Tři měsíce v Jižní Americe (část pátá)

(Jindra Krous, 9.květen 1999)

předchozí materiál můžete najít na stránkách Chile

Velkoměsto v horách

V ulicích LaPazu

Do La Pazu jsme dorazili po setmění. Autobus pomalu klesal z náhorní plošiny do kotle, kde milionové město zářilo jako rozdupaný oheň.

Ubytoval jsem se v jednom z hotelů na Manco Kapac. La Paz je zvláštní město. Bylo založeno roku 1548 španělským důstojníkem A. Mendozou a pojmenováno Pueblo Nuevo de Nuestra Seňora de la Paz, což znamená "nové město naší Paní Míru". Z dlouhého názvu přežilo jen poslední slovo La Paz - Mír. Řekl jsem, že La Paz je zvláštní město. La Paz je víc než zvláštní. Nachází se ve výšce hodně přes tři tisíce a musíte tu zůstat alespoň několik dnů, abyste nasáli jeho atmosféru. Strmé ulice vám trápí srdíčko a pouliční prodavači vás nenechají vydechnout. Městská doprava je tak zmatená, že pro cizince je její použití téměř nemožné. Naštěstí taxikář vás za čtyři boliviány, což je našich dvacet korun, sveze kamkoli ve městě. I v La Pazu jsem narazil na několik Čechů. A seňora Kočí manželka jednoho z nich právě odcestovala na návštěvu do Doks za svými rodiči.

Yungas - země koky a motocyklů Jawa

Autobus překonal sedlo a začal se z pětitisícové výšky spouštět do oblasti Severního Yungas. Cesta tu vede nebezpečnými kaňony, kde malé zaváhání znamená zřícení do mnohasetmetrové propasti a jistou smrt. To se tu taky občas stává. Samotné Yungas jsou ráj. Horská tropická džungle. Příjemné klima a spousta ovoce. Moje první cesta vedla do Coroica - příjemného městečka, obklopeného banánovými a citrusovými háji. Zůstal jsem tu pár dnů v penzionu s bazénem a výhledem na hory. Udělal jsem si dovolenou. Cílem mé cesty však byl Jižní Yungas - hlavní oblast pěstování koky v Bolívii. Zrovna v tu dobu byl v celé zemi vyhlášen kvůli týhle kytce vyjímečnej stav. Vláda se totiž snaží omezovat pěstování koky, ale zemědělci se brání. Je totiž jejich hlavním zdrojem příjmů, a tak když se zemědělci s vládou nedohodli, pohrozili odstřelením obou přístupových cest do Yungas, čímž by celou oblast na dlouhé měsíce odřízli nejen od státních úředníků, ale také od armády. Naprostá většina koky se v Bolívii nepěstuje na výrobu kokainu, ale na maté de koka - velice dobrý čaj. Pěstování koky a prodej maté de koka je v celé zemi legální. Indiáni koku také žvýkají - bagují . Je to starý indiánský zvyk. Žvýkání koky zvyšuje výkonnost a zahání únavu. Z Coroica jsem dále pokračoval v jeepu se dvěma Kanaďany, stopl jsem je za městem, když už jsem měl lenošení v hotelu dost. Asi po deseti kilometrech se objevila první pole koky, aby nás provázela desítky kilometrů na jih. Krajina teď byla ještě divočejší. V Coripatě se naše cesty rozcházely. Kanaďané pokračovali směrem na La Paz a já si stopnul auto do Chulumani.

Koka se pěstuje všude.

