zabere téměř tři hodiny. Jediná obtížnější pasáž je těsně pod vrcholem, kam vede místy dost strmé schodiště. Nahoře pár místních podnikavců prodává kávu, čaj a půjčuje špinavé deky. Naštěstí jsme si přinesli vlastní spacáky, a protože je docela zima, rychle hledáme volné místo a ukládáme se ke spánku. Poslední z našich spolucestujících dorazili až dvě hodiny potom. Brzy ráno mě budí další přicházející turisté, ale hlavně pěkná kosa. Navíc zjišťuji, že mám ve spacáku díru, kterou škaredě táhne.

Hory Sinaje 13kB Nad klášterem sv.Kateřiny 16kB Pomalu se rozednívá a z šera vystupují obrysy hor kolem nás. Ze sousední hory sv.Kateřiny (2639 m) sleduje východ slunce taky pár lidí, ale kolem nás je pěkně narváno. Konečně se slunce vyhoupne nad obzor a skály se rozzáří do oranžova. Teplé barvy a dlouhé stíny dělají okolní pustou krajinu tak plastickou a zajímavou, že skoro nikdo neodolá, aby neudělal pár fotek. Čeká nás teď sestup po třech tisících schodech, které končí nebo spíš začínají o 700 metrů níž u kláštera sv.Kateřiny . Je to nejstarší souvisle fungující křesťanský klášter na světě. Kapli zasvěcenou Panně Marii zde nechala postavit roku 330 matka císaře Konstantina, Helena. V 6.století pak císař Justinián nechal kapli rozšířit a opevnil ji 15 m vysokou zdí. Kromě Justiniánovy baziliky vyzdobené byzantskými mozaikami je v areálu kláštera i kaple Hořícího Keře postavená v místech, kde dal Bůh Mojžíšovi znamení. Klášter je taky známý svou sbírkou ikon a světoznámou knihovnou, kterou významem předčí jenom knihovna ve Vatikánu.

Po prohlídce kláštera nasedáme do autobusu a z hor se vydáváme opět k moři. Čeká nás den odpočinku v Dahabu , bývalé beduínské vesnici. Dnes je toto místo plné restaurací, barů, levných hotelů a kempů. Válet se na pláži, potápět se nebo se jen zkouřit levnou trávou sem jezdí mladí z celého světa, ale překvapivě nejvíc je tady asi Izraelců. Pláž ani moře mě tu moc nenadchlo, proto jdu s kluky na večeři a pak se vracím do kempu, kde se snažím s největším sebezapřením oholit čtrnáctidenní strniště, protože už zítra nás čeká návrat do Izraele.