Mexiko - Stát Guanajuato

(Tomáš Mátl, 20.duben 1999)

Prázdninový výlet do USA a Mexika některých členů agentury. Skvělý článeček, který bude otišten v měsíčníku Koktejl. Sepsal jeden ze zakládajících členů agentury Tomáš Mátl.

Sedíme v miniaturní hale Lázaro-Cárdenaského letiště a nedůvěřivě si prohlížíme vrtulové letadélko, které nás má zanedlouho dopravit do asi 300 km vzdálené Morelie. Volíme cestu vzduchem, abychom se vyhnuli časově náročnému přejezdu hor autobusem. Nad letištěm se válí ocelově šedé mraky a my si pohráváme s myšlenkou, jak by bylo fajn, kdyby jsme museli kvůli mlze přistát někde hlouběji ve vnitrozemí, kam máme tak jako tak namířeno. Již smířeni s tím, že těsně před odletem byly letenky zlevněny na 60 % ceny jakou jsme předtím zaplatili my v cestovní kanceláři, usedáme do stroje připraveného k odletu.

Bylo-li počasí na zemi nehezké, bylo ve vzduchu přímo příšerné. Po většinu letu jsme prolétali jakousi megabouřkou, která si s malým letadlem pohrávala jako s hračkou. Obdivoval jsem krásnou letušku, jak obratně balancovala kelímky se Spritem na kovovém podnose, které s profesionálním úsměvem nabízela. Mlha umožňovala výhled maximálně na kraj křídla a bylo tedy třeba uklidňovat holky i sebe, že jsme jistě v péči moderních navigačních přístrojů, které žádnou viditelnost nepotřebují. Mlha provázená mo hutným drncáním se rozplynula až v okamžiku, kdy se vedle letadla začaly míhat vrcholky stromů. V několika málo okamžicích se pod námi objevilapřistávací dráha, na kterou pilot letadlo usadil manévrem zasluhujícím obdiv. Pak už stačilo jen počkat na zřízence sdeštníky pro pasažéry a nic nám již nebránilo pokračovat v cestě do Guanajuata sice také drncajícím, ale přesto méně nervy drásajícím autobusem.
palubní deník, 21. 10. 96 Stát Guanajuato patřil v celé historii Mexika k nejbohatším. Španělští kolonizátoři, poté co nalezli zlato v Zaratecasu, vrhli se na prohledávání nehostinných končin severně od Mexico City. Odměnou jim bylo objevení rozsáhlých ložisek stříbra, zlata, olova a dalších kovů. Guanajuato, hlavní město tohoto mexického státu je jedním z nejvyhlášenějších koloniálních měst Mexika. Bylo založeno roku 1559 u pravděpodobně nejbohatších stříbrných ložisek zemské hemisféry, z nichž po dobu dvouset let pocházelo 30-40 procent světového objemu vytěženého stříbra. Namačkané mezi strmé svahy okolních kopců, leží 350 km severně od Mexica City. Většina koloniálních staveb postavených díky bohatství zůstala do dneška nezměněna a stala se živým pomníkem prosperity a bouřlivé minulosti Guanajuata. Město je vybaveno jedinečným systémem tunelů, podzemních křižovatek, chodníků a ulic, který dříve sloužil jako odvodňovací soustava při přívalech vody z okolních kopců v deštném období.

Těžba drahých kovů dala vzniknout vrstvě "stříbrných baronů", kteří žili své hýřivé životy za peníze Indiánů pracujících v dolech nejdříve bez nároku na jakoukoli odměnu, později jako placení otroci. Bohatství se později spolupodílelo na tom, že rostoucí vrstva guanajuatských boháčů začala odmítat nadvládu a aroganci Španělů narozených v Evropě. Okupace Španělska Napoleonem Bonaparte způsobivší následný politický zmatek v Mexiku zapříčinila, že mezi bohatými začaly pod pláštěm "literárních setkání" vznikat skupiny plánující rebelii. Po přepadení a vyplenění domu člena takové skupiny byla v září 1810 knězem Miguelem Hidalgem vyhlášena nezávislost Guanajuata a několika okolních měst. To znamenalo první vojenské vítězství v boji za nezávislost Mexika. Když bylo povstání později potlačeno, Španělé, kteří města dobyli zpět, prosluli krutou "loterií smrti", při níž byla losována jména Guanajuatských občanů, kteří byli vzápětí popravování. Když byla později nezávislost přece jen vybojována, umožnila bohatým další hromadění prostředků, díky kterým se stalo Guanajuato jedním z nejkrásnějších mexických měst.

