Cesta do Patagonie (díl XVII.)
Když dorážíme k pobřeží jezera Všech svatých, otevírá se před námi jeho ohromná plocha na jejímž konci je viditelný vrcholek sopky Calbuco. Je to sopka, která při své poslední erupci přišla o svůj vrcholek a ztratila na své kráse, ten ji byl doslova ustřelen a tak dnes tato sopka vypadá spíše jako...(Radek Hybel, 27.listopad 2001)
Jezero Lago los Santos a Vincente Pérez Rosáles - 19.1.2000 - sedmnáctý den
Je překrásné, poněkud chladnější ráno a já ani nemám tak vlhký spacák jako v minulých dnech. Osorno je poněkud v mracích, ale to se snad probere. Dnešní program je výlet k jezeru Všech svatých (Lago los Santos) spojený s možností raftingu nebo canyoningu. K jezeru se vyrážíme opět poměrně brzy ráno po pouze zpevněné cestě. Projíždíme takovou pro Čecha rozhodně nezvyklou krajinou. Vlevo od nás je vidět tok místní divoké řeky Rio Petrohue a vpravo se již ukazuje vrcholek Osorna v plné své kráse, orážen právě vycházejícím slunce. Nízká, ale řídká oblačnost pak dělá skutečné vizuální divy. Cesta, i když je zpevněná, je místy tak zničená vodou, že její části vedou přímo řečištěm. Tak musí řidič projíždět opravdu velmi opatrně. Zpevněná cesta totiž opět vede po lávovém poli a tak po deštích je voda sváděna ze svahů Osorna do řeky Rio Petrohue. To zapříčiňuje erozi ztuhlé lávy a jak se zdá, ta není pro vodu skutečně žádnou překážkou. Koryta jsou místy široká i přes 300 metrů a hluboká od 5 do 10 metrů. Je zde také perfektně vidět jak voda mění svůj směr. Když dorážíme k pobřeží jezera Všech svatých, otevírá se před námi jeho ohromná plocha na jejímž konci je viditelný vrcholek sopky Calbuco (2003 m. n.m.). Je to sopka, která při své poslední erupci přišla o svůj vrcholek a ztratila na své kráse, ten ji byl doslova ustřelen a tak dnes tato sopka vypadá spíše jako normální neškodná hora. Toť opětovný důkaz nepředstavitelné síly dřímající pod povrchem zemských.
Pláž kde stojíme je ze černého sopečného písku (vyhledávané to místo hotelovými turisty) a při pohledu za nás, tedy směrem k Osornu je vidět, že právě v těchto místech bylo ústí lávy do jezera. Na tomto jazyku lávy je již nová vegetace, ale jsou zde také vidět vrcholky ohořelých stromů, přes které se láva převalila. Z pravé strany se na ranním slunci prohánějí dva psi, ale tyhle vypadají, že tvoří na chilské poměry vyjímku, protože někomu patří. Za nimi je menší přístaviště a počátek toku řeky Rio Petrohue. Protější břeh pak tvoří skalistý hřeben porostlý bujnou vegetaci tyčící se do výšky cca 500 metrů. Je celkem chladno a tak se raději zdržuji někde na sluníčku. Osorno nám překryl nějaký mrak, ale vrcholek je stále vidět. Stojíme pod stromem a z něj je slyšet bzučení hmyzu. Nic to zde neruší. A hele, mají tady i vlaštovky.
Skupinka se rozděluje na ty kdo půjdou na raft a ty co tam nepůjdou. Já nejdu. Vodáctví má za loňský rok už plný zuby, není tedy důvodu tento stav vyhrocovat ještě na jižní polokouli. Já se s těmi co vodu nepojedou vracíme do kempu a tam provádím krátký výlet v jeho okolí.
