Napříč sluncem a věky provoněnými místy stvořenými k rozjímání
(METRO, 2.červenec 1999)
1/ Začínat reportáž
- či v tomto případě fotoreportáž - o zemi slunce, písku, oliv a datlových palem, o zemi dobrého jídla, poklidného životního rytmu a pohodových lidí lpících na tradicích, povídáním o hřbitově je poněkud morbidní. Přiznávám. Ale jednak má časně jarní cesta po severním Tunisku - když pominu letiště a hotel - začala vskutku tady, na hřbitově Borj-el-Amri, necelých 40 km od hlavního města směrem na jihozápad. A potom - zdá se mi, že bylo cosi symbolického v tom kusu země pokrytém 1.578 bílými hroby vojáků spojeneckých armád padlých zde v letech 1942 a 43, kdy se 2. světová válka rozšířila až na území Afriky. Cosi symbolického nikoli utrpením těch mrtvých, kteří zde zůstali - odloučeni od svých rodin a blízkých stovkami kilometrů i věčností. Symbolického pietou, s jakou zdejší obyvatelé k těmto zesnulým přistupují; pokorou, s jakou se starají nejen o živé, ale i o mrtvé - třeba i cizince - prosti předsudků a prvoplánové zášti. Náš průvodce řekl: "Hřbitov je upravován za státní peníze, pozůstalí se o něj pochopitelně starat nemohou." V tu chvíli se mi vybavil památník v Lidicích či spíše to, co mělo být památníkem českého národa českým obětem na českém území - věčně neposekaná tráva, neupravené cesty, odpudivý železobetonový fragment, věčné neplodné diskuse o tom, kdo má údržbu místa platit, kdo se má o něj starat. Národní ostuda. Se studem procházím mezi hroby - čistými, rozkvetlými, až úzkostlivě upravenými a zdravím dva zahradníky v plné práci. Pokynou hlavami a dál mlčky plejí cestičky mezi náhrobky, na nichž namnoze jméno padlého vojáka nahrazuje jen anglický nápis: "Jeho jméno zná Bůh."
2/ Do Tabarky,
středně velkého přístavního města, ležícího asi 150 kilometrů od Tunisu, přijíždíme navečer. Procházíme se po pobřeží a útok historie na naše city začíná. Útok historie, kterou v Tunisku postupně začínáte vnímat jako něco, co na vás dýchá ze všech stran, co vás obklopuje a všeobjímá, co vás udivuje stále víc a víc - tím víc, čím míň tyto věky, které přecházejí nad jejich územím i hlavami a zanechávají za sebou nesmazatelné otisky, vnímají místní obyvatelé. Původní "Thabaraca" byla založena v 5. stol. př. n. l. a její jméno znamená "úrodný kraj". Od nepaměti se tu těžilo dřevo, železné rudy, olovo. Žlutý mramor si odtud Římani odváželi až do své vlasti. Obchodovalo se tu se zvířaty - zejména s leopardy. Neproniknutelné lesy tu sice zůstaly dodnes, ale šelmu kočkovitou už tu prý nepotkáme - poslední leopard tu byl viděn v roce 1932, poslední lev o osm let později. Také průzračné moře pod majákem skrývá své poklady. V létě se tu můžete pod odborným dohledem potopit a pozorovat nejen všechny možné mořské ryby, ale sáhnout si i na rudé korály. Tabarce vévodí Janovská pevnost ze 16. stol. (foto). V roce 1881 tu byl francouzským námořnictvem zřízen maják, který funguje dodnes. Dlouho už ale cestu lodím brázdícím křížem krážem oceány ukazovat nebude. Do konce letošního roku tu má být zprovozněno muzeum, které bude zachycovat historii celé severní oblasti i život v ní. Teď je to ale ještě maják. A jako takový se smí fotografovat jen z uctivé vzdálenosti, nebo raději vůbec ne - stejně jako všechny vojenské a policejní objekty, příslušníci armády, policie, domobrany, úhrnem "uniformy" a prezidentský palác - což ostatně za několik dní poznáme málem na vlastní kůži.
