Výlet do Mexika (část první)
Cancún je letovisko na severovýchodě poloostrova Yucatán na pobřeží Karibského moře, který je stavěn za mohutných subvencí mexické vlády od 70. let. Protože je cílem většinou zahraničních turistů, tak je vzhled města, úroveň služeb i ceny srovnatelné s Amerikou.(Martin Čuma, 4.srpen 2000)
Tyto cestu jsem podnikl společně se třemi dalšími kamarády v průběhu vánoc 1997. Trvala přes tři týdny. Letěli jsme do Cancúnu a tam si půjčili auto a celou dobu jezdili. Používali jsme kvalitní knižní průvodce Lonely Planet (mimochodem asi nejlepší řada průvodců, co znám).
Plán cesty
(mapa)
Cancún - Tulúm (mayské Ruiny) - Cobá (mayské ruiny) - Chetumal - Palenque
(mayské ruiny) - vodopády Misol-Ha a Aqua Azul - San Cristóbal - kaňon
Sumidero - Tuxtla Gutiérrez - Salina Cruz - Mitla (zapotécké ruiny) - Oaxaca
- Monte Albán (zapotécké Ruiny) - Cuautla - Teotihuacán (ruiny) - Pachuca
- Tula (toltécké ruiny) - Mexico City - Amecameca - Popocatépetl - Puebla
- Villahermosa - Campéche - Uxmal (mayské ruiny) - Mérida - Progresso -
Izamal - Chichén Itzá (mayské ruiny) - Cancún (Puerto Morelos)
První dojmy
Cestu jsme zahájili letem ze St. Louis do Cancúnu s mezipřistáním v Houstonu. Byl celkem v pohodě. Hned po odletu z Houstonu jsme nad Mexickým zálivem vletěli do mraků, takže nebylo nic vidět až do příletu do Cancúnu. Cancún je letovisko na severovýchodě poloostrova Yucatán na pobřeží Karibského moře, který je stavěn za mohutných subvencí mexické vlády od 70. let. Protože je cílem většinou zahraničních turistů, tak je vzhled města, úroveň služeb i ceny srovnatelné s Amerikou. Poněvadž jsme tohle předpokládali, tak jsme naplánovali si hned na letišti půjčit auto a z Cancúnu se vzdálit.Přiletěli jsme asi v 3.30 odpoledne místního času, který je stejný jako čas východní, tj. o hodinu posunutý dopředu ve srovnání s naším, centrálním. Jediný stát Quintana Roo, na východě Yucatánu je na východním čase, ostatní státy Mexika které jsme navštívili jsou na centrálním. Letiště celkem překvapilo moderním vzhledem, hala vypadá celkem zachovale a jsou tam všude ty nástupní "prsty". Hned při výstupu z letadla se na nás vyvalilo horko, bylo asi 25C (Mexiko jako každá rozumná země používá metrický systém, takže díky tomu nemusím uvádět údaje v mílích, Fahrenheitech,…). Neomylným znakem příletu do Mexika byly nápisy ve španělštině a ucpaný záchod. Hned na letišti jsme našli budku se zástupcem Avisu, půjčovny, kde jsme si zamluvili auto. Ještě jsem stačil vyměnit první peníze za celkem vydřidušský kurz 7.6 pesa za jeden US dolar (pozn. při označování cen v Mexiku používají znak $ jako Američané u dolaru a odtud budu znak $ používat při označení ceny v pesos). Samozřejmě jsme byli po příletu zmatení, tak nás borec z Avisu usadil do minivanu a odvezl nás do asi 200m půjčovny. Zde jsme bez žádných průtahů vyfasovali auto, Chevrolet Monza, vyráběný v Mexiku, podobný na Geo Metro prodávané v US. Na své malé rozměry byl celkem prostorný, čtyři lidi se v něm slušně pomístili a prostorný kufr pojal v pohodě dva kufry a dva batohy, co jsme měli. Motor měl obsah 1.6 l a převodovka byla pětistupňová, takže se s ním dalo i celkem rychle jezdit. Samozřejmě, protože bylo auto malé, tak mělo i malou spotřebu, což jsme ocenili, i když ceny benzínu jsou v Mexiku zhruba srovnatelné s US ($3.40 za litr). Jako standardní výbava byla i klimatizace, což jsem zpočátku považoval za zbytečný luxus, ale s postupem času a přesunem dále k jihu jsem ocenil její výhody.
