Cesta do Patagonie (díl XXII.)
Tempo je ostré a i cesta zatím není tak hrozná. Avšak do zmíněného kempu to je přes deset hodin velmi ostré chůze. Jdeme skoro pořád po vrstevnici podél řeky, ale občas už se musíme potýkat s hlubšími údolími během cesty. Ty nejsou na mapě v podstatě vůbec vidět, chilské mapy, pokud vůbec jsou, jsou velmi špatné kvality a již několikrát zde zaznělo, že …(Radek Hybel, 11.duben 2002)
Třetí den pochodu - 24.1.2000 - dvacátýdruhý den Po borůvkách patagónských pořád nic. Ráno je chladné a větrné, trochu poprchává, ale snad se nerozprší. K snídani sýr, k tomu něco jako chleba. Balíme stan, zase nevysmrádnul, ba naopak mám pocit, že je to ještě horší. Během hodinky jsme opět na pochodu. Včera jsme dorazili do kempu přesně podle času, který byl napsán v mapě a to rozhodně nemůžeme říci, že by jsme nějak polevili v tempu. Cesta nebyla také nikterak náročná, ale zdá se, že časy na těchto trasách opravdu budou odpovídat ostřejší turistické chůzi. Ideální by dnes bylo, aby jsme dosáhli kempu Los Perros, protože z něj by zítra byl lepší nástup na přechod sedla Paso John Garner, které se nachází ve výšce okolo 1400 m.n.m.
Tempo je ostré a i cesta zatím není tak hrozná. Avšak do zmíněného kempu to je přes deset hodin velmi ostré chůze. Jdeme skoro pořád po vrstevnici podél řeky, ale občas už se musíme potýkat s hlubšími údolími během cesty. Ty nejsou na mapě v podstatě vůbec vidět, chilské mapy, pokud vůbec jsou, jsou velmi špatné kvality a již několikrát zde zaznělo, že by chilští kartografové měli zavítat do Čech, aby se naučili, jak se dělají mapy. Procházíme kouskem lesa a ejhle, orel na stromě. No, co, orel. Ale on je od nás snad pět metrů. A ejhle, támhle má manželku, orlovou. Všichni naklusali, foťáky cvakají jak o život. Orlová to už nějak nemohla vydřežet, tak něco zajekala a vzala roha přeletem na další strom. Orel, statný to rek, pózoval dál. Jdeme dál. A ejhle, husák, néé ten komunista prezidentskej, ale husák s malým "h", tudíž manžel husy patagónské. Ihned mě napadlo, co by se s tím dalo dělat. Vždyť už jsem tři dny nevyděl pořádný jídlo a tohle byl opravdu macek. Chlupatý knedlíky, kyselé zelí ..., no, ale jsme přece na výletě. Až doma.
Po borůvkách patagónských pořád nic, začal jsem je tedy konzumovat ve velkém. Tedy pokud jsem neměl moc rozpíchané ruce od trnů na keři na kterém rostli. Za lesíkem se začínáme vzdalovat od řeky a přicházíme k malé laguně. Tam je na chvilku odpočinek, protože před námi je dosti ostré stoupání. Je to převýšení tak 60 až 80 metrů, které nelze vyřídit jinak, než, že dole zatnete zuby a v podstatě ho vyběhnete. Přestávka končí, zatínám zuby a běžím. Po prvních třiceti metrech už sotva lapám po dechu a jsem totálně propocený. Nohám se nechce, ale zuby mám stále zaťaté a jdu. Těsně pod vrcholem mám už pocit že to se mnou musí seknout, ale zuby mám stále zaťaté a jdu. Na vrcholu se pak předemnou otevírá další údolí s výhledem na jezero Lago Paine. Hádejte, jakou má jezero asi tak barvu ? (odpověd je na konci této stránky)
Na vrcholku hřebenu je tedy nádherný výhled na to co nás ještě čeká za cestu, a aby to nebylo jen tak o ničem opět zde fičí, že člověk sotva stojí na nohou. Jezero samotné je okolo pěti kilometrů dlouhé a i když mapa opět ukazuje, že cesta vede skoro ideálně po vrstevnici, není tomu tak a musíme často klesat a stoupat. Není to už taková hrůza, ale spíš je to takové zákeřné zklamání. Cesta ubýhá poměrně rychle a asi za hodinku dorážíme na konec jezera, kde si dáváme delší odpočinek na jídlo. Jdu si omít nohy do potoka. Boty mám tak propocené, že když jsem z nich vyndal nohy, tak se mi z bot kouří, a to používám speciální ponožky na odvod potu. Objevuje se i sluníčko. Cesta dál vede kolem kempu Coiron a pak celkem dobrou cestou bez nějakých velkých převýšení dál.
Jsme teď kousek od kempu Refugio Dickson, který se nachází za takovým terréním valem. Kolem všude jsou borůvky patagónské a pak ještě taková malinkatá jablíčka, barvou podobná našim brusinkám. Pracovně je tedy nazývám brusinky patagónské a rozšiřuji s nimi svůj jídelníček. Ne však na dlouho, brusinky jsou totiž vždy ze začátku poměrně sladké, ale pak v ústech zhořknou. Zůstávám tedy u borůvek. V tomto úseku cesty si musíme dávat větší pozor, protože terén je zde trochu bažinatější, tak aby jsme nikam nazapadli. Následuje výstup na již zmíněný teréní val, je to převýšení tak o sedmdesát až sto metrů a z vrcholku už je vidět Refugio Dickson s jezerem Lago Dickson. Ještě asi půl hodinky chůze, pak asi čtyřicetimetrový celkem nebezpečný sestup a jsem na místě. Zde dneska končíme, protože původně plánovaný kepm je odsud ještě přes čtyři hodiny chůze a je již dost pozdě.
Rozbalujeme stan , občas vykukuje slunce mám tedy dost velké šance usušit si hlavně boty a ponožky. Za převisem je jezero, na jehož konci necelých deset kilometrů odsud, klouže do jeho vod ledovec Dickson. Jedna kra se utrhla a doplula až sem. Ve slunci je krásně modrá. Jdu si umýt nohy. Když jsem strčil nohy do jezera zjistil jsem, že voda v jezeře má asi takovouhle teplotu. Teplota vody v jezeře Dickson : |-----------------|. Nevím jestli všichni vědí o co jde, zvláště pak holky. V přepočtu na stupně celsia to znamená, že voda je kurevsky studená.
K večeři si dávám rybičky - sardinky, jsou výborné. Jdu také osondovat ceny do místní chajdy, která se zásobuje koňma. Obsluha kopodivu umí anglicky, tak dáváme řeč na obvyklé téma : odkuď jsi ty, atd. Byli to kluci ze Santiaga a jsou tu něco jako na brigádě. A proto, že to byli vysokoškolsky vzdělaní lidé, tak proto měli v hlavách natlučenou i angličtinu ze školi.
Lenoším na sluníčku, pokud to zrovna jde. Už není, jdu spát.
Odpověď : Jezero má barvu šedivou. -)
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl XXII.)
Tempo je ostré a i cesta zatím není tak hrozná. Avšak do zmíněného kempu to je přes deset hodin velmi ostré chůze. Jdeme skoro pořád po vrstevnici podél řeky, ale občas už se musíme potýkat s hlubšími údolími během cesty. Ty nejsou na mapě v podstatě vůbec vidět, chilské mapy, pokud vůbec jsou, jsou velmi špatné kvality a již několikrát zde zaznělo, že … (Radek Hybel)|
|