Cesta do Patagonie (dílXXXI.)

 

Lidi, vedro a žluté autobusy - 1.2.2000 - třicátý první den

 
  Jakožto ortodoxní odpůrce turistiky po městě jsem si toto ráno mohl poprvé za měsíc v Chile přispat, protože jsem odmítl jít se turistikovat do přímořského letoviska Valparaisa. Navíc jsme si chtěl dát den před odletem trochu oraz a odpočinout si. Má hlava měla pocit, že včerejší den nepatřil rozhodně k těm každodenním a trápila mě velká žízeň. Na druhou stranu však musím říci, že i přes množství a druhy alkoholu, které každý z nás včera pozřel, mi nebylo zle a ani dalším to nezpůsobilo nijak vážnější problémy. Jakmile jsem se probral, vyrazil jsem do ulic, se záměrem poschánět kokový čaj a nějaké to chilské koření, konkrétně pak koření na polévku casuellu. Asi sto metrů od hotelu, hned na první křižovatce, kterou jsme přecházel mě zmerčil nějaký kluk, tak o tři roky mladší než já a vydal se po mé stopě. Následoval mě tak nápadně, že to bylo až nepřirozené. Ze začátku mi to tak nepřišlo, ale asi po dvoustech dalších metrech už by to připadalo asi každému trochu divné. Schválně jsem tedy přešel opět ulici a nevšímat si ho. Nicméně on udělal to samé, jenom se trochu více zvětšila vzdálenost mezi ním a mnou. Zabočil jsem tedy do ulice, která mě vracela na místo na kterém jsem tohoto hocha potkal. On se mě stále držel a já jsme v tu chvíli začal pochybovat o tom , o co tomu chlapci vlastně jde. Napadlo mě, jestli to náhodou není zloděj, ale ten by takhle nápadně do toho přeci nešel, a navíc to byl takovej sráč, že kdyby dostal ránu, tak by ho člověk musel zabít. Teplouš, ano to by mohl být on. Asi byl vysazenej na kluky z čech. No, hlavou se mi tedy honily opravdu různé myšlenky, nicméně musím říct, že jsme z toho dobrý pocit neměl. Pokusil jsem se tedy opět zastavit u výlohy a okukovat zboží, které mi totálně nic neříkalo, avšak udělal jsem to tak okatě, že i on už musel dát snad pokoj. Nicméně nestalo se nic. On se v pohodě pozastavil opodál, dělal jako že sleduje něco na protější straně ulice a když jsme se rozešel, začal mě sledovat dál. Tak teď už jsem v tom měl opravdu hokej. Zapadnul jsem tedy do prvního krámu, který byl po ruce. Byl to na naše poměry dost velký novinový stánek, dáli se tomu tak vůbec říct. Měli zde časopisy nejen aktuálních čísel, ale vždy od každého asi tak pět i více čísel dozadu. Nechtěl jsem už nic zkoušet a šel jsem do téhle věci rovnou po hlavě. Procházel jsme tím obchodem, když se v tom on objevil u vchodu a hned se zastavil u sekce s časopisy se zaměřením na PC hry. To jsem tedy okamžitě vlítnul do sekce, kde byli k mání erotické časopisy, snad už mi dá kurnik pokoj ! Ty jsem si začal prohlížet a vybírat tak aby mě on pořádně vyděl. Jak se za mnou neustále ohlížel, tak v jednu chvilku jsem se ohlídl taky, prásk jsem s tím časopisem a vyrazil vstříc k němu. Poklepal jsem mu na rameno a zeptal se ho jestli mluví anglicky. On ne zrovna jistě odpověděl, že jo a tak jsem mu řekl, ať jde se mnou ven na ulici. On to ochotně akceptoval a tak jsem se ho pěkně ještě za tepla optal, jeslti je teplouš nebo ne. On začal něco koktat, že je to úplně jinak a tak jsem se ho zeptal podruhé. Když zase ze sebe něco začal soukat, skočil jsem mu do řeči a řekl jsem mu, že jestli ho ještě jenom chvilku uvidím mě sledovat, tak mu breaknu jeho face. A byl klid. Zbalil jsem se, zapadl do vedlejší restaurace, tak abych alespoň byl mezi lidma, co kdyby náhodou v tom bylo něco jinýho, než že je buzerant. On prošel kolem té restaurace a očividně nejevil zájem, takže snad už bylo vyhráno. Objednal jsem si pivko. Když jsem ho vypil, dal jsem si ještě jedno, abych tu dobu co tu jsem pořádně posychroval. Když jsem pak opustil restauraci, už mě nikdo nesledoval.