3/ Úrodnost kraje
však Tabarčané nepřestali dokazovat ani poté, co tu vymřeli leopardi a "došel" mramor. Začali pěstovat korkovníky. Továrna na zpracování korku, která v Tabarce vznikla v roce 1922, tak spolu s dalšími pěti korkárnami napomohla Tunisku, aby zaujalo páté místo ve výrobě této suroviny na světě. Dnes se zde korkovníky pěstují na 73.000 ha a ročně se tu vyrobí až 8.000 tun kvalitního korku. Jen pro ilustraci - jedna tuna korku se prodává zhruba za 1.000 USD. Tunisané své úspěchy rádi ukazují. Proto hned vedle korkárny zřídili muzeum. Není to ale muzeum, jak je známe my - s exponáty ve skleněných vitrínách a průvodcem odříkávajícím historii. Vcházíme do dlouhé místnosti, kde je - kromě strojů na zpracování - ze stromové kůry snad úplně všechno. Hned u vchodu se nás ujme muž - těžko říct, zda je to průvodce převlečený za dělníka či naopak - každopádně si kvůli nám obléká čistý modrý plášť. Spíš než výkladu se od něj dočkáme instruktáže: Tak vypadá surový korek, právě stažený ze stromu, tady se nařeže na kusy, tady na menší kousky, tento stroj z něj vyseká špunty (foto), tenhle špunty obrousí... A tohle všechno se z korku dělá, ukazuje muž v plášti na poličky, na kterých leží asi tři desítky váziček, hrnečků, podnosů, lampiček, ale i "diplomatek"a bloků... A jelikož korek se dá vylisovat až do úplného "papírova", je tu z něj i kalendář a vizitky.
4/ Nedaleko baziliky
(foto) se nerušeně pasou ovce. Kolem divadla projíždí traktor. Jsme rádi, že jsme tu. Není totiž 60 km jako 60 km. Zatímco 60 km z Prahy do Mladé Boleslavi netrvá ani hodinu, 60 km z Tabarky do Chimtou jsme v terénní Toyotě jeli více než tři hodiny. Na druhé straně jen místy asfaltová silnice - protínající nečetné vesnice, plné pobíhajících dětí, a kroutící se po vrcholcích hor, hned stoupající, hned klesající - je nepoměrně zajímavější než mladoboleslavská dálnice. A když ještě cestou narazíte na objížďku, která vede několik kilometrů pouze kolejemi vyjetými v poli, je iluze dobrodružství dokonalá. Bazilika a divadlo v Chimtou, stejně jako zbytky celého města, byly postaveny v 2. stol. př. n. l., místní obyvatelé na to ale zřejmě moc nemyslí. Na mnoha místech, zejména tam, kam ještě noha turisty "nevkračuje" tak často, žijí mezi antickými památkami zcela nenuceně. Starší generace tu pase ovce, mládež o zastávku dál, v Bulla Regii, zase posedává v rozvalinách a učí se školní látku. Úplně ladem však v Chimtou antické památky "neleží". I zde stojí o něco dál muzeum, v němž jsou nejvzácnější nálezy - včetně 2.000 let starého hydraulického lisu - zachovány a svědomitě opečovávány. V domku vedle muzea němečtí archeologové spřádají plány na obnovu města, které bylo zbudována kvůli těžbě mramoru odváženého odsud až do Egypta a Říma, dle původních plánů. Tak si tu tak sedím na zbytku 20 století starého domu, mezi ovcemi s černými hlavami a přemýšlím o tom, jaké jsem měla štěstí, že jsem se sem dostala už teď a ne až za pár let, kdy tu sice zřejmě bude stát římské město i s pracovním táborem v celé kráse, ale kdy zároveň stádo ovcí nahradí stáda povykujících turistů.
5/ Dalším antickým
městem na naší cestě je Bulla Regia. Ve 3. stol př. n. l. tu na 74 hektarech žilo 20.000 Římanů. Bydleli ve dvou- až třípatrových vilách, přičemž spodní patro přesně kopírovalo horní a navíc ochraňovalo jeho obyvatele před horkem. Proto bylo spodní patro z velké části zakopáno pod zemí a stavitelé museli zabránit vlhnutí zdí. Do rohů proto dávali trubky plněné sádrou, která vlhkost vstřebávala. Horní patra se dodnes pochopitelně nezachovala, spodní ano: Uprostřed prosluněné atrium (foto), vpravo samostatný dětský pokoj, uprostřed ložnice pro ženu, vpravo obývací pokoj pro muže - samozřejmě největší. Všechny pokoje jsou bohatě vykládány složitými mozaikami na podlaze i na stěnách - podle výjevů se dá často určit, k čemu pokoj či celý dům sloužil. V koupelně jsou kóje nejen pro teplou a studenou, ale i pro vlažnou vodu. Kamenné poličky určené kelímkům s ženským make-upem. Samozřejmě kanalizace. Archeologové údajně zjistili, že Římané, kteří zde žili, jedli převážně zvěřinu a ovoce a zapíjeli to vínem. O zmíněných 20.000 svobodných občanů se staralo 50.000 otroků...
