Cesta do Patagonie (díl V.)
V osm ráno odjíždíme do nedalekého hornického městečka s cca 7500 obyvateli. Teprve tady se mi vyobrazila vize drsného života jihoamerického horníka. Nízké domky, špinavé od notné vrstvy prachu z nedalekých dolů. V ranním vedru, oblečeni do teplých svetrů a roztrhaných džín, nás okukují muži, jejichž drsný život je spjat s tímto městem a nedalekým dolem…(Radek Hybel, 8.leden 2001)
Cesta na sever - 7.1.2000 - pátý den
Ráno když jsem vstal, neměl jsem mokrý spacák, jako den předtím u moře. Spali jsme v oáze na říčce Rio Loa poblíže města Coja.V osm ráno odjíždíme do nedalekého hornického městečka s cca 7500 obyvateli. Teprve tady se mi vyobrazila vize drsného života jihoamerického horníka. Nízké domky, špinavé od notné vrstvy prachu z nedalekých dolů. V ranním vedru, oblečeni do teplých svetrů a roztrhaných džín, nás okukují muži, jejichž drsný život je spjat s tímto městem a nedalekým dolem. Prostředí zde vypadá drsně jak ve filmu Mad Max. Všude ve vzduchu je neuvěřitelné množství prachu, zvedajícího se z dolu a okolní pouště díky silnému větru, který zde snad nefouká akorát v noci.Naše další cesta vede na národního parku Geoglifos de Pintados. Je to nejvýznamnější část rezervace Pampa del Tamarugal s více než čtyřmi sty vyobrazení lidí, lam a obrazců. Již začátek cesty ukazuje, že o geoglifi nebude nouze. Těsně před parkem si jdeme dát ještě jedno pivko, aby jsme dodrželi pitný režim. V nedaleké vesnici jsme tedy zapadly do něčeho jako motorest, měli tam dost německých piv, ale asi tak dva až tři roky starých. Asi Chilanům moc nechutnali.Po konzumaci piva pokračujeme v cestě do parku. Sjíždíme z panamerické dálnice a projíždíme starým rozpadlým hornickým městečkem. Je to dokonalé město duchů s nádražím kde staré vagóny připomínají slávu a lesk zdejší železnice.
U vstupu do parku nikdo není, takže to máme za darmo. Ušetříme cca 1000 pesos (cca 55 Kč). Jenže přes cestu je závora a tak se Miloš rozhodne ji objet. Objížďka není zrovna moc kvalitní a pícháme opět kolo. Ihned ho vyměňujeme za rezervu. Výměna kola na poušti je opravdu dost záhul pro naší tělesnou schránku, přesněji řečeno pro naši pleť. Slunce tady tak neuvěřitelně pálí, že ti kteří se zrovna neúčastní výměny se schovávají do stínu, který tvoří budka pro strážce parku. Po výměně kola nasedáme tedy do auta a pokračujeme v prohlídce parku. Kolem nás jsou kopce na kterých se nahází mnoho geoglifů. Některé jsou výraznější, některé není skoro vidět. Ty výraznější jsou opravené, opravovali je prý tady studenti ze Santiaga.
Při cestě dál na sever do městečka Pozo Almonte projíždíme alejí stromů tamarugo. Jsou to uměle vysazené stromy, které zde původně byly, ale vlivem povrchové těžby ledku, byly vykáceny. V současné době existuje projekt na obnovu těchto "lesů", ale jedná se o velmi náročný projekt, protože povrchová voda zde není a zem je pokryta vrstvou soli. Při výsadbě je nutné tuto vrstvu prorazit a strom intenzivně zalévat, tak aby dosáhli podzemní vody. Alej je dost veliká, snad se Chilanům tento projekt podaří. V městečku nechal Miloš vyměnit kolo a my se zatím věnovali jeho prohlídce, která netrvala nikterak dlouho, neboť ve městě skoro nic není. Šli jsme tedy dodržovat pitný režim do zdejší restaurace. Pivko měli dobrý, byl to Cristal. V místnosti, kam se vešli celkem čtyři stoly, mě však zaujala ohromná televize s úhlopříčkou hodně přes sto centimetrů. Toto je znakem snad každé chilské restaurace. Následuje fotografování s místní příjemnou obsluhou, což jsou dvě krásné chilanky tak okolo dvacítky. Odjezd ...Pokračujeme dál na sever a další zastávka je u geoglifu, který je největším prehistorickým vyobrazením člověka - El gigante del Atacama, jehož velikost činí 91 m. Dochází nám nafta a tak se Miloš pokouší v nedaleké vesnici s tím něco udělat. Benzínka tu není, ale doptá se na člověka, který doma naftu má, a ten nám jí také ochotně prodal. Jedeme dál. V poušti vítr dělá celkem slušně velká tornáda viditelná i na několik kilometrů. Tornáda nejsou svou velikostní nikterak nebezpečná, ale pro našince je to celkem příjemný pohled vůbec něco takového vidět zvláště, když jich ve svém okolí napočítáte klidně i patnáct. Panamerická dálnice se opět přiblížila moři a změnil se tedy trochu i ráz zdejší krajiny. Ne že by snad, že by se zde začaly objevovat hojněji rostliny, ale projíždíme ohromná údolí, jejichž dno je vyhloubeno vodou. V některých se voda i nachází, takže se sem tam objevují na dně těchto údolí domky. Že by to tady ale nějak žilo, to se říct nedá. Aby jste si vůbec udělali představu o rozměrech těchto údolí, pokusím se je alespoň nějak popsat, protože fotky toto vůbec nejsou schopny vypovědět. Jedním kterým jsme potřebovali projet, jsme museli jet cca 40 km daleko po silnici zaryté do svahu tohoto údolí. Byla to úžasná podívaná, protože údolí jsou určitě přes kilometr hluboká. Když dojedete na dno údolí, musíte z něj zase vyjet, takže těch 40 km zase vyjíždíte nahoru. Nakonec zjistíte, že silnice po které jste jeli dolů, je od vás vzdálená vzdušnou čarou tak maximálně 5 km.
Přijíždíme do města Arica a ubytováváme se jednom z místních hostelů. Máme možnost si zde celkem za pakatel nechat vyprat prádlo. Následuje nákup opalovacího krému s velmi vysokým faktorem, prodavačka v lékárně je první člověk, se kterým se mi podařilo v Chile promluvit anglicky. Věděla, kde je Švýcarsko, asi mají tam odtud hodně léků, vyhledání internetu a návštěva restaurace za účelem jídla a pití. Restauraci neustále obcházejí toulavý psi slídící po zbytcích jídla. Obcházejí jí také muzikanti, kteří s kytarou v ruce jsou vždy připraveni zapět a potom si říci o nějaký ten obnos.
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl V.)
V osm ráno odjíždíme do nedalekého hornického městečka s cca 7500 obyvateli. Teprve tady se mi vyobrazila vize drsného života jihoamerického horníka. Nízké domky, špinavé od notné vrstvy prachu z nedalekých dolů. V ranním vedru, oblečeni do teplých svetrů a roztrhaných džín, nás okukují muži, jejichž drsný život je spjat s tímto městem a nedalekým dolem… (Radek Hybel)|
|