Tam jsem se musel ubytovat v hotelu a přečkat do druhého dne. Časně ráno jsem se opět postavil na stopa. Jiná volba taky ve směru na Irupanu není. Divil jsem se, když jsem zahlédl, jak malí školáci kromě tašky drží v ruce poleno. Teprve později jsem se dozvěděl, že si každý den ve škole společně s učitelem vaří oběd a něčím se přece v kamnech topit musí. Asi za hodinu mě vzali na korbu místní dřevaři. Cesta byla dost nebezpečná, což dokazovalo i několik vraků na dně strží. Všechno však dopadlo dobře a odpoledne jsme vystoupali do Puebla Irupana. Byla veselá a barevná, dva dny před velkou fiestou. Osmdesát procent veškeré dopravy v celém Yungasu obstarávají motocykly. V těžkém horském terénu jsou ideálním nákladním vozidlem i taxíkem. Často vidíte, jak na motocyklu sedí indiáni ve třech i čtyřech za sebou. V celém Yungasu, věřte nebo nevěřte, jsem neviděl jinou značku, než Jawa. A když jsem se jednou zeptal indiána, jak je s touto značkou spokojen, řekl: Á mejd in Čekoslovákija. Maquina excelente. Nepatřím mezi zapálené vlastence, ale tohle upřimné hodnocení mě potěšilo.
Od jednoho člověka v La Pazu jsem se dověděl, že tu v horách nad pueblem žije Čech a živí se pěstováním jahod. Ovoce, které jinak v Bolívii těžko seženete. Chtěl jsem se s ním setkat, a tak jsem pokračoval dál do hor pěšky. Zastihl jsem ho uprostřed jeho jahodových polí. Žije tu v malém ráji, uprostřed citrusového háje, banánovníků a kávovníků. V chaloupce ztracené v horách. Přišel sem po válce a skoro celý život pracoval v La Pazském SKOBOLu - Skoda Boliviana. (Tato československo-bolívijská společnost prodávala v padesátých a šedesátých letech do Bolívie obrovské množství Oktavií, Felicií a především motocyklů, jejichž počet mnohonásobně převyšoval ostatní světové značky. Dnes v La Pazu najdete pouze americké a japonské vozy a výhradně japonské motorky. Časy se mění.) Těď už pár let žije tady na samotě, v ráji. Za ženu si vzal indiánku z puebla. Pěstuje kávu a jahody. Z jahod vyrábí marmeládu, kterou výhodně prodává v La Pazu. Svěřil se mi, že si ho indiáni z puebla moc váží a chodí se za ním radit. Přemlouvají mě, abych jim dělal starostu.

Vyprovodil mě až na hranici svých pozemků.

Ale já jsem takhle spokojený, řekl. Teď mě mají všichni rádi, až bych začal v pueblu zavádět pořádek, určitě by to skončilo a já chci svůj život dožít v klidu a míru. Pohostil mě rybou a jahodovicí. Ptal se, co je doma nového. Pak mi řekl: já už bych se nedokázal vrátit, já už jsem doma tady. Já už jsem jedním z těch Indiánů. Tak tam u nás pozdravuj a zase se zastav. Doprovodil mě na hranici svých pozemků a zamával. Šťastnou cestu. Dalšího krajana jsem potkal až v Peru.

Tiwanaku, kultura ze které povstala říše Inků.

Cestujete-li z La Pazu na západ, směrem k jezeru Titicaca, narazíte asi po sto kilometrech na rozsáhlé rozvaliny. Leží tu na vyprahlé, větry bičované pláni Alti Plano už stovky let. Je to Tiahuanaco. Hlavní město dávné a tajemné kultury, jejíž původ sahá na počátek prvního tisíciletí před Kristem a ke které samotní Inkové váží svůj původ. Bloudil jsem tu hodiny mezi kamenými monolity, podzemními paláci, pyramidami a opuštěnými branami, nesoucími znamení Virachoči - stvořitele. Podle některých teorií přiváželi Aymarští indiáni stavební materiál na rákosových člunech po kanálu, který spojoval město s jezerem Titicaca. To je odtud vzdálené deset kilometrů. A ještě jednu vzláštnost tu můžete vidět. Na východní straně Tiwanaka leží do kamene vytesaný model chrámu s mnoha schodišti. Indiánští hlídači ruin z nedaleké vesnice turistům tvrdí, že se jedná o model - kamenný plán, podle něhož bylo Tiwanaku postaveno. Ve skutečnosti však jde o jakýsi astronomický kalendář, podle něhož staří zemědělci určovali správnou dobu pro setbu a sklizeň.

pokračovat na šestou část (Peru)

Další pokračování cestopisu

Tři měsíce v Jižní Americe (část pátá)

(Jindra Krous)

Další podrobnosti: http://www.eso-cl.cz/cestopis/