Setkání s potomky Mayů (část druhá)
V tu chvíli ale na mě pohlédl Guatemalec, který seděl přede mnou, a poznamenal, že se se svou přítelkyní musíme smrsknout, protože na těchto sedadlech se sedí po třech! My jsme na něj podiveně pohlédli a nechápavě kroutili hlavou, protože jsme měli problémy si tam sednout jen ve dvou. Vyřešili jsme to tak, že …(Karel Wolf, 20.srpen 2001)
Poté, co jsme se nasytili mexické kultury, nechali jsme se odvézt autobusem na guatemalské hranice s městečkem La Mesilla. Hranice, kterou jsme museli překonat speciálním taxíkem, jenž fungoval jako drahá kyvadlová doprava na území nikoho, vypadala jako železniční přejezd přes koleje. Pod zvednutými závorami jsme procházeli okolo několika místních bachařů, kteří na nás nedělali moc dobrý dojem. Byli to místní veksláci, kteří nabízeli výměnu mexického pesa, amerického dolaru nebo guatemalského quetzalu. Museli jsme vyměnit nějaké peníze, abychom mohli jet dál, teď už právě guatemalským autobusem. Zdálo se nám, že to pro nás nebude výhodný kurz, tak jsme měnili málo peněz, ale po několika dnech jsme zjistili, že u těch překupníků byl kurz nejvýhodnější, co jsme na své cestě Guatemalou dostali. Guatemalská chudoba byla znát hned za závorami. Místo normálního autobusu, na který jsme zvyklí u nás v Čechách, ale také i v Mexiku, jsme nastupovali do autobusu, který se podobal vyřazenému americkému školnímu autobusu s nákladním prostorem na střeše, uvnitř s malými lavičkami. Na sedadle jsem se stěží narovnal, jakpak bych také mohl, když průměrná výška místních obyvatel je asi 160 cm? Kolena jsem musel mít nakřivo, abych se mohl posadit. V tu chvíli ale na mě pohlédl Guatemalec, který seděl přede mnou, a poznamenal, že se se svou přítelkyní musíme smrsknout, protože na těchto sedadlech se sedí po třech! My jsme na něj podiveně pohlédli a nechápavě kroutili hlavou, protože jsme měli problémy si tam sednout jen ve dvou. Vyřešili jsme to tak, že jsme se tvářili, že jako nerozumíme, což trochu pomáhalo. Na x-té zastávce, na které řidič nabíral další a další lidi, kteří se do autobusu očividně vejít nemohli, se nás jeden domorodec snažil smrsknout k okýnku a seděl víceméně větší částí v uličce ve vzduchu. Možná to pro něj tak nepohodlné nebylo, protože na druhé straně se opíral o kolegu, který zápasil se stejným problémem. Vytvářela se tak kontinuální řada sedících od okna k oknu. Kdo chtěl vystoupit z takto nacpaného autobusu a byl právě vzadu, často vystupoval zadními "vraty". Kdo byl uprostřed, musel vyvinout atletické úsilí a přeskákat všechny sedící v uličce.
Po kodrcavé jízdě podél břehu řeky, která se zařezávala hluboko mezi vysoké stěny, jsme dojeli do prvního většího města Huehuetenango, kterému se místně říká Huehue (stejně jako Chichicastenago - Chichi, Retalhuleu - Reu, Panajachel - Pana a další krásné zkratky). Autobusové nádraží vypadalo podobně jako na Ukrajině: hliněný plácek s mnoha výmoly, které po dešti vytvářejí kalné nádrže. Dlouho hledáme další autobus, který jede do vesničky Todos Santos Cuchumatan. Okolo třetí hodiny odpoledne chytáme poslední autobus, své batohy vrháme na střechu a místní chlapík, který spolupracuje s řidičem je přivazuje popruhy k ohrádce, aby při kodrcavé jízdě nevypadly. Řidič spěchá a startuje "traktorový" motor svého autobusu, chlapík na střeše nestačí všechen náklad překlopit plachtou proti dešti a jako každý den okolo třetí-čtvrté hodiny se i dnes spustil tropický liják, který zasáhl naše nezakryté batohy, naše jediné "domovy", které si celou dobu neseme na zádech. Zbývají nám jen oči pro pláč. Předpokládali jsme, že do vesnice, která je jen 40 km daleko, se dostaneme za chvíli, a že batohy nepromoknou na kost. Vesnička Todos Santos je ale schovaná za horami ve výšce asi 3000 m.n.m a okolo se tyčí vrcholky hor až do 3500 m.n.m. Takže hodinu jsme se šplhali po hliněné cestě serpentinami nahoru, půl hodiny po náhorní plošině a hodinu zase dělnickou cestou dolů hluboko do hor. Na konečné a jediné stanici jsme vystoupili v osamělé vesnici, která ve mě svým koloritem zanechala hluboké vzpomínky.
