Cesta do Patagonie (dílXXX.)

 

Návrat do Santiaga - 31.1.2000 - třicátý den

 
  Je ráno asi okolo šesti a já se courám po městě. I když byla noc náročná, mě se stejně nechce spát a tak využívám tento okamžik na prohlídku blízkého okolí našeho hostelu. Je celkem příjemné pozorovat toto město takto po ránu. Šrumec na který je tady člověk přes den a večer zvyklí se jakoby s východem slunce úplně vytratil z ulic a tak máte možnost celkem v klidu posedět na lavičce v parku na náměstí a jste tu úplně sami. Krom vás se zde potulují jenom psi co nikomu nepatří a mají snahu se s vámi zkamarádit, protože je to pro dostatečně velká šance, že dostanou třeba něco k snědku. Asi za hodinku se začínají objevovat první lidé na cestě do práce a já se odebírám do hostelu provést alespoň nějakou tu hygienu.

Dneska nás čeká přelet o dva tisíce kilometrů severněji do Santiaga. Asi kolem desáté se shromažďujeme kolem přistaveného autobusu, abych mohli být dopraveni na letiště. Na letišti pak máme ještě dost času na prohlídku místních obchůdků se vším možným. Měli zde i krásné knihy pouze s fotografiemi ruzných oblastí v Chile a při ceně, která vychází dost přes dva tisíce korun českých si nechávám zajít chuť na jejich koupi. Když už mám vše prohlídnuté, odebírám se do restaurace v prvním podlaží letištní haly a tam si dáváme ještě pivko před cestou. Na startovací dráze mezitím odstartovali dvě vojenská letadla a zamířila někam nad Ohňovou zemi. Zanedlouho se na stojánce objevuje i náš postarší boeing 727 společnosti Awant. Jakmile jsme odstartovali a bylo roznešeno první jídlo, začala bezmezná konzumace všech druhů alkoholických nápojů nacházejících se na palubě. Musím říci, že češi s tím opravdu zahejbali. Když jsme přistávali v Puerto Montt nebyla na palubě už nai kapka piva a některých vín. V Puerto Montt byl šílenej liják a tak jsme mohli být jenom rádi, že nemusíme vystupovat. Chvílemi se všakl zdálo, že letadlo nemůže ani kvůli tomu lijáku odstartovat. Na palubě letadla nás pak oslovil jeden česky mluvící američan, trochu nám povyprávěl o své cestě poté co opustil po osmačtyřicátém Československo.

Asi po hodince šlo letadlo opět na start. Pršelo pořád stejně, ale odstartovat se podařilo. Za letu pokračovala konzumace alkoholu podobným tempem jako před přistáním v Puerto Montt a zanedlouho už bylo k pití pouze pisco s citronovou příchutí. Po uchutnávce tohoto drinku nikdo nechtěl pokračovat, ale co čert nechtěl, jak blesk z čistého nebe se mezi cestujícími české a slovenské národnosti objevila litrvá láhev čistého pisca a tak se ve veselici pokračovalo dál až do přistání. Vystoupit z letadla v Santiagu byl docela záhul pro normální zdraví organizmus, co teprve pro organizmus opilý. Po opuštění letadla dostali všichni první šílenou ťafku od místního neúprostného sluníčka a další přišla v momentě, kdy si člověk uvědomil, že stojí na rozpáleném letišti tak v třicetipěti stupním ve stínu. Tak tohle bylo už pouze pro otrlé. Slunce a alokohol udělali své a tak mezi se námi našli jedinci, kteří se museli minimálně třikrát pokusit zvednout svojí bagáž, aby jí dostali na hrb a jejich chůze nebyla nikterak jistá. Záchranou všeho byla skutečnot, že na nás zde čekal malý autobus s instalovanou klimatizací, kterým jsme se do dopravili do hotelu.

Jakmile jsme dorazili do hotelu, nastal nějaký menší s tím kam koho uložit, ale ten byl záhy vyřešen. Nějak jsme se vešli. Po menších ubytovacích problémech jsme se opět sešli v hospůdce nedaleko našeho hotelu a vesele se pokračovalo v pití. Kolem půlnoci v hospůdce zavírali a tak jsme šli pokračovat do jedné takové krásně zaplivané, v které docela dost silně zapáchali záchodky, pokud tam nějaké vůbec byli. Přisedli si k nám dvě místní osoby, jeden takový místní švihák, asi tak kolem šedesátky a jedna prostitutka, která měla již své léta taky za sebou. Čas od času se ještě někdo přitočil, aby se podíval na exoty ze střední evropy a zábava rozhodně nevázla. Pivo a víno teklo proudem až do ranních hodin.