Cesta do Patagonie (díl XXIV.)
Necelý kilometr od místa, kde jsem dnes přenocovali, nás čeká další překážka v podobě divoké říčky valící se až nepřirozeně hluboko vymletým udolím. Lávka zde není, zbylo z ní jen pár polínek a lan. Toto koryto je pod okolním povrchem hluboko okolo deseti až patnácti metrů. Boční stěny koryta napovídají, že říčka …(Radek Hybel, 1.červen 2002)
Pátý den pochodu - 25.1.2000 - dvacátý čtvrtý den
Ať chci nebo ne, spánek se nějak nedaří. Asi od druhé hodiny se neustále probouzím, protože jakmile usnu, tak se mi začínají zdát prapodivné sny. Snad proto, že jsem tímhle nikdy netrpěl je pro mě horší se tím teď smířit, zvláště když vím, že bych se potřeboval pořádně prospat, aby bylo moje tělo pořádně připraveno na další cestu. Hlad nemám, zima mi taky není, jenom tyhle sny. ( Jak jsem se později dozvěděl, tímto stavem jsem netrpěl jenom já, ale i další lidi ve skupině a taky měli už tyto příznaky o něco dříve, přestože říkali, že taky nikdy např. netrpí nějakými děsivými sny. Nedokázali jsem si vysvětlit, jestli to náhodou není tou extremní změnou životníhu rytmu, spojenou s větší námahou, než obvykle bývá. Snad ...) Tento trhavý spánek se táhne až do rána a jenom těsně před tím, než máme vstávat se daří pořádně usnout spánkem neviňátka. Ráno, když jsme vstali, byl jsem utahanej jako pes. K snídaní jsem si dal ještě pár zbytků co jsem měl jako poslední železnou zásobu, než můj stravovací program přejde kompletně na výživu z instantních polévek. Po dnešní snídani tento program začal. Občas ho budu, ale jenom ve stavu nejvyšší nouze, kombinovat čokoládou.
Dnešní program je přechod do kampu Pehoe na břehu stejnojmeného jezera. Cesta je spíše necestou. Nestále musíme přelézat veliké spadlé stromy a těch tady není zrovna málo. Místy se pak musí vyhledat jiná cesta, než je ta prošlapaná, protože třeba právě kvůli spadlým stromům to po původní ani nejde. Necelý kilometr od místa, kde jsem dnes přenocovali, nás čeká další překážka v podobě divoké říčky valící se až nepřirozeně hluboko vymletým udolím. Lávka zde není, zbylo z ní jen pár polínek a lan. Toto koryto je pod okolním povrchem hluboko okolo deseti až patnácti metrů. Boční stěny koryta napovídají, že říčka zde v těchto místech musí občas mít tolik vody, že se její hladina zvedá minimálně o pět i více metrů. Podle toho pak taky vypadalo i koryto. Bylo naprosto evidentní, že lávka zmizela z důvodu velké vody. Navíc břehy byli z písku a kamení, takže voda zde nemá ani moc překážet k tomu, proč si tak hluboké koryto nevyhloubit. Na protější břehu se pak nachází alespoň takový provizorní žebřík, takže je možné se nějak "inteligentněji" dostat z koryta ven.
Cesta i za říčkou vypadá stejně. Spíše neustále něco přelézáme, než aby jsme normálně šli. Asi po dvou kilometrech se opět ocitáme před podobou říčkou jako minule, stím rozdílem, že tato je o něco větší a tedy i hlubší. Na břehu, po kterém slézéme se není radno zdržovat o nic déle, než je nutné, protože přístupová cesta do koryta řeky je tak zničená podemletím, že to vypadá, že to musí co chvíli spadnout. Naštěstí všichni procházíme v pohodě. Po dalších dvou kilometrech procházíme kempem Los Guardas, který na mapě sice je vyznačený, ale sotva by jste si ho všimli. Spíše to vypadá, jako kdyby byl ve výstavbě, už se tu rýsuje plácek, kam se při velké snaze vejdou i dva menší stany. Občas se už také dostáváme mimo les a dměnou za to jsou krásné pohledy na ledovec a jeho ústí do jezera. Je už také velmi dobře vidět, jak se ledovec asi kilometr od svého ústí láme a tím na jeho povrchu vznikají veliké žlaby, které jsou určitě přes dvacet metrů hloboké. Tento povrch ledovce je absolutně neprůchodný. Cesta mezi kempem Paso a Los Guardas nemá alespoň na mé mapě vůbec časovou značku. Domnívám se, že ji tam autoři záměrně nedali, ale mi jsme to "lezli" něco přes čtyři hodiny a jsou to pouhé čtyři kilometry.
Lesa ubývá a i cesta se zdá být trochu přijatelnější. Jsme stále dost vysoko nad ledovcem, ale pak se cesta prudce přibližuje na úrověň hladiny jezera, kde nás čeká přestávka na oběd v kempu Grey. Tento kemp je již na mapě označen jako "refugio" a to znamená, že již ná alespoň nějaké minimální zásobování, např. polívkami v pytlíku. Před kempem nastal ještě malý zmatek, protože jsme se trochu poztráceli, cesty zde nebyli nijak valně značeny, ale zanedlouho se již scházíme u oběda. Tak copak to dneska bude ? No dáme nějakou hutnější, např. kukuřicovou a do ní samozřejmě vločky, aby jsme se taky trochu najedli. Vodu nabírám z jezera, je jen trochu šedivá, ale do v mém hliníkovém ešusu není skoro vidět. Protože stále fouká vítr, opět poněkud déle trvá, než se ohřeje voda, to však nikterak neovlivní kvalitu oběda.
