Cesta do Patagonie (díl XVIII.)
Byl to takový malebný přístav rybářských člunů blízko kterých si pohrávali děti a kolem nich znuděně procházela fenka v pokročilém stavu březosti. Děti dělali koule z černého sopečného písku, ty pak po sobě házeli a fenka očuchávala právě vylovené ryby, které rybáři vytáhli na břeh v plastových kádích. Atmosféra tohoto místa na mě dýchala úžasným sentimentem a...(Radek Hybel, 17.prosinec 2001)
Ostrov Chiloé - 20.1.2000 - osmmnáctý denJe jsou asi čtyři hodiny ráno a já se vracím do hotselu. Kdybych měl alespoň nějaký "nezapomenutelný" zážitky, ale místo toho mě tam zdržoval nějaký maník, který byl kluk od jedné striptérky z klubu a zatímco všichni od nás již byli na odchodu, tak já jsem se ho nemohl zbavit až do rána bílého. Stále si chtěl povídat, co jako v Evropě, anglicky skoro neuměl a když jsem se vždycky zvedal, tak něco přiobjednal s tím že ještě nemůžu odejít, protože Evropan v jejich klubu ještě nikdy nebyl. Když jsem byl už konečně milostivě propuštěn, hned u brány hostelu mě potkává nepříjemnost v podobě uzamčeného vchodu. Tak takovouhle zradu jsem tedy od paní domácí doopravdy nečekal. Brána je vysoká, ale přelézt jí, je v tuhle chvíli opravdu jediná šance, jak se dostat alespoň na chvilku do postele a přitom neudělat moc velký rozruch. Když jsme včera odcházeli, ani jsme si nevšiml, zda-li tu mají hlídacího psa, ale ten jistě už taky spí, protože zatím tu nic neštěká. Tak vzhůru do toho. Na bránu se pěkně blbě leze, protože je ze železných čtvercových profilů a ty jsou svisle a navíc má minimálně tři metry. Leze, lezu a hop, jsem na druhé straně. Ke všemu ještě byli zavřené i vchodové dveře do části, kde jsme bydleli. Abych nikoho nevzbudil, zaťukal jsem opatrně na okénko v domnění, že my přijde otevřít někdo z našeho pokoje. Najednou se ve dveřích s úsměvem objevil jeden z našich řidičů, který moc dobře věděl o co kráčí a neustále se mě posunky a španělsky snažil optat, jaký "to" bylo. Šíleně unavený jsme uznale pokynul, jako že dobrý a valil jsem se do postele.
Asi za dvě hodinky jsme vstávali, protože nás čekal celodenní výlet na ostrov Chiloe. Můj zjev rozhodně nevypadal na to, že bych byl pořádně odpočatý a tak jako i jindy jsem se pokoušel v autobuse zaspat. To se mi také a snad poprvé v životě povedlo. Na ostrov se jede trajektem a cesta trvá cca 40 minut. Cestu trajektem tam jsme zaspal a probudil jsem se až ve městě Ancud. Tento rybářský přístav byl dříve pobřežní pevností, dnes je to i největší město na ostrově. Je zde něco jako muzeum etnografické muzeum na jehož nádvoří se nacházejí postavičky místního folklóru, s nimiž je spojena i místní celkem bohatá mytologie ostrova. ( ) A proto, že mě dvakrát "městská turistika" nevoní, coural jsem raději po přístavu pozorujíce místní obyvatelstvo. Bylo celkem chladno a obloha neustále vypadala, jako kdyby mělo sprchnout. Od moře docela slušně foukalo a na molu vyndávali rybáři svoje dnešní úlovky. Bylo mezi nimi i jakési zvířátko (nějaký korýš), které si slepuje ulitu přímo na skále. Ulita je větší než dvě pěsti a v ní je asi tak tři centimetry velký otvor ve kterém právě tento korýš žije. Tento korýš zde patří mezi velmi oblíbené delikatesy ovšem pozor, konzumuje se v neupraveném stavu. Snad jen citronem ho můžete pokapat. Nikdo z nás tuhle delikatesu neokusil … -(
Přejíždíme dál, a já se opět snažím zabrat. Daří se. Občas mě však probouzí stav vozovky po které právě projíždíme a tak mám možnost pozorovat i zdejší krajinu. Ta je opravdu velmi členitá místy pokrytá lesem, jinde zase pastvinami. Je to malebná krajinka zpestřená nesčetnými protestantskými kostely.Těch je tu skramensky hodně. Zdejší komunita je převážně německá a kultura ostrova je tímto faktem velmi odlišná od pevninské.
