Cesta do Patagonie (díl XXIII.)
Když jsme kousek za vodopádem, začíná pršet zase o něco více. Musíme teď překročit řeku, ale cesta k lávce, která přes ní je, vede dosti hustým porostem. Na lávce nesmí být více jak jedna osoba, protože jinak hrozí její zřícení. Fouká i velmi silný vítr a tak když skoro třicet metrů dlouhou lávku přecházím pěkně to s ní hází.(Radek Hybel, 2.květen 2002)
Čtvrtý den pochodu - 25.1.2000 - dvacátý třetí den
Představte si, že jste na dovolené, několik desítek tísíců kilometrů od domova a po celodenní dřině musíte i přesto každý den brzy ráno vstávat, aby jste opět mohli celý zase jenom dřít. Na zkrátka ideální dovolená pro lenocha jako jsem já. Bohužel pokud má člověk chuť něco vidět a zažít není v podstatě možné se této vyložené pakárně vyhnout. Robertovi puchýře zase o něco povyrostli a tak i přesto že, je dnes s nošením stanu na řadě on, upevňuji ho na svůj bágl já. Ještě štěstí, že jsem vzali ten můj, smradlavej, ale přeci jenom o půl kila lehčí než ten jeho. Smažím se i jídlo vyjídat tak, aby to co nejvíce pomohlo váze mého báglu. První šli tedy do háje konzervy, kterých jsem stejně nevzal moc, pak sýr a nakonec půjdou polívky z pytlíku a vločky, jakožto nejlehčí potravina . Docela mě děsí představa, že poslední tři dny treku budu pojídat už jenom právě ty polívky s vločkama, aby žaludek díky vločkám pochopil, že si z něj opravdu nedělám srandu. Musím ale ještě prozradit, že neustále držím železnou zásobu tří velkých čokolád (s pomernčovou, malinovou a kávovou náplní), které čekají na své otevření, až budu na konci svých sil. Jediné snad co je v těchto končinách výhodou, je to že s sebou nemusíte tahat vodu. Tý je tady všude opravdu dost.
No, tak to bylo trochu zamyšlení o jídle a už zase pěkně z ostra šlapeme. Docela slušně teď cesta stoupá a procházíme čímsi, co už by se dalo nazvat jako původní les, tedy prales. Při pohledu kolem sebe se jen podivuji, jak první lidé, kteří tyto končiny prozkoumávali mohli zdejší vegetací projít, pokud zrovna u sebe neměli motorovou pilu. Les je zde tak hustý a jeho nejnižší vrstvy jsou tak propletené nízkými porosty, že se zdá být úplně nemožné tímhle vůbec projít. My už však naštěstí jdeme po pěkné prošlápnuté cestičce. Asi po první půl hodince musíme udělat přestávku, aby jsem rozdýchali ten výšlap. Pak už se cesta opět zarovnává a chůze je teď daleko příjemnější. Asi po další půlhodince se nacházíme u místa kde původní cesta vedla v podstatě přes močál, ale my se tomuto místu naštěstí vyhýbáme. Toto místo se nachází poblíž říčky Río Cabeza del Indio, ke které právě teď scházíme. Tento tok musíme překonat a není to zase tak snadná záležitost, protože je přes něj hozeno jen pár klád a lano. Každý člen naší výpravy musí teď ukázat něco ze svých artistických schopností, ale zadařilo se. Snad jako na zavolanou a nebo snad za odměnu se v říčce objevuje párek kachen bystřiných, které jsou právě na lovu. Je to fantastický pohled vidět jak tihle dva malý tvorečkové udatně zápasí s rozbouřeno a studenou vodou místního toku a proto se také stávají věrnými objekty snad všech fotoaparátů.
Stále poprchává, ale není to pořád ten déšť, kvůli kterému by se musel člověk dvakrát moc vrušovat, tím spíše, že teď neustále procházíme lesem, kde to není tak cítit. Naše cesta se teď přiblížila k řece Río de los Períos. Dosahujeme krásného a velkého vodopádu na této řece, který je na mapě nazván stroze - Cascada. I zde v ještě více robouřené vodě je opět vidět další párek kachen bystřiných. Zaráží mě, co ty kachny v téhle vodě vůbec hledají, protože v takovém proudu a zimě snad nemůže nic žít. Ale jak vidno, asi něco tam žije. Když jsme kousek za vodopádem, začíná pršet zase o něco více. Musíme teď překročit řeku, ale cesta k lávce, která přes ní je, vede dosti hustým porostem. Na lávce nesmí být více jak jedna osoba, protože jinak hrozí její zřícení. Fouká i velmi silný vítr a tak když skoro třicet metrů dlouhou lávku přecházím pěkně to s ní hází. Voda je podemnou tak deset metrů hluboko a rozhodně si nedokážu představit koupel v ní, protože to by byl asi poslední počin mého života.