6/ Z poklidných
a z jako k rozjímání stvořených měst provoněných sluncem a dávnými věky se vracíme do Tunisu. Ale něco nám ta místa přece jen připomíná - v národním muzeu v Bardu, na předměstí hlavního města, Tunisané shromáždili naprosto unikátní sbírku římských mozaik, které "posbírali" po celé zemi. Poklid a rozjímání ale už kamsi zmizely - muzeem hýbe zmatení jazyků, každá skupina turistů má svého průvodce, některé skupiny jsou dokonce smíšené, a tak si průvodce stoupá k mozaice a nejprve mluví německy, pak anglicky a znovu německy a tak dokola, a mezi tím běhají děti a bleskají fotoaparáty. Nejsou to ale jen mozaiky, co je k vidění v domě bývalého beje. Jsou tu i sochy a vitríny s kroji a zlatými ozdobami. V jednom koutě stojí zmenšená napodobenina chrámu, kde Římané obětovali Bohům (foto). Poté, co nám průvodce osvětlí, že tito lidé měli, ještě předtím, než se naučili obětovat Bohům ovce, ve zvyku obětovat prvorozeného syna - lesk této bezpochyby rozvinuté civilizace v našich očích přece jen poněkud pohasíná.
7/ Mezi Tunisem
a Kartágem jezdí nadzemní metro. Je 16 kilometrů dlouhé a jmenuje se TGM, což kupodivu nejsou iniciály našeho prvního prezidenta, ale jména tří nejdůležitějších stanic: Tunis, La Goulette, La Marsa. Vagony TGM jsou moderní, leč úplně stejně přecpané jako vagony podzemního metra v Praze ve čtyři hodiny odpoledne. Kromě toho musíte nastupovat velmi svižně - skutečnost, že by se "dveře zavíraly", vám nikdo neřekne, o tom, že byste měli "ukončit nástup", ani nemluvě - takže než jsme nastoupili, ujely nám dva nacpané vlaky doslova před nosem. Do Kartága jsme se tak dostali o něco později, než bychom si představovali. U brány ani v pokladně nikdo nebyl, vypadalo to, že je zavřeno. Dveře však povolily, a tak jsme správně po česku vstoupili. Je fakt, že prohlídku města, založeného v roce 814 př. n. l. královnou Dido a zničeného o šest století později, nám žádní turisti nerušili. Háček byl v tom, že za kartaginským přístavištěm a vysokou bílou zdí stojí již výše zmíněný prezidentský palác (na snímku v pozadí). A ten je pečlivě střežen. Trosky legendárního města, které "muselo být zničeno", navíc naneštěstí nebylo možno kvůli sluníčku fotit směrem "od paláce", ale výhradně směrem "k paláci". Což samopalníkům neuniklo. Nevím, zda nás chtěli postřílet, zatknout či alespoň ulehčit od filmů ve fotoaparátech - náš průvodce byl naštěstí Tunisan, takže nám v tu chvíli nahradil "nárazníkové pásmo". Faktem zůstává, že jsme Kartágo opustili o něco málo rychleji, než jsme se do něj vplížili.
