Cesta do Patagonie (díl I.)
Podívat se do Patagonie byl odjakživa můj sen a já se právě v tuto chvílí nechtěl za žádnou cenu vzdát. Začal jsem hledat tudíž jiné cesty jak se do této oblasti dostat, bohužel spíše se mi nepodařilo sehnat někoho, kdo by byl ochoten tuto cestu podstoupit a samotnému se mi tam dvakrát moc nechtělo, jsem totiž moc měkej.(Radek Hybel, 28.říjen 2000)
Asi před dvěma lety mě snad nevědomky vnuknul můj
bývalí kolega myšlenku na návštěvu Jižní Ameriky za účelem nějakého
slušného treku někde v Patagonii. Cílem měla být oblast někde kolem hory
Aconguaqa případně přímo ona. Z myšlenky na tento výlet pak asi za tři
měsíce sešlo. Mě to však nenechalo být klidným, protože podívat se do Patagonie
byl odjakživa můj sen a já se právě v tuto chvílí nechtěl za žádnou cenu
vzdát. Začal jsem hledat tudíž jiné cesty jak se do této oblasti dostat,
bohužel spíše se mi nepodařilo sehnat někoho, kdo by byl ochoten tuto cestu
podstoupit a samotnému se mi tam dvakrát moc nechtělo, jsem totiž moc měkej.
Sháněl jsem neustále lidi, kteří již tuto zemi navštívili a když jsem konečně nějaké sehnal, tak jsem byl zase docela drcen výroky o tom, že např. s angličtinou je to tam dost špatný a že na měsíc se tam vůbec nevyplácí jezdit, vzhledem k rozměrům a krásám této země. To opravdu teď mohu jen potvrdit, protože pokud by člověk chtěl do této země vyrazit opravdu jen na měsíc s tím, že neumí španělsky a nemá zde na ten měsíc zajištěnou nějakou tu přepravu, tak opravdu by z Chile toho asi moc neměl.
S ohledem na své finanční a časové možnosti jsem se snažil najít nějaký ten kompromis, který jsem nakonec našel snad přes internet v zájezdu u CK Adventura, která pořádá zájezdy do této oblasti a nejsou to zájezdy tak jak je známe od Čedoku a jím podobných institucí. Rozhodující pro mne bylo, aby alespoň některá část zájezdu obsahovala trekingovou část v některé zajímavé oblasti v Patagonii a to přesně zájezd od výše zmíněné CK obsahoval. Tak jsem sbalil prachy a vyrazil si zaplatit výlet do Chile. K mému zděšení se však tento výlet v roce 1999 nekonal, protože bylo málo zájemců. Já jsem byl čtvrtý a slečna, která právě seděla v té době za přepážkou se mě smutně oznámila, že pokud jsem jenom já sám, tak mám smůlu, protože výlet se uskuteční minimálně v pěti lidech. To byla tedy rána pod pás, protože člověk musel víc jak půl roku trpět, aby byl vůbec schopen dát dohromady prostředky, které jsou na tuto cestu potřeba a teď tohle.
Nedalo se tedy nic dělat, ale řekl jsem si, že to teda příští rok zkusím znova, snad se na mě usměje štěstí. Někdy začátkem srpna 1999 jsem tedy opět vyrazil do CK Adventura se záměrem zaplatit si výlet do Chile a musím říct, že mě opět poléval pot, protože jsem chytil posledního fleka na jižní část zájezdu do Patagonie a předposledního na severní část zájezdu. Dobře, ale bylo to doma.
Proto radím všem, kteří by se snad chtěli tohoto
zájezdu zúčastnit s CK, ať s přihlášením neváhají, neboť každý rok který
propásnou návštěvu této země, riskují to, že krása která je tu k vidění,
už nemusí být příští rok tak krásná.
Ještě než se mrkneme jak to vypadalo na severu Chile, tak dáme pár slov o cestě...
Ráno v pět jsme měli spicha na Ruzyni. Kámoš Vlastík
mě tam hodil, protože jsem se nechtěl tahat pražskou hromadou hned takhle
po ránu s báglem jako kráva. V poloprázdný hale bylo už pár typů, kteří
vypadali jako kdyby nejeli na služebku. Jó, tak to byla ta správná parta
která měla namířeno někam do končin daleké Jižní Ameriky.
