Cesta do Patagonie (díl XXVIII.)

 
 

Výlet lodí k ledovci - 29.1.2000 - dvacátýosmý den

  Je pěkně ošklivé ráno, zima a poprchává. Scházíme se všichni dole v jídelně hostelu na snídaní. Dnes má být na programu výlet lodí, fjordem Seno Ultima Esperanza a prohlídka ledovce v jedné ze zátok fjordu. Není však zcela jasné, zda-li se tento výlet vzhledem k počasí vůbec uskuteční. Klidně tedy sedíme a pojídáme čerstvě propečené houstičky, namazané pravým máslem a džemem. Nakonec ne rozhoduje, že se na výlet vyrazí. Jdeme tedy do přístavu, venku je zase příšerný vítr. Když jsme dorazili na molo, stála tam docela slušně postarší bárka, která nás měla dovést až na místo vzdálené odsud čtyři hodiny plavby. Bárka se zdá býti trochu nepřirozeně nakloněné k jedné straně, ale to se snad srovná až vyplujeme. Posádku lodi tvoří kromě jednoho starého ostříleného mořského vlka také, jeden mladší a dvě příjemná chilská děvčata, která se budou starat o pohodlí cestujících, tak že jim udělají kafe, čaj a něco jako obložený chleba. Kromě toho s námi jede ještě mnoho jiných turistů neboť kapacita lodi bude tak okolo třiceti lidí, ovšem ne všichni mohou korektrně v lodi sedět, tak to mají včetně mě na stání.

Zaburácel lodní motor, loď se otřásla a už odrážíme od břehu. Hned od začátku je jasné, že náklon lodi, který jsme měli u břehu, nebude ani na moři o moc lepší. Vlny s lodí docela slušně houpou a starý mořský vlk neustále zalézá do podpalubí straré mořské lodi, aby z ní vylil vodu. Abychom věděli do čeho jdeme, tak v hlavní kajutě se na stěně nachází pár fotografií, které demostrují uřčité fáze rozestavěnosti lodi a doby její největší slávy. Stavební fotodokumentace mě však nikterak nepřesvědčuje o kvalitách této lodi, neboť a rozhodně né sám nabývám dojmu, že starý mořský vlk si tuhle loďku zfušoval doma na dvorku. No konec konců, zatím stále pluje, i když trochu nakřivo. Vlny se nezmenšují ba naopak. Zkouším tedy s Mariánem vyjít na příď lodi. Tam nás čas od času propláchne nějaká ta vlna, co se přehrne přes příď. Jsou tady i ta dvě chilská děvčata, umí trochu anglicky, takže navazujeme kontakty. Hovor se točí opět v režimu "odkud jste, … a vy ?…" atd. Mě už to tady na tý zimě docela silně nebaví a tak se vracím do nitra kajuty. Tam už je otevřené krabice vína, jak jinak než značky Gato Negro. Alespoň něco dobrého po ránu do žaludku a navíc to pěkně hřeje. Chilské časopisy jsou nezábavné a navíc jim nerozumím. Cesta vůbec neubíhá a tak se můžete pobavit pouze pozorováním svých spolucestujících.

Začalo pršet a loď se připravuje na přistání. Vzhledem k tomu, že se právě tím nakloněným bokem nastavuje přímo proti vlnám , nemám z toho moc dobrý pocit. Nicméně přistávací manévr dopadl dobře a tam můžeme vystoupit z lodi a jít se podívat na ten ledový zázrak. Cesta vede kousek lesem, pak mimo něj kolem zátoky a to už je vidět ústí ledovce. Stále prší a dle když dorážíme k ledovci, ptám se našich krásných hostesek z lodi, zda je tady takovéto počasí pravidlem a jejich odpověď je kladná.

No, tak jsem viděl ledovec a honem zpátky do kajuty. Jsem za tu chvilku promočený na kost a už mi začíná být i zima. Bohužel v kajutě není o nic tepleji a jak se zdá někteří účastníci tohoto výletu se pohledu na ledovec v tomto počasí zřekli úplně. Nedivím se jim, stejně tam byl jenom kus ledu zahalený do mlhy. -(((

Cesta zpátky je podobně nudná, nebo snad ještě nudnější než cesta tam. Řekl bych, že loď je teď nakloněná ještě více než jsme vyjeli, ale už to snad dojedeme. Nakonec se den na moři vydařil. Na poslední chvíli vyšlo slunce a to vytvořilo v kombinaci s mraky docela slušné scenérie jak na obloze a tak moři. Dorážíme do přístavu živí a zdravý, výlet nic moc, ale co by jste chtěli za 120 dolarů.

Po návratu na hostel se pakujeme a připravujeme na odjezd do Punta Arenas. Pan domácí nám pak laskavě odváží část naší bagáže k autobusu a loučí se s námi. Autobus je to moc pěkný. Ono vůbec cestování autobusem v Chile opravdu stojí zato, protože z důvodu nepřítomnosti hustší a kvalitnější sítě železnic se zde dálková doprava osob realizuje právě autobusy. Zdejší autobusy jsou velké a prostorné se sedadly skoro jako v letadle. Nechybí v nich steward a na delší trasy si můžete zakoupit jízdu i lůžkovým. Do autobusu s námi taky po nějakých dohadech se stewardem nastoupil i nějaký vágus, kterého steward usadil dozadu k záchodku. Naštěstí nepáchnul ani záchodek ani vágus. Cesta byla daleká a já se jsem se snažil usnout, bohužel se mi to nepovedlo. Když jsme dorazili do Punta Arenas, opět jsme byli ubytováni v hostelu, ale musím říci. Že zatím v nejlepším co jsme měli. Bylo zde čisto, nepáchlo to tu zatuchlinou, koupelna na dosah, no prostě paráda. Pak jsme se vydali na večeři do zdejší nedaleké restaurace. Byl to takový fast food, v kterém měli kromě hamburgerů a sandvičů i docela slušná jídla včetně biteků a lososů. Jakmile jsme zasedli a dali si pivko, začal nám opět Mirek vypravovati co neuvěřitelného viděl cestou. Vedle něj ne sedadlech přes uličku autobusu seděla jedna dívenka se svým chlapcem. Já jsme je samorřejmě zaregistroval taky, neboť jsem seděl dvě sedadla za nima. No a jak se tak cestou nudili, začala ta dívenka na toho chlapce dorážet. To jsem pořád ještě věděl, že se tam něco děje a pak se najednou z mého pohledu nedělo nic a zbytek už v restauraci dovypravoval Mirek. Čekal jsem zas nějakou tragédii, podobnou té, když nám unikalo palivo z motoru letadla, ale tohle byla erotická příhoda. Dívenka totiž nevázaně přes svojí hlavu přehodila bundu, zalehla do klína svému chlapci a na férovku ho tam vykouřila. Mirek se prý slušně nedíval, ale jsou jisté věci kterých si člověk opravdu musí všimnout.

Když jsme se nadlábli, tak do nás padá jedno pivko za druhým a restaurace se začíná pomalu s pokračující nocí vyprazdňovat. Naproti nám nám si sedli právě příchozí docela pěkný místní děvčata. Mi už zde sedíme taky v menším počtu, děvčata po nás neustále pokukují a mi zase po nich. A jak tak na sebe pokukujeme dvě z nich na nás jen tak lehce vystrčily jazýčky a hned bylo jasno o co jde … No tak jsme se sebrali a vyrazili na hostel se pořádně prospat…