Ve městě Quellón jsme parkovali přímo v přístavu. Byl to takový malebný přístav rybářských člunů blízko kterých si pohrávali děti a kolem nich znuděně procházela fenka v pokročilém stavu březosti. Děti dělali koule z černého sopečného písku, ty pak po sobě házeli a fenka očuchávala právě vylovené ryby, které rybáři vytáhli na břeh v plastových kádích. Atmosféra tohoto místa na mě dýchala úžasným sentimentem a pohodovou bezstarostností všech lidí kolem. Chvílemi jsem měl pocit, že právě zde žijí nejšťastnější lidi na světě. Tuto pohodu navíc ještě doplňovala místní hudba linoucí z nedalekého obchůdku se suvenýry. Měl jsem chuť už se nevracet …
Kousek dál se pak nacházela jedna velmi zajímavá jídelna. Zajímavá nebyla snad ani z toho důvodu, že se zde podávaly téměř výhradně plody moře putující do místní kuchyně přímo z lodí, ale tato jídelna měla ve svém jakémsi pomyslném středu několik malých kuchyněk, které pokaždé samozřejmě patřily někomu jinému. Když tam člověk vstoupil byl okamžitě středem pozornosti všech prodavačů, kteří se vás pokoušely ulovit právě pro sebe. Vládl tu šílený hluk od překřikujících se prodavačů, ale vše mělo svůj pevný řád. Když se tedy někdo odhodlal si něco dát, měl jistotu, že to bude vždy čerstvé a navíc mu jídlo bylo připraveno přímo před očima.
Pokračujeme dále v našem výletě na ostrově Chiloé a naše poslední zastávka před odjezdem na pevninu je Milošem doporučená restaurace, která se specializuje na podávání jídel z mořských mušlí. Když jsme dorazili na místo, neměl jsem na škeble moc chuť, neboť jsem ji včera zkonzumoval dost a tak jsem si objednal raději uzeného lososa. Ten se podával studený s teplým ohřátým bramborem a trochou fazolových lusků, také studených. K tomu jsme si dali vynikající chilské víno, bílé a suché, nemělo to chybu. Musím ale říct, že když jsem vyděl, jak byli servírované mušle, nevím jestli jsem neprohloupil, nicméně alespoň jsem ochutnal. Restaurace měla výhled na moře, právě byl odliv a tak se to na pobřeží hemžilo ptactvem, které se snažilo ulovit vše co zde zanechal příliv k snědku. Dále na vodě pak bylo vidět černokrké labutě.
Po opuštění restaurace jsme pokračovali na trajekt. Ten jel asi za dvacet minut a já jsem trávil cestu na palubě. Bylo celkem větrno, ale krásně. Po přistání v Puerto Montt, jsem vyrazili do jedné z přístavních restaurací na jídlo a na pivko. Našli jsme jednu takovou lidovou a lidově jsme si nechali naservírovat chilské nevím jestli národní, ale rozhodně populární jídlo pichanga. Je to hromada různých druhů pečeného masa (hovězí, vepřové, klobásky, játra …) které se podávají v hluboké míse. To je vše proloženo stroužky sýra a pár hranolkama. Celé je to porce pro dvě až tři osoby. V televizi opět běžel nějaký fotbal kde opět hrálo Chile nějaké mezistátní utkání už ani nevím s kým. Vzhledem k tomu, že jsem se po dnešní probděné noci potřeboval pořádně vyspat, ukončil jsem dnešní sezení poněkud dříve. Zítra se totiž přesunujeme do NP Torres del Paine.
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl XVIII.)
Byl to takový malebný přístav rybářských člunů blízko kterých si pohrávali děti a kolem nich znuděně procházela fenka v pokročilém stavu březosti. Děti dělali koule z černého sopečného písku, ty pak po sobě házeli a fenka očuchávala právě vylovené ryby, které rybáři vytáhli na břeh v plastových kádích. Atmosféra tohoto místa na mě dýchala úžasným sentimentem a... (Radek Hybel)|
|