Cesta do Patagonie (díl XVI.)
Obydlení zde začíná být řidší a stále více je zde zřejmé, že se blížíme do oblasti, kterou osidlovali převážně přistěhovalci z Německa. To znát z charakteru staveb, převážně kostelů a i z jmen městeček a obcí. Na chvíli jedeme i po asfaltové cestě. Odpoledne kolem třetí, možná čtvrté hodiny přijíždíme do evidentně architektonicky německého městečka Puerto Octay, které…(Radek Hybel, 3.listopad 2001)
Osorno a jezero Llanquihué - 18.1.2000 - šestnáctý den
Dnes se budeme přesouvat o dalších cca 250 km na jih k jezeru Llanquihué, kde zakempujeme kousek od vrcholku překrásné sopky Osorno (2652 m. n.m.). Ráno opět brzy vyrážíme na cestu. Je poměrně zataženo a nad jezerem Villarica to vypadá na docela slušný deštík. My mu však ujíždíme. Kousek po cestě se ztrácíme v nějakém malém městečku, snad zde chceme tankovat. Po chvilce nacházíme pumpu a místní lidé řidičům vysvětlili cestu.
Jedeme už více jak dvě hodiny, cestou necestou a tak jako na velké části našich cest po Chile i zde se neuvěřitelně práší a to i v autobusu. I přesto, že už jedeme takovou dobu, je neustále vidět vulkán Villarica. My projíždíme kolem překrásných a ohromně velikých jezer. Každou chvilku se zastavujeme na focení a stojí to rozhodně zato. Kolem oběda dorážíme do městečka (bohužel nepodařilo se mi zaznamenat jeho jméno), kde zastavujeme na oběd. Nemám ani moc hlad, ale přesto si dávám cazuellu, neboť na takto dobrou polívku mám chuť snad pořád. Zastávka byla jen na hodinku. Pokračování má podobný scénář jako dopoledne, tedy průjezd překrásnou jezernatou krajinou za přítomnosti nepříjemného prachu. Obydlení zde začíná být řidší a stále více je zde zřejmé, že se blížíme do oblasti, kterou osidlovali převážně přistěhovalci z Německa. To znát z charakteru staveb, převážně kostelů a i z jmen městeček a obcí. Na chvíli jedeme i po asfaltové cestě. Odpoledne kolem třetí, možná čtvrté hodiny přijíždíme do evidentně architektonicky německého městečka Puerto Octay, které se nachází již na břehu jezera Llanquihué. Vulkán Osorno zatím ještě není vidět.
Zde je opět malá zastávka na občerstvení. Nakupujeme zde i menší zásoby jídla na zítřejší den. Nad jezerem je celkem hustá oblačnost a není ani moc vidět do dálky, škoda, dali by se zde určitě pořídit dobré fotky. Náš dnešní cíl je ve vesničce Ensenada, kde se nachází i kemp na břehu jezera, kde strávíme jednu noc. Když se vydáme na poslední část naší dnešní cesty, opět vjíždíme na cestu pouze se zpevněným povrchem. Prach, prach a zase jenom prach. Kolem cesty jsou rozesety pěkné domky místních farmářů. Já bych z takového bydlení měl myslím trochu pocit samoty. K sousedovi je to tady od každého domku opravdu poněkud daleko.
Kousek za naší poslední zastávkou vjíždíme do místního lesa. Cesta teď přesně kopíruje břeh jezera a místy je tak úzká až má strach, abychom je jezera čistě náhodou nespadli. Takováto cesta se určitě každému vryje do paměti. Vlevo strmý svah s hustým pralesem a vpravo asi tak dvacet až třicet metrů pod námi jen útes pod kterým se už nachází pouze voda. Cestou jsme měli to "štěstí", že jsme se museli vyhýbat dvěma vozidlům. Vyhýbání zde opravdu není žádná sranda. Když už byli v jednom případě auta vedle sebe, my jsme zrovna stáli blíže k jezeru. Co chvíli jsme čekal, že se pod námi kus země urve a já ještě s ostatními ukončím svůj cestovatelský život ve vodách jakéhosi jezera někde v Jižní Americe. To že se tu v místech cesty země opravdu trhala jsme měli možnost vidět na mnoho místech v průběhu téhle cesty. Na jedné zátoky byla dokonce tak urvaná, že jsem myslel, že snad zbytek cesty budeme muset dojít pěšky. Bylo to opravdu jen tím , že jsme jezdili po cestách, které ze vznikaly vždy po erupci nějaké zdejší sopky a tak když zde pořádně zapršelo, tak voda vytvářela ohromná řečiště, která se země zarývali jako do másla. V této zátoce, tak jako na mnoha jiných místech byly vidět sádky, kde chilští rybáři pěstovali lososi. V místních jezerech jich byla opravdu hojnost a chov ryb zde tvoří nezbytnou část příjmů místního regionu. No a když už mluvíme o těch sádkách které jsem tam viděl, dostal jsem také ohromnou chuť nějakého toho lososa si dát.
Asi po hodině této nervy drásající cestě jsem dorazili do našeho kempu. Já opět jako obvykle jsem byl zbaven starostí se stavbou stanu, i když při pohledu na zdejší oblohu už jsem začal trochu měknout a zapochyboval jsem zda-li konám rozumně. Nocleh pod sirým nebem opět vyhrál a tak jsem se s Milanem vydali na břeh jezera omrknout okolí. Břeh omývali na jezero celkem nezvykle velké vlny, dost foukalo. Při pohledu do prava se nám pak ukázal majestátní vrcholek sopky Osorno. Jeho čepice byla bílá a sněhová vrstva sahala až někam do poloviny hory. Na horu se dal zařídit i trek, který jsme však neměli v našem programu. I když byla hora o nějakých 200 metrů nižší než sopka Villarica, trek trval dva dny a byl spojen s noclehem někde na sopce. Cestovky které tyto akce pořádali si prý brali na osobu okolo 150 USD. Voda v jezeře nebyla zas až tak chladná a tak se někteří jedinci i vykoupali. Na tohle jsem ani nepomyslel, neboť kdyby mě ofoukl po opuštění jezera tenhle vítr co tady foukal, tak bych asi zahynul.
No, tak všichni, nebo podstatná většina už měla stany postavené a tak bylo načase poohlédnout se po okolí zda-li zde není nějaké příjemné posezení, kde podávají lososa. Nebylo ani moc daleko a měli zde kromě lososů i bifteky. Losos byl podáván na tři způsoby : na másle, přírodně osmažený a ještě tak nějak trochu obalený. Objednali jsme si tedy. Místní obsluhu jsme evidentně rozhodli, asi nebyla zvyklá na takové "návaly" konzumentů všeho. K lososu jako příloha byla bramborová kaše, salat de chileano (rajské s cibulí, moje volba) a hranolky. K pití si někdo dal výborné chilské víno nebo pivo. Když dorazili naše porce, nestačil jsem se divit. Takhle velikého lososa jsem ještě nikdy neměl. Měl snad půl kila a byl přes celý velký talíř. Jedinec mé fyzické konzistence měl opravdu co dělat aby to snědl, ale protože nás nic nehonilo, tak jsem jedl. A jako vždy na závěr přišlo placení, kterého se tady i za tak velké porce nemusí opravdu nikdo bát.
Začali se objevovat hvězdy, toť neklamný důkaz krásného zítřejšího jitra…
