Cesta do Patagonie (díl IX.)
Solné jezero je také jako rezervace plameňáků. Zde se vyskytují všechny čtyři druhy žijící v Chile. Jezero je až na malé části vyschlé a usazená sůl vytváří na dně jezera totálně neprůchodný povrch. Byla to opravdu hodně nehostinná krajinka, nikdy jsem nic takového neviděl. Je až neuvěřitelné, jak zde ty plameňáci vůbec můžou přežít. Ale v i této tak extrémně slané vodě se daří životu. Žijí zde nějaké mikroorganizmy a řasy, kterými se plameňáci živí…(Radek Hybel, 12.duben 2001)
Gejzíry Tatio, Salar de Atacama - 11.1.2000 - devátý den
I když mi ranní vstávání nikdy nečinilo velké potíže, vstávat o dovolené někdy kolem třetí hodiny je opravdu masochizmus. Vstávat takhle brzy však musíme, neboť program dnešního dne je zpestřen o návštěvu gejzírů El Tatio. Na místo se budeme dopravovat s místní cestovkou a vyjet musíme takto brzy, protože gejzíry se nacházejí cca 90 km od San Pedra a za východu slunce poskytují nejkrásnější pohledy. Chvílemi jsem měl cestu pocit, jakoby se celé městečko vylidnilo, protože ke gejzírům mířilo neuvěřitelné množství mikrobusů natlačených turisty. Opět mi začaly mizet iluze o opravdové divočině. Cesta byla šíleně prašná, že se v autě skoro nedalo dýchat. Jeli jsme jako šílený, náš řidič byl bezpečně nejrychlejší. Předjel všechny auta, která vyrazila před námi. Občas bylo v autě zacítit spálenou gumu. To se pak ukázalo jako velmi intenzivně používaná spojka, bohužel nevydržela. Řidič ještě se svým kolegou se ihned po zastavení pustily do opravy a já se modlil, aby se jim to vůbec povedlo opravit, protože jinak by jsme se tam nedostali. Ovšem řidič zamakal a za takovou půlhodinku jsme opět jeli. Venku byla docela zima. Gejzíry se nacházejí ve výšce přes 4300 m.n.m., takže tam bude asi pěkně frišno. Když jsme dojeli na místo, stihli jsme to ještě před východem slunce. Pozorností cestovky bylo, že nám poskytli malou svačinku, nějaký sendviče, ale moc se toho člověk nenajedl. Nacházeli jsem se na místě, kde to ze země čoudilo, bublalo a tryskalo. Uprostřed tohoto pole bylo jakési zařízení, se kterým se zde prováděli pokusy na využití geotermální energie. Naštěstí z toho sešlo a ten krám tady teď jenom hyzdí pohled na celé gejzírové pole. Bylo zde mraky turistů a řidiči, kteří je sem přivezli se k tomuto místu chovaly tak macešsky, až to bylo k pláči. Jezdili svými mikrobusy s turisty tak, že rozjížděli travertiny, které se zde vytvářeli stovky možná tisíce let. Ano opravdu jde jenom o peníze. Stav některým míst na této planině byl žalostný. Aspoň mi češi jsme chodili po svých, odmítli jsme další popojíždění. Toto místo by se snad mělo stát národním parkem, je ovšem otázka, jestli vůbec bude důvod tady národní park vyhlašovat, protože ničení toho kvůli čemu se sem jezdí pokračuje takovým tempem, že než se úředníci rozhoupou, tak tady taky nemusí nic být.