Pár formalit s letenkama a
už to valíme do letadla. Na letištní ploše nám ještě něco nastříkali na
křídla, snad aby nenamrzala křídla a všechno bylo OK. Start, let, přistání
ve Frankfurtu. Zde si tři hodinky počkáme na další letadlo směřující do
Bogoty. Slopnul jsem snídani, už ani nevím co to bylo, to každopádně dobu
čekání nezkrátilo. Mají tam všude proklatě draho.
Za
tři hodinky teda nasedáme do letadla Boenig 767-200 Kolumbijské společnosti
Avianca.
Start,
let, první chod jídla – samozřejmě, že jsem si hnedka střihnul kolumbijský
pivko, aby mi pěkně slehlo. Bože můj, takovou hrůzu jsem v životě nepil.
Bylo to pivko, které chutnalo jako Heineken do kterýho hodíte panáka rumu
a kostku cukru.
Jídlo mi tedy pěkně slehlo,
jen mě začali obtěžovat častější návštěvy toalet. Let probíhal celkem v
pohodě, jenom jsem si všimnul, že kolumbijský letušky nemají moc hezký
nohy. Ostatně se ani moc dobře nestarali o osazenstvo letadla, bylo to
dost fádní a byla většná žízeň. Jídlo mi teda taky nejelo, i přesto, že
patřím k těm kteří konzumují v podstatě všechno kromě francouzských brambor.
Seděl jsem hned v oddíle za drahou třídou, a bylo tam strašně moc malých
dětí, kteří okamžitě začali brečet, jakmile uslyšely, že některé z nich
také brečí. Při počtu cca 6 děti jste se dostávali do situací kdy třeba
jedno začalo brečet když se právě probudilo, to probudilo ty ostatní, který
taky začali plakat a ty co nespali tak ty už řvali ještě dřív než ty co
spali a probudily se. Brečeli pak všichni i několik desítek minut a když
už se zdálo, že jako by to utichne, tak to stejně pak jedno zkazilo a všechno
se opakovalo a tak to trvalo opravdu dost dlouho. Mě to ale nevadilo, protože
stejně nemůžu v žádným dopravním prostředku usnout.
Dáma vedle mě, mě oslovila
anglicky. Její druhá věta byla otázka na to jestli jsem Angličan, tak to
jsem jí tedy answernul že nejspíš nebudu. Byla to Švýcarka, říkala, že
jedou se starým na dovču do Kolumbie, kde na ně už čeká dcera, protože
tam je se svým manželem, který tam hákuje, a vnoučata budou, už se moc
těšíme, starej neumí vůbec anglicky, vnoučatům je 3 a 6 let.
Druhý
chod – test dalšího pivka, i za účelem slehnutí stravy a pokusu o spánek.
Následuje mé zděšení, když je druhé pivo ještě horší než první. Hned při
spátečním chodu letušky objednávám whisky a vodu. To by mělo působit i
zdravotně, neboť navštěvuji toaletu stále častěji.
Na noc rozdali letušky deky, ale ani to nepomohlo
abych zaspal přestože jsem měl v sobě již několik panáků whisky. Zásobování
tekutinama je zoufalé a teď rozhodně nemyslím jenom alkohol.
Ze zadní části letadla pomohli jednomu Němcovi
si sednout do předu do oddílu, kde jsem seděl já, snad aby byl lépe na
dohledu, protože se mu špatně dýchalo. Za ním seděli kluk a holka z Holandska
ve věku cca 13 a 10 let. Za nimi seděl Milan, další to turista z
naši skupiny a vedl s těmito dětmi rozhovor v angličtině. Dívčína Milanovi
sdělila, že si musí nakreslit z profilu holku co seděla přede mnou, aby
měla památku, protože prý ještě nikdy tak velká prsa neviděla. Já taky
ne ...
Let utíkal příšerně pomalu. Když už jsme byli
pár kilometrů před přistáním a letadlo začalo klesat, začalo se tomu chlápkovi
z Německa přihoršovat a začal mít dost velký problémy s dýcháním. Ty problémy
už začali být takové, že ty dvě děcka z Holandska byli přesazený tak, aby
si ten němec mohl lehnout ne dvě sedačky, ale to stejně nepomohlo. Kluk
co seděl vedle tý prsatý holky k němu přiskočil a začal mu masírovat hrudník.
