Cesta do Patagonie (díl XIV.)
Po dalších asi 200 výškových metrech je u cesty koncový sloup nějaké další lanovky, který je však z větší části zavalen ztuhlou lávou, tady dost jasným důkazem ještě činné sopky. Dostáváme se na první sněhová pole a vystupujeme také z mraků. Nad námi se tyčí ohromný kužel sopky…(Radek Hybel, 29.srpen 2001)
Villarica - 16.1.2000 - čtrnáctý den Vstáváme o páté a jdeme k místní cestovce, od které by jsme máme dojet mikrobusem na stanici lanovky, která se nachází ve výšce 1400 m.n.m. Za pár šlupek, myslím tak 1800 pesos se můžeme dopravit ještě o 300 metrů výš, ale já a tři další nadšenci raději volíme cestu pěšky. Nad hlavou nám po chvíli začínají ševelit ocelová lana, neklamný to zvuk připomínající, že lanovka je v provozu. Zanedlouho nám nad hlavami přelítávají naši kolegové, kteří zvolili pohodlnější způsob dopravy než po svých. Procházíme sopečným popelem, ve kterém jsou i velmi ostré sopečné kameny, je vidět, že obuv zapůjčená místní cestovkou nachází plného využití. Asi po půl hodině chůze v mracích tedy zdoláváme tři sta výškových metrů, dále už musí i ostatní po svých.
Po dalších asi 200 výškových metrech je u cesty koncový sloup nějaké další lanovky, který je však z větší části zavalen ztuhlou lávou, tady dost jasným důkazem ještě činné sopky. Dostáváme se na první sněhová pole a vystupujeme také z mraků. Nad námi se tyčí ohromný kužel sopky, ze kterého se valí dým. Náš průvodce z místní cestovky (pravděpodobně blízký potomek nějakého indiána) dělá čas od času zastávky a vysvětluje jak se pracuje s cepínem, jak máme chodit po svahu atd. No zkrátka dělá z toho trošku komedii, jako kdyby jste lezli na nějakou osmitisícovku, ale za 40 USD zkrátka už musíte mít ten pocit, že zdoláváte nějakou velehoru, i když tahle má jen něco málo přes 2800 m.n.m. To ovšem nic nemění na faktu, že ze sopky začíná být nádherný výhled, bohužel pouze do mraků, nad kterými se právě nacházíme. Sopka vypouští nádherný čmoudík, který má ve vzdělanějších kruzích název anuloid. Ten se pak i při relativně velkém větru drží ve vzduchu minimálně čtvrt hodiny a je vděčným objektem pro fotografování. Nicméně tak čtvrthodina jeho existence je dost velkým důkazem, s jakými přírodními silami máme čest.
V polovině výstupu máme odpočinek na svačinku. Slunce se odráží od sněhu a já už cítím, že dolů dojdu s připáleným obličejem, byť jsem použil krém s faktorem 32. Na vrchol se dostáváme o půl druhé a sopka nás vítá ohromným výbuchem, který bych nesrovnával ani s ránou ze slušně velkého děla. Miloš, který zde již před dvěmi lety byl, se rozhodně podivil tomu, co to sopka na nás chystá, že prý minule takovéhle divadlo nepředváděla. Z jícnu sopky se pak vyvalil kouř a sirné výpary, které mě doslova a do písmene oslepili a přidusili. Když si člověk stoupl na okraj sopky, viděl dole asi tak ve stopadesáti až dvěstěmetrové hloubce ohnivý kotel, který vypouštěl tyhle smrady. Sopka v podstatě tak nějak dýchala. Bylo zřetelně vidět, jak nasává vzduch a ten pak s daleko větší intenzitou vyfukuje ven. To právě způsobovalo, že to někdy bouchlo, protože si sopka nasála prostě víc a vzduch se po prudkém ohřevu už do kotle nevešel, tak to řachlo. Moc pěkná podívaná a hlavně uvědomění si, jak málo ten malý tvor říkající si člověk v přírodě znamená...
Následuje společné foto na dosaženém vrcholu u české vlajky, jen hymnu jsme neměli. Cesta dolů je vždy horší a namáhavější než cesta na HORU. To však neplatí u sopky Villarica. Již cestou nahoru jsme si všimli hlubokých koryt kolem cesty, o nichž se ani na moment nedalo předpokládat, že by zde vznikly nějak přirozeně, např. jako trhliny ve sněhu po otřesech sopky. Ty koryta byli vyježděný od turistů, kteří byli líný to scházet dolů. Nicméně, bylo to i součástí programu tohoto výstupu, že zpět pojedeme po zadku. Indián nám vysvětlil, jak pracovat s cepínem v korytě, když se to náhodou moc rozjede, pak skočil do koryta a byl fuč. Já jsem, šel jako druhý. Krpál to byl dost slušný a já po pár metrech měl takovou rychlost, že jsem se nestačil divit. Koryto bylo místy i přes dva metry hluboké, takže jsem nemusel mít žádný strach, že bych z něj vypadl. Brzdit se dalo pouze cepínem, který jste museli určitým způsobem uchopit, tak jak řekl indián, jinak by jste ho ztratili a jízda by se stala určitě o dost nebezpečnější. Koryt bylo za sebou několik a každé končilo namrzlým sněhem, nebo dokonce ledovkou. To byl také důvod, proč jsem už ve třetím korytě nejel jako první, protože jsem měl už zadek na maděru. Nechal jsem si tedy nehrnout sníh od mích předjezdců, ale ani tak to nebylo při dojezdu to pravé. Celkem jsem takhle sjeli skoro tisíc výškových metrů, a já jsme přesvědčen, že se již na delším tobogánu nikdy nesvezu.
Po opuštění hranice sněhu pokračujeme po svých a já i někteří jiní jedinci cítí, že boty které máme zapůjčené by potřebovali z nohou dolů, protože jejich kvalita, nebo snad opotřebovanost nejednomu z nás způsobují velmi nepříjemné bolesti. Pod hranicí mraků se otevírá pohled do krajiny a proto, že je celkem slušný opar není skoro co fotit. Móóóc velká škoda. Pokračujeme v cestě mikrobusem a čím jsme níže, tím je větší vedro. Nic příjemného v těch hadrech co máme na sobě.
V Puconu jdeme na jídlo, pivko a internet. Pak je domluvena společná večeře, rožnění čehosi a pojídání všehosi. Já jdu s Milošem nakupovat do supermarketu, a není to lehký výběr, zvláště pak koření. Přípravy večeře se pak ujímají naši dva chilští řidiči, zapůjčujeme rošty a už to jede.
Následuje spánek po dobrém jídle a pár pořádně vychlazených pivech.... Dobrou noc, zítra je taky den.
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl XIV.)
Po dalších asi 200 výškových metrech je u cesty koncový sloup nějaké další lanovky, který je však z větší části zavalen ztuhlou lávou, tady dost jasným důkazem ještě činné sopky. Dostáváme se na první sněhová pole a vystupujeme také z mraků. Nad námi se tyčí ohromný kužel sopky… (Radek Hybel)|
|