Cesta do Patagonie (díl XX.)
Cestou miznou jakékoli památníky civilizace a my se dostáváme do právé divočiny. Po sto kilometrech jízdy dorážíme k jezeru Laguna Amarga, ne kterém se tvoří i při jeho celkem malé velikosti dosti velké vlny, jako pravý důkaz venku řádící vichřice. Obloha je čistá, tak máme možnost poprvé zahlédnout majestátné a překrásné štíty Torres del Paine…(Radek Hybel, 7.únor 2002)
Přesun do Torres del Paine - 22.1.2000 - dvacátý den Hovořit o tom , že jsem byl na první den treku nějak dobře vyspaný se určitě nedalo. Bolelo mě mé přecpané břicho a biftek až do odpoledních hodin, zdál se být jako nestravitelný. Větší problém byl spíš v tom , že jeho nestravitelnost jsem začal pociťovat již kolem půlnoci. Né snad, že by mi bylo blbě od žaludku, myslím tedy na zvracení, ale mělo to více společného spíše s pocitem nasycení. Navíc tento pocit ještě více umocňoval vítr, který se kolem půlnoci rozpoutal. Byl tak silný, že to hýbalo celým barákem. To bylo neuvěřitelné a pro mě jakožto člověka odrostlého v cihlovém domě v malinké zemi v srdci Evropy to vzbuzovalo i trochu obavu o "střechu nad hlavou". Spal jsem na palandě a podemnou Milan. Nejprve jsem měl pocit, jakoby Milan prováděl jakési nepřístojnosti z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti žen, ale když jsem zjistil, že spí jako dudek bylo jasné, že s barákem hýbe vítr. Vítr do rána nepolevil a tak se můj spánek, dáli se tomu tak vůbec říct odehrával pouze v krátkých ne moc produktivních intervalech. Ona totiž většina místních baráků je zbouchaná snad ze všeho co alespoň trochu připomíná větší rovinatější plochu. Takže např. kus vlnitého plechu se zde považuje za výborný stavební materiál a ani náš hostel nebyl žádnou vyjímkou. Zevnitř ale tyto stavby vypadají téměř vždy o něco přívětivěji. Ráno na náš komentář "že dnes v noci byl, ale tedy pěknej vítr" zazněla otázka od místní paní domácí "a jakej ?". Pak se dozvídáme, že to jsem zažili dnes v noci je zde na denní pořádku a zrovna dnes v noci ani zas tak moc nefoukalo. Jó v zimě to jsou tady prý větry.
Jsme zbalení a před hostelem je již přistaven sjednaný autobus. Autobus je to luxusní, je v něm mnoho místa na nohy i kolem sedadla. Cesta bude trvat okolo dvou hodin, takže se v autobuse snažím trošku dohnat spánkový deficit. Jedeme opět jenom po šotolině, ale cesta je docela široká a rovná, takže to jde. Cestou miznou jakékoli památníky civilizace a my se dostáváme do právé divočiny. Po sto kilometrech jízdy dorážíme k jezeru Laguna Amarga, ne kterém se tvoří i při jeho celkem malé velikosti dosti velké vlny, jako pravý důkaz venku řádící vichřice. Obloha je čistá, tak máme možnost poprvé zahlédnout majestátné a překrásné štíty Torres del Paine. Když autobus zastavil u brány národního parku, musí se všichni nechat zaregistrovat v místní kanceláři. S registrací je spojen i poplatek 5000 pesos. Do základního tábora pak můžeme pokračovat buď po svých, a nebo si za dalších cca 1000 pesos nechat svézt svoje tělo i s bagáží o sedm kilometrů dál do Hosteria Las Torres. Volím raději tu pohodlnější variantu. Hned na začátku cesty musí náš microbus překonat most přes řeku Río Paine, která je evidentně rozvodněná. Vzhledem k tomu, že most je od našeho microbusu širší pouze o několik centimetrů a že mám docela dobrý výhled do řeky pod mostem, v duchu jsem svěřil svůj život do rukou našemu řidičovi.Cesta za mostem se podobá spíše tankodromu, ale zdá se, že i s odřeným podvozkem těch sedm kilometrů dneska ještě zvládnem. Když jsme dorazili do kempu, trochu dost mě zklamalo jeho zařízení. Namísto očekávaného pokračování pusté divočiny zde nacházíme luxusní hotel s restaurací o jejichž návštěvě vzhledem k cenám si můžeme nechat jenom zdát. Kolem těchto luxusních zařízení s pak rozkládá místní kemp. Když jsem se tu sešli všichni, tak členové věděcké a turistické skupiny se již začali ubytovávat tak, aby přečkali dnešní noc. Fouká docela chladný vítr a nebe zrovna taky nevjěští moc velkou pohodu. Nicméně to nijak neovlivňuje to, že sportovní skupina jejíž jsem členem, se má každým okamžikem vydat na cestu do kempu Campamento Torres vzdáleného čtyři hodiny chůze.
