Cesta do Patagonie (díl VII.)
Na té bohoslužbě se mi už od začátku něco nepozdávalo. Ty zvony, které na ní svolávaly zněly totiž hrozně podivně. Když jsem se podíval na věž kostela, tak jsem zjistil, že tam hlavně žádný zvony nejsou, ale místo nich jsou zde nainstalované tlampače. Z nich byl také následně slyšet hlas ženy, která vedla bohoslužbu v tomto katolickém kostele. Opravdu zajímavé…(Radek Hybel, 22.únor 2001)
Směrem na jih do Iquiqué - 9.1.2000 - sedmý den
Brzo ráno volám do Čech, abych pokud možno uklidnil situaci, kdyby náhodou na světlo světa pronikla ta zpráva o zemětřesení. Dovolal jsem se z normálního automatu na ulici, všechno je v pohodě. Takto brzo ráno se po ulicích toulá dost mladých podnapilých lidí, člověku to nedá, aby si nevšimnul. To ovšem proti zákonu není, jako požívání alkoholu z plechovky někde na ulici. Zanedlouho opět vyrážíme na cestu. Celkem dlouhou část cesty teď pojedeme zpět po silnici po které jsme sem přijeli. Cestou jsou zase nějaké geoglifi, tentokráte se jmenují Camarones. Kameny na cestě oznamují, že půda pod nohama je opravdu živá. Cesta se vleče a naše první zastávka bude v pouštním městečku La Tirano, ve kterém žijí potomci španělských dobyvatelů společně s potomky původních indiánů. To zde má vytvářet zajímavou komunitu, která je proslulá právě kombinací těchto dvou odlišných kultur. Údajně by zde měli být nějaké náboženské svátky a bude prý možno vidět místní obyvatele v krojích. Do auta nám cestou vlétla nějaká chilská moucha, udělala bobek na skle a zase uletěla. Byla to moucha pinochetka.
Přijíždíme do La Tirany. Bohoslužba je v plném proudu a první věc kterou jdeme sehnat ne záchod. Hned v první restauraci kterou vidíme se kolega Mirek zeptal "baňos", což obsluha pravděpodobně pochopila tak, že se nám chce pouze na záchod a ne nic konzumovat. Stroze ukázala na vedlejší dveře, na kterých bylo napsáno, že tu baňos opravdu je a jeho použití stojí 100 pesos. Tři lidi jsme se tedy vydali do těchto končin. Po otevření dveří se nám zjevila asi metr úzká ulička obestavěná hliněnými chýšemi, na jejímž konci byl asi po patnácti metrech dvorek. Procházeli jsme tedy tou uličkou, viděli skoro každému až do kuchyně, to tedy byl pohled a na dvorku nás už čekala hajzlbabka odhodlaná nás zinkasovat za použití. Když jsem ty hajzlíky viděl, tak se mi hned přestalo chtít, jiní co nevydrželi se obětovat museli. Tamtu pinglici co nás sem poslala jsme chtěli potrestat tím, že nepůjdeme k ní do knajpy, ale zkusíme nějakou jinou. Bohoslužba vrcholila a my jsme nemohli narazit na žádnou otevřenou restauraci, protože všichni otevírali až po skončení bohoslužby, pokud vůbec otevírali a někde zase třeba neměli licenci na prodej alkoholu. Takže to dopadlo tak, že jsme stejně skončili v knajpě, jejíž obsluhu jsme chtěli potrestat. Dali jsme nějaké to pivko v rámci dodržování pitného režimu a já si dal dal ještě cazuelu.
Na té bohoslužbě se mi už od začátku něco nepozdávalo. Ty zvony, které na ní svolávaly zněly totiž hrozně podivně. Když jsem se podíval na věž kostela, tak jsem zjistil, že tam hlavně žádný zvony nejsou, ale místo nich jsou zde nainstalované tlampače. Z nich byl také následně slyšet hlas ženy, která vedla bohoslužbu v tomto katolickém kostele. Opravdu zajímavé. Znělo to hrozně, ale jak bylo vidět, svůj účel to plnilo. Když skončila bohoslužba a lidé vycházeli z kostela, nikdo na sobě žádné kroje neměl, pravděpodobně jsme netrefili ten pravý svátek.