Letadlo stále klesalo a tomu chlápkovi bylo stále hůř. Letušky měli chaos.
Už to bylo jasně na dejchák, ale když ho přinesly, zase s ním neuměli evidentně
dělat, nebo byl bez kyslíku, protože ten dejchák měl dva vývody a ani jeden
z nich nepustil ani doušek vzduchu. Takový ten balónek u toho dejcháku
se vůbec nenafouknul oni to zkoušeli neustále dávat tomu němcovi na obličej,
ale tím ho snad ještě přidušovali. Němec už skoro nedýchal a v tomto oddělení
letadla nastala dost depka. Jedna maminka slabší povahy už nebyla schopna
udržet stres na uzdě a začala plakat. To uvidělo její dítě tak začalo taky
plakat a tak se opět se přidali i všechny ostatní děti. Nic moc. Nakonec
již nevládnoucího Němce odtáhli do první třídy, aby ho tam položily na
zem a zkusily ho vzkřísit.
Letadlo se blížilo na přistání a situace v našem
oddělení se trochu uklidnila, protože do první třídy nikdo neviděl co se
tam děje. Když letadlo přistálo tak jsme nevystupovali hned, ale čekalo
se, než přivolaný doktor něco udělá s tím Němcem. Za nedlouho se za závěsem
který odděluje první a turistickou třídu objevil nějaký zřízenec v bílém
plášti, vyslovil pouze "das tod" a zase zmizel. Opravdu dost dobrý konec
prvního letu přes oceán. Letadlo jsme i ze předu opouštěli zadníma dveřma.
Je těžko hodnotit, kdo má větší vinu, zda ten Němec, který lezl do letadla
a rozhodně musel vědět, že to nebude taková sranda, protože prý měl astma,
nebo osádka letadla, která nebyla schopna ať už z jakéhokoli důvodu využít
prostředky pro záchranu toho člověka. Co mě osobně však naštvalo nejvíc,
je to, že když selhal ten dejchák tak piloti snad v zájmu zachování klidu
na palubě letadla nevypustily ty dejcháky, který má každý nad hlavou. Myslím
si, že i trochu paniky vzniklé vypuštěním dejcháků rozhodně stálo za záchranu
života. Ono se to celé odehrávalo pod takovou podivnou rouškou tajemství,
že nevím co si mám o tom celém myslet.
Opouštíme tedy letadlo a jsme dopraveni do letištní
haly, kde budeme čekat na další letadlo tentokráte už do Santiaga. Na letišti
je spousta vojáků na policajtů, musíme znova procházet kontrolou zavazadel
a na toaletě se právě uklízí ...
Usedáme tedy v letištní hale, kde je již na teplotě
znát, že jsme trochu jižněji. Na toaletě je již uklizeno a já si všímám,
že tak i jako v letadle je zakázáno všechno včetně "použitých" papírů házet
do záchodu. No, v letadle bych to pochopil, ale na zemi....
Když jsme nasedli do letadla do Santiaga, následovala
kontrola dýchacích přístrojů. To se normálně nedělá, ale snad nechtěla
společnost Avianca ponechat nich "náhodě". Seděl jsem vedle nejstaršího
a nejvitálnějšího člena výpravy - Jarouška (cca 70 let) se kterým jsme
opět shodnotili, že kolumbijské letušky nemají moc hezké nohy. Následuje
whiska, pak jídlo a další whiska. Vedle mě sedí snad pravé Indiánky. Spánek
nepřichází, zatímco pálení konečníku po kolumbijském pivu je již neodvratnou
skutečností. Let probíhá naprosto normálně a po dalších šesti hodinách
letu se ocitáme v Santiagu de Chile.
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl II.)
Santiago je město velkých kontrastů a šíleného vedra umocněného řvoucími autobusy, které se hlava nehlava prohánějí úzkými jednosměrnými uličkami kolem vás. Kontrasty jsou zřejmé hlavně v architektuře města, kde se mezi sebou prolínají supermoderní stavby z betonu, železa a skla, na druhé straně pak budovy vzniklé těsně po kolonizaci a "žebrácká" architektura z období mezi světovými válkami… (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl III.)