8/ Ilustrovat
pohledem na hřbitov povídání o zvycích obyvatel Tuniska či kterékoliv jiné země možná není - podobně jako v úvodu - nejšťastnější. Ale pohled na hřbitov nemusí být nutně tragický, patří-li hroby lidem, kteří zemřeli převážně přirozenou smrtí. V Tunisku se všichni zesnulí pohřbívají do země, jelikož náboženství zakazuje pohřeb žehem. Nepohřbívá se ale v rakvích, tělo se pouze obalí plátnem. Všechny hroby jsou "hlavou" obráceny směrem k Mekce. Na bílých či modrých náhrobních kamenech jsou vytesány citáty z koránu. Podle počtu kamenů se pozná, jestli zde odpočívá žena či muž: Muž má jen jeden náhrobní kámen, žena dva. Rozdíly v postavení žen a mužů jsou ostatně patrné i v životě. Na ulicích např. vidíte prakticky výhradně muže - procházejí se, sami či ve skupinkách, drží se kolem ramen, živě rozprávějí. Večer usedají do kaváren, popíjejí mátový čaj (islám alkohol zakazuje), kouří vodní dýmky, hrají karty. Existují dokonce restaurace, které jsou určeny výhradně mužům. To se samozřejmě může zdát jako jednoznačná diskriminace žen, ale není to tak. Pokud by žena do takové "pánské restaurace" přišla, byla by normálně obsloužena. Žádná Tunisanka to však prý neudělá, protože by mužům zkazila zábavu - byli by ze slušnosti nuceni změnit nejen témata hovoru, ale i slovník... Na tržišti ženu uvidíte nakupovat, ale nikdy ne prodávat. Naopak koberce, jimiž je Tunisko vyhlášené, tkají výhradně ženy. Ženy také vaří. A možná to je - více než cokoliv jiného - důvodem, proč je není vidět na ulicích. Uvařit zde oběd nebo večeři není jako zaběhnout v poledne na hamburgera a večer si dát chleba se salámem. Každé jídlo má několik chodů, které se však dají stěží spočítat už proto, že první chod je "nultý". Těžko si představuji, kolik času zabere tento bezpočet chodů uvařit. V něčem jsou na tom ale místní ženy určitě lépe než Evropanky. Jejich postavení při rozvodech je totiž víc než rovnoprávné. Když se tuniské manželství rozvádí, dostanou sice manželé několik možností ke smíru, pokud se ale na dalším soužití nedohodnou, jde už vše vcelku hladce. Žádné tahání o děti ani o majetek - manželce automaticky zůstává nejen potomek, ale také dům (98 % Tunisanů žije v rodinných domech) a jeho zařízení. Dělí se pouze bankovní konta. Lapidárně řečeno: Exmanžel si bere ponožky a odchází středem. Ne však tak docela - ještě je mu buď vyměřeno odškodné, které manželce vyplatí jednorázově, či výživné, které jí platí měsíčně. Tím vším se stát snaží zajistit, aby na rozvod - alespoň po materiální stránce - nedoplácely děti a aby bylo postaráno o ženy, které jsou v mnoha případech v domácnosti. Jednoznačně příjemnější je pro pány bezpochyby svatba, která je stále prestižní záležitostí. Trvá týden. Nejprve slaví nevěsta i ženich odděleně se svými přáteli. Žena je v té době připravována na obřad mj. tím, že jí přítelkyně henou na ruce malují ornamenty. Jelikož hena dlouho schne a čáry se musí až čtyřikrát obtahovat, prodávají se speciální svatební rukavice, které nevěsta do obřadu nosí. Po třech dnech se rodiny svatebčanů sejdou a slaví společně. Obřad se koná buď na úřadě, nebo může úředník novomanžele oddat přímo u nich v domě. Na svatbu se skládají všichni členové rodiny. Ty nejlevnější vdavky totiž přijdou v přepočtu minimálně na 300.000 korun...
