Cesta do Patagonie (díl XII.)
Řeka protéká kousek pod kempem v krásném asi 20 metrů hlubokém pískovcovém kaňonu. Je průzračně čistá. Když jsme odložily věci, šli jsme se podívat na vodopád Laja. Bohužel nebylo moc vody, ale i tak je to pěkné místo. Snad je tu jen mnoho turistů...(Radek Hybel, 24.červen 2001)
Cesta na jih, Chillan, vodopády Laja - 14.1.2000 - dvanáctý den
Přidala se k nám další část výpravy, která jela pouze na jih. Teď nás bylo osmnáct. Ráno odjíždíme směrem na jih, opět se jedná o přejezdový den. Cesta vede přes oblast Chile, která se rozkládá pod Santiagem a tvoří hospodářsky nejvýznamnější část Chile. Zde v této oblasti až k městu Puerto Mont se prý vytváří až 90 % chilského HDP. Cestu lemují vinice, oblast je také daleko průmyslovější. Kolem silnice vede také železnice ze Santiaga do Puerto Mont, která už není tou nám známou úzkokolejkou ze severu, ale je to normální železnice s regulérním rozchodem, tak jak ho známe z Evropy. Jedeme neustále po panamerické dálnici ze které se kousek pod Santiagem stává normální dvouproudá silnice. Na silnici je rušno, naši řidiči se s tím moc nepárají. Silnice se po ohromných úsecích dostavuje na čtyřproudou a tak mám každou chvíli v plynulé jízdě vadí nějaký náklaďák nebo stavební stroj.První větší zastávka je ve městě Chillan. K vidění je tu celkem zajímavé tržiště, snad pouze svým pro Evropana neznámým koloritem. Jinak tu je celkem podivný kostel, který je podivný svým architektonickým zpracováním. Já bych dokonce řekl, že zde působí jako pěst na oko. Když jsme dorazili na okraj tržnice, zašli jsme do haly ve které bylo v přízemí neuvěřitelné množství obchůdků s masem. Byla to opravdová pastva pro oči. Hala měla jakési terasy, ve kterých byli restaurace jedna vedle druhý. Jakmile nás zmerčily obsluhy z těchto restaurací okamžitě naběhly k zábradlí těchto teras a začali na nás mávat a křičet "seňor, seňor ...", aby jsme si šli sednout právě do jejich krámu. Nevím jak po našince, ale pro mě bylo strašně těžké se rozhodnout kam vlastně zajdem , protože bych nechtěl nikoho zklamat při takovéto snaze dobít si zákazníka, ale zase všechno si dát taky nemůže. Rozhodli jsme se tedy pro první restauraci hned vedle schodů. A už u nás jsou, a už nás obskakují, tady to jinak frčí než na severu. Já si dávám opět cazuelu, i když pošilhával jsem po mořských mrchách, ale v tomhle vedru mi bude myslím stačit jenom polívka a navíc Miloš nám řekl, že nás vezme na mořské mrchy až v Puerto Montu. Po polívce následuje ještě Salat de Chileano a nějaké to pivko. Po jídle vyrážíme do tržnice, kde mě asi nejvíce zaujaly obrovské cibule. Jedna měla v pohodě i přes dvě kila. To se u nás tedy nevidí. Jinak zde bylo mnoho tradičních výrobku a krámky byli doslova nabyté. Když jsme si to všechno prohlídly, jednotně jsme se shodli, že v rámci dodržování pitného režimu se ještě před cestou zastavíme na pivko.
Cesta pokračuje normálně podle plánu, ale zdaleka příjemnější krajinou než, když jsme cestovali na severu země. Příroda tu velmi připomíná evropskou. Lesy kolem cesty jsou udržované a lesní hospodářství tu jak se zdá jenom vzkvétá. Snad je jen škoda, že lesy jsou až extrémně monokulturní, ale snad taky přijdou na to, že monokultura není pro les to pravý ořechový. Je zde vysázen nějaký druh, něco jako borovice. Naše další zastávka je v kempu na řece Bio Bio u vodopádů Laja. Kemp je klasickým koncentračním táborem, tak jak je známe např. od českých přehrad, tzn. mnoho pohodlných táborníků, kteří by nepřežili, pokud by do vzdálenosti dva metry od stanu nebyl přívod el. proudu. Docela jsem se však bavil s televizemi. Snad u každého stanu, ať to byl Chilan nebo Argentinec byla opět ohromná televize. Ale když říkám ohromná, tak rozhodně ne menší než 55 cm úhlopříčky. Je zajímavé, že zde v Chile nemají Američany moc rádi, ale na druhou stranu jejich životní styl je přebírán v daleko větší míře než v Evropě. Televize a auto se zde staly opravdu tak jako v USA druhými nejdůležitějšími členy rodiny.
Řeka protéká kousek pod kempem v krásném asi 20 metrů hlubokém pískovcovém kaňonu. Je průzračně čistá. Když jsme odložily věci, šli jsme se podívat na vodopád Laja. Bohužel nebylo moc vody, ale i tak je to pěkné místo. Snad je tu jen mnoho turistů.
A protože je podvečer, tak jdeme do restauračky na něco k snědku a na pivko. Nejdříve dáváme nějaké to pivko, pak se stěhujeme do vedlejší a já si dávám v rámci ochutnávek místních specialit ještě s Mariánem jakousi žlutou hmotu v kameninové misce. První ochutnání mě oslovilo docela příjemně. Druhé už jsme začal nějak více chápat a při třetím jsme se zahrabal až na dno misky, kde bylo maso. Jenže to maso bylo uděláno s cibulí a všechno to bylo od spoda tak podivně sladké, že mě přešla chuť. Marián to taky nepozřel celé a tak se to snažíme podstrčit Mirkovi jako ochutnávku, ale ten jen s úsměvem na rtu povídá, že ví že nemá zbytečně experimentovat. Jdeme tedy do kempu, přes most, který se tak klepal pod vahou aut která zde jezdila, že jsme všichni odhadovali, že ráno už tady nebude.
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl XII.)
Řeka protéká kousek pod kempem v krásném asi 20 metrů hlubokém pískovcovém kaňonu. Je průzračně čistá. Když jsme odložily věci, šli jsme se podívat na vodopád Laja. Bohužel nebylo moc vody, ale i tak je to pěkné místo. Snad je tu jen mnoho turistů... (Radek Hybel)|
|