Před námi se vyrojili místní lidé téměř ve stejnokrojích. Jen tradiční kroj žen a mužů byl odlišný. Všichni muži měli na sobě červené kalhoty s bílými svislými proužky, bílou košili s tenkými modrými proužky s obrovským rozevlátým červeným tkaným límcem a na nohou holínky. Na hlavě neměli sombrero, ale kulatý slamák ve tvaru plátěného kloboučku s modrou stuhou okolo. Opravdu nebylo vidět muže ani ženu, který/á by byl/a oblečen/a jinak než ostatní. Jedinou výjimkou bylo, když při chladnějším počasí nosili pod krojovou košilí klasická trika a nebo naopak přes košili měli oblečenu obyčejnou bundu. Zajímavostí bylo, že jen pár mužů nosilo přes kalhoty navlečené jakési černé šortky, které byly na bocích rozdělené až k pasu. Ženy měly opět mnohabarevné huipil, které byly sešity z tkaných pruhů látky. Převažujícími barvami byla červená, růžová, bílá a modrá. Sukně byly také z tkaných pruhů látky, které se zavinovaly okolo těla a v pase převazovaly tkaným pásem. Přes ramena měly stejně jako chiapašští Mayové přehozen na cokoliv použitelný pléd a před deštivým počasím je chránil slamák podobný jako měli muži. Do vlasů, které jim často splývaly až k pasu, si navíc vplétaly barevné stuhy. Svůj náklad z nákupu přenášeli jak ve slaměných tak v plátěných taškách především ženy. Muži většinou postávali podél jediné ulice "tzv. hlavní třídy" a opřeni o kdejaký klandr nebo zeď klábosili a pozorovali okolní šrumec jak byl den dlouhý. Prostě dokonalá siesta je zapotřebí každý den.
Druhý den ráno jsme se vydali na průzkum vesnice, a jelikož jsme skauti, vzali jsme si své české kroje, kterými jsme se chtěli přiblížit místním obyvatelům. Byli jsme dost překvapeni, když téměř nikdo o nás nezavadil pohledem a nikomu jsme nepřipadali zajímaví. Po chvíli, co jsme se rozkoukali, jsme se dali do řeči s místním mladíkem, který nejenže uměl španělsky, ale také i trochu anglicky. Anglicky se začal učit tehdy, když zjistil, že do jejich vesnice začínají jezdit turisté, kteří s sebou přiváželi finanční zdroje, kterými si chudí lidé mohou obohatit svůj prostý život v horách. Většina místních obyvatel ale mluví místním jazykem Mum, který se používá jen v této vesnici. Když jsme se bavili o jejich tradičním obleku, tak nám nabízel, že do druhého dne nám jeho rodina ušije tkané kalhoty nebo košili přesně na míru. To byl asi jediný artikl, který jsme kvůli příliš vysoké ceně nepřivezli s sebou domů. Bylo však překvapením, že kalhot a košil tradičního obleku měla většina obyvatel vždy po osmi kusech, aby prý měli na každý den čistý komplet. Přitom cena kalhot se v přepočtu pohybovala okolo 1200 Kč (a co teprve jaká by asi byla cena mnohem propracovanější košile).
Po velmi krátkém denním pobytu jsme vyrazili zpět, směrem do vesnice Panajachel u jezera Atitlán. Ve vesnicích se postupně opakovaly výjevy z předchozích vesnic. Tradiční oblečení se svými výšivkami a barvami lišilo v každé vesnici, a tak bylo možno rozeznat, kdo je ze stejné vesnice, a kdo odjinud.
Podél pacifického pobřeží jsme se pak postupně vraceli do Mexika a následně do Mexico City, odkud jsme odletěli po dvouměsíčním putování do Čech, naší rodné vlasti. Celý výlet ve mě zanechal tak silné zážitky, že jimi žiji až dodnes, 9 měsíců po návratu.
Pokud byste se chtěli dozvědět víc, můžete zajít na promítání Mgr.Karla Wolfa. Seznam jednotlivých promítání naleznete zde.
Další pokračování cestopisu
Setkání s potomky Mayů (část druhá)
V tu chvíli ale na mě pohlédl Guatemalec, který seděl přede mnou, a poznamenal, že se se svou přítelkyní musíme smrsknout, protože na těchto sedadlech se sedí po třech! My jsme na něj podiveně pohlédli a nechápavě kroutili hlavou, protože jsme měli problémy si tam sednout jen ve dvou. Vyřešili jsme to tak, že … (Karel Wolf)|
|