Cesta do Patagonie (díl VI.)
U cesty je nachází stará Incká pevnost, která zde střežila dávno před léty tuto obchodní cestu do Bolívie. Z pevnosti je překrásný výhled do sousedního údolí které je také minimálně 800 až 1000 metrů pod námi.(Radek Hybel, 29.leden 2001)
Náhorní planina Lauca - 8.1.2000 - šestý den
To ranní vstávání mi tedy moc nesedí. Ještě za tmy se vydáváme na celodenní výlet na náhorní planinu Lauca. Chvilku trvalo, než jsme se vymotali z města , ale pak už pokračujeme směrem na východ přímo do hor. Jedeme po mezinárodní silnici do Bolívie a kolem nás se táhnou koleje mezinárodní železnice také do Bolívie. Na té je kousek od Arici vykolejený vlak, avšak je kolem něj ruch, takže se ho pokoušejí dát opět na koleje. Tato na první pohled nevýznamná železnice je však jednou z těch velkých železnic světa, protože se jedná o trať projíždějící Andami ve výšce přes 4 000 metrů. Je to také jedna z mála chilských železnic kde se provozuje osobní doprava, tady směrem do Bolívie. Železnice je opět úzkorozchodná. Před námi se otevírá ohromné zelené údolí a na jeho úpatí se železnice stáčí od silnice a zařezává se stejně tak jako ona do boků hor obklopujících údolí. Má až neuvěřitelné stoupání. Silnice se také začala zvedat a my s ní stoupáme k našemu dnešnímu cíly. V nadmořské výšce přes 1500 metrů se objevují prý endemické druhy kaktusů a ty nás doprovázejí až do výše okolo 3000 metrů. V této výšce u začínám poznávat, že není něco v pořádku s mým tělem, dude to asi tou výškou. U cesty je nachází stará Incká pevnost, která zde střežila dávno před léty tuto obchodní cestu do Bolívie. Z pevnosti je překrásný výhled do sousedního údolí které je také minimálně 800 až 1000 metrů pod námi. Je tu i chladněji. Za chvilku se s naším autem objevujeme u vagónu, který se však nenachází na kolejích a slouží zde jako restaurace. To už je ve výšce 3500 metrů. Důležité však je, že se v něm podává čaj z koky, známé to rostlinky na výrobu kokainu.
Bohužel ve vagóně mají ještě zavřeno. Jsme tady ně moc brzo. I když se z oknénka se objevil dětský obličej, rodiče ještě asi pochrupovali. Nezbývá tedy nic jiného, než trpět s rostoucí nadmořskou výškou dál. Naštěstí zanedlouho dorážíme do horského městečka Putre, kde si jdeme nakoupit nějaké potraviny a navštívit zdejší restaurační zařízení. Zde mají kokový čaj. Ihned si objednávám, následuje návštěva místní toalety, vypití čaje a asi čtvrt hodince úleva od nepříjemného pocitu, který mi zařídila nadmořská výška. Kokové listy se nechávají pouze vylouhovat ve vařící vodě a s cukrem to není tak špatné. Já jsem ty listy navíc ještě rozžvýkal, aby koka působila co nejdéle. Když jsme pokračovali dál neměl jsem rozhodně tak velké nepříjemnosti jako před požitím koky. Je to tím, že koka zpomaluje metabolizmus. Ve výšce okolo 4000 metrů se začala krajina otevírat a před námi se objevily majestátní vrcholky andských velikánů. Neklamný důkaz toho, že jsem téměř u cíle na planině Lauca. Všude kolem běhaly lami a i ráz krajiny byl trochu veselejší, protože už to nebyla jenom monotónní poušť, ale louky porostlé trávou a nízkými keři a průzračně čistými potoky. U nich bylo možné vidět mnoho druhů místního ptactva. Dorazili jsme k něčemu co snad byly Chilská celnice. Zde měli nějakou moc ochočenou lamu, která běhala za auty jako pes a evidentně žebrala něco k snědku.Scenérie okolní krajiny začínají připomínat vstup do neskutečně krásného světa, jehož obrazy dokáže vytvořit pouze moudrá a všemocná matka příroda. Před sebou máme obrovské vysokohorské jezero Chungara (4517 m.n.m.) a sopka Parinacota (6342 m.n.m). Za zvuků indiánských písní se mi hrnou slzy do očí, protože vím, že se mi začíná vyplňovat můj životní sen o návštěvě tohoto místa. Mé pocity ještě více umocňuje pohled na jezero, kde je možné vidět zdejší vodní ptactvo včetně překrásných růžových plameňáků. Jsem tady ...
