Horký dech Kartága

V tuniském obřím přístavu kotví bachraté lodě naložené fosfáty. Tunisko se svým 1.300 kilometrů dlouhým pobřežím je čtvrtým největším světovým vývozcem této strategické suroviny. A navíc nabízí světu olivy, citrusy, velmi žádanou rudu se značným obsahem železa, také - jak jinak v těchto zeměpisných šířkách - naftu. Navíc se tato země pyšní turistickým, takzvaným "slunečním" průmyslem. Kde ještě loni byla sluncem sežehlá louka, dnes stojí nádherný hotel v maurském či moderním slohu a nabízí svoji náruč. Je horko, jak také jinak, když Sahara je, co by kamenem dohodil. Přes milosrdný filtr atlaských kopců fouká pouštní vítr scirocco. Občas prolétnou chvějícím se vzduchem zrnka saharského písku. Před 400 tisíci lety se v těchto místech, jak dokládají archeologické nálezy, objevil první člověk. Dnes už tady homo sapiens není výjimečným zjevem, výběr je bohatý. Žijí zde Arabové, Tunisané, Berbeři, Malťané, Italové, Židé. Také Francouzi. Ti se tady - doufajíce, že jde o trvalý pobyt - zabydleli v roce 1881 a k vlastnímu překvapení uslyšeli 20. března 1956, jak jim zvoní hrana...

PĚTASEDMDESÁT LET bylo Tunisko francouzským protektorátem, k němuž nás, ač je to zdánlivě k nevíře, vážou velmi neblahé vzpomínky. Tehdejší potupnou smlouvu z roku 1881 mezi mocnou Francií a tuniským bejem, kterému nezbylo nic jiného než podepsat, si v roce 1939 vzal k ruce Hitler, když v temné březnové noci vytvořil další protektorát a chtěl mu před světem dodat nádech jakési smluvní legality.

TUNISKO, kde se na křižovatce dějin sbíhají africké, arabské a středozemské rysy a civilizace uplynulých tří tisíc let zanechala nesmazatelné stopy, je zemí pokroku. Zákon zakazuje mnohoženství. Stát buduje hustou síť středních i vysokých škol. Za katedry usedají špičkoví odborníci z mnoha zemí včetně našich. Historické památky si podávají ruce s moderní výstavbou. Takřka dvoumilionové hlavní město Tunis tvoří dva kilometry dlouhá Avenue Habib Bourguiba, pojmenovaná po prvním prezidentovi. Stavby z koloniálních dob se štukovými omítkami se mísí s moderními budovami. Poblíž katedrály z minulého století stojí budova divadla v honosném secesním slohu, ulicemi se proplétají tisíce aut a motorek, mezi nimi kličkují chodci, sličná policistka na křižovatce nás oblaží úsměvem, něžnou ručkou zastaví kolonu aut, račte bez obav přejít, monsieur, merci, zavrtíme hlavou, nechceme na druhý chodník, nýbrž o kousek dál, úplně do jiného města, není od Tunisu daleko, autem je to pár minut, mohla byste nás nasměrovat na výpadovku? "Rovně a doprava, nemůžete zabloudit," směruje nás uniformovaná krasavice zpět k lidským dějinám, potažmo do školních škamen, kde jsme v hodinách dějepisu museli o tomhle městě vyprávět, jako když bičem mrská. "Ať se vám v Kartágu líbí!"

"OSTATNĚ SOUDÍM, že Kartágo musí být zničeno!" pronášel tvrdošíjně při kdejaké příležitosti v římském senátu lídr konzervativců Cato Censorius. Město, chlouba Féničanů a jejich severoafrických souputníků Punů, mu nedalo spát. Než bylo Kartágo v roce 146 před Kristem v závěrečném dějství třetí punské války s konečnou platností definitivně zničeno, římská vojska město vojensky i ekonomicky pořádně přidusila. Kartágo bylo pro Římany dlouholetým zlým snem a noční můrou zároveň; připomínalo jim vojenské nedostatky a kupu chyb, jichž se dopustili při svých eskapádách za ovládnutím Středomoří.