Silnici tedy lemují dávno nepoužívané úzkorozchodné železnice, které se zařezávají do okolních kopců jak do másla. Musel by to být opravdu zážitek provést se takovouhle železnicí v těchto kopcích a této nádherné krajině. Pokud jedete autem, musíte si dát dobrýho bacha, aby jste měli pořád natankováno, protože pump tady opravdu moc není a jezdí se skoro na doraz. U přejezdů stojí prodavači nelegálně okopírovaných kazet, jinde zase se zmrzlinou nebo cukrovinkami... (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl IV.)
Silnice se na obrovských vzdálenostech neustále tvářila jako by jsme chvíli jeli z kopce a chvíli do kopce, které byly velmi mírné, a když jsme změřily nadmořskou výšku opět byli jsme už 2200 m.n.m. Tady bylo vidět, jak člověk z té monotóní krajiny a těch šílených vzdáleností zblbne. Asi sto kilometrů před městem Antofagasta jsem navštívili památník pouště Salar de Atacama - Ruka Atacamy. (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl V.)
V osm ráno odjíždíme do nedalekého hornického městečka s cca 7500 obyvateli. Teprve tady se mi vyobrazila vize drsného života jihoamerického horníka. Nízké domky, špinavé od notné vrstvy prachu z nedalekých dolů. V ranním vedru, oblečeni do teplých svetrů a roztrhaných džín, nás okukují muži, jejichž drsný život je spjat s tímto městem a nedalekým dolem… (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl VI.)
U cesty je nachází stará Incká pevnost, která zde střežila dávno před léty tuto obchodní cestu do Bolívie. Z pevnosti je překrásný výhled do sousedního údolí které je také minimálně 800 až 1000 metrů pod námi. (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl VII.)
Na té bohoslužbě se mi už od začátku něco nepozdávalo. Ty zvony, které na ní svolávaly zněly totiž hrozně podivně. Když jsem se podíval na věž kostela, tak jsem zjistil, že tam hlavně žádný zvony nejsou, ale místo nich jsou zde nainstalované tlampače. Z nich byl také následně slyšet hlas ženy, která vedla bohoslužbu v tomto katolickém kostele. Opravdu zajímavé… (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl VIII.)
….tak se zde nacházela značka, na které byl text, aby si řidiči dávali v ranních hodinách pozor, protože se zde zjevuje fata morgána. Bohužel za ty dva roky co tu Miloš nebyl chilští dopraváci tuhle značku vyměnily a ta nová už rozhodně tak zábavný text nemá. Je tam pouze upozornění, že v ranní hodinách je velmi ostré slunce nebo něco takového. (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl IX.)
Solné jezero je také jako rezervace plameňáků. Zde se vyskytují všechny čtyři druhy žijící v Chile. Jezero je až na malé části vyschlé a usazená sůl vytváří na dně jezera totálně neprůchodný povrch. Byla to opravdu hodně nehostinná krajinka, nikdy jsem nic takového neviděl. Je až neuvěřitelné, jak zde ty plameňáci vůbec můžou přežít. Ale v i této tak extrémně slané vodě se daří životu. Žijí zde nějaké mikroorganizmy a řasy, kterými se plameňáci živí… (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl X.)
Cesta vede kolem železnice, jsou na ní vidět vlaky naložené měděnými pláty z dolu Chuquicamata. Tolik mědi pohromadě jsem v životě neviděl. Na jednom místě někde, kde jsme udělali tzv. technickou zastávku jsem pak měli možnost vidět zase kamiony naložené takhle mědí. Tady jsem si vzpomněl na domov, protože… (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XI.)
Měli jsme i nějakou mapu a když jsme ji vytáhli, přitočil se k nám chlápek asi tak okolo třicítky a velmi slušnou angličtinou nás oslovil, jestli něco hledáme. Tak to bylo opravdu překvápko. "Jo hledáme poštu", sdělil jsem mu. On ukázal na mapě, prostě pohoda. Pak následovalo ještě pár zdvořilostních frází, Jako odkud jsem, my jsme z Čech, jó to znám, byl tady asi před čtyřmi lety Havel .... (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XII.)