U jezera je pár indiánů, kteří prodávají výrobky údajně z nejjemnější vlny, kterou poskytuje lama alpaca. Mé opojení ze snu však brzy vystřídává opojení z nadmořské výšky. Dýchat zhluboka není skoro možné, žaludek se chová podivně, třese se mi a nohy se mi klepou jak "značkovému" ratlíkovi. Nakupuji tedy nepotřebné suvenýry až už se těším dolů. Nečekal jsem, že koka přestane takhle brzo působit. Navštěvujeme ještě blízkou vesničku také s názvem Parinacota. Mají zde zeď, která je i hranicí této vesničky. Docela dost turistů zde stojí v předklonu, opřeni z zeď a zvrací. Pracovně jsem ji nazval "Zeď nářku". Nemám problémy sám a tak se i pro ostatní stane opětovná návštěva městečka Putre doslova spásou. Téměř všichni opět navštěvujeme místní restauraci a dáváme si kokový čaj. Následuje opět úleva a cesta zpět, která prudce klesá dolů do údolí už nečiní takové potíže. Cestou si všímám, že na silnici, po které jsme jeli nahoru jsou teď balvany, které tady předtím nebyli.
Přijeli jsme tedy opět do Arici. Kdo má zájem, může se ještě nechat vyvézt na kopec nad městem, na kterém je památník bitvy o Aricu ve které chilská armáda porazila peruánskou a definitivně obsadila dnešní severní část Chile.Myslím, že to bylo okolo roku 1890. Je zde i muzeum, ve kterém jsou terénní modely oné bitvy a kolem muzea jsou děla připomínající jako němí svědkové tuto bitvu. Na skále pod kopcem vysedávají supové, kterých je tady jak holubů v Praze. Je vidět na přístav, který právě teď opouští velká zaoceánská loď. Cestou do města se projíždí chudinskou čtvrtí, život zde asi nebude žádný oříšek. Večer pak opět vyrážím do místních osvěžoven. Hned naproti hotelu máme takovou typickou hospůdku, kde mají opět ohromnou televizi, na HBO běží zrovna nějaký karate, hrají tam krásný herci a herečky a dobro přece jenom na poslední chvíli, ale opět zvítězí nad zlem. Do to řve na plný kule puštěný rádio. Najednou se však ve dveřích objevuje starší člověk s kytarou v ruce a jako mávnutím kouzelného proutku televize i rádio utichá. Ten muž bere do ruky kytaru a začíná zpívat. Zpívá tak krásně, že i hlučné politické debaty u vedlejších stolů jsou ty tam a každý z hostů včetně nás naslouchá zpěvu. Po "koncertě" muž obejde restauraci a nechá si za předvedený výkon zaplatit. Připojuji se k plátcům též. Na hotelu Miloš vytáhl láhev pisca, se slovy "pánové už jste pili tohle ?". Vytahujeme skleničky a šup do sebe. Áááách, ta hřeje. Jako zkušený palič ihned poznávám, že se jedná o nějaký alkohol pálený z vína. Pisco je pro Chilany něco jako pro Moraváky slivovice akorát, že oni to pijí většinou jako long drink. Miloš nám řekl, že byl na internetu a že tam ve zprávě ČTK našel, že bylo zemětřesení s epicentrem velmi blízko místa, kde jsme včera spali. Zemětřesení mělo sílu 6.5 stupňů, takže to nebylo nikterak malé zemětřesení. Naštěstí nebyli žádné ztráty na životech ani na majetku toho moc nebylo, ono v poušti taky nemá co popadat. Škoda, že nepřišlo o den dřív, zážitky mohli být kompletní. Dáváme ještě pár skleniček pisca a protože je po půlnoci jdeme spát.
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl VI.)
U cesty je nachází stará Incká pevnost, která zde střežila dávno před léty tuto obchodní cestu do Bolívie. Z pevnosti je překrásný výhled do sousedního údolí které je také minimálně 800 až 1000 metrů pod námi. (Radek Hybel)|
|