Oáza Al-Fayyum - policista na příděl
Za chvilku dorazil mužík v khaki uniformně s nápisem turistická a památková policie a že prý půjde s námi. Po několika teroristických útocích, hlavně na německé turisty, se vláda rozhodla zainvestovat do bezpečnosti návštěvníků a tak nám za chvíli ani nepřišlo divné, že jsme na každém rohu potkali vojáka se samopalem. I když, osobní policista v Al-Fayyum byl opravdu raritou…(Radka Cudlínová, 13.červen 2002)
V loňském roce jsem se s přítelem Michalem rozhodli navštívit Egypt. Využili jsme nabídky jedné nejmenované studentské agentury, koupili velice výhodně letenky a vypravili se do země, o které jsme zatím jen četli v učebnicích dějepisu. Cestou jsme potkali další dva človíčky a tak jsme cestovali ve čtyřech (tento počet je ideální).
Lucka s Petrem nás přivedli na zajímavou myšlenku, opustit Káhiru co nejdříve (náš původní plán byl, zůstat na chvíli v Káhiře, abychom se stihli rozkoukat) a pobýt tam pár dnů až ke konci. Ukázalo se to jako dobrý nápad a tak jsme v tom ohromném mumraji začali hledat vlak či autobus do oázy Al-Fayyum, která se měla nacházet necelých 100 km od hlavního města.
Již zpočátku jsme poznali jednu základní egyptskou vlastnost - nikdo vám rovnou neřekne, že neví a raději vás pošle na opačnou stranu. A tak jsme bloudili a bloudili kolem Ramess Station, na nádraží, na autobusech a všude kde se dalo a nikdo nám nebyl schopen říci, jestli vůbec něco jede do Al-Fayyum.
Když už jsme to chtěli vzdát, potkali jsme egyptského človíčka, který celkem slušně mluvil anglicky. Ať prý jdeme s ním, že nás dovede na autobus. Už jsme rezignovali a nechali se naložit do mikrobusu a odvézt na jiné autobusové nádraží. Světe div se, ale autobus do Al-Fayyum odtud opravdu jel! Po chvilce dohadování jsme si koupili lístky (23 LE pro 4 osoby) do celkem slušného Neoplanu a vyrazili do naší první oázy.
Podle Lonely Planet jsme si v Al-Fayyum vybrali hotel Karoun (je tam dodatek horrible and terrible), ale kluky zlákala jeho cena a tak jsme ho i celkem rychle našli. Byl opravdu strašný, všude byla špína, dveře nešly pořádně zamknout a sprchy se používaly místo záchodů. Ale cena 14 LE pro všechny čtyři nás zlákala a nakonec jsme si řekli, že by to mohlo být ještě horší a ulehli k pořádnému spánku.
Probudili jsme se docela brzy a rozhodli se vyrazit na prohlídku oázy. Náš první den v Egyptě. V Lonely Planet jsme si našli pár míst, která by stála za zhlédnutí a tak jsme vyrazili. V recepci (to je silné slovo), u starého omšelého stolu seděl zřejmě majitel a ten nám posunky sdělil, ať počkáme. Za chvilku dorazil mužík v khaki uniformně s nápisem "turistická a památková policie" a že prý půjde s námi. Snažili jsme se ho přesvědčit, že s námi chodit nemusí, ale nedal se odbýt a celý den strávil s námi. Po několika teroristických útocích, hlavně na německé turisty, se vláda rozhodla zainvestovat do bezpečnosti návštěvníků a tak nám za chvíli ani nepřišlo divné, že jsme na každém rohu potkali vojáka se samopalem. I když, osobní policista v Al-Fayyum byl opravdu raritou. Turistů jezdí do této oázy velmi málo a proto si je "hýčkají".
Kousek od hotelu bylo nádraží, a tak jsme se vydali na obhlídku, abychom zjistili, jak se dostaneme v následujících dnech do Luxoru. Nádražní budova byla omšelá a nástupiště vypadalo dost zašle (na druhou stranu, bylo podobné Káhirskému, takže nás to nepřekvapilo). Nás policista (dále pouze "skrček", jak jsme ho s láskou nazvali) nás zavedl do kanceláře přednosty a jelikož neuměl slovo anglicky, pouze nám naznačoval, ať se zeptáme přímo uvnitř. Dostali jsme čaj a porušili tak hned několik zásad o konzumaci místních potravin (viz. Lonely Planet). Těžko někdo vařil čaj z jiné, než místní vody… Tuto zásadu jsme od této doby začali porušovat několikrát denně a přesto jsme byli asi jedinými turisty, kteří za celou dobu pobytu neměli ani jednou střevní problémy.
Asi po půl hodině různého telefonování jsme se dozvěděli, ať přijdeme druhý den v sedm, jede prý vlak do Luxoru. Odešli jsme a skrček nám naznačil, že námi vybraná místa v oáze vidět nemůžeme, ale pojede s námi k jezeru Karoun. Tak jsme řekli, že ano a už jsme jeli. Cestou jsme zastavili v parku s vodními prameny, které již zřejmě vyschly, takže jsme bohužel nic neviděli. Krom dívčí školy, jejížto žákyně se vrhly na kluky a chtěly se s nimi hned fotografovat.
K jezeru jsme se dostali několika místními popelnicemi, což jsou auta starší výroby s krytou korbou, a dvěmi úzkými lavičkami, kam se má vejít 12 lidí (alá sardinky). Díky našemu policistovi jsme ušetřili asi hodně peněz, znal místní ceny, které byly kolem 0,50 LE na osobu, za jednu cestu.
Jezero Karoun je obrovská vodní plocha. Vypadá jak moře a všude kolem je spousta odpadků. Dali jsme si kávu v místní "restauraci" a poprvé se nechali obrat a to o 2 LE za jeden maličký šáleček. Trochu nás to naštvalo a tak jsme se chtěli projít. Ne tak náš skrček, který si stěžoval, že ho bolí kolena a samotné nás pustit nechtěl. Nakonec jsme se šli kousek projít a pak to vzali zpátky do města. Cestou nám ještě skrček koupil místní hrubé placky (cca 12 ks za 0,50 LE), abychom měli co ke svačině a dali si popolední pauzu.
Navečer jsme se vypravili podívat do města a okouknout místní potravinové obchůdky. Poprvé jsme vyzkoušeli typickou místní pochutinu "Koscher" - směs několika druhů těstovin, rýže a drobné čočky, zalitá blíže neurčenou rajčatovou omáčkou a zasypaná osmaženou cibulkou. Dostali jsme to nasypané do placky a stálo to opravdu za to. Koupili jsme nějakou vodu a sýry a večer docela rádi zapadli do našich spacáků plni dojmů z prvního dne v Egyptě.
Ráno jsme vstali velmi brzy, kolem šesté a na sedmou jsme již byli na nádraží a těšili se na přesun do Luxoru. To jsme ale ještě nevěděli, co nás cestou všechno čeká.
|
|