Tři měsíce v Jižní Americe (část první)

(Jindra Krous, 9.květen 1999)

Město svatého Jakuba

Santiago de Chile založil r. 1541 španělský dobyvatel Pedro de Valdivia na místě staré indiánské osady Mapocha. Leží na úpatí And na řece Mapucho a má dnes přes pět milionů obyvatel. Název vznikl ze španělského Sant Iago - svatý Jakub, národní patron Španělů. "Buenos días - seňor Krous?" Dva snědí pánové od British Airways se na mě rozpačitě usmívali, zatímco já trpělivě čekal po mnohahodinovém letu na zavazadla. " Sí " , odpověděl jsem. Podívali se na sebe a pokračovali: "Vy jste zde seňor Krous, ale vaše zavazadla, ta jsou v Římě." Překvapeně jsem na ně pohlédl. " Nebojte se, zítra přesně v poledne přiletí s Al Italia, kupte si, co potřebujete a ubytujte se v hotelu, vše vám British Airways uhradí. Pokud budete mít nějaké nepříjemnosti, zde je telefon." Vzal jsem si od jednoho z nich nabídnutou navštívenku a vyšel z příletové haly.

Bar zvaný "BLECHÁRNA" ve starém Santiagu.

Ubytoval jsem se v centru, na hranici starého města a diplomatické čtvrti Providencia, v malém penzionu PARADA - Zastávka. Tři minuty na stanici metra Pedro de Valdivia a čtrnáct dolarů za noc se snídaní rozhodlo. Pokojská byla celá nesvá, že jsem bez zavazadel. Neměla co odnést a tedy za co dostat propina - spropitné. Nakonec si s tím nedělala hlavu a prostě nastavila ruku. Santiágo je skvělý, plný lidí, který se tváří přátelsky a jsou přátelský, plný smogu, kterej není na první pohled vidět - doporučuju vylézt na San Cristóbal - nejlépe v neděli - uvidíte smog nad Santiágem, bohoslužbu a hory. Konzul na ambasádě se mi omluvil. Jsem tu teprve pár týdnů a tak vám toho o Chile moc neřeknu, ale dám vám telefon na jednoho Chilana, má rád Čechy, a ten vám poradí. Druhý den jsem mu zavolal. Sešli jsme se u něho v kanceláři v devátém patře výškové budovy - jediné moderní na Plaza de Armas. ALKORD s.a. Alexis Alvarez Guerrero - director general, stálo na dveřích a otevřít mi přišla půvabná sekretářka. Seděli jsme nad mapou Chile a já si zapisoval co stojí za to vidět, čemu se vyhnout, na koho se kde obrátit, jak a kde se nenechat napálit. Jsi svobodný, zeptal se Alexis. Ne, mám ženu z Ostravy. Já znám v Ostravě nějakého Píšu. Sestra mojí ženy se jmenuje Píšová. Jak se jmenuje její muž? Lumír, proč se ptáte. Má sestru? Ano, jmenuje se Lída. Beze slova vzal telefon a začal horečně vytáčet číslo. Volal svojí ženě. Ta byla totiž také z Ostravy a Lumír a Lída její příbuzní. A tak první Chilan, se kterým jsem se seznámil, byl můj příbuzný, i když vzdálený. Zapít jsme to šli do baru za rohem. Chilské víno je skvělé. Pili jsme červené, hodně suché.

Poprvé u Pacifiku

Chcete-li v Chile někam cestovat autobusem, máte dvě možnosti. První. Zajdete, zajedete nebo zavoláte na autobusové nádraží a koupíte nebo objednáte jízdenku. Autobusy jsou v Chile spolehlivé, přesné a cestující se v nich cítí skutečně jako zákazník nikoli jako obtížný hmyz, jak je tomu občas u nás. Druhá. Ta je pro ty, co neradi plánují, rozhodují se třeba cestou do lékárny nebo mají rádi dobrodružství. Vidíte, že se k vám blíží autobus, na ceduli vpředu, které bývají v Chile velké, zahlédnete název svého vytouženého cíle. Pak není nic jednoduššího. Stačí mávnout. Autobus v Chile vás totiž naloží rád, ať je to kdekoli. Párkrát jsem to zkusil. Jdu po Alamedě (tak zkracují Chilané Avenida Alameda Bernarda OHigginse) a rozhodnu se podívat k moři. Pohlédnu na vozovku. Mezi blížícími se autobusy je jeden s nápisem Viňa del Mar. Zdvihnu ruku a ... Tak a teď si můžu na hodinku zdřímnout. Vystoupil jsem z autobusu a už jsem slyšel to hřmění. Přešel jsem dvě ulice a zůstal stát. Olověné moře, zima, třímetrové vlny se tříští s ohlušujícím rachotem o hráz na konci pláže. Tam někde je Austrálie. Asi hodinu jsem se potuloval po prázdném pobřeží, zvláštní pocit. Na konci pláže jsem zahlédl telefonní budku. 123004242568223 - "Ano,.. to seš ty, jak se máš", "Ahoj, ten Tichej oceán je vážně krásnej." Telefony v Chile fungujou bezvadně. A tahle budka dokonce zadarmo. Asi odměna od toho nahoře.