Jsme teď už jen pár metrů od Campamento Los Perros, původně našeho včerejšího cíle. Dostali jsme se mimo les, ropršelo se tak, že už mám na sobě i pláštěnku a vichřice v tomto otevřeném prostorů běsní, že se sotva držím na nohou. Vítr je tak silný, že i malé kapky při pohledu proti větru jsou do obličeje jako jehly. Opět musíme zdolat morénu před bezejmeným jezerem a v momentě kdy vystupujeme na její vrchol otevírá se nám pohled na hladinu jezera, která je pokryta velkými krami z ledovce Glaciar Los Perros, který ustí do jezera asi tak půl kilometru od nás. Kdyby bylo bezvětří, tak by to byl možná pěkný výhled na jezero, ale v tomhle počasí, kdy vítr určitě dosahuje hodně přes sto kilometrů za hodinu se koukám co nejrychleji uklidit někam do závětří a seru na nějaký krásy místní krajiny. Asi tři sta metrů od nás je lesík a v něm také zmíněný kemp. Ten nás alespoň částečně chraní před běsnícím živlem. V kepmu zde pár stanů (asi tak tři), ale nikoho není vidět. To zas jen šílenci češi si užívají krásy zdejší krajiny za každého počasí. Schovali jsme se v takové improvizované boudě, no, byl to spíš kus nějakého většího hadru hozeného přes větev, který docela úspěšně vytvářel závětří. Je čas na jídlo. Právě teď vytahuji čokoládu a ještě zbytek sýra. Dobrý bože, někdo tu má i kořalku, už nevím ani kdo to vytáhl, ale tenhle člověk by měl na konci své životní pouti rozhodně přímo putovat do nebes za tento záslužný čin. Ááách, ta ale hřeje. Oblékám na sebe nejště více prádla a kulich a rukavice rozhodně v báglu nezůstávají.
Vyrážíme. Čeká nás teď výstup do sedla Paso John Garner, které je asi o devětset metrů výše. Vůbec si nedokážu představit, jak to bude vypadat tam, pokud se s tím počasím něco nestane. Snad jediné co mě v tuto chvíli kromě kořalky drží při optimizmu, je to, že déšť nepřešel v sníh a navíc se nacházíme v závětří štítů hor, které máme po pravé straně. Asi po dvaceti minutách chůze se ocitáme bažinách. Potok, nebo snad potoky si tu tečnou jak chtějí, mi procházíme nejdříve něčím jako lesem a jak stoupáme, les se neustále snižuje a mizí. To se však nedá říci o bažinách. Tento kousek cesty jdeme snad přes hodinu, neustále se nám ztrácí cesta. Cesta je tu značené kousky uvázaných oranžových igelitů na stromech, ale jí podle nich se stejně nedá, protože tak kde možná tato cesta byla ještě před pár měsíci, už dnes prostě není. Snažím se při průchodu těmito bažinami šlapat po větvích, pokud to jde. Tam kde nejsou, je nejistý každý krok. Ne snad, že by se tu člověk utopil, ale každým krokem riskuje, že mu noha zahučí do bahna a to se mu nahrne do bot. V této situaci by to opravdu nebylo závidění vhodné. Všimnul jsem si, že tam kde voda odstranila bahno, je vidět bílý písek, ty místa nikdy nejsou větší než deset centimetrů a tam se podloží nepropadá. Ovšem po delší době mě i toto zradilo a zahučel jsem i do toho písku. Naštěstí to nebylo tak hluboko, abych si nabral do bot.
Opouštíme bažiny a přestává i pršet. Před námi je ale další překázka v podobě rozvodněného potoka Río Paso, který je v místě značené cesty průchozí pouze pro sebevrahy. Hledáme tedy místo, kde by se dal brodit alespoň pokud půjdeme bosi, nebo v sandálích. Asi sto metrů po proudu se jedno takové místo nachází a tak hurá do sandálů. Proud je pořádně silný, ale kromě těch omrzlin to docela jde. Když jsem potok přebrodil, měl jsem pocit, že mi od kolenou nohy schází. Necítil jsem je zimou. Cesta teď vede kolem potoka a počasí se evidentně lepší. Občas už i vykukuje sluníčko. Pod námi je teď asi dvacet metrů hluboký kaňon, který si zde potok vyryl. I cesta je teď v pohodě, jdeme po kamení a jde se celkem příjemně ale čím dál více do kopce. Vrchol sedla snad nemá konce. Když jsem však do sedla dorazil otevírá se předemnou údolí, okolo deseti kilometrů široké, na jehož dně teče obrovský ledovec Glacier Grey. Je to úžasný pohled a monumentnost tohoto kousku světa nesnese asi žádné porovnání s níčím podobným v Evropě, snad možná někde tak na Aljašce. Ať raději mluví za mě fotky... Kromě toho, jak se krajina na tomto místě otevřela, fičí zde vítr, který musím překonávat pouze v silné předklonu. Pokud jsem se otočil a fítr mi začal foukat do zad, mám co dělat, aby mě to nepovalilo na zem. Tak takový vichr, jsem ještě nikdy v životě nezažil. Nacházíme si kousek závětří a tam si dáváme chvilku oraz.