Jedeme dál. Naše další zastávka byla v oficíně Humberstone. Co to vlastně ta oficína. Je to taková osada v poušti, v jejíž blízkosti najdete nejspíše ledkový důl. Byli to hornická městečka, která zde vznikala už od druhé poloviny 19. století a jejich provoz se ukončoval konce padesátých let tohoto století. Zde žili a pracovali horníci i se svými rodinami. V oficínách bylo všechno, počínaje školou, kostelem, divadlem, obchody, nemocnicí atd. Prostě vše co horník té doby potřeboval. Až do konce dvacátých let byl život v oficínách velmi tvrdý. Horníci zde makali za žetony, které pak zase utráceli přímo v oficíně. Pokud chtěli z této komunity odejít, museli se vyplatit, což nebylo nikterak levné. Tento stav zapříčiňoval, že zde vznikali hornické vzpoury, které byly tvrdě potlačované a to vojskem. Při jedné takové někdy kolem roku 1910 prý zahynulo 1700 horníků. Opravdu žádný med. Po dvacátých letech nastalo menší uvolnění a jakýmsi vzorem pro tento stav byla oficína Humberstone. Zkrátka nově příchozí majitel pravděpodobně zjistil, že se mu více vyplatí, když nebude tak hrubý a dá lidem jisté požitky, např. že jim postavil bazén nebo hřiště. Systém s žetony však myslím zůstal stejný. Oficína Humberstone, která fungovala v letech 1867-1960 je dnes myslím národní památkou a je snahou jí dostat do původního vzhledu. Před branou již stojí dva stánky z nichž jeden je jakási pseudo pokladna, protože vstup je zde dobrovolný a zároveň je zde možné zakoupit suvenýry v podobě předmětů používaných v té době včetně zmíněných žetonů. V druhém stánku se prodávaly pohledy, byli to kopie fotografií oficíny z počátku století a nové pohledy ne zrovna moc valné kvality a o to kvalitnější ceny. Taky zde měli chilskou kuchařku a anglickým překladem, časopisy National geographic z roku 1953 a prodavačku která uměla asi sedm anglických slov - na poušť docela slušný výkon. Jinak zde měli také jakéhosi průvodce s dobovými fotografiemi který stál 2000 pesos (cca 110) ve španělštině. Razil jsem tedy na prohlídku. Kostel zde už měli celkem po rekonstrukci a divadlo také. Baráčky byly ještě v celkem slušném stavu, než v jiných oficínách, protože ty co jsme viděli z auta, byly daleko více rozpadlé, pravděpodobně se v nich s těžbou končilo o něco dříve. Když přijdete to takové místa padne na vás zvláštní pocit, jako by to tady bylo všechno včera. Za oficínou se nachází ohromná halda odtěženého povrchu dolu a na tu jsem se vydal. Když jsem vylezl nahoru, otevřel se mi pohled na celou oficínu a na okolní ještě fungující doly. Halda byla z písku zpevněného snad ledkem a když jsme lezl zpět docela nepříjemně jsem si rozřízl o ten povrch ruku. Dole pod haldou byla stará kompresorovna s ohromným asi dvanáct metrů velkým kompresorem, jeřáb lokomotiva atd. Vše to tu bylo, jako kdyby někdo zařval STOP a všichni rázem opustili tato místa. Vše už také podléhalo značné korozi a plechové haly to o sobě dávali znát ve větru vrzajícími plechy. Rozhodně to stojí za návštěvu.
Nás směr se obrátil na západ k moři a do města Iquiqué. Kolem cesty vede stará železnice všude kolem zase jen monotónní poušť. Město stojí ne břehu moře a my k němu sjíždíme z kopce který jakoby ukončuje jakousi "náhorní" planinu, po které jsme sem přijely. První atrakce co vidíme, která asi toto město proslavuje nejvíce je tři sta metrů velká duna přímo nad městem. Je to prý největší duna na světě a bůh víjak tady vlastně vznikla. Číňané jí prý chtěli koupit, že prý by se hodila na výrobu porcelánu. Pohled na město je stejný jako na jiná chilská města. Uprostřed vysoké domy a prominentní čtvrti a v okolí slumy městské chudiny. Zastavujeme nad městem aby jsme si mohli udělat pár fotek. Ve městě pak máme na asi na hodinku rozchod a protože nic moc v něm není, tak jdeme na pivko. V restauraci při placení mi lokaj vrátil úplně potrhanou a počmáranou bankovku. Když jsem to uviděl ihned jsem mu jí vracel a snažil jsme se mu vysvětlit, že takovou nechci. On mi jí sice vyměnil, ale dlouho na mě nevěřícně koukal. Pak jsem se dozvěděl, že tohle není vůbec žádný problém, pokud tam dostanete takovouhle bankovku. Platit se s ní dá všude a nikomu to nevadí. Po pivku jsme zaskočili do přístavu, kde se válel totálně línej tuleň. Byl tak línej, že se sotva hýbal. Padlo pár fotek a šli jsme ještě na jedno pivko, protože pitný režim se dodržovat musí. Dali nám tam nějaký německý pivo, a protože z Evropy je všecko dobrý, tak bylo i přiměřeně drahý.Odjíždíme z města se zastávkou v supermarketu. Tam nakupujeme snad zatím nejlevněji jídlo a pití na dnešní noc a zítřek. Beru vzorky místních piv na košt a po nákupu razíme na pláž asi dvacet kilometrů směrem na jih od města. Město žije předvolební kampaní, všude jezdí auta, který mají na korbě reprobedny a z nich se linou zvuky nějakých předvolebních tak jak to politici před volbami umí a po nich ne. Ve městě jsme si všimli, že ani děti nezůstanou mimo volební kampaň. Před jednou takovou kanceláří ve městě stáli dva totálně volebně zmanipulovaní kluci tak ve věku 11 let, měli spoustu předvolebních letáků a vsadím se, že kdyby jste chtěli, tak i zpaměti odříkají volební program dané politické strany.
Na pláži bylo ještě dost Chilanů, kteří zde strávili nedělní odpoledne. Jsme opět u moře a našli se mezi námi takový nadšenci, kteří vlezli do vody a dokonce plavali. Fuj, copak nevědí že moře je slaný a zrovna v největším oceáně je tý soli víc než v kterémkoli jiném moři. Musí to pak ve spacáku škrábat a navíc je to moře studený. Ale byl zde jemný sopečný písek. Čekáme na západ Slunce. To opravdu musí být zážitek vidět zapadat Slunce na Pacifikem. Jdeme si sednout na blízký útes a Slunce zapadá do mraků ... -(((
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl VII.)
Na té bohoslužbě se mi už od začátku něco nepozdávalo. Ty zvony, které na ní svolávaly zněly totiž hrozně podivně. Když jsem se podíval na věž kostela, tak jsem zjistil, že tam hlavně žádný zvony nejsou, ale místo nich jsou zde nainstalované tlampače. Z nich byl také následně slyšet hlas ženy, která vedla bohoslužbu v tomto katolickém kostele. Opravdu zajímavé… (Radek Hybel)|
|