Na jih

Kužel vulcanu Villarrica.
Při mém výstupu na ní zdaleka tak pěkné
počasí nebylo.

První zastávka nějakejch 700, 800 km jižně od Santiága. Pucon. Takové chilské Doksy. Jezera a sopky. Ubytoval jsem se na privci u místního ševce. Jmenuje se Roberto. Čtyři a půl dolaru inclusive desayunar ( se snídaní ). Ševcová vede domácnost a velice pěkná, asi osmnáctiletá dcera, po mámě napůl indiánka, studuje večerní gymnasium. Prší. Tak takhle jsem si subtropy nepředstavoval. Teploměr se líně převaluje někde na dvanáctce. Ševcová mě ochotně nechala zavolat. Telefony jsou v Chile nejen spolehlivé, ale taky levné. Několik soukromých společností se předhání v kvalitě služeb. Proto také musíte před tím, než vytočíte číslo, nejprve zvolit trojčíslí společnosti, kterou se necháte spojit. " Doktor Filípek ? Tady Jindra Krous dostal jsem na vás číslo od Alexise, do ordinace v nemocnici sv. Františka, za chvíli tam budu." Mezi kapkami deště jsem přeběhl tři ulice a zaklepal na dveře zubařské ordinace doktora Karla Filípka. Pan Filípek byl velice příjemný statný šedesátník. Při pohledu na vrtačku, zřejmě ještě předválečné výroby, jsem si v duchu řekl, že s těmi Indiány, co v pončech statečně čekají před ordinací, bych neměnil. Zachytil můj pohled a řekl: " Není zas tak špatná, ve své soukromé ordinaci, kde pracuji odpoledne a večer, mám sice o něco modernější, ale s touhle jsem spokojen." Domluvili jsme si společnou večeři. Dr. Filípek do Chile utek před komunisty a kromě pár let, které za Aliendovy vlády strávil v Kalifornii, zde žije už skoro padesát let. Nejprve v Santiágu a pak zde. Nebydlí přímo v Puconu, ale v domě za jezerem, kam se dá dojet jen lodí, pěšky nebo na koni. Cesta tam neveda žádná. A protože pěšky i na koni je to velmi daleko a jezero bývá často rozbouřené a cesta na motorce, jak říká svému motorovému člunu, je nebezpečná, přespává nezřídka na gauči ve své ordinaci. S manželkou udržuje spojení vysílačkou - ideální. Pokud by vám někdo řekl, že v Doksech žije Chilan, považovali byste to určitě za zvláštnost. Pokud by vám ale někdo řekl, že v Doksech žijí dva Chilané,... V Puconu ale dva Češi žijí. S tím druhým jsem se seznámil o den později, po mém nepodařeném výstupu na sopku Villarricu , dostal jsem se sice skoro až na vrchol, ale cestou dolů jsem v dvoumetrových závějích a silném větru trošku omrz. A tak mohu říct, že mi to docela bodlo, když mě pan Pollak pozval bydlet do svého hotelu.

Pan Vilík Pollak na terase svého hotelu.

"Přece nebudete bydlet u ševce, když mám prázdnej hotel." A že to byl hotel. Antumalal. Indiánský název. Sluneční dvůr. Stál asi dva kilometry před Puconem. Kolem statné eukalypty. Asi nejslavnější hotel v Chile. Když jsem si prohlédl v hale galerii návštěvníků a uvědomil jsem si, že tu přede mnou spal Aliende, Pinochet, belgický král i americký president, byl to zvláštní pocit. Bydlel jsem tu tři dni a trochu si vyléčil omrzlá a rozedřená stehna. Panu Pollakovi je 82 let, ale svůj hotel i farmu na mléko nedaleko v horách řídí pevnou rukou. Pak najednou skončil déšť, vysvitlo slunce. Rychle jsem sbalil batoh, napsal panu Pollakovi vzkaz a postavil se na silnici kousek za hotelem. Sbohem Pucone. Jedu na jih.

pokračovat na druhou část

Tři měsíce v Jižní Americe (část první)

Další pokračování cestopisu

Tři měsíce v Jižní Americe (část osmá)

Tři měsíce v Jižní Americe (část devátá)

Tři měsíce v Jižní Americe (část desátá)

Tři měsíce v Jižní Americe (část šestá)

Tři měsíce v Jižní Americe (část sedmá)

Tři měsíce v Jižní Americe (část pátá)

Tři měsíce v Jižní Americe (část druhá)

Tři měsíce v Jižní Americe (část třetí)

Tři měsíce v Jižní Americe (část čtvrtá)