Cesta do Patagonie (díl XXI.)
Slunce je tady dosti ostré a tak má člověk trochu problém jak se obléci. Pokud se slunce schová za mrak je na tomhle vichru pěkná zima, jinak se zase ukrutně potí v nepromokavé bundě. Cesta je značena červenými tečkami v bílém kruhu, ale občas se ztrácí. Snažím se jít podle toho, jak …(Radek Hybel, 6.březen 2002)
Druhý den pochodu - 23.1.2000 - dvacátýprvní den K ránu mi je ve spacáku trochu chladno, i když mám spacák s komfortem do deseti pod nulou. Je to hlavně tím, jak jsem v něm oblečený, protože oblečení, které mám na sobě nedokáže zrovna moc dobře vytvářet tepelnou pohodu a tak vždy při doteku stěny spacáku cítím nepříjemný chlad. Už se rozednívá, je kolem půl páté, ale nemohu pořádně zabrat. Je také slyšet takové ševelení, jak něco padá na stan. Robert už také nespí a tak se alespoň pokoušíme zjistit co to vlastně ševelí. Měl jsem takové tušení, ale .... Hrůza, jsou to krystalky zmrzlého sněhu a já začínam mít strach, aby se tento trek nakonec nestal naší noční můrou. Asi za dvě hodiny vstáváme, k snídani si dávám sýr s chlebem a zapíjím to vodou z potůčku vedle stanu. Je ledová tak, že mám pocit, že se mi zuby rotříští tímhle chladem na prach. Crystalky sněhu už také nepadají a tak se vydávám na cestu k Torres.
Když jsem opustil úroveň našeho stanoviště, dostávám se na konec morény, kterou budu muset teď zdolat, abych vůbec mohl dospěl k vrcholnému zážizku své cesty. Cesta má podle mapy trvat asi hodinu, ale jsem už tak nadržený na ten pohled, že tam musím být minimálně za polovinu doby. Při pohledu na celé údolí se pak naskytuje nádherný pohled na okolní štíty, které se ráno oblékly celé do bílého. Fouká i dost silný vítr. Na protější straně údolí Valle Ascencio se prohání mohutné větry ženoucí napadaný sních v obrovkých vírech po sluncem prozářených kamenitých svazích hor. Pohádka ? Asi ano, takovéhle výjevy si člověk asi těžko může reálně vybavit. Slunce je tady dosti ostré a tak má člověk trochu problém jak se obléci. Pokud se slunce schová za mrak je na tomhle vichru pěkná zima, jinak se zase ukrutně potí v nepromokavé bundě. Cesta je značena červenými tečkami v bílém kruhu, ale občas se ztrácí. Snažím se jít podle toho, jak jsou nejvíce ošlanané kameny, ale taky mě to svádí mimo trasu a značku kolem které jsem měl projít míjím snad o sto metrů. Alespoň, že jsem ji zahlédl, protože znám teď směr kterým se mám vrátit. Je to cesta necesta. Lezu po velikých balvanech nahrnutých sem ledovcem a musím si dávat pozor, aby jich za mnou zase moc nepadalo, protože i za mnou jsou další lidé. Už se začínají objevovat vrcholky Torres a já neustále přidávám do kroku. Jsem durch, ale co se dá dělat, jednou za život ....
Nejstrmější je moréna až úplně na svém vrcholu, který už zdolám doslova během, dáli si tomu tak vůbec říct. Když jsem na něm, odkrývá se mi úžasný pohled na tři majestátní vrcholky Torres del Paine, s šedivými vodami jezera pod nimi. Ten pocit, který teď zažívám je nepopsatelný. Vidím největší kámen (monolit) na světě, jehož čistá výška je 800 metrů. To je však umočněno ještě jeho podstavcem, neboť od hladiny jezera k vrcholkům Torres to jsou čisté dva kilometry !!! Přímo na úpatí štítů se pak ještě nachází ledovec Ventisquero Torres, který klouže do jezera pod ním. Celý pohled a monumentnost tohoto pohledu je umocněno tím , že stojím pouze necelé dva kilometry vzdušnou čarou od vrcholků Torres. Kdyby teď právě spadli leželi by mi přesně u nohou. Našel jsem si místo kde tolik nefouká, sedím a kochám se.
Kochání trvá asi půl hodinky a když dorazili i ostatní členové naší grupy vyrážím zpět. Cestou pak potkávám lidi z turistické skupiny, už to mají taky jenom kousek. Balíme stan, který je dostatečně vlhký a taky o to více smrdí. Plán na dnešní den je takový, že jsem se měli pokusit o přechod protější stěny údolí Valle Ascencio. Miloš někde zaslechl, že pokud by jsme se dostali až do Campamento Japones (kemp cca hodinu chůze nad námi) měla by zde být jakási stezka umožňující tento přechod. Každopádně na mapě nic není a při tomhle počasí, kdy napadl sních i ve výšce, kde jsme nocovali to samozřejmě nikdo nevidí jako možné, protože co teprve musí být tam nahoře na hřebenu, který je skoro kilometr výš. Tento přechod by nám sice zkrátil cestu o skoro 15 kilometrů, ale opravdu to nemá cenu riskovat.
