Cesta do Patagonie (díl IV.)
Silnice se na obrovských vzdálenostech neustále tvářila jako by jsme chvíli jeli z kopce a chvíli do kopce, které byly velmi mírné, a když jsme změřily nadmořskou výšku opět byli jsme už 2200 m.n.m. Tady bylo vidět, jak člověk z té monotóní krajiny a těch šílených vzdáleností zblbne. Asi sto kilometrů před městem Antofagasta jsem navštívili památník pouště Salar de Atacama - Ruka Atacamy.(Radek Hybel, 24.prosinec 2000)
Cesta na sever - 6.1.2000 - čtvrtý den
Ráno když jsem vstal, měl jsem mokrý spacák. Přes noc jde z moře tak vlhký vzduch, že ráno máte věci, jako kdyby na ně napršelo, ti kteří psali pod stanem, měli zcela jistě výhodu. No, ale žádný velký problém to zase nebyl, neboť na poušti vše usychá celkem rychle. V osm hodin ráno máme již vše sbaleno a opět vyrážíme směrem na sever. Všude kolem silnice je bordel z papírů, PET lahví atd.. Na poušti fičí neustále dost silný vítr a ten tyto odpadky pak roznáší do širokého okolí silnice. Jestliže, jsem se už zmínil o tom, že v Chile je stejně tolik toulavých psů jako v Rumunsku, tak mě napadají ještě další dva body, které tyto země mají společné. 1. jazyk románského původu, 2. toulavý psi, 3. bordel kolem cest.Miloš jede co to dá, koukat do okolní krajiny snad ani nemá cenu, protože její ráz se již stovky kilometrů v podstatě nezměnil. Náš první skutečný turistický cíl je národní park Pan de Azúcar, kde na nás čeká kolonie tučňáků a tuleňů.V průběhu cesty nám Miloš vždy před průjezdem nějakým místem povídá co všechno o tomto místě ví a ví toho docela hodně. U přístavu Chaňaral odbočujeme do národního parku. Po pravé straně máme krásnou tichomořskou pláž, která je minimálně deset kilometrů dlouhá a krásný jemný písek je až do půlkilometrové vzdálenosti od moře. Škoda jen, že moře je zde tak studené. Asi po dvanácti kilometrech od přístavu máme defekt. Neváháme, honem rychle z auta a hned se pouštíme do opravy. Ovšem, ovšem, náš hever, který je součástí vozu však není schopen vyzvednout auto tak vysoko, aby se dalo vyměnit poškozené kolo. Musíme tedy počkat, až pojede někdo kolem, snad to bude brzo. Čekání si tedy krátím procházkou k moři, kde se přede mnou zvedlo velké hejno pelikánů. Jeden zde leží také mrtví a je tu i mrtví tuleň. To zvířat najednou ... Zanedlouho projížděl kolem našeho auta místní domorodec, který měl i lepší hever, tak jsme vyměnili kolo a hurá do parku. V parku jsme cvakli vlezný, něco okolo 3 000 pesos (cca 170 Kč). Miloš zatím odjel do města do servisu a my jsem se jeli na loďce kochat místní zvířenou. Cesta na místo určení trvala pouze několik minut a za moment byly ke spatření první tučňáci. Byli to takový malý tučňáci, ale docela jim to slušelo. Fotoaparáty cvakaly a zanedlouho byly na scéně i tuleni. Fotoaparáty docvakaly a my se vracíme na souš.