Jdeme. Ihned za kempem se při dosažení prvního horizontu se před námi objevují neuvěřitelné scenérie místní krajiny. Jo to je přesně to co jsem chtěl vidět. Přímo před námi je ohromné jezero Lago Nordenskjold, které je dlouhé skoro dvacet kilometrů a první co se mi na něm nezdá je to, že má úplně šedivou vodu. Hned za ním asi ve vzdálenosti třiceti kilometrů vzdušnou čarou od nás se vlní neostré vrcholky pohoří Sierra del Toro. Šedivá voda ve zdejších jezerech je všude a je to způsobeno kalem, který přinášejí místní řeky z odtávajících ledovců v místních horách. Kousek za kempem překonáváme hluboké koryto říčky Río Ascensio, která se asi po pětisetech metrech proti proudu zarývá do úzkého asi tak čtyřicet metrů hlobokého kaňonu tvořeného čedičovími vyvřelinami. Jsem trochu na rozpacích, jak zde vůbec používat slovo jako potok, říčka a řeka. Jakožto starý vodák ostřílený snad všemi českými řekami musím udělat alespoň jedno přirovnání. Tu říčku, kterou jsem přecházeli můžeme svým objemem vody v klidu přirovnávat např. Sázavě na jejím dolním toku. Já tedy mluvím o tomto toku jako o říčce, ale v čechách je právě zmiňovaná Sázava nazývána řekou již daleko dříve než dosahuje Vltavy.
Cesta se zvedá a počasí se mění snad každé tři minuty. Chvíli slunce pálí, že nevíte jestli nemáte jít do spodního prádla, ale než se vysvléknete stačí sprchnout. Není to déšť, který by Vás promočil na kost, ale jakmile je nad Vámi objeví mrak, tak jeho stín v kombinaci s místním větrem spůsobuje okamžité totální prochlazení. Na cestě je i poměrně dost turistů, kteří se vracejí od vrcholků Torres del Paine. Jsou to turisti všech národností a začínám celkem odůvodněně pochybovat o "divikosti" totoho kraje. Dostává se mi však ujištění, že je to pouze v tomto případě, protože Torres del Paine jsou pro svou krásu takovým lákadlem, že to tady vypadá jak na Válcaváku. Turisté, dáli se tomu tak vůbec říct se ráno zbalí z kempu ze kterého jsme vyrazili i my, oběd si dají pod Torres a večer zase mažou spátky. Je to také dost dobře vidět na jejich vybavení. Někteří tuto horkou túru absolovují v džínach a polobotkách, bohatší a tlustější si najímají koně, kteří je sotva nesou a ti nejzdatnější z nich k nimž patří hlavně obyvatelé nejbohatší a nejvyspělejší zěmě světa jsou zase vybaveni posledními módními doplňky, které jim byli doporučeny v módních salónech se specializací a trekovou výbavu. Asi k poslením hitům patří bezesporu duralové hůlky pomáhající k udržení stability při chůzi. Manažeři těchto firem prodávající podobné výstřelky, však svým zákazníkům asi zapoměli říci, že se tyto hůlky používají při chůzi a ne lezení a tak tito dobře vybavení zákaznící těchto módních salónů s trekinkovou a horolezeckou výbavou na nebezpečnějších místech svými hůlkami ohrožují kromě sebe i své okolí.
