Cesta do Patagonie (díl X.)
Cesta vede kolem železnice, jsou na ní vidět vlaky naložené měděnými pláty z dolu Chuquicamata. Tolik mědi pohromadě jsem v životě neviděl. Na jednom místě někde, kde jsme udělali tzv. technickou zastávku jsem pak měli možnost vidět zase kamiony naložené takhle mědí. Tady jsem si vzpomněl na domov, protože…(Radek Hybel, 9.květen 2001)
Přejezd do Antofagasty - 12.1.2000 - desátý den
Dnešní den se můžeme trochu prospat, neboť je to opět přejezdový den. Ráno máme volno, tak i já se snažím dospat co my za včerejšek chybí, ale jakmile se trochu zvedne slunce nad obzor, tak se nedá ve spacáku vydržet. Jdu si koupit něco k snědku s tím, že se sejdeme s kolegou Mirkem v restauraci na pivku, aby jsme měli na cestu nějaké ty tekutiny.V obchodě jsem tedy zakoupil sýr v tubě. Již jsem ho v Chile několikrát měl, takže jsem věděl do čeho jdu. Před krámkem jsem se chtěl zakousnout do tuby sýra, ale nějak to nešlo. Otevřel jsem tedy víc pusu a prokousnul jsem tubu. V tom si tuba upšoukla a do pusy se mi vřítil odporný zápach a kus zkaženého sýra. Ihned jsem to běžel vyplivnout a pusu jsem si vyplachoval minerálkou, kterou jsem také zakoupil. Hrůza, lepší pozřít psí hovno, než čtyři měsíce starej sejra na poušti. Měl jsem po snídani. V restauraci jsem si dal pivko a k tomu radši ještě sendvič, abych ten humus něčím přerazil.
Když jsme seděli s Mirkem v restauraci, objevila se tam ještě Markéta. Seděli jsme a povídali si. Bylo to celkem příjemný ráno. Byl jsem takový příjemně rozleželý a celkem i rád, že konečně mám na dovolené trochu odpočinku. Byl jsem se ještě podívat v muzeu indiánské kultury, které mapuje život indiánů v této oblasti až do novověku. Mají tam docela schopný mumie.Ještě před polednem vyjíždíme. Dělám vše pro to, abych usnul, ale nedaří se mi. Cesta vede kolem železnice, jsou na ní vidět vlaky naložené měděnými pláty z dolu Chuquicamata. Tolik mědi pohromadě jsem v životě neviděl. Na jednom místě někde, kde jsme udělali tzv. technickou zastávku jsem pak měli možnost vidět zase kamiony naložené takhle mědí. Tady jsem si vzpomněl na domov, protože nedaleko od místa kde bydlím je sběrna barevných kovů, která je i o víkendu obklopená bandou homelesáků, kteří zde shromažďují své úlovky z kovu. Říkal jsem si co kdyby tak zastavil takový kamion někde u nás. Před domem byl houf slepic zahrabaných v písku, leželi a měli se dobře. Tři psi kteří zde trávili odpoledne nejevili také přílišnou aktivitu, bylo šílený vedro.
Další zastávka byla ve městě Baquedano kde se nacházelo na chilské poměry velké nádraží a něco jako železniční muzeum.To jsem si jako starý vláčkař nemohl nechat ujít. Mluvit o muzeu se ale dá opravdu těžko, protože to nebylo nijak udržované. Jednalo se staré lokomotivní depo, kde bylo odstaveno pár starých párovek. Nikdo se o to nestaral, snad tady to muzeum plánovali teprve udělat. Každopádně to vypadalo dost romanticky. Po prohlídce muzea jsme si dali v nedaleké restauraci jídlo a pivko. Měli zde všechno neuvěřitelně levné.
V podvečer když jsme dorazily do Antofagasty, šli jsme se ubytovat do nějakého hostelu. Ten dostal pracovní název "Hotel u baby jagy" snad dle vizáže majitelky a jejího podivně lehce snad vtíravého chování. Na druhou stranu musím říci, že majitelka překvapila několika anglickými slovy a mimořádnými zeměpisnými znalostmi. Nejen že věděla, kde je Československo, ale věděla i, že už to není Československo. Úžasné. Pak zni Miloš dostal, že je to bývalá Švýcarka léta zde žijící, snad někdy mezi válkami to tady rozjížděla. Prohlídka města se z mé strany omezila pouze na centrum, kde jsem chtěl zakoupit pohledy. To jsem také učinil, ale pozor, známky zde seženete pouze na poště. Kousek od náměstí vrcholila předvolební kampaň. Dostali jsme tam nějaké kartičky, které jsme hned radši zahodily, co kdyby se to tady po volbách zvrklo, člověk nikdy neví. Asi tak za hodinku jsem podnikly ještě jeden výlet pár kilometrů za město k přírodnímu útvaru který se nazýval La Portada. Je to taková skalní brána v moři, čekal jsem nějakou pořádnou divočinu, ale místo toho byla nad ní na útesu celkem slušná restaurace evropského typu. Tak jsem ozkoušel alespoň její toalety, ty byly taky skoro jako evropské. Po příjezdu jsme zašli na pivko do restaurace kousek hotelu. Byla tam velmi příjemná obsluha neustále se na nás culící. V bedně běžel fotbálek, zase Chile a někdo. Byl to ale pěkný fotbal, tady si mi líbil každý mezistátní zápas, opravdu to žilo. Následuje fotka kolegy Mariána s obsluhou a pak vysvětlování snad příteli obsluhy "co se tou fotkou myslelo". Né že by ten frajer chtěl nějak prudit, stejně nás bylo víc a obsluha stála na naší straně, ale jen tak orientačně se zeptal, co si o tom má myslet. Když však zjistil, že jsme Češi, věděl, že si tom nemá co myslet.
Po návratu na hotel jsem odmítl spát na pokoji, protože to tam páchlo zatuchlinou a v tom já nespím. Náš pokojík měl na svojí velikost okno velké asi tak čtyřicet na dvacet centimetrů a odhadoval bych, že zde naposledy bydlel někdo tak kolem roku 1930 až 1949, tedy krátce po tom co jsem majitelka dorazila z Evropy. Zalehl jsem tedy na zápraží pod širákem. Pivo udělalo svoje a já za chvilku spal jako dudek. Po půlnoci jsem slyšel, jak někdo jde po schodech k pokoji kolem místa kde jsem spal. Byla to baba jaga ještě s nějakým chlápkem. Rozhodně jsem viděl jak byli udivení, že někdo v takhle krásném hotelu může spát venku. Aby se mě náhodou nešli zeptat proč to dělám, otočil jsem se čelem ke zdi u které jsem spal. Položil jsem tvář na zem a pod tváří bylo něco mírně lepkavého. Nadechl jsem se, ... a už jsem startoval. Pach psí moči poznám naprosto bezpečně. Vlastně jsem byl ještě šťastný, že tady ten pes nešel na velkou.
Ale co o tom povídám, vždyť to už bylo po půlnoci, tak to má být na druhé straně.
více informací můžete najít na http://hyra.webzdarma.cz
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl X.)
Cesta vede kolem železnice, jsou na ní vidět vlaky naložené měděnými pláty z dolu Chuquicamata. Tolik mědi pohromadě jsem v životě neviděl. Na jednom místě někde, kde jsme udělali tzv. technickou zastávku jsem pak měli možnost vidět zase kamiony naložené takhle mědí. Tady jsem si vzpomněl na domov, protože… (Radek Hybel)