VLEVO SE TYČÍ pozůstatky kdysi monumentálního akvaduktu. V duchu si opakujeme zasuté útržky školních vědomostí. Hannibal. Cato. Hadrián. Antoninus Pius. Scipio, ten, kdo s konečnou platností Kartágo dobyl a předal vládu Římu. Jsme na půdě města, které dvakrát lehlo popelem. Jen v pouhé jediné bitvě v roce 216 před Kristem, kdy ještě zcela jasně vyhrál legendární Hannibal, zde padlo pětačtyřicet tisíc bojovníků pěchoty a bezmála tři tísíce jezdců. Jen sedmdesát Římanů si zachránilo holé životy. Není divu, že Catovi a mnoha dalším se jen při vyslovení jména města ježily vlasy pod přilbicí.

STEJNĚ JAKO v dalších afrických končinách i v Tunisku klesá slunce za obzor náhle a střelhbitě. Přijeli jsme do Kartága za plného slunce a náhle neviditelná ruka spustila oponu soumraku; stejně jako před mnoha lety v teskných chvílích města, kdy se sláva náhle vytratila a otěže převzala zkáza. Tenhle pahýl mramoru byl kdysi honosným pylonem. Dnes trčí v zemi jako smutná končetina, amputovaná na chirurgickém sále dějin. Kousek dál se tyčí žulový sloup. Statečně nesl na sobě břímě skvostné klenby stavby, po které už není ani památky. V dálce šeptá mořský příboj svůj věčný monolog. Z nedalekého háje doléhá ztěžklá vůně jasmínu. Tam za zátokou je rozlehlý hřbitov. Která z punských válek, první, druhá nebo třetí, se asi postarala o jeho plné vytížení? Co nás vede! Hřbitov pochází z poměrně časnější doby. Vznikl v Kartágu v jedné z rozhodujících fází druhé světové války. Hrubě sbité kříže se jmény Spojenců, kteří padli při vylodění a v bojích na půdě severní Afriky, naléhavě připomínají, že dějiny světa se sobě podobají jako vejce vejci a listování v nich nepatří zrovna k nejveselejším zážitkům. Náhle si uvědomíme, že na tomto místě bylo padlých víc a hlavně vícekrát než kdekoli na Zemi...

TADY OPODÁL kdysi stála jedna z nejpozoruhodnějších staveb lidských dějin, slavné kartaginské lázně císaře Antonina Pia, nástupce proslulého Hadriána, muže, který miloval umění a vyžíval se v architektuře. Byly dlouhé tři sta a široké dvě stě metrů. Monumentální akvadukt zásoboval město teplou i studenou vodou. Stěny domů i bazény byly vykládány bělošedavým mramorem z nedalekého vápencového pohoří. Stojíme na místě někdejší knihovny. Hned vedle byla odpočívárna. Ve společenských místnostech Kartaginci v klidu probírali soukromé drby i politickou situaci. Když se dosyta vypovídali, šli osvěžit unavené tělo do tělocvičny. Ve sporé trávě jsou dodnes rozhozeny kamenné koule. Bůh ví, kdo je kdysi držel v ruce. Hrál snad kuželky? Nebo je nohama či nějakou předchůdkyní hokejky poháněl do starověké branky? Také je možné, že to byla koule dělová. Střelný prach sice ještě nikdo neznal, ale Kartaginci byli mazaní, určitě by si věděli rady. Na tomto místě zmizel svět. Zůstaly jen trosky a neživé pahýly dávné slávy. Vlevo stával sloup z mramoru, vpravo komfortní vodovod s teplou i studenou vodou. A u nohou koule, o níž jistojistě nevíme, jestli střílela do branky, na kuželky nebo na lidi.

JIŘÍ MARGOLIUS