Když začalo vycházet slunce, začali se gejzíry ukazovat v plné své kráse. Světlo společně s párou z gejzírů dělalo úžasné kombinace pohledů. Foťáky jenom cvakali. Bylo možné zde se taky vykoupat v jakémsi bazénku s termální vodou, já jsem této příležitosti nevyužil. Když jsme odjížděli měli jsme kolem sebe překrásné panoramata hor. Byly zde nádherné sopky, jejichž vrcholky dosahovali bezmála šesti tisíc metrů. Cesta zpět byla daleko zajímavější, protože tam jsme jeli za tmy. Teď jsme měli možnost vidět krásné vysokohorské louky s průzračně čistými potoky a plné květin. Sem tam se objevilo nějaké to vodní ptactvo, lamy byly všude a přímo před autem nám přeběhla liška. Řidič zastavil a liška se pomalu blížila k autu. Sedla si pak na velký kámen u cesty a začala doslova a do písmene pózovat pro fotografování. Okolo poledního jsme dorazili do San Pedra.
V rámci dodržování pitného režimu jsme s kolegou Mirkem a Mariánem skočili na pivko. Pingloval tam takový blonďatý kluk. Zeptal se mě anglicky odkud jsme a já mu řekl, že z Československa, protože jsem se tady odnaučil říkat, že z Čech, protože to stejně nikdo neví kde to je. Tenhle mě však zarazil, když se ještě zeptal "... z Čech ?". Byl to Fin, takže o Evropě něco věděl. Pak něco rychle zadrmolil, nějakou větu o kamarádce a zmizel. Zanedlouho po něm se objevila u našeho stolu dívčina se slovy "tak jsem slyšela, že se tady mluví česky ?". Tak to bylo opravdu překvápko. Dali jsme pár slov, tak jak se sluší a patří při takovémto setkání. Jmenovala se Markéta a pracovala ve zdejším hotelu a tak jsme se domluvili, že se večer sejdeme a pokecáme.Odpoledním programem byla návštěva solného jezera Salar de Atacama. Tam jsme jeli už opět naším mikrobusem, bylo to asi 40 km daleko. Solné jezero je také jako rezervace plameňáků. Zde se vyskytují všechny čtyři druhy žijící v Chile. Když jsme dorazili na místo, nechali jsme auto u strážní budky dozorce parku a dál pokračovali po svých. Bylo šílené vedro. Jezero je až na malé části vyschlé a usazená sůl vytváří na dně jezera totálně neprůchodný povrch. Byla to opravdu hodně nehostinná krajinka, nikdy jsem nic takového neviděl. Je až neuvěřitelné, jak zde ty plameňáci vůbec můžou přežít. Ale v i této tak extrémně slané vodě se daří životu. Žijí zde nějaké mikroorganizmy a řasy, kterými se plameňáci živí. Bylo zde k vidění více ptactva než jen plameňáci, ovšem nevím co to bylo. Při zpáteční cestě jsme se zastavili v blízké vesnici a dali jsme pivko. Bylo 40 stupňů ve stínu, to už se nedá ani pohybovat. Návrat do San Pedra a sprcha v kempu bylo to poslední, co si mohl člověk přát.
Večer jsem pak šli do restaurace na večeři a setkali se s Markétou. V televizi dávali fotbal, hrála Chile s někým z Jižní Ameriky. Vystihli jsem zrovna dobu, kdy se hrál nějaký jihoamerický pohár, takže tohle nebyl rozhodně první fotbálek, který jsem viděli. Markéta zanedlouho musela do práce, my jsem dali zo pár piv a šli jsme spát.
Další pokračování cestopisu
Cesta do Patagonie (díl IX.)
Solné jezero je také jako rezervace plameňáků. Zde se vyskytují všechny čtyři druhy žijící v Chile. Jezero je až na malé části vyschlé a usazená sůl vytváří na dně jezera totálně neprůchodný povrch. Byla to opravdu hodně nehostinná krajinka, nikdy jsem nic takového neviděl. Je až neuvěřitelné, jak zde ty plameňáci vůbec můžou přežít. Ale v i této tak extrémně slané vodě se daří životu. Žijí zde nějaké mikroorganizmy a řasy, kterými se plameňáci živí… (Radek Hybel)|
|