Cesta do Patagonie (díl XI.)

Měli jsme i nějakou mapu a když jsme ji vytáhli, přitočil se k nám chlápek asi tak okolo třicítky a velmi slušnou angličtinou nás oslovil, jestli něco hledáme. Tak to bylo opravdu překvápko. Jo hledáme poštu, sdělil jsem mu. On ukázal na mapě, prostě pohoda. Pak následovalo ještě pár zdvořilostních frází, Jako odkud jsem, my jsme z Čech, jó to znám, byl tady asi před čtyřmi lety Havel ....
(Radek Hybel, 29.květen 2001)

Přelet do Santiaga - 13.1.2000 - jedenáctý den

Ráno po té hrozné noci jsem si šel hned umýt neustále olepenou tvář. Vyrušen jsem byl proto, že řidič, který si měl pro náš mikrobus přijet kolem osmý, dorazil až ve dvě ráno. Baba jaga ho vedla k Milošovi a proto mě se stala tato nemilá příhoda. Tento den byl opět přejezdový, nebo chcete-li tak přeletový. Na letišti jsem měli být cca dvě hodiny před odletem a když jsme tam přijely, už jsme věděli, že letadlo bude mít asi 45 minut zpoždění. Na letišti měli docela slušné záchodky, takže se to tady docela dobře přežít. Jenom restaurace otevírala nějak později. Nevím ani proč, snad jsem zase někde něco snědl, ale toalety jsem v posledních dvou dnech navštěvoval o něco častěji. Miloš nám poradil, ať se v letadle snažíme dostat v letadle k okýnku po levé straně, tedy na stranu, kde je výhled na Andy. Mě se to podařilo, neboť jsem tuto prosbu sdělil obsluze, která přidělovala palubní lístky.
Měl jsem tedy pěkný výhled na hory, jídlo mi moc nechutnalo, taková chilská snídaně v letadle, opravdu nic moc. Chvíli před Santiagem byla vidět i Aconcagua, nejvyšší hora Ameriky. Krásu která byla vidět z letadla nebudu raději ani popisovat, protože je nepopsatelná, neboť v letadle nad severní částí Chile máte tu výhodu, že tam není moc mraků. Z jedné strany moře a z druhé Andy - má to cenu popisovat ? Ne, já to tak dobře prostě neumím.
Když jsme šli na přistání, tak to s letadlem tak houplo, že jsem se musel chytit sedadla přede mnou, abych nevypadl ze sedadla. Čestný pionýrský, že centrifuga je hovno. I překrásné letušky, které jsem celý let okukoval se teď na sebe udiveně podívali, snad jakoby tuto situaci nikdy nezažily. Přistáli jsme hladce, říkám si, "asi nějaký poryv větru". Naletišti kolega Mirek, který byl vždy takový upovídaný, teď najednou mlčel. Moc mi neodpovídal, tak jsem se takticky přestal bavit. Počkali jsme tam ještě na jednoho člena ze skupiny, která jela jenom na jih Chile, protože on letěl separátně. Když dorazil, šli jsme se ubytovat do hotelu, který nás hostil ihned po příletu z Čech. Všichni členové z druhé skupiny, která se k nám připojovala byli už ve městě. My jsme tedy hodili věci na hotel a razili jsme taky, protože já jsem musel poslat pohledy známým a tak jsem musel najít poštu.
Nekonečně dlouhé putování ve městském vedru totálně nenávidím, ale co dá dělat. Santiago je na tohle hrozné město. Šel s námi i nový člen výpravy Standa. Kousek od centra se měla nacházet hlavní pošta, ale mi jsme ji stále nemohli najít. Měli jsme i nějakou mapu a když jsme ji vytáhli, přitočil se k nám chlápek asi tak okolo třicítky a velmi slušnou angličtinou nás oslovil, jestli něco hledáme. Tak to bylo opravdu překvápko. "Jo hledáme poštu", sdělil jsem mu. On ukázal na mapě, prostě pohoda. Pak následovalo ještě pár zdvořilostních frází, Jako odkud jsem, my jsme z Čech, jó to znám, byl tady asi před čtyřmi lety Havel .... Tak to mi už brada klesala. Celou cestu k poště, ke které nás i kousek doprovázel jsme si povídali a bylo to snad tím Havlem a snad i jejich prezidentskými volbami, spíš bohužel o politice. Když se mě zeptal co u nás, tak jsem mu otevřeně řekl že to vláda a i ostatní vlády co u nás byli stojí za hovno a že kdyby nebylo Havla, tak asi budeme neustále dělat jenom vnitrostátní politikaření a nikdo by o nás nevěděl. (pozn. autora : rozhodně nejsem pravý ani levý a politici se mi rozhodně ve většině případů jeví pouze jako vyčůránkové, kteří dělaj blbce z lidí.) Nacházíme poštu, odeslání pohledů do Evropy není až tak drahé.

