Cesta do Patagonie (díl XIII.)
Po pár kilometrech zastavujeme u krásné technické památky, železničního mostu, který zde překlenuje poměrně hluboké údolí řeky Rio Melloco. Na tomto mostě je hlavně zajímavé to, že ho konstruoval pan Gustav Eiffel. Na úpatí propasti, kterou most překlenuje stojí malá policejní strážnice, která má na stěně napsáno, že chilský policajti jsou největší přátelé lidu, nebo něco v tomhle smyslu...(Radek Hybel, 27.červenec 2001)
Villarica - 15.1.2000 - třináctý den
Ráno jsem opět, snad jako každý den vstávali poměrně brzo, aby jsme mohli co nejdříve vyrazit na cestu. Ten "houpací" most stále ještě stál na svém místě, naštěstí jsme ho nepřejížděli. Ráz krajiny zůstává kolem cesty stejný jako včera, jen ráno při první zastávce u benzinové pumpy cítím větší chlad. Ostatní si dávají něco k jídlu, já čerpám ještě ze včerejších zásob. Kolem pumpy se povalují rozespalý toulavý psi a líně, pouze nevýrazným pohledem okukují turisty, očekávaje něco k snědku.
Po pár kilometrech zastavujeme u krásné technické památky, železničního mostu, který zde překlenuje poměrně hluboké údolí řeky Rio Melloco. Na tomto mostě je hlavně zajímavé to, že ho konstruoval pan Gustav Eiffel. Na úpatí propasti, kterou most překlenuje stojí malá policejní strážnice, která má na stěně napsáno, že chilský policajti jsou největší přátelé lidu, nebo něco v tomhle smyslu. V Chile se to těmito hesly jenom hemží, protože tyto hesla mají dát lidu zapomenout na neblahou pověst policejního státu Augusta Pinocheta. Fotografové zjišťují, že kdyby fotili most z druhého břehu, bylo by to o něco lepší, ale bohužel nedalo se tam s naším vozidlem zastavit.
Asi po další dvou hodinách jízdy byla další zastávka u benzínky, kde opět následovalo malé občerstvení. Ve vedlejším autoservisu mají moc krásnou pokladní. Po občerstvení pokračujeme v cestě ještě asi dvě hodinky. Odbočili jsme teď z panamerické dálnice a míříme směrem na východ k městečku Villarica. Cestou máme po levé straně vody stejnojmenného jezera a přibývá i rekreačních chat, jako nezbytná připomínka toho, že se blížíme do jedné z turisticky nejfrekventovanějších oblastí Chile. Když konečně dorážíme do městečka Pucon, kde budeme nocovat, nelze přehlednou jeho ryze turistický ráz. Většinou přízemní nebo jednopatrové domky, mnoho restaurací, prodejen sportovního zboží a malých cestovních kanceláří zprostředkovávajících poznávací a sportovní akce v nejbližším okolí.
Máme už hlad a tak vyrážíme dát někam něco k jídlu. Hned u místa, kde jsme zastavili byla restaurace, která nevypadala nijak zle, ale ihned po dotazu co tady mají za pivko se všichni před nechápajícím číšníkem jako jeden muž zvedáme a jdeme jinam, neboť zde mají pouze Heineken a americký Budwaiser. FUJ. Snažíme se tedy orientovat podle reklam na slunečnících a ubrusů na stolech, až se dostavujeme k jedné restauraci, kde mají k pití chilský Crystal. Tam taky usedáme a objednáváme si menu. Restaurace svým vzhledem se nijak neliší od evropského standardu a bohužel ani to jídlo. Polívka z pytlíku je pro mě opravdu zklamáním a i druhý chod nemá s národním prostředím nic společného, nicméně je to dobré. Po jídle se odebíráme jinam, neboť uvíznout t této restauraci by znamenalo utratit zbytečně moc peněz za pivo. Město jako takové nemá skoro nic, nad čím by oko turisty radostí zaplesalo a obíhat obchody s předraženým zbožím také nemá cenu. Jdeme tedy na další pivko. Opět se setkáváme s dalšími nechápajícími číšníky, kteří nás vidí hromadně opouštět restauraci po dotazu, co se zde podává za pivo, neboť oni si pravděpodobně myslí, že když je v tomhle městečku tak velký počet turistů, že musí zákazníky pohostit právě tím nejlepším tzn. Heinekenem nebo Budwaiserem. Oni jsou opravdu nejlepší, ale pouze v reklamě. Pinglové tady totiž netuší, že před nimi stojí Češi, kteří moc dobře vědí, že z jejich strany nám nejsou nabízeny piva, ale jisté alkoholické náhražky které, se jako pivo jenom tváří.
Našli jsem tedy restauraci, kde mají opět Crystal, seděl tam i Miloš, který se právě odebíral zařídit zítřejší výstup na sopku Villarica s nějakou místní cestovkou. Sopku jsme zatím ještě ani neviděli, protože bylo pod mrakem a to také nevěštilo pro zítřek nic dobrého, neboť na sopku se prý chodí pouze za velmi dobrého počasí. Ubytovali jsme se v nedalekém kempu a Miloš nám pak sdělil tu radostnou zprávu, že zítra se pokusíme o výstup na sopku. Předtím, však musíme si jít odzkoušet věci, které nám cestovka zapůjčí, aby jsme bez úhony přežili tuto cestu. Výstup stojí 40 USD, a výbava kterou nám cestovka poskytuje už má viditelně něco za sebou. Dostáváme bundu a kalhoty se zpevněnými partiemi na zadku, loktech a kolenou, dále horolezecké boty a mačky.
Když máme věci vybrané, odcházím do místního supemarketu nakoupit něco
k večeři a na zítřejší den. Jdu i docela brzy spát, protože zítra musíme
kvůli výstupu poměrně brzy vstávat.
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl XIII.)
Po pár kilometrech zastavujeme u krásné technické památky, železničního mostu, který zde překlenuje poměrně hluboké údolí řeky Rio Melloco. Na tomto mostě je hlavně zajímavé to, že ho konstruoval pan Gustav Eiffel. Na úpatí propasti, kterou most překlenuje stojí malá policejní strážnice, která má na stěně napsáno, že chilský policajti jsou největší přátelé lidu, nebo něco v tomhle smyslu... (Radek Hybel)|
|