Cesta do Patagonie (díl XXV.)
Kousek za kempem Pehoe se cesta prudce stáčí směrem na sever a asi dvou nebo třech kilometrech chůze procházíme kolem jezera Lago Skottsberg, na jehož začátku máme možnost pozorovat párek velikých dravců, kteří krouží asi padesát metrů nad námi. Že by kondoři. Ano, jsou to kondoři.(Radek Hybel, 25.červen 2002)
Šestý den pochodu - 26.1.2000 - dvacátý pátý den
Jsou už tři hodiny a nevázaná zábava v neztenčené míře pokračuje dál. O tom, že bych se mohl nějak kvalitně vyspat, se vtéto hodině už nedá ani mluvil, i když chvíli na to se všichni "slavící" sebrali a odešli postupně spát. Já usínam také, mám ve spacáku příjemně teplíčko a o to, to bude ráno se vstáváním horší.
Vstáváme opět poměrně brzo. Následuje snídaně podobného složení jako oběd a večeře, ale bez piva. Robert se ještě rozhoduje zda-li má ukončit trek nebo pokračovat s námi dál. Nakonec padne hrdinské rozhodnutí, že bude pokračovat a jde se. Kousek za kempem Pehoe se cesta prudce stáčí směrem na sever a asi dvou nebo třech kilometrech chůze procházíme kolem jezera Lago Skottsberg, na jehož začátku máme možnost pozorovat párek velikých dravců, kteří krouží asi padesát metrů nad námi. Že by kondoři. Ano, jsou to kondoři. Letájí nám nad hlavami v kruhu a když zrovna je vidět jejich vršky křídel, bíle pruhy na křídlech nám dávají na vědomí, že se nemýlíme. Kolem jezera jdeme něco přes třičtvrtě hodinky. Počasí nám zrovna moc nepřeje, neustále mrholí, ale občas mrholení přechází v reálný slejvák, který při pohledu na oblohu dnes asi nebude mít konce. Cesta je poměrně dobrá, jdeme neustále skoro po vrstenvici. Terén okolo nás tvoří menší seskupení stromů, občas vypadající jako les. Za jezerem pak musíme projít močálem, ale naštěstí pro nás snad díky vyšší frekventovanosti této cesty jsou pře něj udělané lávky. Jsme teď kousek od lávky přes řeku Río del Frances. Prší už tak, že se musíme na chvilku zastavit v lese, kde to není tak hrozné a zároveň se zde jako celá skupina dáváme opět dohromady.
Lávka vede přímo do kempu Italiano, ze kterého se dá pokračovat dále přímo na sever údolím Valle del Frances a asi po třech hodinkách chůze se dá dostat k podobným monolitúm o nic mešním než jako jsme měli možnost vidět druhý den tohoto treku. Lávka je jen pro jednu osobu a každý kdo přes lávku přechází respektuje toto upozornění, protože dostat se do rozbouřených vod této řeky musí znamenat konec. Vzhledem k mírné časové ztrátě pokračujeme dále na východ a cesta se stáčí k břehům jezera Lago Nordenskjold. Kousek před kempem Los Cuernos ztrácíme cestu a to není nic dobrého, protože musíme překročit ne zrovna malý žlab, který zde zhotovil nějaký místní potůček. Cest je tu naprvní pohled několik, ale v podstatě každá končí u zmíněného žlabu a dál nepokračuje. Myslím, že právě v tuto chvíli tu nejlepší možnost okusit jaké to bylo, když tuto oblast navštívili první lidé a snažili se jí projít. Les je zde mimo cestu tak hustě prorostlý, že se to místy zdá být téměř nemožné. Rozpadli jsem se tedy na několik skupinek hledajících nezávisle na sobě cestu přes žlab a zadařilo se. Těsně před kempem pak procházíme přímo pod skalami Cuernos del Paine a právě zde je snad nejvíce markantní monumentnost celého horstva Torres del Paine. My jdeme v nadmořské výšce okolo 100 metrů, zatímco štíty nad naší hlavou dosahují bezmála třítisícové výšky. Např. vrchol Cuerno Principal je vysoký 2600 m. n. m., ale od naší cesty je vzdálen něco málo přes dva kilometry vzdušnou čarou., takže stěna, na které se tento vrchol nachází je od nás vzdálená necelý kilometr a je skoro dva kilometry vysoká. Mám pocit, že takto ostře a vysoko vystupující stěny hor by se hledali těžko na nějakém jiném místě na světě.
Jsme na skoro u kempu, cesta se opět ztrácí, ale podle odpadků a výkalů je jasné, že kemp nemůžeme minout. V kempu si dáváme výborný oběd - polívku z pytlíku (tentokráte s příchutí mořských živočichů) s vločkama. Já se pak ještě dorážím čokoládou s malinovou příchutí. Hned u kempu je pěkně divoká řeka a lávka přes ní nevypadá taky nějak bezpečně, ale přešli jsme v pohodě všichni. Celkem by teď ještě měla naše cesta trvat něco málo přes čtyři hodiny do Hosteria Las Torres, odkud jsme před šesti dny vyšli. Musíme ještě překonat opět dosti hluboce vymleté řečiště řeky Río del Valle Bader a pak již jdeme téměr skoro po vrstevnici kolem jezera, které se mi už začíná zdát nekonečné. Za každým převisem čekám , kdy se objeví jeho konec, ale ne a ne se dočkat. Cestou děláme ještě několik menších zastávek na místech ze kterých je nejlépe vidět do okolí a já se doslova a do písmene kochám. Asi tři kilometry od kempu jdeme po krásné travnaté louce kolem jezírka u kterého jsou dva páry hsu patagónských s mláďaty. Slunce se divoce střídá s deštěm a do toho stále bez přestávky fičí velmi silný vítr. Přecházíme poslední hřeben a otevírá se nám pohled na horu Cero Paine (1508 m.n.m.), kolem které jsme šli první den treku a zanedlouho už je na dohled i lávka přes řeku Río Ascensio. Během hodiny jsme v kempu. Stavíme stan, a já se snažím dostat se co nejdříve do sprchy. Ve sprše to byla pohoda, teplá voda byla a tak jsem ze sebe omýval šest dní špíny a potu.
Polívka s vločkama k večeři, a jde se spát ...
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl XXV.)
Kousek za kempem Pehoe se cesta prudce stáčí směrem na sever a asi dvou nebo třech kilometrech chůze procházíme kolem jezera Lago Skottsberg, na jehož začátku máme možnost pozorovat párek velikých dravců, kteří krouží asi padesát metrů nad námi. Že by kondoři. Ano, jsou to kondoři. (Radek Hybel)|
|