Při návratu do hotelu zavítáme do restaurace kousek od hotelu, kde nás malý číšník vítá doslova s otevřenou náručí. Ptá se co si dáme. Já jdu do cazzuleli, to nemá chybu, k tomu pivko, ještě někdo dává cazuleu a Mirek pouze Salat de Chileano grande. Ten pak dojídáme i my. Od baru odpadá nějaký muž, který zašel po práci na pivko a já tvrdím, že teď jsme ve správné tradiční knajpě. Všichni souhlasí. Ptal jsem se Mirka, proč byl na letišti tak mlčenlivý. "Na to se ani neptej", zazněla odpověď.
Vrátili jsme se do hotelu, aby jsem domluvili program na zítřek a opět vyrážíme do ulic. Kousek od hotelu s jsme viděli Jarouška jak sedí v knajpě hned vedle tý co jsme dneska večeřeli. Tak tam jdeme. "Co piješ Jardo ?" "Ále, koňský chcanky" a ukázal na pult, na kterém se nacházeli tři džbány s mladým ještě kalným vínem. Já jsem šel do piva. Pivo je levné a mají ho tu v 0.6 lahvích za pohodovou cenu. Mirek který seděl naproti mě povídá. "Hele, tak já ti řeknu, proč jsem na tom letišti byl tak zticha," a začal vyprávět jaké trauma ho potkalo na palubě letadla. Seděl z druhé strany letadla a viděl neuvěřitelné věci. "Hele z motoru letadla utíkal takovej proud paliva, že jsem myslel, že to musí každou chvíli vybouchnout", pokračoval. "Teklo to přímo do těch spalin za letadlem a když sem to řekl Milošovi, aby to řekl obsluze, tak ten mi s klidem řekl ať počkám, až to začne hořet. No tak jsem jenom čekal a když to s námi potom houplo, když jsme šli na přistání, tak jsme myslel, že už je to moje poslední chvilka." Tak na tohle jsem teda čuměl.Dále pak povídal, že když jsme dojeli na stojánku, tak kolem motoru prošel někdo z obsluhy letiště a okukoval kaluž pod motorem a hned na to začal kolem motoru šrumec. Tak tohle vzalo Mirkovi řeč, ale kdo by se mu divil. Byli mezi námi na palubě tací, kteří když to viděli, tak začali mít histrické záchvaty. Bylo asi opravdu štěstí, že jsem seděl a druhé straně. Takže jsme oslavovali naše druhé narození. Na druhé straně chodníku jdou holky od nás, tak makám pro ně. Jdou si sednout k nám. Za chvíli se u našeho stolu objevuje štamgast z vedlejšího lokálu a i přes jeho věk (cca 50 let) mluví celkem slušně anglicky, takže klobouk dolů. Zdraví nás a je nerad, že sedíme zde a ne vedle asi o pět metrů dál. Rozhovor s ním se motá kolem toho kdo jsme a kam jedem a že chodit po horách je nic moc a že tam kam zítra pojedeme jsou pěkný holky a když mi to říká tak na mě mrká okem. Dostal jsem z něj, že je to starý mořský vlk.
Zanedlouho je zavíračka, s kterou se někteří nechtějí smířit a tak vyrážejí jako ostřílení Chilané do místních night klubů, ale detaily této návštěvy snad někdy popíšu v nějaké jiné rubrice než je tento cestopis.

více informací můžete najít na http://hyra.webzdarma.cz

Další pokračování cestopisu

Cesta do Patagonie (díl XI.)

Měli jsme i nějakou mapu a když jsme ji vytáhli, přitočil se k nám chlápek asi tak okolo třicítky a velmi slušnou angličtinou nás oslovil, jestli něco hledáme. Tak to bylo opravdu překvápko. "Jo hledáme poštu", sdělil jsem mu. On ukázal na mapě, prostě pohoda. Pak následovalo ještě pár zdvořilostních frází, Jako odkud jsem, my jsme z Čech, jó to znám, byl tady asi před čtyřmi lety Havel .... (Radek Hybel)