Miloš tady ještě není a my dostáváme žízeň. Obchůdky tu sice jsou, ale pivko v nich nemají, protože nemají licenci na prodej alkoholu. Bohužel zde nemají ani sodovku. Odhodlal jsem se tedy zakoupit jakousi kejdu od firmy Coca cola, myslím, že se to jmenovalo Fanta. Vytáhl jsem ji během snad dvaceti minut celý litr a půl a efekt ? Ještě větší žízeň. To že jsem se alespoň pokusil zahnat žízeň se vůbec nepovedlo, ba naopak. Nedoporučuji tedy nikomu kupovat nějaké takovéto globalizační nápoje od firem Coca cola a Pepsi cola jako nápoje zahánějící žízeň a zvláště pak ne na poušti. Je to opravdu o zdraví. Miloš už se vrací tak nasedáme na do auta a vracíme se zpět na Panamericanu. Vracíme se dlouhým prašným údolím, které kolem cesty vytváří úžasné scenérie. Jedeme vyschlým řečištěm, ale podle jeho břehů je znát, že když tady sprchne, tak to tu bude asi tanec. Vyjeli jsme z údolí a zastavujeme před Panamericanou, po které se pohybují ohromné kamiony. Krajina se otevřela a v dáli jsou vidět kopce nějakého pohoří, silnice končí v nedohlednu. Dokonalé místo na to udělat pár fotek.Zanedlouho frčíme dál. Krajina je opět monotónní a já jsem si podle mapy zjišťoval, kde asi tak jsme. Mapu jsem měl od Lonely planet, jmenovala se Chile and Easter Island. Následuje zděšení - při měřítku 1 : 250 000 dosahovaly některé nepřesnosti v mapě až 40 km. Podle toho se tedy opravdu nedá snad ani jezdit. Zajímavostí ne této cestě bylo, že vlivem těch ohromných vzdáleností člověk úplně ztrácel pojem o tom zda jede do kopce nebo z něj. V jednu chvíli jsme změřily nadmořskou výškou a byli jsme 1400 m.n.m. a to jsme co jsem si všimnul vyjeli od moře pouze jeden kopec. Silnice se na obrovských vzdálenostech neustále tvářila jako by jsme chvíli jeli z kopce a chvíli do kopce, které byly velmi mírné, a když jsme změřily nadmořskou výšku opět byli jsme už 2200 m.n.m. Tady bylo vidět, jak člověk z té monotóní krajiny a těch šílených vzdáleností zblbne. Asi sto kilometrů před městem Antofagasta jsem navštívili památník pouště Salar de Atacama - Ruka Atacamy. Jsou to takové prsty ruky čouhající ze země, jsou ale o něco větší.
Na křižovatce do Antofagasty byla benzínka, u které jsme zjistili, je že z hlediska ceny výhodnější kupovat pivo, než normální vodu. Litr a půl vody stál 900 pesos a balík šesti třetinkových piv stál 1000 pesos. Na poušti je prostě voda drahá. Vzhledem k úspoře času na cestě, jsme se rozhodli popojet dál a udělat si tak nějakého fóra na zítřek. Do Antofagasty jsme tedy nezajížděli a pokračovali přímo dál na sever. Kolem cesty vedla železnice. Za dnešní den jsme viděli projet už dva vlaky. Kolem cesty byly také ložiska ledku, síry, jódu, stříbra a kdo ví čeho ještě všeho. Každopádně tady bylo vidět, v čem spočívá nerostné bohatství Chile. Stačí tady opravdu jen hrábnout pod zem a to by v tom byl čert, aby jste na nějaký ten nerost nenarazily. Asi po sto kilometrech jsme se zastavili na večeři. Bylo to v jakémsi zařízení v poušti, já jsem si dal menu, které obsahovalo cazuellu a hamburgezu a ještě litr pivka. Pivo není součástí menu. Hamburgezu už jsem popisoval a cazuellu popíšu teď. Je to polívka, kterou mají Chile všude. Je to vlastně vývar, ve kterém se nachází celý brambor, fazolky, kukuřice a kus masa. To může být buď hovězí, kuřecí, nebo skopové. Dále je to okořeněné, to koření jak jsem si všimnul, se dá sehnat pod stejným názvem v obchodě. Polévka je to výborná, hlavně není moc drahá (od 800 do 2500 pesos tj. od 44 Kč do cca 140 Kč, dle podniku) a může v pohodě sloužit jako hlavní jídlo. Po večeři nás čekal první nocleh na poušti. Byla to taková malá oáza, kde již byli chilští turisté, kteří pařili až do rána...
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl IV.)
Silnice se na obrovských vzdálenostech neustále tvářila jako by jsme chvíli jeli z kopce a chvíli do kopce, které byly velmi mírné, a když jsme změřily nadmořskou výšku opět byli jsme už 2200 m.n.m. Tady bylo vidět, jak člověk z té monotóní krajiny a těch šílených vzdáleností zblbne. Asi sto kilometrů před městem Antofagasta jsem navštívili památník pouště Salar de Atacama - Ruka Atacamy. (Radek Hybel)|
|