Cesta do Patagonie (díl XXVI.)
Večer trochu pršelo a o to více ráno náš stan smrděl. Robert říkal, že v noci šel na záchod a vyplašil nějakýho skunka, který na něj dupal, aby ho zastrašil. Štěstí bylo, že Robert nevyplašil skunka tak, aby ho on postříkal tou šíleně páchnoucí chemikálií, kterou si skladuje ve žlázách kolem zadečku…(Radek Hybel, 31.červenec 2002)
Sedmý den pochodu - 27.1.2000 - dvacátý šestý den
Po dlouhé době jsem se výborně prospal. Večer trochu pršelo a o to více ráno náš stan smrděl. Robert říkal, že v noci šel na záchod a vyplašil nějakýho skunka, který na něj dupal, aby ho zastrašil. Štěstí bylo, že Robert nevyplašil skunka tak, aby ho on postříkal tou šíleně páchnoucí chemikálií, kterou si skladuje ve žlázách kolem zadečku. To by s největší pravděpodobností musel Robert zbytek noci dospat venku mimo stan. K snídani opět máme polívku s vločkama, a kolem půl deváté ráno už jsme opět připraveni vyrazit na další cestu. I když je v nadpisu této stránky napsáno, že se jedná o další den pochodu, není to tak docela pravda, protože právě v tuto chvíli zde čekáme, až přivezou první mikrobusy turisty sem a budou se vracet zpět k hlavní bráně národního parku. Dále pak budeme pokračovat autobusem k vodopádu Salto Grande. Čekali jsme necelou hodinku a přeprava byla dohodnuta.
Cesta k bráně netrvá nikterak dlouho. Stojí tam již několik autobusů a my musíme nastoupit do toho, který bude pokračovat k zmíněným vodopádům. Ten zde již stojí připraven, takže žádný problém. Ná skále, které se nachází u brány parku pak pózuje samec lamy guanako. Je to dost dobrý objekt pro fotografy. Nad ním je ještě jeden samec a celé to vypadá tak, že ten první asi dostal za vyučenou a byl odehnán ze stáda. No, konec konců, to jsou přece, ale jejich problémy. V autobuse jsou již všichni cetující a my vyrážíme. Cesta je opět pouze šotolinou, ze začátku se dost klikatí místním terénem, ale zanedlouho je se opravdu na co dívat. Krajina je zde velikou zelenou loukou, na které jsou místy rozmístěna jezírka a jezera. Tam kde je voda, je tráva hustší a zelenější, u vody je vidět vodní ptactvo, mimo vodu zase nevodní ptactvo, pštrosy, lamy, lišky a zajíci, kteří tady mají nějak dlouhé ocasy. No a aby tá kýčovitosti nebylo málo, tak na sever od silnice se leskne hladina jezera Nordenskjold a za ní se k nebesům tyčí vrcholky Torres del Paine. Zkrátka, je se na co koukat. Cesta kterou jedeme autobusem je okolo dvaceti kilometrů dlouhá.
Vystupujeme na místě nazvaném Rufugio Pudeto, u jezera Lago Pehoe, kde je také přístaviště lodi, která z tohoto místa odváží lidi do kempu Pehoe. I když se zdá, že je to krytá zátoka, fičí zde opět šíleně silný vítr. Je zde také veřejný záchodek, u kterého se vůbec nedá poznat, který vchod je pro pány a který pro dámy. Je zde také malá parkoviště, aby turisté nejezdili přímo k vodopádu, který je vzdálené asi kilometr. V momentě, kdy se chystáme odejít, objevuje se zde mikrobus, z něhož se vyřítí členové vědecké skupiny. To je sláva, opět se vydíme po šesti dnech, živý a zdravý. Mirek už nás informuje, že má pro nás spoustu zážitků na vyprávění, a že řidič který je právě přivezl se jmenuje Chota Chota, nebo mu alespoň tak říkají a on na to slyší. Prý bydlí s vědeckou skupinou v chajdě a je pro ní zamluven jako osobní řidič. Dohodlo se, že Robert kvůli svým puchýřým bude pokračovat v cestě s vědeckou skupinou a tím se zřekne posledního delšího úseku našeho pochodu a ušetří tak svým nohám, tělu a duši zbytečné trápení.
