Cesta do Patagonie (díl XXIX.)

Pevnost a tučňáci - 30.1.2000 - dvacátýdevátý den

 

Ráno, ráno, raníčko, nad Punta Arenas svítí sluníčko. Ano, stalo se to neuvěřitelnou skutečností, i zde na konci světa se objevilo slunce. Dnes máme v plánu natívit nejjižnější pevniský bod světa a pak se zajedeme mrknout ještě na tučnáky. U snídaně jsem vedl rozhovor s nějakým američanem, který říkal, že je z Aljašky a že má cestovku se specializací na treking a rybaření, a že to dneska vyráží omrknout do Torres del Paine, aby popřípadě rozšířil svojí nabídku zájezdů i o tuto oblast společně s argentiským Fitz Roy. Jak se zdálo, byl jsem pro něj docela slušným zdrojem informací, ale protože jsem si poněkud přispal, tak teď musím dohánět ostatní, aby mi neodjeli.

Jsou trochu problémy se zapůjčením dvou mikrobusů a tak společně s Mirkem vyrážíme do ranních ulic Punta Arenas podívat se, jestli někde už neprodávají pivko, abychom neměli cestou žízeň. No a když jsme jeden takový podnik našli, dali jsme si hned jedno od cesty, pak jsme došli na smluvené místo a tam již čekali přistavené mikrobusy. Vyjíždíme. Chvilku trvalo, než jsme se vymotali z města, ale pak už cesta byla v pohodě. Vedla kolem pobřeží, u kterého byla občas vidět nějaká ta ztroskotaná loď. Projeli jsme také kolem nějaké vojenské akademie, před kterou stály dvě neblejskaná děla. Opět nějaký ten militantní památník. V Chile se s takovýmto památníkem, dá-li se to tak vůbec nazvat, nestkávám poprvé a jak se zdá v této (militantní) zemi, armáda opravdu znamená něco. Na silnici se pokračuje pilně ve výstavbě a tak musíme často uhýbat nákladním autům a bagrům, které zde pilně pracují. Je jenom záhadou, kam tato cesta povede, protože podle mapy zde žádné obydlené místo už není. No, každopádně lidi mají práci a bude tu stát celkem pěkná nová silnice.

Asi po hodince jízdy dorážíme na křižovatku, kde se cesta rozděluje na tři další. Uprostřed této křižovatky je opět památník, na němž je vyznačena mapa Chile i s Antarktickou částí, kterou si chilané tak rádi přivlastňují a někde v místech kde se právě nacházíme je nakreslená bílá hvězda, která symbolizuje geografický střed Chile. Na místě se udělalo pár fotek, a pokračujeme dál. Zanedlouho se dostáváme k bráně pevnosti Fuerte Bulnés. Je to nejjižnější pevnost světa. Je celá ze dřeva a sloužit zde asi nebyl žádný med. Pevnost byla brzy po svém založení opuštěna, kvůli nedostatku vody a neúrodnosti půdy. Když k tomu přidám ještě zdejší počasí, tak se není opravdu čemu divit. Původně měla pevnost chránit průjezd přes Magellanschův průliv, ale nezdá se mi, dost logické tento průliv ochránit s takovým arzenálem zbraní, který zde byl v té době k dispozici. Já bych řekl, že pevnost mohla na dotřel svých děl chránit tak třetinu průlivu, ten kdo projížděl za touto hranicí pak asi musel být likvidován jinými prostředky. V pevnosti je malý kostelík a pár stavení sloužících jako ubytovací a hospodářské prostory pro posádku. Pod pevností, asi tak dvěstě metrů je cedule, která návštěvníky informuje, že se nacházejí na nejjižnějším pevniském bodě světa. Z tohoto bodu pak máte pěkný výhled na Magellanschův průliv.

Po prohlídce pevnosti se vracíme do Punta Arenas, kde si dáme něco k snědku a pak pokračujeme na prohlídku rezervace tučňáků - Pinguineria Seno Otway. Do rezervace se jede asi patnáct kilometrů po stejné silnici jako do Puerto Natales a pak se odbočí z asfaltky do polí. Cesta je opět šotolina, pěkně se práší, že se nedá ani v autě dýchat. Přijíždíme k pobřeží a před námi se začíná objevovat obrovská asi tak šedesát metrů vysoká hora hlušiny. Ta pochází z místního černouhelného dolu. Těží se zde povrchově a my musíme celou tuto hromadu objet. Není to zrovna krátká cesta, důl asi nebude zrovna malý. Cestou je vidět spousta lišek a emu. U brány parku pak zaplatíme vlezný a můžeme pokračovat za poznáním. Cesty jsou v rezervaci označeny a nesmí se chodit mimo ně. Tučňáci mají samozřejmě přístup všude a tak jejich stezky protínají chodníčky, kudy se procházejí jejich pozorovatelé. Tato kolonie tučňáků magellanových není zrovna malá. Kam se podíváte, samí tučňák, ale fotky budou asi výmluvnější.

Po návratu do Punta Arenas opět vyrážíme na něco k snědku, ne však už do blízkého fast foodu, ale ještě o ulici výš, kde je restaurace, která je udělaná ve stylu třicátých let. Na stěnách je pověšena spousta fotek a celkem slušně je na nich vidět rozvoj tohoto přístavního města. Takovéto fotografie se nacházeli v tom blízkém fast foodu. Po večeři a pár pivech jsme se s Mariánem přemístili do blízkého fast foodu. Když už pak zavírali i tam, nám se pořád nechtělo jít na kutě a tak jsme se rozhodli navštívit ještě nějaký podnik s delší provozní dobou. Hledáme a hledáme, až narážíme na osvětlený domek asi dvě ulice pod naším hostelem. A hele, night club a v přístavním městě, to by jeden neřekl …