Řeka protéká kousek pod kempem v krásném asi 20 metrů hlubokém pískovcovém kaňonu. Je průzračně čistá. Když jsme odložily věci, šli jsme se podívat na vodopád Laja. Bohužel nebylo moc vody, ale i tak je to pěkné místo. Snad je tu jen mnoho turistů... (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XIII.)
Po pár kilometrech zastavujeme u krásné technické památky, železničního mostu, který zde překlenuje poměrně hluboké údolí řeky Rio Melloco. Na tomto mostě je hlavně zajímavé to, že ho konstruoval pan Gustav Eiffel. Na úpatí propasti, kterou most překlenuje stojí malá policejní strážnice, která má na stěně napsáno, že chilský policajti jsou největší přátelé lidu, nebo něco v tomhle smyslu... (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XIV.)
Po dalších asi 200 výškových metrech je u cesty koncový sloup nějaké další lanovky, který je však z větší části zavalen ztuhlou lávou, tady dost jasným důkazem ještě činné sopky. Dostáváme se na první sněhová pole a vystupujeme také z mraků. Nad námi se tyčí ohromný kužel sopky… (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XV.)
Všude kolem se to hemží ještěrkami a kolem nás jsou všude obrovské eurakálie, což co jakýsi strom silně pravěkého vzhledu. Oběhnul jsem tedy všechna jezera, která zde byla dostupná a vracím se k jezeru Lago Verde, ve kterém se chystám provést plavání… (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XVI.)
Obydlení zde začíná být řidší a stále více je zde zřejmé, že se blížíme do oblasti, kterou osidlovali převážně přistěhovalci z Německa. To znát z charakteru staveb, převážně kostelů a i z jmen městeček a obcí. Na chvíli jedeme i po asfaltové cestě. Odpoledne kolem třetí, možná čtvrté hodiny přijíždíme do evidentně architektonicky německého městečka Puerto Octay, které… (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XVII.)
Když dorážíme k pobřeží jezera Všech svatých, otevírá se před námi jeho ohromná plocha na jejímž konci je viditelný vrcholek sopky Calbuco. Je to sopka, která při své poslední erupci přišla o svůj vrcholek a ztratila na své kráse, ten ji byl doslova ustřelen a tak dnes tato sopka vypadá spíše jako... (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XVIII.)
Byl to takový malebný přístav rybářských člunů blízko kterých si pohrávali děti a kolem nich znuděně procházela fenka v pokročilém stavu březosti. Děti dělali koule z černého sopečného písku, ty pak po sobě házeli a fenka očuchávala právě vylovené ryby, které rybáři vytáhli na břeh v plastových kádích. Atmosféra tohoto místa na mě dýchala úžasným sentimentem a... (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XIX.)
Asi po další patnácti minutách letu začíná letadlo klesat na přistání. Pod námi se teď nachází pravá patagónská pampa. Země je zde neuvěřitelně velká a zelená placka. Už je vidět moře, ve kterém se jsou vidět těžní věže na ropu a zemní plyn a také pár velkých tankerů. Letadlo se začíná nad mořem otáčet na přistání, je to asi ve zdejším větrném počasí ne zrovna moc snadný manévr. S letadlem to docela pěkně hází a... (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XX.)
Cestou miznou jakékoli památníky civilizace a my se dostáváme do právé divočiny. Po sto kilometrech jízdy dorážíme k jezeru Laguna Amarga, ne kterém se tvoří i při jeho celkem malé velikosti dosti velké vlny, jako pravý důkaz venku řádící vichřice. Obloha je čistá, tak máme možnost poprvé zahlédnout majestátné a překrásné štíty Torres del Paine… (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XXI.)
Slunce je tady dosti ostré a tak má člověk trochu problém jak se obléci. Pokud se slunce schová za mrak je na tomhle vichru pěkná zima, jinak se zase ukrutně potí v nepromokavé bundě. Cesta je značena červenými tečkami v bílém kruhu, ale občas se ztrácí. Snažím se jít podle toho, jak … (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XXII.)
Tempo je ostré a i cesta zatím není tak hrozná. Avšak do zmíněného kempu to je přes deset hodin velmi ostré chůze. Jdeme skoro pořád po vrstevnici podél řeky, ale občas už se musíme potýkat s hlubšími údolími během cesty. Ty nejsou na mapě v podstatě vůbec vidět, chilské mapy, pokud vůbec jsou, jsou velmi špatné kvality a již několikrát zde zaznělo, že … (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XXIII.)