No, máme tedy teď ztrátu a ta v tuto chvíli činí něco přes 25 kilometrů proti plánu. Je to dost, vezmeme-li v úvahu, jaký terénem se pohybujeme a, že existuje nějaký plán cesty, který se budeme snažit dodržet. Musíme se tedy teď vrátit tou samou cestou, kterou jsme sem včera dorazili. Asi po půl hodince cesty potkáváme i členy vědecké skupiny, vyměňujeme pár slov a pelášíme dál. Do Hosteria Las Torres dorážíme asi o hodinku dříve, než bylo napsáno v mapě, což je v tuto chvíli dobrým znamením o našem tempu. Tam si na chvilku odpočineme a asi po půl hodince jdeme dál. Čeká nás teď pochod do kepmu Seron, v kterém budeme dnes přespávat, ale i tak budeme mít stále cca půl denní ztrátu oproti plánu. Cesta teď vede většinou po vrstevnici místy procházíme lesem, který zde není nikterak hustý. Je zde spousta ptáků ruzných druhů a samozřejmě nám čas od času prolétne nad hlavou i skupinka zelených papoušků patagónských. Kolem cesty jsem si všimnul takových trnitých křovisek, asi tak půl metru vysokých. Na nich byli bobule velmi připomínající naše borůvky. Byl jsem na rozpacích, ale po chvíli už jsem to nevydržel a tuto neznámou plodinu jsme pracovně pojmenoval "borůvka patagónská" a pustil jsem se do jejich konzumace. Nejprve jen opatrně, pár bobulí, a až potom co to se mnou udělá, uvidíme dál. A opravdu plody chutnali jako naše borůvky, jenom byli trochu kyselejší, menší a měli uvnitř mraky pecek. Navíc byl problém s jejich sklizní, protože trny totoho keře nepříjemně píchali. Každopádně snědl jsem jich tak dvacet a čekal.
Pod námi byl vidět tok řeky Río Paine. Miloš podídal, že nějaký jeho dva kámoši (pravděpodobně dost velký šílenci) se chystají tuto řeku splavit a budou prý první kdo to provedl. Mé otázky jak se takový prvosjezd dělá, když nejsou mapy, zůstali ne zcela zodpovězeny. Ovšem to se po chvilce objevil vodopád na téhle řece Cascada Paine. My ho od sebe měli cca 5 km vzdušnou čarou, ale i přes tuto vzdálenost byla voda vyvtvářející válec pořádně slyšet až k nám. Tak to opravdu nevím, jak budou tohle sjiždět. -((( Jen tak pro představu, ta řeka byla asi tak široká jako Vltava někde v Komořanech, ale vody tam bylo tak na dvě Vltavy. Tahle všechna hmota se pak řítila tak do deseti, možná až patnácti metrové hloubky v korytě, které v místě vodopádů nemohlo být širší než padesát metrů. Toto zúžení koryta pak samozřejmě sílu toku ještě umocňovalo. Na tu vzdálenost se to všechno dost těžko odhaduje, ale hluk, který tento vodopád vydával mluvil za vše. Miloš říkal, že je v korytě nějak více vody, než když to viděl před dvěma lety, ale mě by na loď do téhle vody nedostal nikdo, ani kdyby tam tý vody bylo třikrát míň.
Po borůvkách patagónských pořád nic. Cesta se teď velmi přiblížíla k řece a mi jsme začali vcházet na obrovkou louku. Louka, co na tom, ale tahle byla opravdu něčím výjmečná. Na louce byly samé kopretiny. Có, kopretiny. Ta louka byla tak posetá kopretinama, že byla od nich úplně bílá. Pohádka ? Ano, zvláště když vezmete v úvahu, že ta louka byla dlouhá tři, možná pět kilometrů ... A na louce, kromě nás a ptáků ani stopa po lidech. Ráj ? Ano, takhle nějak bych si opravdu představoval ráj. Občas se loukou nenápadně vinul potok, ovšem tak nenápadně, že byl vidět až když jsme k němu dorazili. Pak jsme museli často měnit směr cesty, aby jsme se nemuseli nechtěně koupat.
Po borůvkách patagónských pořád nic. Kemp Seron už je v dohledu, za chvilku jsme v něm, je v něm pouze jeden stan. Rozbalujeme stan, dost to fouká, takže je nutné vyhledat i místo někde v závětří. To se ale na rovině opravdu pěkně blbě hledá, takže musíme doufat, že ráno ještě pořád budeme mít nad hlavou stan.
A už tu máme první puchejře. Já mám však nohy zatím v pořádku. Večeře - výborná polívka z pytlíku, obohacená vločkama, ať ten náš žaludek taky něco cítí, a jde se spát.
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl XXI.)
Slunce je tady dosti ostré a tak má člověk trochu problém jak se obléci. Pokud se slunce schová za mrak je na tomhle vichru pěkná zima, jinak se zase ukrutně potí v nepromokavé bundě. Cesta je značena červenými tečkami v bílém kruhu, ale občas se ztrácí. Snažím se jít podle toho, jak … (Radek Hybel)|
|