9/ Datle
se v Tunisku konzumují na každém kroku. Jedí se čerstvé, jedí se v zákuscích, pijí se jako likér Thibarin. Tunisané vůbec jedí často, rádi a na naše poměry opravdu hodně. Jak už bylo řečeno, nejprve dostanete v každé restauraci na stůl nultý chod. Ten sestává z bílého chleba, tuňáka a oliv. Statečnější povahy si mohou posloužit i tzv. harissou, což jsou rozemleté sušené papričky a další koření, to celé v oleji. Ať už harissu Tunisané připravují jakkoliv, v každém případě je velmi ostrá. Je pravda, že náš řidič si ji klidně mazal na veku jako máslo. Ale je také pravda, že já jsem ji ochutnala jednou - vlastně jsem jen olízla špičku hrotu vidličky namočené v harisse - ještě za několik hodin jsem měla půlku úst jako po lokální anestezii. Ještě že na stole je vždy po ruce některé z lahodných tuniských vín. A ta jsou sladká po slunci. Pak se na stole objeví první chod - bílý chleba, studené i teplé zeleninové saláty, mořské plody v nejrůznějších úpravách, speciální jednohubky. Ochutnáte Mechouiu - salát z opečených paprik, rajčat, cibule, tuňáka, sardelek, vajec, oliv a kapary, zalitý olivovým olejem. Taky Brik - průsvitný pirožek plněný vejcem a směsí petrželky, tuňáka, kapary, černého pepře či kraby. Až když máte pocit, že už jste po vydatném obědě, přinesou hlavní chod: celou grilovanou mořskou rybu, kus jehněte na špízu nebo couscous (tuto mísu plnou dušeného skopového či rybího masa, zeleniny a pšeničné krupice byste do sebe celou nedostali ani po celodenním půstu). A ve chvíli, kdy zřetelně cítíte, že ke svému plnému bachoru budete potřebovat ještě knihu, čepec a slez, abyste nepraskli, je nutné, abyste si dali tuniské zákusky - velmi sladké dortíky z oříšků, pistácií, medu a všudypřítomných datlí. Či alespoň mísu plnou čerstvého ovoce přímo ze stromu. No a potom ještě voňavý čaj vařený s cukrem, v němž je ponořena snítka čerstvé máty. A na závěr snad už jen sklínku fíkového brandy Boukha. Nebo je snad libo ještě šálek neuvěřitelně silné kávy s růžovým aroma?
10/ Tunisko,
to ale samozřejmě nejsou jen historie, tradice, zvyky. Jsou to i hotelové komplexy, bazény, moderní pláže, golfová hřiště, tenisové kurty. Mezi hotely si můžete vybírat podle libosti od tří- až po pětihvězdičkové - pokud ale začnete vybírat včas. Kdo si vzpomene na poslední chvíli, těžko najde byť i jen jedno lůžko z těch 175.000, která jsou v 650 hotelích připravena, volné. Ve chvíli, kdy minete recepci zvoleného hotelu, můžete bohužel (či pro někoho možná bohudík) lehce zapomenout, ve kterém jste městě, zemi, ba i světadílu. Pokud výzdoba interiéru vstupní haly ještě alespoň připomíná ornamenty, které jste viděli na stropech v Bardu, za dveřmi svého pokoje už jen z lednice vylovíte colu, zapnete TV stanici, jejíž jazykem vládnete - na výběr máte většinou hned z několika arabských, francouzských a německých -, a můžete odpočívat a rozjímat. Ale už ne jako v Africe, ale prostě jako v hotelu. Jediné, co vám připomene, že jste v arabském světě, je obrázek mešity na toaletce a šipka, která ukazuje směr, jímž leží Mekka - směr, kam se muslimové modlí. Hotelový komfort je jistě příjemný, jenže pro mne je až příliš neosobní a neautentický, a tak tu sedím a musím alespoň odhrnout tři těžké závěsy a otevřít balkonové dveře, abych cítila vlahý vítr s vůní ještě studeného moře. Myslím na to, že tuniský státní rozpočet je každodenně posilován 4,4 milionu tuniských dinárů z cestovního ruchu, což není zanedbatelné. A potom na ovce s černými hlavami, které se nerušeně pásly před zbytkem antické baziliky tam v horách, kam je to - zatím - pro turisty trochu nepohodlně daleko.TEXT A FOTO DANIELA PROKOPOVÁ
METRO FAKTA: TUNISKO
| Oficiální název státu | Al-džumhúríja at-Túnisíja, Tuniská republika | ||||||
| Státní zřízení | republika | ||||||
| Členství v mezinár. org. | OSN, Org. africké jednoty, Arabská liga | ||||||
| Hlavní město | Tunis, cca 2 mil. obyvatel | ||||||
| Rozloha | cca 164.000 km2, 1/4 území zabírá Sahara | ||||||
| Délka pobřeží | 1.300 km | ||||||
| Počet obyvatel | cca 9 mil. | ||||||
| Měna | tuniský dinár (1TD = cca 1 USD) | ||||||
| Zdroj: Honzák, F., Pečenka, M.: Státy a jejich představitelé, Libri, 1994 | |||||||
| a Tuniský národní úřad pro cestovní ruch | |||||||
|
|