Do Guanajuata nás zavedly jednak doporučení Mexičanů, jednak naše vlastní zvědavost, živená dojmy z návštěvy Taxca, města ležícího 200 km jižně od Mexica City, které je zřejmě hlavním městem prodeje stříbrných šperků. Guanajuato tyto dojmy patrně ještě překonalo. Nebyla to však pouze minulost, co dýchalo z úzkých křivolakých uliček vinoucích se po kopcích; město je též centrem vzdělanosti. Guanajuatská univerzita, jejíž studenti dávají městu charakteristický kolorit a oživují jeho kulturní život, je oblíbená pro své kursy španělštiny které nabízí mexickým i zahraničním studentům. Každého návštěvníka pravděpodobně nejvíce nadchne ojedinělá architektonická skladba města. Domy posázené po kopcích tyčících se nad centrem města jako by vyrůstají jeden z druhého. Každý z nich je patrně originálem co do podoby i barvy. Jsou zde k vidění domy s fasádami těch nejodvážnějších barevných kombinací hned vedle opravdu chudě vyhlížejících příbytků. Pouze u málokterých však chybí satelitní anténa obdivuhodnýc rozměrů a zejména květiny v oknech. Křivolaké uličky mezi domy vedoucí až na hřeben okolních vrchů přinášejí stále nová a nová překvapení. Nejznámější z nich, Calle de Bessos, není širší než třičtvrtě metru a balkony domů na jedné straně se prakticky dotýkají zdí protějších domů. Podle legendy slouží tyto balkony k letmým mileneckým schůzkám, díky kterým dostala ulička jméno - ulice polibků.

Téměř nikde na ulicích v Mexiku nejsou k vidění odpadkové koše, běžný to prostředek k udržení městské čistoty. Několikrát jsme se dostali do problémů "kam s ním", když jsme marně hledali místo kam zahodit ohlodaný klas kukuřice nebo mastný obal od "Tacos". Nakonec jsme se přizpůsobili zvyku domorodců, kteří podobný odpadek zahodí na nejbližší trávník nebo záhon. Vzniku stále rostoucího nepořádku zabraňují čety uklizečů, kteří každou noc veřejná prostranství dočista uklidí
palubní deník, 23. 10. 96 Mezi mnoha Guanajuatskými muzei vyniká svojí neobvyklostí Museo de las Mómias. Je typickým příkladem mexické posedlosti smrtí. Situováno na městském hřbitově, poskytuje překvapeným návštěvníkům expozici více než sta mumifikovaných mrtvol obsahující např. nejmenší mumii na světě, nebo mumii těhotné ženy. Mumifikaci těl způsobuje vysoký obsah potřebných minerálů v zemině a extrémně suché podmínky místního hřbitova. Hřbitov je navíc sužován nedostatkem volného místa stejně jako vše ve městě a proto maj í nebožtíci zajištěno bezplatných pouze prvních 6 let klidného odpočinku. Poté jsou těla mrtvých, jejichž příbuzní nechtějí či nemohou platit asi 30 dolarů za další pobyt, exhumována a v případě, že nedosahují "výstavní kvality", zpopelněna.

Prohlídka muzea je opravdu působivá. Exponáty jsou vystaveny v hojném počtu, nejčastěji na jakýchsi zasklených palandách. Některé "stojí" v prosklených rakvích opřených o zeď, přivázány ke skobám zatlučeným do dna. U každého nebožtíka visí cedulka s jeho jménem, stářím a datem úmrtí. V některých případech se zdá smrt znázorněná až příliš naturalisticky, jako např. u mumie navlečené do trenýrek a ponožek, s jakýmsi nástrojem v ruce. Ke konci prohlídky jsme se už opravdu těšili na čerstvý vzduch a slunce. Největší morbidnost nás však čekala u východu z muzea. Tam totiž dotěrní stánkaři nabízejí návštěvníkům mumie na sto a jeden způsob. S díky jsme odmítali mumii přívěšek, nafukovací mumii nebo mumii lízátko.

Při cestování jsme často využili poučku, kterou nám doporučoval náš papírový průvodce: "Potřebuješ-li se Mexičana zeptat na cestu nebo na cokoli jiného, zeptej se nejméně třech." Opravdu, i odpovědi na tak základní otázku jak se dostat k nějaké z hlavních atrakcí města se téměř nikdy neshodovaly. Nezjistili jsme, bylo-li to způsobeno tím, že dotazovaní nevěděli, kde dané místo leží, nebo který autobus nás k němu dopraví. Prý by to mohlo mít kořeny v tom, že Mexičan má v sobě z dob španělské nadvlády zakódováno, že nesmí dělat nic, k čemu není zplnomocněn a tedy ani radit turistům.
palubní deník, 18. 10. 96 Sedíme v mikrobusu VW nazývaném familiárně "autobusátko" a míříme na autobusové nádraží ležící nedaleko od okraje města. Máme za sebou padesát hodin v tomto neobyčejně zajímavém městě. Vzpomínáme na včerejší bouřku, která snesla na město tolik vody, že se podzemní komunikace téměř vrátily ke svému původnímu účelu odvaděčů přívalové vody. Vzpomínáme také na bezzubou stařenu, u které jsme několikrát kupovali pečenou kukuřici. Je nám líto, že už nepůjdeme do bistra, kde jsme se během dvou dnů stali šta mgasty díky výborným, zde prodávaným "Buritos", a kde jsme poznali, že je možné "popovídat" si s domorodci i s našimi mizivými znalostmi španělštiny. Máme však před sebou další cíl cesty, který bezpochyby přinese nové zážitky, postřehy, zkušenosti a možná i známosti.

Další podrobnosti: http://andromeda.zcu.cz/~cap/a04_link.html