Na místo, kde se ledovec láme do jezera Lago Grey není ani z tohoto místa vidět. Ta část která je pro nás viditelná směrem na sever je minimálně pětadvacet až třicet kilometrů dlouhá a pak ledovec splývá s oblohou, a je pouze zlomkem celého ledovce, který se táhne daleko na sever do oblastí, které bylo možné vidět z letadla, když jsme letěli sem. Na protější straně je pak vidět jak se do tohoto ledovce vlévá další asi tak jeden kilometr široký ledovec. Když na ledovec svítí sluníčko, tak s zbavuje své né moc hezké šedi a prosvítá krásnou azurovou modří. Pod sedlem je pak kousek jezera, protože právě v těchto místech se pod ledovec vlévá řeka Río Olvidado z ledovec Glaciar Olvidado. My těd jdeme směrem na jih do kempu Campamento Paso, který se nachází necelých šest set výškových metrů pod námi. Cesta začíná být čím dál tím víc prudší. Asi po dvaceti minutách začínáme vcházet do pásma pro Evropana neidefikovatelných rostlin, které mají v místě cesty tak vysoko kořeny nad povrchem, že proměňují další naší trasu doslova v peklo. K tomu všemu se musí ještě připočítat kluzký svah jehož sklon se je ojiděnele dostává pod 45 stupňů. Představa, že kdybych tady uklouzl, víc než je radno, znamená okamžitý konec jedné nebo prevděpodobněji více, končetin. Cesta těch šest set metrů tady pod nás pak trvala něco přes dvě hodiny. Po těchto dvou hodinkách jsem tedy byl opravdu spocený "až na prdeli".
Fuj,... a jsme v kempu. No, kemp to zrovna nebyl, ale v tom strašným lese to bylo několik rovinek, na kterých se dal postavit stan. Už byl pociťovat chlad z ledovce a když jsem se usadil, krouřilo se ze mne jako kdyby mě zrovna polil někdo horkou vodou. Jen jak jsme s Robertem postavili stan, pustily jsme se ihned do vaření. Dneska si dáme dvojitou porci polívky, protože si ji určtitě zasloužíme. A tak jsme tam dali raději i dvojitou porci vloček. V tom nám Miloš nabídl, že mu ještě zbylo instantní mléko do instantní bramborové kaše. Tak jsme to mlíko tam frkli taky, do toho ještě trochu koření, co mi zbylo, když jsme rožnili pod Villarricou a na lahodu bylo zaděláno. Jak tu bylo chladno, tak se to ne a ne uvařit. Vařič jel na plný kule a než se ohřála voda, měl jsem pocit, že bude bomba v hajzlu. Naštěstí to, ale vše dobře dopadlo, plynu bylo ještě dost a tak to začalo vařit. Zanedlouho se zavařili vločky, které pak v kombinaci s mlíkem dokázali z našeho jídla vytvořit šlemu podobnou hmotu, chutnající jako polívka, avšak sladká a kořeněná. Byla to pravá kaše patagónská, která funguje jako injekce "proti smrti" na vojně. Chutnala výborně, ani na záchod se mi po ní nechtělo, ale ostaně se mi už nechtělo po tom velkém bifteku před čtyřmi dny co jsme vyšli. Miloš pak vytáhl krabicové víno Gato Negro na přípitek, protože měl narozeniny, nebo svátek (promiň Miloši). Tak jsme si kvůli tý slávě nechali nalít do ešusu z kterého jsme prvávě dojedli, ťukli jsme si a honem rychle do pelíšku. V pelíšku je zima jak v ... a kromě svých a Robertových ponožek, cítím své tělo jako ve stavu rozkladu. Robert má už džíny od soli, zrovna tak jako já tričko už včera, ale neodvažujeme se nic si sundat, jen za účelem zachování co možná největšího počtu ohřátých věcí na sobě. Alespoň dříve usneme ...
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl XXIII.)
Když jsme kousek za vodopádem, začíná pršet zase o něco více. Musíme teď překročit řeku, ale cesta k lávce, která přes ní je, vede dosti hustým porostem. Na lávce nesmí být více jak jedna osoba, protože jinak hrozí její zřícení. Fouká i velmi silný vítr a tak když skoro třicet metrů dlouhou lávku přecházím pěkně to s ní hází. (Radek Hybel)|
|