Cesta do Patagonie (díl XXVII.)

Je brzy ráno, všichni kolem ještě spí a začíná svítat. V tom se přede mnou objevují od slunce do červena zbarvené vrcholky Torres del Paine. Neuvěřitelné -), jako v pohádce. Na okolních kopcích je vidět párek fotografů, kteří se odhodlali vytáhnout celou svojí aparuturu na kopec ve snaze zachytit tento úžasný moment.
(Radek Hybel, 2.září 2002)

---

 

Setkání všech skupin a návrat do civilizace - 28.1.2000 - dvacátýsedmý den

           Ráno se probouzím s podivným pocitem v ústech, vypadá to jako kdybych včera něco pil. Jak je vidět, vytuhnul jsem pod širákem, ale zima mi rozhodně nebyla. Je brzy ráno, všichni kolem ještě spí a začíná svítat. V tom se přede mnou objevují od slunce do červena zbarvené vrcholky Torres del Paine. Neuvěřitelné -), jako v pohádce. Na okolních kopcích je vidět párek fotografů, kteří se odhodlali vytáhnout celou svojí aparuturu na kopec ve snaze zachytit tento úžasný moment. Jak se slunce zvedá, tak i červené barvy ze skal ubývá, ale stále nic nemění na jejich kráse. Spát se mi už nechce a tak sedím přes hodinu zabalený ve spacáku a jenom se kochám.

Dnes nás čeká cesta do Posada Rio Serrano, kde se máme setkat s s vědeckou a turisktickou skupinou. Mirek včera dohodnul s osobním řidičem vědecké skupiny, aby pro nás přijel, aby jsem tento poslední úsek nemuseli jít po svých. Bylo to domluvené tak narychlo a tak chaoticky, že jsme úplně přesně nevěděli, jestli pro nás Chota Chota přijede. Když jsme se tedy zpakovali, chvíli jsme čekali, jestli tomu tak bude nebo ne. Ale co nevidět se u bran kempu objevuje mikrobus asijské výroby a v něm se za volantem Chota Chota. Nasáčkovali jsme se tedy do auta a vyrážíme po prašné cestě k cíly. Cesta, jak jinak vede opět krásnou krajinou, teď navíc kolem řeky Río Paine, kde je k vidění spousta různých druhů ptáků, lamy a lišky jsou také všude kolem. Od kol se práší tak, že i v mikrobuse je prachu tolik, že se ne zrovna moc dobře dýchá. Kolem desáté jsme u cíle. V Posada Rio Serrano je pár chat, které jsou poměrně daleko od sebe a slouží jako hostely, restaurace a je zde také správa národního parku. Ta zde má pěkný útulný domek v jehož nitru se nachází něco jako poznávací místnost (slovo muzeum je moc honosné) s přehledem zdejší fauny a flóry. Dále je zde popis vzniku horstva Torres  del Paine včetně nákresů. A kupodivu vše má také anglický komentář. Když projdete touto chajdou, tak z její druhé strany je lávka jejíž konec je nad hladinou ohromného jezera Lago del Torro, ze kterého máme možnost vidět jen malý kousek. Tato lávka je určena návštěvníkům poznávací místnosti k pozorování vodního ptactva, ale toho tu zrovna dnes moc není.

Od této stanice asi tak tři sta metrů je hostel, ve kterém je ubytovaná věděcká skupina. Je to celkem utulný domeček, v jehož přízemí se nachází kuchyňka a větším stolem, taková společenská místnost. Po strmých schůdcích nahoru se pak nachází "ložnice", kde všichni obyvatelé této chajdy spí společně na matracích vyskládaných vedle sebe na zemi. Když jsme se doprohlédli chajdu už nám kručelo v břiše a tak nám členové vědecké skupiny doporučili restauraci asi dvěstě metrů od chajdy. Když jsme do ní dorazili, zdálo se jako kdyby obsluha právě před chvilkou vstala. Nicméně zanedlouho si bylo možné objednat něco k jídlu, bohužel nebyl biftek nebo losos, na který jsem se chystal. Po jídle, které zde nebylo ani moc drahé, jsme se dostavili k místu, kde nás měl nabrat autobus, který nás doveze zpět do Puerta Natales. Turistická skupina již také dorazila, takže bylo rozhodně o čem povídat, protože zážitků z cesty bylo více než dost.

Asi za půl hodinky už sedíme v autobuse, který má namířeno do Puerta Natales. Nejedeme teď jako sem, tzn. k bráně parku u jezera Laguna Amarga, ale naše cesta vede po západním břehu jezera Lago del Toro. Kolem jezer jedeme skoro třetinu cesty tedy asi 30 km. Jakmile skončí Lago del Toro pokračujeme opět po břehu jezera tentokráte Lago Porteno, které je asi poloviční velikosti. Co dodat k cestě ? Jedete a zíráte. Kolem je tolik krásné přírody, že mi docházejí slova k tomu, abych popsal vše co je zde vidět. Snad budou fotky opět výmluvnější nežli já.

Asi po hodině cesty jsme v Puerta Natales, kde již nás vítá usměvavá paní domácí. Než se vrhnu na doplňování tukových zásob o které jsem přišel v horách musím ještě oběhnout místní bankomaty, kde berou mojí kartu Maestro, abych mohl natankovat finanční zásoby a mohl zahájit hodování. Po návratu na hostel si objednávám lososa s bramborovou kaší, k tomu vínko a před tím jako vždy ještě houstičky pomazané máslem a natřené místní specialitou - achí. Po večeři se pak valím do postele, kterou jsem již přes týden neviděl.