Po obědě (mimořádně chutném a vydatném) pokračujeme dále v cestě do kempu Pehoe, kam to máme podle mapy cca tři hodiny. Cesta se teď úplně proměnila, jdeme většinou po vrstevnici kousek nad jezerem. Panoráma zdejší krajiny je úžasné. Asi po dvou kilometrech překračujeme řeku Río Olguín, je přes ní zhotovena docela pěkná lávka, která má dokonce svůj název Puente Olguín. Nad námi se tyčí moc pěkně vypadající vrcholek hory Cumbre Central (2730 m.n.m), který se nám představil v bílem ledovém závoji, jako dokonalé znamení toho, že tam kde jsme se nacházeli včera vládne v tuto chvíli vichřice a chlad. Krásné na tomto pohledu je to, že vrcholek není zasněžený, ale omrzlý, takže jsou k vidění všechny kontury této hory. A kdyby malíř vymýšlel tento kýč, určitě by pod tento ledový hrad nakreslil krásně zelený les, ze kterého se řítí kamsi do hlubin mohutný závoj vysokého vodopádu. Tady to ani malíř kýčů nemusel vymýšlet, protože tady za něj už dávno vymyslela příroda …
Po dalších dvou kilometrech stoupáme opět o cca dvěstě metrů výše a máme teď opět možnost o něco lépe přehlídnout celé okolí jezera Grey. Pak jdeme opět po vrstevnici. Tato cesta je celkem frekventovanější, protože méně zdatnější turisté se nechávají lodí dovést až do kempu Pehoe a z něj podnikají jednodenní výlety k ústí ledovce Grey do jezera. Míjíme vyhlídku Sendero Grey, z které je vidět na celé ústí ledovce do jezera. V jezeře je i dost ker, které vítr zahání po hladině až na opačný konec jezera Grey. I když je teď cesta docela pohodová, Robertovo nohy už jsou v takovém stavu, že se sotva vleče, ale protože je to hrdina, tak zatíná zuby a jde. Já se přikrmuji borůvkama, jsou zde o něco větší než na druhé straně hor.
Cesta se začíná stáčet a my zacházíme za malý hřebínek, který nám občas zakrývá výhled na jezero Grey, který úplně ztrácíme nedaleko jezírka Laguna Roca. V tuto chvíli se nacházíme asi dva kilometry od kempu Pehoe, na kterých klesáme asi o sto metrů a už je vidět kemp. Cesta je zde pěkně prošlápnutá a krásně se po ní jde. S Robertem cestou polemizujeme, zda-li by pro něj nebylo lepší, kdyby v kempu trek ukončil, vzhledem k stavu jeho nohou a nenechal se převést lodí do míst, kde se nacházela vědecká skupina. Cena převozu nenbí nikterak nízká, číní 7000 pesos (cca 400 Kč), ale vzhledem k jeho stavu je to myslím zanedbatelné.
Dorazili jsme tedy do kempu a protože se obloha nevypadá nikterak valně, spíše na déšť, urychleně vyhledáváme nějaké místo na stan. Těch zde není zrovna málo a jsou většinou pěkně rovné. Bohužel, ale musíme vyhledat takové místo, které je alespoň trochu v závětří a těch tu zrovna moc není. Nakonec stavíme stan poblíž místní "občerstvovací stanice" a já neváhám a utíkám okamžitě zakoupit dvě plechovky pivo bez ohledu nato, že je zde pivo tak čtyřikrát až pětkrát dražší než samoobsluze. Takto však provádí většina členů naší skupiny. Kousek od našeho stanu nacházím několik hub - píchavek. Mají v průměru tak okolo patnácti centimetrů a jsou už pořádně zralé. Neváhám a beru do ruky velký balvan, který pak vrhám přímo do píchavek. Z těch se pak vyvalil něčekaně velký mrak dýmu, který zasáhl dvě pěkně vypadající chilská děvčata, která šla asi po deset metrů vzdálené cestě od "občerstvovací stanice". Ty se začaly ohlížet co se děje, bohužel na obzoru proti větru jsem byl jenom já a tak zaznělo jedno syrové "sorry".
Zhotovil jsem opět něco dobrého na zub, myslím že to byla polívka z pytlíku s vločkama, dal jsem si pivko a přichystal lože. Dnes se chci skutečně pořádně vyspat a tak vytahuji oba dva spacáky co jsem měl sebou. Jen jak jsem ulehl, ihned jsem usnul, ale ani ne za dvě hodinky mě probudil hlomoz od "občerstvovací stanice". Chilané zde pařili a dělali tak neskutečný bordel, že nebylo možné zabrat. Občas se chodili vymočit kousek od našeho stanu a s přibývajícím alkoholem a časem rostl hluk a vzdálenost místa kam chodily konat svoje potřeby se nebezpečně začala přibližovat našemu stanu. Jednou to bylo dokonce tak blízko, že už jsem by nachystanej vyskočit a kopnout někoho do prdele, protože, stačilo že nám stan smrděl plísní, nedokážu si moc dobře představit, že bych další dvě noci ještě trávil v pochcaným.
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl XXIV.)
Necelý kilometr od místa, kde jsem dnes přenocovali, nás čeká další překážka v podobě divoké říčky valící se až nepřirozeně hluboko vymletým udolím. Lávka zde není, zbylo z ní jen pár polínek a lan. Toto koryto je pod okolním povrchem hluboko okolo deseti až patnácti metrů. Boční stěny koryta napovídají, že říčka … (Radek Hybel)|
|