Tři měsíce v Jižní Americe (část třetí)

(Jindra Krous, 9.květen 1999)

Místo v poušti

Tudy prochází napříč pouští Atacama obratník kozoroha.

Je to jen takové místo v poušti.San Pedro. Náměstí, kostel, pár ulic, ohrady a indiánský hřbitov. Cestou jsem naposledy přejel obratník Kozoroha. Naposledy na této straně Ameriky. Za dva měsíce ho totiž překročím ještě jednou směrem jih a pak zase na sever na východě. O tom jsem však v té době neměl ani tušení. Stop se dařil. A tak jsem se s jedním přestupem v Calamě dostal odpoledne do San Pedra. Víc měst než jedno tu cestou, ani v poušti, nebylo. Historie však sahá do doby daleko před říši Inků. Chilské Věstonice. A taky turisti. Ubytoval jsem se v jednom z levných hotelů. Na pokoji už bydlel Francouz z Guyany. Cestoval opačným směrem než já, a tak jsme si vyměnili typy na bydlení a zkušenosti. Žil s matkou od pěti let ve Francouzské Guyaně. Jeho otec byl Čech, ale zůstal ve Francii. Michael neuměl česky ani slovo. Do hor jsme vyjeli kolem třetí hodiny ranní. Čekalo nás téměř sto kilometrů a převýšení přes dva tisíce metrů. Suchá poušť se měnila v ještě sušší hory. Byla zima, jemný pouštní prach se dostával všude a nepříjemně svědil. Konečně jsme přejeli sedlo ve výšce asi 4500 m.n.m. a před námi se rozevřela mělká pánev na úpatí sopky Tatio. Začínalo svítat a zároveň začínalo to velkolepé divadlo gejzírů Tatio.

S východem slunce se začalo z desítek děr v zemi k nebi řítit obrovské množství horké vody a páry. Celá pláň se během několika minut zahalila do páry, kterou propichovalo ostré horské slunce. Jak slunce pomalu stoupalo, erupce gejzírů ustávala, až se pláň zcela vyčistila. Za hodinu nebylo po krásném sopečném divadle ani památky. Slunce příjemně hřálo, ale pod nohama stále křupal led. Bylo pod nulou. Jedeme se vykoupat, řekl náš řidič. Nasedli jsme do Jeepu a začali stoupat až do téměř pětitisícové výšky. Přejeli ostrý hřeben a před námi se objevilo hluboké zelené údolí Puritama. Prořezávalo suché hory jako zelená řeka a stékalo směrem k poušti. V dálce se tyčil šest tisíc metrů vysoký vulkán Licancabur s bílou čepicí na vrcholu.

Gejzíry sopky Tatio

Tady, zaváta sněhem leží nejvýše položená svatyně na světě a útroby sopky jsou plné zlata, které indiáni pokládali na zamrzlé jezero v kráteru. Když led roztál a zlato kleslo ke dnu, bůh oběť přijal. A ještě dále za ním stoupal dým z dalšího šestitisícového vulkánu Lascar. Začali jsme klesat do údolí. Na dně tekl potok, spíše malá říčka, s vodou teplou 45 stupňů celsia. Břehy se zelenaly bujnou trávou, pár metrů od potoka byl však led. Nadmořská výška byla stále nad čtyři tisíce metrů. Koupání bylo skvělé.

Sůl, sůl, sůl

Polední slunce příjemně hřálo, když jsme zastavili v malém městečku v poušti asi 60 km od San Pedra. Myslím, že se jmenovalo Toconao. Na hlavní ulici postávalo pár Indiánů. Jinak se městečko zdálo prázdné, suché jako z Marquezových románů. Pár kilometrů za městem začínal Salar. Obrovské, téměř vyschlé solné jezero. Sůl vykrystalizovaná do velkých krystalů, narostlá na červeném pouštním kamení. Do nekonečna se táhnoucí bělošedé "čerstvě zorané pole". Sem tam najdete v soli malá a střední jezírka, ve kterých se zdržují růžoví Flamengos - plameňáci. Slunce začalo zapadat, poušť červenat, ale hlavně začala zima. Jen sníh na vrcholu Lascaru byl jasně bílý stejně jako pára, která z vrcholku stoupala. V útrobách našeho automobilu to zachrčelo a náhle vše ztichlo. Po čtvrt hodince nám řidič oznámil, že auto bez opravy v dílně dál nepojede. Na hlavní cestu 40 km. Do nejbližší oázy 80 km. Teplota ve vychládající poušti už klesla pod deset stupňů. Společně se řidičem nás tu uvízlo pět. Čtyři muži a jedna žena. Kromě mě všichni Chilani.

Povrch solné pouště

Asi po dvou hodinách čekání, když už jsme se smířili s tím, že budeme muset v poušti strávit chladnou noc, se na obzoru objevila světla automobilu. Směřoval k horám na hlavní cestu a byl asi dvacet kilometrů od nás. Začali jsme mu naším reflektorem dávat znamení. Po deseti minutách světla k naší radosti změnila směr a po další půlhodině jsme už na korbě malého náklaďáčku uháněli k San Pedru. Po dvou hodinách jsme zcela promrzlí zahlédli první světla San Pedra. Bylo to však lepší, než zůstat bez teplého oblečení a bez spacáku v poušti.

pokračovat na čtvrtou část

Další pokračování cestopisu

Tři měsíce v Jižní Americe (část třetí)

(Jindra Krous)

Další podrobnosti: http://www.eso-cl.cz/cestopis/