Jdeme k vodopádu. Je to trochu takový zvláštní vodopád, protože na "řece", která teče mezi jezery Lago Nordenskjold a Lago Pehoe. Jeho zvláštnost, nebo spíš zvláštnost té řeky je v tom, že není delší než půl kilometru a tak je to více či méně přepad vody mezi dvěma obrovskými jezery. Z protisměru fouká šílený vítr a zvedá drobné kamínky a písek, které nám pak přistávají v obličeji. U vodopádu stojí několik dalších lidí, kteří jsou každou chvíli smočeni vodní tříští z vodopádu, která je vrhána větrem. Ani jsem raději přímo k vodopádu nescházel, abych nebyl zbytečně mokrý. Na spodním toku řeky jsou k vidění zbytky staršího mostu, jehož kamenné pilíře se ještě zachovali. Most asi zbořilo zemětřesení, nebo nějaká velká voda. Je možné ještě absolovovat hodinový trek na vyhlídku na jezero Nordenskjold, ale vzhledem k tomu, že mě již včera nějak začala pobolívat noha, celkem rád se této možnosti vzdávám a vracím se zpět na parkoviště a konzumuji poslední zbytek čokolády. U chajdy, což je asi místní přístav, neboť od ní vede molo pak v závětří s Robertem čekám, vrátí zbytek lidí, kteří šli ještě na vyhlídku.
Asi po hodince se objevuje Miloš a Eva, s nimi jdu napřed, před ostatními, se kterými náme sraz v kempu Pehoe (to není ten stejný kemp, ve které jsme spali převčírem, ale je to jen shoda jmen). Cesta je opět šotolina a táhne se podél břehu jezera Pehoe. Kromě toho, že mě nějak začíná pobolívat noha, mám hlad a fičí tady zase vítr, že nám občas lítají malé kaménky do obličeje, to docela jde. Cestou vedu řeči o tom, že jakmile se dostaneme někam do civilizace tak se nacpu biftekama, lososama a pivem, aby doplnil svojí ztracenou váhu. Asi tak po hodince cesty se před námi objevuje hotel Pehoe, který se nachází na malém ostrůvku v jezeře a s břehem je spojen asi okolo stopadesáti metrů dlouhou lávkou. A proto, že jsme byli už totálně nadržený na mormální jídlo (zvláště pak na bifteky), slovo dalo slovo a vyrazili jsme přímo k hotelu. I když jsem už na místní podmínky neměl dostatek peněz a placení kartou nebylo v těchto zeměpisných šířkách zcela zaručené ani v hotelu, musel mě Miloš založit a o tom, že tady budou ceny jako Puerta Natales jsme si mohli nechat jenom zdát. Když jsme se usadili u stolu, právě vedle nás dojídal argentinský zájezd a proto, že v Chile je Argentiňan něco jako Němec nebo Američan v Čechách, trvalo obsluze dosti dlouho než se vůbec dostala k tomu, aby obsloužila tři Československé ne zrovna bohatě vypadající zákazníky. Když se na nás dostalo, volba byla jednoznačná - biftek a pivo. Jenom Eva si dala něco podle svého vegetariánského vkusu a já jsme si neodpustil poznámku, že je to docela smůla být vegetariánem v zemi jako je Chile. Dostali jsme biftek, opět v tradiční porci a k tomu dva veliké vařené brambory. Na Evu už brambory nezbyli, tak to pořešila myslím nějakou rýží s něčí. Další hosté, kteří přicházeli po nás pak už byli také odmítáni z důvodu nepřítomnosti některých (většiny) jídel ve zdejší restauraci. Dva argentinské autobusy zde zdecimovali celý jídelní lístek tak, že už nebylo hostům co nabídnout. Dal jsem si ještě pivko a závěrečné zúčtování pak vyšlo na sumu něco málo přes tisíc korum. No, málo to není, ale jednou za život a po sedmy dnech polívkových pochoutek se tato cena rozhodně strávit dala. Hned byl den radostnější.
Do kempu Pehoe jsem to měli ještě dva kilometry. Když jsme dorazili, někteří už tam byli, a vítali nás s lahví pisca v ruce. Skoro všichni pak zakoupili nějaký ten C2H5OH a pak jsme společně v kruhu slavili návrat mezi lidi ...
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl XXVI.)
Večer trochu pršelo a o to více ráno náš stan smrděl. Robert říkal, že v noci šel na záchod a vyplašil nějakýho skunka, který na něj dupal, aby ho zastrašil. Štěstí bylo, že Robert nevyplašil skunka tak, aby ho on postříkal tou šíleně páchnoucí chemikálií, kterou si skladuje ve žlázách kolem zadečku… (Radek Hybel)|
|