Cesta zde není tak nejhorší. Jde se po vrstevnici, ale místy se dostáváme na otevřenější místo kde jsou nárazy větru tak silné, že má člověk co dělat, aby ho to i s bagáží nesrazilo dolů z cesty do koryta řeky asi šedesát metrů pod náma. Místy se prochází úseky, kde jsou viditelné poměrně velké sesuvy půdy. Tato místa jsou pokryta spíše jemným kamením přecházejícího až v písek. Místy se prochází lesem, dáli se tomu tak vůbec říct, občas protne cestu nějaký ten potůček (průtok do tří litrů za sekundu). Po necelých dvou hodinkách přicházíme k boudě na mapě navzané jako Refugio y Campamento Chileno. Zde už je jasné, že mapa kterou máme k dispozici ne zrovna přesně vyjadřuje zdejší vzdálenosti z pohledu času. Jsme tu totiž o dobrých 45 minut dříve. Autoři mapy pravděpodobně vycházeli z toho, že toto místo nebudou navštěvovat pouze zdatní chodci turističtí, ale i obyvatelstvo turistiku méně či vůbec nepěstující.
Asi po čtvrt hodině odpočinku vyrážíme dál. Cesta se začíná opět zvedat, ale není to nic hrozného. Musí se překonat jedno koryto nevelkého bezejmeného potoka, kde právě obdivuji tu úžasnou zručnost při manipulaci s již zmíněnými hůlkami a držím se raději opodál, abych nebyl plnoštíhlou dámou anglicky hovořící zraněn. Ha, cesta je volná můžeme pokračovat. Dostáváme se do lesa, zde občas cestu znepříjemňují spadlé stromy. Kolem nás jsou teď už jen hory a vítr. Trochu sprchlo, ale dalo se to přežít bez pláštěnky, nebo jiných speciálních turistických doplňků. Když vycházíme z lesa, tak asi dvěstě metrů před námi se nachází náš dnešní cíl Campamento Torres, což je jakýsi kus rovnější plochy v horách, kde po delším hledání naleznete i místo kde si můžete postavit stan. Hned vedle stanu máme potůček, takže těžkej veget. S Robertem (Robert je člověk, s kterým budu trávit následujících sedm nocí pod jednou střechou) stavíme stan, který mám zapůjčen od mého kámoše Martina. Neseme můj stan, Robertův jsem nechali v Puerto Natales, protože můj je cca o půl kila lehčí. Nevím ale jestli to byla dobrá volba, protože můj stan pěkně smrdí. Martin ho totiž jednou vyndal až po roce co se vrátil z nějaký vody a protože stan byl lehce navlhký, tak taky pořádně za ten rok zasmrádl. Ihned jak jsme ho rozbalili, tak je to cítit, ale co se dá dělat, půl kila je půl kila. Když to vydržíme, tak si možná na konci treku dáme báječnou houbovou polévku. Dnes si dávám k večeři báječné rybičky (sardinky v tomatě) kousek sýra a jdu spát.
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl XX.)
Cestou miznou jakékoli památníky civilizace a my se dostáváme do právé divočiny. Po sto kilometrech jízdy dorážíme k jezeru Laguna Amarga, ne kterém se tvoří i při jeho celkem malé velikosti dosti velké vlny, jako pravý důkaz venku řádící vichřice. Obloha je čistá, tak máme možnost poprvé zahlédnout majestátné a překrásné štíty Torres del Paine… (Radek Hybel)|
|