Když jsme kousek za vodopádem, začíná pršet zase o něco více. Musíme teď překročit řeku, ale cesta k lávce, která přes ní je, vede dosti hustým porostem. Na lávce nesmí být více jak jedna osoba, protože jinak hrozí její zřícení. Fouká i velmi silný vítr a tak když skoro třicet metrů dlouhou lávku přecházím pěkně to s ní hází. (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XXIV.)
Necelý kilometr od místa, kde jsem dnes přenocovali, nás čeká další překážka v podobě divoké říčky valící se až nepřirozeně hluboko vymletým udolím. Lávka zde není, zbylo z ní jen pár polínek a lan. Toto koryto je pod okolním povrchem hluboko okolo deseti až patnácti metrů. Boční stěny koryta napovídají, že říčka … (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XXV.)
Kousek za kempem Pehoe se cesta prudce stáčí směrem na sever a asi dvou nebo třech kilometrech chůze procházíme kolem jezera Lago Skottsberg, na jehož začátku máme možnost pozorovat párek velikých dravců, kteří krouží asi padesát metrů nad námi. Že by kondoři. Ano, jsou to kondoři. (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XXVI.)
Večer trochu pršelo a o to více ráno náš stan smrděl. Robert říkal, že v noci šel na záchod a vyplašil nějakýho skunka, který na něj dupal, aby ho zastrašil. Štěstí bylo, že Robert nevyplašil skunka tak, aby ho on postříkal tou šíleně páchnoucí chemikálií, kterou si skladuje ve žlázách kolem zadečku… (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XXVII.)
Je brzy ráno, všichni kolem ještě spí a začíná svítat. V tom se přede mnou objevují od slunce do červena zbarvené vrcholky Torres del Paine. Neuvěřitelné -), jako v pohádce. Na okolních kopcích je vidět párek fotografů, kteří se odhodlali vytáhnout celou svojí aparuturu na kopec ve snaze zachytit tento úžasný moment. (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XXVIII.)
Zaburácel lodní motor, loď se otřásla a už odrážíme od břehu. Hned od začátku je jasné, že náklon lodi, který jsme měli u břehu, nebude ani na moři o moc lepší. Vlny s lodí docela slušně houpou a starý mořský vlk neustále zalézá do podpalubí straré mořské lodi, aby z ní vylil vodu. Abychom věděli do čeho jdeme, tak v hlavní kajutě se na stěně nachází pár fotografií, které... (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (díl XXIX.)
Chvilku trvalo, než jsme se vymotali z města, ale pak už cesta byla v pohodě. Vedla kolem pobřeží, u kterého byla občas vidět nějaká ta ztroskotaná loď. Projeli jsme také kolem nějaké vojenské akademie, před kterou stály dvě neblejskaná děla. Opět nějaký ten militantní památník. (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (dílXXX.)
Je celkem příjemné pozorovat toto město takto po ránu. Šrumec na který je tady člověk přes den a večer zvyklí se jakoby s východem slunce úplně vytratil z ulic a tak máte možnost celkem v klidu posedět na lavičce v parku na náměstí a jste tu úplně sami. Krom vás se zde potulují jenom psi co nikomu nepatří ... (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (dílXXXI.)
Zabočil jsem tedy do ulice, která mě vracela na místo na kterém jsem tohoto hocha potkal. On se mě stále držel a já jsme v tu chvíli začal pochybovat o tom , o co tomu chlapci vlastně jde. Napadlo mě, jestli to náhodou není zloděj, ale ten by takhle nápadně do toho přeci nešel, a navíc to byl takovej sráč, že kdyby dostal ránu, tak by ho člověk musel zabít… (Radek Hybel)Cesta do Patagonie (dílXXXII.)
V momentě, kdy letadlo vzlétlo začali všichni hulit tak, že celá zadní část letadla se zahalila do dýmu a nekuřáci měli snahu si vyměnit místo s kuřákama. Lavici za mnou po pravé straně seděl jeden takový německý páreček, který tak hulil, že jsem chvílemi přestával chápak. (Radek Hybel)Další podrobnosti: http://members.tripod.com/radekh/cesty.html
|
|