Cesta do Patagonie (díl VIII.)
….tak se zde nacházela značka, na které byl text, aby si řidiči dávali v ranních hodinách pozor, protože se zde zjevuje fata morgána. Bohužel za ty dva roky co tu Miloš nebyl chilští dopraváci tuhle značku vyměnily a ta nová už rozhodně tak zábavný text nemá. Je tam pouze upozornění, že v ranní hodinách je velmi ostré slunce nebo něco takového.(Radek Hybel, 18.březen 2001)
Do San Pedra de Atacama - 10.1.2000 - osmý den
Opět brzy ráno odjíždíme z místa noclehu. Spacák mám opět mokrý, vždyť jsme opět spali u moře. Cesta vede po pobřeží, které se je tvořeno místy obrovskými plážemi, za mini je poušť a za ní hory. Občas se stává, že páž zmizne a poušť také a hory sestupují přímo do moře. V tomto případě je pak silnice zarytá přímo do skal a vede odstřelenými kusy skal na kterých člověk poručil vzniknout silnici. Zrovna na takovémto místě asi po 20 km jízdy musíme udělat neplánovanou zastávku, protože snad na silnici se pracuje. Pracuje se na ní snad z důvodu rozšiřování daného úseku, nebo snad kvůli odstranění kamenů napadaných po zemětřesení. To se nedozvídáme. Nicméně někde se podařilo zjistit informaci, že za 20 minut bude silnice průjezdná. Za dvě hodiny pokračujeme dál ... Cesta se opět line kolem pobřeží a my opět zastavujeme, tentokráte na hranici prvního a druhého chilského regionu. Chile je totiž rozdělena na regiony a mezi nimi fungují normální celnice. Je to ještě pozůstatek policejního státu, na některých hranicích vás v podstatě nechávají projet a na některých jako je tato musíte zastavit a ukázat dokumenty. Zde je přísnější kontrola proto, že ve městě Iquique se nachází bezcelní zóna místí nesmí např. bezcelně vyvážet zboží nakoupené v této zóně mimo region, kde se tato zóna nachází. Zpoždění na hranici není nikterak velké, ale o to větší dojem na mě zanechali místní záchodky. Opravdu "doporučuji" jejich návštěvu. No co bych konec konců mohl chtít po záchodcích v poušti.Devadesát kilometrů od hranice je město Tocopilla. Je to přístav ze kterého jsou vypravovány lodě naložené nerosty těženými v poušti. Město tak jako Iquique žije předvolební kampaní a my zastavujeme kvůli zpoždění jen aby jsme nabrali benzin. Naše auto stále obíhají malý kluci tak kolem 12 let a chtějí peníze. Nad městem je vidět železnice, která se kroutí zaříznutá do strmých skal. Je elektrifikovaná, to se v Chile opravdu moc nevidí.
Pokračujeme v cestě, tentokráte přímo na východ. Silnice se musí protáhnout údolím, kde se občas potkává s železnicí. Neustále stoupáme až do výše cca 1000 m.n.m, pak se před námi se opět otevírá nekonečná poušť Atacama. Asi po dvaceti kilometrech od města zastavujeme u malebného nádraží v poušti. Auto hned zmerčily tři odrostlejší štěňata jakési pouliční směsi, která měla hodně z vlčáka. Chtějí něco k snědku. Najde se.
Po dalších čtyřiceti kilometrech je další zastávka, na místě, kde se naše silnice křižuje s panamerickou dálnicí. Zastávku jsme zde udělali, protože Miloš povídal, že když tady byl poprvé tak se zde nacházela značka, na které byl text, aby si řidiči dávali v ranních hodinách pozor, protože se zde zjevuje fata morgána. Bohužel za ty dva roky co tu Miloš nebyl chilští dopraváci tuhle značku vyměnily a ta nová už rozhodně tak zábavný text nemá. Je tam pouze upozornění, že v ranní hodinách je velmi ostré slunce nebo něco takového.
Jedeme dál, cesta v tomhle vedru je úmorná. Auto je neustále v záběru, i když to vypadá, jakoby jsme jeli po rovině. Zanedlouho se ocitáme opět ve výšce okolo 3000 metrů. Přejíždíme jakési sedlo a před námi se objevuje ohromná halda z největšího měděného dolu světa - Chuquicamata. Je to něco, co se nedá slovy popsat. Tento důl se honosí ještě jedním prvenstvím a to, že je to největší uměle vytvořená díra na světě. Zajímavostí na něm je, že měděná ruda, která se v něm těží má velmi nízký obsah mědi, něco okolo 1 %, ale přesto se odhaduje, že se v této lokalitě nachází celkem 18 % světových zásob mědi. Vedle dolu se pak nachází město stejného jména s počtem obyvatel okolo sto tisíc. Zde žijí převážně horníci právě z tohoto dolu. Bohužel se nejdeme do dolu podívat, protože prohlídky v něm začínají okolo osmé ráno a teď je poledne. Cesta do města Calama, které vůbec nevypadá na to, že tu bylo před dvěma dny zemětřesení s síle 6.5. Nic není popadaného, jen na pár domcích je znát prasklá zeď, ale to člověk musí hodně všímat. Možná, že kdyby se zde stavělo trochu více do výšky, tak by to asi vypadalo jinak.
Jsme asi sto kilometrů před naším dnešním cílem. Do něj přijíždíme podél údolí, kterému se zde říká Měsíční. Zastavujeme pouze na chvilku, protože se spěcháme ubytovat, aby jsme toto údolí mohli poté navštívit toto údolí při západu slunce. Když jsme dorazily do San Pedra, tak kemp ve kterém jsem měli nocovat se nějak vytratil, ale to zde nebyl problém, takže se ubytováváme hned v dalším. San Pedro de Atacama je malebné městečko v poušti, které ne první pohled vypadá jako by se zde zastavil čas. Hliněné domky a nezpevněné a prašné cesty mezi nimi by tomu napovídali, ale zdání klame. V těchto Hliněných domcích se místy nachází restaurace a zařízení pro turisty srovnatelné s vyspělými turistickými centry tohoto charakteru. Miloš také povídal, že viditelně přibylo turistů od té doby co tu byl před dvěmi lety. Prostě všechno co mi vadí. Není nad to když je všechno pěkně od podlahy, ale i zdejší lidé chtějí něco narejžovat z turistiky. K večeru tedy vyrážíme na západ slunce do měsíčního údolí. Když jsme přijeli na místo, bylo zde mraky turistů a bylo po romantice. Už z toho byla jen podívaná pro konzumenty. Slunce zapadlo, my se vrátili do města, šli do nějaké poevropštěné restaurace, tam jsme se najedli a napili do sytosti a hurá do spacáku.
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl VIII.)
….tak se zde nacházela značka, na které byl text, aby si řidiči dávali v ranních hodinách pozor, protože se zde zjevuje fata morgána. Bohužel za ty dva roky co tu Miloš nebyl chilští dopraváci tuhle značku vyměnily a ta nová už rozhodně tak zábavný text nemá. Je tam pouze upozornění, že v ranní hodinách je velmi ostré slunce nebo něco takového. (Radek Hybel)|
|