Tři měsíce v Jižní Americe (část druhá)

(Jindra Krous, 9.květen 1999)

Nejjižnější nádraží na světě

Chilané občas přehánějí a tak si myslím, že se nějaké nádraží ještě jižněji než v Puerto Montu. najde, ale možná taky ne. V každém případě tu ale na chilské straně pevniny končí zpevněné silnice a začínají fjordy. Rybí trh v Puerto Montu je nejživější časně po ránu, rybáři přijíždějí s úlovkem a majitelé obchodů a restaurací nakupovat. Ochutnat se tu dá vše. PICO ROCOS se jedí pečené na dřevěném uhlí. Mořští ježci a ústřice syrové, pokapané citronovou šťávou. Chutnají výtečně. Rybáři, co úspěšně prodali, berou do ruky kytary a začíná ta správná indiánská zábava. Autobusem jsem zajel do Puerto Varasu podívat se na Lago Llanquihue - největší jezero tady na jihu nad kterým se tyčí jeden z nejkrásnějších chilských vulkánů,Osorno.

Českolipák Evžen Krol před svým hotelem Praha.

CABAŇAS PRAGA. Tenhle nápis mě upoutal. Nakonec jsem zazvonil. Majitel hotelu se jmenuje Evžen Krol a pochází z České Lípy.Z Čech odešel před padesáti lety. Poobědvali jsme spolu. Dál na jih už prej žádnej Čech nežije, alespoň v Chile ne. Prší. Už ani nevím, kolikátej den. Tam za průlivem je ostrov Chiloe. Odtud prý pocházejí brambory a Indiánky tu vaří skvělé místní speciality do kterých kromě koření také občas plivou. Déšť však rozhodl. Na sever. Do teplých krajů. Zpátky do Santiága je to tisíc kilometrů.

Santiágo, obraz druhý

Rodrigo Vega je dobrý malíř a na vernisáži jeho výstavy v domě španělské kultury se podávalo velmi dobré víno. Měl jsem tu schůzku s Alexisem Alvarezem. Sešla se tu umělecká, především herecká, smetánka Santiága, které jsem byl Alexisem představen jako známý český cestovatel a dobrodruh. Což udělalo dojem. Také jsem zde potkal jednoho mladého Čecha z podkrkonoší, kterého přivedl Alexis. Po chvilce debaty s ním jsem zjistil, že se jedná o podnikatele, který se nechal napálit falešnou směnkou a teď utíká před partou, která mu jde pro pár milionů po krku. Doma nechal zprávu, že odjíždí do Jihoafrické republiky a teď doufá, že ho v Chile, dokud se případ nevyřeší, nikdo hledat nebude. Přál jsem mu to, i když jsem mu všechno nevěřil. Po vernisáži jsme s Alexisem zašli na večeři na tržnici a povečeřeli pravou chilskou rybí polévku a také cocteil de mariscos - syrová mořská havěť rozmixovaná ve víně - vynikající, ale jen pro silné žaludky. Na závěr jsme si dali Pisco manzanilla - vínovice s heřmánkem. Bylo to potřeba.

Lyžovačka v sukních, i to se může stát

V Santiágu jsem se už dlouho nezdržoval. Předposlední den jsem strávil v horách nad městem. Kamioneta vás vyveze asi do výšky dva a půl tisíce metrů do lyžařského střediska EL Colorado. Teplota oproti 12 stupňům v Santiágu klesla o dvacet stupňů. V jedné z horských restaurací jsem si vypil kávu a vydal se pěšky na 3333 m.n.m. vysoké EL Colorádo. Výstup byl velmi obtížný, protože tam, kde chyběla sněhová pokrývka, se postupovalo po zmrzlé kamenné suti. Abych nezapomněl, i tady jsem narazil na jednoho našeho krajana. Jedním z dopravců a zároveň lyžařských instruktorů je tu mladý učitel tělocviku z východních Čech. Po fakultě emigroval do Německa, kde se po několika letech oženil s chilskou studentkou práv a teď už tři roky žije v Santiágu. Nezdá se vám taky, že těch Čechů je v Chile příliš mnoho ? Když jsme sjížděli pozdě odpoledne z hor, kroužil nad údolím kondor a sníh měl v zapadajícím slunci jasně červenou barvu.

Poušť

Autobus opustil předměstí Santiága před půlnocí a já okamžitě usnul. Čekalo mě přes tisíc kilometrů na sever. Probudil jsem se krátce před svítáním. Všude kolem byla poušť, kterou za chvíli začalo Slunce osvětlovat ostrým světlem. Fascinující a nehostinné. Večer vjel konečně autobus do údolí, kde rostly nějaké stromy. Antofagasta. Příjemné město na břehu Pacifiku a jedno z největších v Chile. Prošel jsem několik ulic a v jednom ze dvorů našel malé autobusové nádraží, odkud odjížděly autobusy dál na sever podél moře. Čekalo mě ještě sto kilometrů do malého pobřežního města Mejillones. Asi po hodině cesty jsme minuli ceduli s nápisem TRÓPICO DE CAPRICORNIO. Mimoděk jsem si vzpomněl na šílený román Henriho Millera. Trochu jsem si oddychl. Konečně v tropech. Očekávané teplo se však nekonalo. Naopak se setměním nastala pravá pouštní zima. Vůbec takřka celé chilské pobřeží je ochlazováno studeným Humboltovým proudem. Do Mejillones jsme přijeli po setmění. Začal jsem se shánět po nějakém ubytování. Dostal jsem typ na staré nádraží u něhož pronajímá nějaký senhor Spacek pokoje. Ten nebyl doma, ale v jednom z jeho domků mi otevřel český montér ze Škodovky Milan Válka. Zdálo se mi, že je docela rád, když jsem na něj promluvil česky. Byl tu už delší dobu z Čechů sám. Zdržel jsem se tu několik dnů.

Pobřeží Pacifiku jižně od Mejillones.

Projel pobřeží Pacifiku na hranici tropů a subtropů. Je tu příjemně. Ve vodě loví lachtani a na plážích ukrytých v útesech se povalují lvouni. Mejillones - městečko na vzestupu. Možná v budoucnu jedno z neprůmyslovějších v Chile. Dvě továrny na rybí moučku - dnes nejvýhodnější chilský vývozní artikl. Firmy Škoda a Siemens tu dokončují tepelnou elektrárnu. V okolní poušti se těží téměř vše, ale především měď. Jeden den jsem využil k cestě do Antofagasty. Na Bolivijském konzulátě jsem měl připravené vízum. Tenkrát jsem ještě netušil, že ulice kolem přístavu i celý přístav, kterým jsem procházel z konzulátu, za tři týdny po mém odjezdu zničí zemětřesení. Večer jsme si s Milanem naposledy sedli a dlouho do noci povídali a popíjeli chilské červené. Víte, že ten senhor Spacek byl skutečně potomek majitele Kokořína Špačka. Ráno mě Milan cestou do práce hodil na výpadovku. Rozhodl jsem se dál pokračovat stopem. Stopem napříč pouští Atacama. Jedním z nejsušších a nejnehostinnějších míst Země. Musel jsem jet opět přes Antofagastu a pak dále do vnitrozemí směrem k Andám. Mým dalším cílem bylo San Pedro de Atacama. V Antofagastě jsem stopnul trajler, který jel do Iquique. Svezl mě až do oázy Carmen Alto, kde kromě benzinové pumpy a několika domků dělníků není nic.

pokračovat na třetí část

Další pokračování cestopisu

Tři měsíce v Jižní Americe (část druhá)

(Jindra Krous)

Další podrobnosti: http://www.eso-cl.cz/cestopis/