Procházel jsem ulicemi, ve kterých to žilo tak, až měl člověk dojem, že se nachází v nějakém mraveništi. Lidi, vedro a žluté autobusy, tak by se dalo charakterizovat ve třech slovech hlavní město Chile. I když se mi před měsícem zdálo, že je zde supermarketů hromady, nemohl jsem teď na žádný narazit. Navíc mě dost zdržel ten magor a tak teď mám o to kratší čas něco pořídit. Na chodníku ležel jeden vágus a spal. Nikomu to zjevně nevadilo, ba dokonce ani policii ne , což mě v této zemi a v tomto městě opravdu překvapilo. Já jsem o něj totiž zakopl, protože cestou jsem neustále sledoval vlnící se těla chilských dívek a žen. A že je zde rozhodně na co se dívat. Ha, přede mnou asi sto metrů se objevuje velký nápis supermerkado.

Tak jsem nic nesehnal a utíkám do dalšího. V dalším obchodě taky nic neměli z toho co jsem chtěl a tak to bylo i ve dvou dalších. Docela mě to překvapilo a zároveň zklamalo. Cestou zpět do hotelu jsem se stavoval v nedaleké restauraci na casuellu. Protože jsem zde nebyl poprvé, číšník už mě znal, okamžitě se ke mě přitočil a uvedl ke stolu, který mi před očima očistil svojí za pasem uloženou utěrkou. Samozřejmě se neopoměl optat, kde mám ostatní "seňory" a tak jsem se mu pokusil vysvětlit, že jsou dnes ve Valparaisu. Zanedlouho byla na stole casuella, tak jsem se báječně najedl a odebral se na hotel. Ani ne za hodinku se vrátila jedna skupina z Valparaisa, ve které bylo dost zájemců o dnešní návštěvu muzea vína (Enoteca). Netrvalo to dlouho a byli jsme na cestě právě tam. Muzeum se nachází v metropolitním parku a proto, že je na kopci, vede sem lanovka překonávající převýšení 485 m. Muzeum je součástí restaurace, která patří k těm nejdražším v Chile a tak jsme se zde nerozhodli pojíst. Je zde také pěkný výhled na město a vrcholky And. Když jsem se dostali do restaurace, dostali jsem malou přednášku o historii a kvalitě chilského vína a pak následovala ochutnávka nabízených vzorků. K dispozici bylo suché bílé a červené a dezertní růžové víno. K tomu jsem měli samozřejmě něco k zakousnutí, aby se chuti moc nemixovali. Ten číšník, co nám tohle představení zorganizoval uměl i trochu anglicky, za chvíli poznal, že jsem opravdu znalci a tak začal ještě donášet vínka, které by doporučil on. Bohužel si nepamatuji značky podávaných vín, ale kromě toho růžového, které bylo sladké jako cecek mi chutnalo každé z donešených vín. Jinak vína zde mají svůj charakter chuti i podle údolí, kde se pěstují a podle těchto údolí většinou nesou svá jména, nebo je název údolí vždy umístěn na etiketě. Dále nám bylo podáno pisco, jako long drink dle oficiálního receptu. Protože každý číšník má recept na pisco svůj, ani tento nebyl vyjímkou a tak jsme ho poprosili, aby nám ho tedy předvedl. Musím říci, a shodli jsme se na tom všichni, že ten jeho recept byl rozhodně lepší než ten oficiální.

Na konci této šou přišlo na placení. Standa, jeden to z účastníků této návštěvy byl ochoten platit svojí American Express, ale jako všude jinde - bezúspěšně. Bylo až neuvěřitelné, jak je tato karta v Chile nepoužitelná. Neexistovali na ni bankomaty a v ochodech taky nechodila. Standa už neměl hotovost a sehnat jí za pomocí této karty bylo doslova utrpení. Nakonec nějak zjistil, že někde na druhém konci Santiaga je prý nějaká cestovka, která tuto kartu dokáže patřičně obsloužit a tak se chudák musel vydat až tam. Cestou z muzea se nám to nějak nepovedlo z taxíkama a zatímco první část odjela, druhá čekala na dalšího taxi, kterýho měla ta první skupina nahoru poslat. Tohle nějak nevyšlo a tak měla druhá skupina trochu zpoždění při účasti na závěrečném dýchánku v Chile. Ten se konal v jedné restauraci v čtrvti Barrio Bellavista a na programu bylo hlavně jídlo a pití. K jídlu byla spousta masa, vepřové, hovězí a kuřecí, doneseného na velkém podnose, pod kterým ještě bylo hořící dřevěné uhlí, aby jídlo nevystydlo. Jako příloha se podával ve šlupce vařený brambor. Nevzpomenu si na ten název, ale je to snad také nějaké národní jídlo. Jedlo se a pilo do pozdních nočních hodin, avšak ne jako včera, protože zítra ráno musíme brzy vstávat na letadlo, které nás nasměruje k domovu.