Tři měsíce v Jižní Americe (část čtvrtá)
(Jindra Krous, 9.květen 1999)
CHILE NORTE
-
Americký učitel biologie na penzi.
|
Tak směr sever. Stop se daří a pouštní kilometry
utíkají. A najednou tma, ta pravá pouštní, zima a prázdná silnice. Začal
jsem hledat nějaký příbytek. Nakonec jsem se musel spokojit se starou chatrčí,
která tu na rozcestí zůstala po dělnících, kteří tu stavěli benzínovou
pumpu. Ráno jsem vstal, opláchl se u kohoutku, který trčel ze zdi benzínky.
Cesta, po které teď jedu, je zcela bez měst. Stovky kilometrů pouští a
žádné město. Ta jsou vždy dál od hlavní silnice. Asi po třista kilometrech
jsem stopování vzdal. Zastavil si autobus, zaplatil a pohodlně usnul. Když
jsem se vzbudil, autobus už prudce klesal z náhorní plošiny směrem k moři.
Poušť začala ustupovat keřům a tu a tam lesíkům a zahradám. Příjemný pohled
po mnoha dnech, kdy nevidíte nic, než písek. A konečně Arica - nejsevernější
chilské město. Ubytoval jsem se v penzionu blízko centra a hned druhý den
jsem se sháněl po nějakém spojení do Bolívie. Nejbližší spojení bylo za
tři dny bolívijskou společností Bus Litorial, a tak jsem měl dost času
na toulky městem, okolím a hlavně na odpočinek v příjemném penzionu. Sestupoval
jsem po Camino al Morro a přemýšlel o tom, jak to tady vypadalo před sto
lety, kdy toto území, po slavné bitvě, právě tady na útesu
Morro
de Arica, Chile definitivně sebralo Peru. Sešel jsem až do centra Arici
a v jedné z hospůdek jsem si dal pivo. U stolku vedle seděl asi padesátiletý
vlasatý Američan, přesně ten, co v šedesátých letech dělal květinovou revoluci
a teď si svou penzi vysokoškolského učitele biologie užívá " na jihu ".
Mluvili jsme o Pinochetovi, Kunderovi a rozdílu mezi českými a americkými
breweres, nebo chcete-li pivovary. Arica je příjemné město pro život.
Hranice nad oblaky
-
Chilsko-bolivijská hranice, náš mercedes a nezbytné sopky.
|
Vzbudil jsem se zimou a také tím, že autobus stál. Zeptal jsem se muže
před sebou, co se děje. Jsme na chilské celnici, ale úřaduje se až od sedmi,
tak tu budeme ještě dvě hodiny čekat. Po chvíli byla zima tak nesnesitelná,
že jsem musel ven, jít se trochu pohybovat. Dva domky celnice stály ve
výšce kolem pěti tisíc metrů nad mořem. Úctyhodný výkon pro náš starý mikrobus
mercedes, vyrobený někdy v padesátých letech. Z Arici, která leží u moře,
jsme sem dorazili za pět hodin. Bylo asi dost pod nulou, protože kaluže
byly promrzlé až na dno. Konečně, ospalý celník nám nedůvěřivě prohlížel
pasy. Autobus se rozjel a za celnicí se ve vycházejícím slunci leskly dvě
šestitisícové sopky pokryté ledem a sněhem. Asfaltová cesta skončila. Jsme
v
Bolívii. O kilometr dál se autobus
znovu zastavil. Bolivijský celník dal všem bez ptaní razítko do pasu. Jen
mě si zavolal velitel do kanceláře. Čekoslovakia, kroutil hlavou a prohlížel
si mé vízum. Asi tudy Češi nejezdí každý den. Pak mi pas vrátil a popřál
šťastnou cestu. Náš řidič se tu asi příliš nevyznal, protože se na každé
pláni dohadoval s domorodými indiány, kterým směrem se dát. Kolem nás byly
jen hory, porostlé řídkou trávou a sopky pokryté ledem. Kolem autobusu
pobíhala stáda lam a sem tam bylo vidět běžícího indiána.
-
Lamy a sopky - jsme v Bolivii.
|
Ano skutečně mnoho indiánů překonává obrovské vzdálenosti mezi vesnicemi
v poklusu. Dokonce jsem jednou zahlédl běžící matku s dítětem v ranci na
zádech. Běžela po pláni od obzoru k obzoru, bez přestání, bez oddechu.
A opět další rozcestí a dva indiáni v pončech se dohadují s řidičem v tlustém,
chlupatém, vlněném svetru, kudy dál. Každý přitom ukazuje na jinou stranu.
Nakonec se indiáni shodnou a řidič podvolí. Pokračujeme. Před vjezdem do
Orura, prvního většího bolivijského města, zvedl náš autobus z hladiny
skoro vyschlého solného jezera hejno plameňáků. Obloha zrůžověla. Konečně
asfaltová cesta.
pokračování příběhu v Bolívii
Další pokračování cestopisu
(Jindra Krous)
Další podrobnosti: http://www.eso-cl.cz/cestopis/