Raftaři se vrátili a my balíme. Pak následuje přejezd k branám národního parku Vincente Pérez Rosáles. Je to nejstarší národní park v Chile založený již v roce 1926. Nachází se v něm původní prales, tak jak ho měli možnost spatřit první dobrodruzi, kteří navštívili tyto končiny. Abych pravdu řekl, vůbec si nedokážu přestavit, jak vůbec mohli tímto územím projí, protože tento hustý les zdá se býti přímo neproniknutelný a navíc roste na rozeklané sopečné půdě, kde si zlomit nohu je opravdu ten nejmenší problém. Opět, fotky toho asi povědí více.
Jsme pouhých asi 70 km od Puerto Mont, naší dnešní konečné. Po příjezdu do města ve kterém je velký přístav se ubytováváme v hostelu nějaké Švýcarky. Máme zde místnostni, ve kterých se spí na madracích a jedné jsme asi v počtu osmi lidí. Pak všichni jako jeden vyrážíme do přístavu, směnit nějaké kačky. V přístavu je vidět, že je právě odliv, ale musím říci, že jsem ještě nikdy takhle velký odliv neviděl. Myslím že zde mohl být tak kolem čtyřech až šesti metrů. Když už jsme tedy našli směnárnu, tak jsme se zase modlily, aby měli dostatek peněz. První jsem směnil já a bankovky už byli podezřele drobné. Nakonec snad někdo nesměnil vůbec a zbytek jen s velkými potížemi. Směnárny tam jsou totiž i v místních cestovkách a občas se stane, že prostě nemají místní měnu, zvláště, pak když se tam objeví větší skupina turistů.
Hned v přístavu je tržnice, kde se prodávají čerstvé plody moře. My jsme byli dohodnutí, že zajdeme sem, abychom něco z těchto plodů ozkoušely. To že jsme byli tlupa turistů byl pro místní prodavačky nepřehlédnutelný fakt. Ty jak nás zmerčili, začalo opět podobné divadlo jako v tržnici ve městě Chillan. Všechny na nás pokřikovali, abychom si šli sednout právě k nim a my byli na rozpacích. Nakonec jsme si vybrali a téměř ihned po objednávce se začalo nosit na stůl. Jídelnička byla asi tak dva metry široká a asi čtyři metry dlouhá. Nacpali jsme se tedy ke stolu a na který jsem měl pochybnosti, že se ještě něco vejde, ale vešlo. Obsluha nám přinesla vrchovatý talíř od polévky, ve kterém byli naskládané uvařené mušle, co to šlo. V tom byla ještě taková menší klobáska a kus kuřete uvřeného také pouze ve vodě. K tomu jsme dostali ještě citrón, pivo a už jsme mohli konzumovat. Na první ani na druhý pohled tohle jídlo vypadalo rozhodně nijak vábně, ale když jsme okusil první škebli pokapanou citrónem, názor jsem měnil. Né snad, že by to byl nějaký super luxus, ale jíst se to rozhodně dalo i když občas musel člověk překousnout i to že viděl jak a kde se takovéto jídlo připravuje a že mu skřípe písek mezi zuby. Jídlo se zde připravovalo přímo v hrncích které byli pouze mimo tuto místnost, takže jste měli možnost i přivonět a vidět jak čerstvě vylovené škeble padají rovnou do vroucí vody. Jako závěrečný chod této hostiny se podává ne zrovna valně vypadající vývar z těchto škeblí.
Po hostině jsme vyrazili ještě na pivko, tam jsme si dal ještě cazuellu a když zavírali, cestou do hotelu jsem našli restauraci, kde měli otevřeno a tak jsme se rozhodli dát si další místní pochoutku - pisco. Číšník nám namíchal vlastní recept, bylo to opravdu moc dobré. Ještě jsme něco popili, ale také se už tady zavíralo, takže jsme se odebrali na hotel. A hele kousek pod hotelem, to by jeden neřekl, máme tu night club….
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl XVII.)
Když dorážíme k pobřeží jezera Všech svatých, otevírá se před námi jeho ohromná plocha na jejímž konci je viditelný vrcholek sopky Calbuco. Je to sopka, která při své poslední erupci přišla o svůj vrcholek a ztratila na své kráse, ten ji byl doslova ustřelen a tak dnes tato sopka vypadá spíše jako... (Radek Hybel)|
|