Z letiště jsme vyjeli něco po čtvrté a hned jsme narazili na místní specialitu - topes, což jsou hrby na silnici na snížení rychlosti (v US nazývané speed bumps). Ty se v Mexiku nachází na každé silnici na příjezdu a výjezdu z obce a tak zhruba po 300 m po celé délce obce. Některé jsou nevinné a dá se jimi projet tak 50km/h, ale většina je dosti brutálních, takže je nutno úplně zastavit a projet je krokem. I tak se nám často stalo, že jsme o ně zavadili spodkem. Zajímalo by mě, v jakém stavu vůbec spodek auta byl. Hned za prvním tope se nacházela další mexická specialita v podobě vojenské kontroly. Ty jsme potom potkávali všude od státu Oaxaca na jih, většinou na hranicích států, někdy na příjezdech nebo výjezdech z větších měst. Kontrola spočívá v tom, že na kraji silnice je bunkřík ze šutrů nebo pytlů, kolem něho pár vojáků, z nichž několik zastavuje auta v obou směrech a vyptává se, kam jedou,… Pokud vypadá auto podezřele, tak se chtějí podívat i do kufru. Někdy se jim kontrolovat nechce, tak auto ani nezastaví a prostě jen mávnou že se může pokračovat. Tohle nám udělali několikrát pokud zahlédli velký nápis Avis, který jsme měli na předním a zadním nárazníku. První kontrola ale nebyla tak hladká, zastavili nás a zeptali se, kam jedeme. Naštěstí jsme vojáku po několikanásobném opakování otázky porozuměli (po celou dobu jsme se nepotkali s vojákem, který by uměl anglicky), tak jsme odpověděli a jeli jsme dál.
Hned několik kilometrů od letiště jsme odbočili na relativně novou čtyřproudou silnici na jih, do Tulúmu, kde jsme plánovali přenocovat. Idyla netrvala dlouho, čtyřproudá silnice se zakrátko scvrkla na dvouproudou, i když bylo vidět, že se staví další dva pruhy. Zde jsme měli možnost se poprvé seznámit se způsobem stavby v Mexiku, která je provázená všudypřítomným nepořádkem. Protože většinu povrchu Yucatánu pokrývá subtropický les a celý poloostrov leží na vápencové desce, tak se stavbaři s ničím nepárali a prostě buldozerem odhrnuli les i s povrchem půdy o několik metrů dále, takže kolem silnice byl asi dvoumetrový val bílého štěrku z něhož vyčnívaly torza stromů. Čas od času bylo vidět u silnice stojící minitruck nebo oslíka, na který přičinliví vesničané nakládali dříví. No, ale nutno podotknout, že tahle silnice byla ve výstavbě, něco tak markantního jsme v jiných místech neviděli (možná to už bylo zarostlé vegetací). Na silnici do Tulúmu jsem taky zjistil, že auto má slušně vybité tlumiče (i když mělo najeto jen 45000 km). To mě sice na začátku vyděsilo, ale protože se stav v průběhu cesty nezhoršoval, tak jsem se s tím přestal zabývat a nakonec jsme v pohodě absolvovali celou cestu.
První noc
Po asi 1.5 hodině jízdy jsme dorazili do Tulúmu, malé vesnice (několik tisíc obyv.), v jehož blízkosti se nachází na břehu moře ruiny stejnojmenného mayského města, jediného na pobřeží. Protože byl už večer, tak jsme sháněli ubytování. Průvodce jako nejlevnější formu ubytování radil cabaňas, což jsou, jak jsme zjistili, boudy na pláži, které někdy mají postele, někdy jen sítě. Podle úrovně komfortu můžou mít i vlastní koupelnu a záchod, moskytiéru,… Měli jsme bohužel smůlu, protože všechny levnější na pobřeží byly plné. Tak jsme už skoro za tmy našli
cabaňas
u restaurace kousek od ruin. Zdály se nám trochu drahé, $100 za pokoj
pro dva, ale na druhé straně byly zděné, se střechou z palmového listí
a měly příslušenství. Místo bylo sice ještě ve výstavbě, ale to se dalo
přežít (nepořádek a tak). Druhý den jsme s potěšením zjistili, že cabaně
na pláži ve stylu boudy z klacků stály taky aspoň $100. Jediným problémem
bylo početné živočišstvo, které s námi nocovalo. Gekon, který čas od času
v noci skřehotal, zase tak nevadil, aspoň jsme se utěšovali pocitem, že
chytá přítomné komáry (bylo jich tam přesto, že okolo střechy a na oknech
byly sítě, několik,a ani nebylo divu, protože okolo dveří byly aspoň 5cm
díry). Trochu nás ale druhou noc vyděsil štír, asi 5cm dlouhý, kterého
jsme zahlédli na podlaze. Po obrazové dokumentaci jsem z hromady harampádí
na dvoře vybral vhodný klacek a štíra ubil, udělal chybu, že se rozhodl
ubytovat se s námi. Protože jsme celý první den nic pořádně nejedli (strava
v letadlech nestála za nic, vůbec vnitrostátní linky v US šetří, jak se
dá, člověk je rád, jestli dostane buráky), tak jsme se vypravili na večeři
do restaurace, která byla hned vedle. Byli jsme nemile překvapeni cenami,
jedno jídlo bylo tak $45 a pivo (třetinka) za $15. K tomu ještě neochotná
obsluha (plus akorát jeden borec uměl anglicky), takže jsme se moc nepomněli.
Tulúm a Cobá - první mayské ruiny
V neděli ráno jsme se hned po osmé vypravili na ruiny. V celém Mexiku je v neděli na archeologické památky vstup zdarma, což jsme hojně využívali. Bohužel, musel jsem platit za videokameru, $30 za každé místo. Protože jsme se na ruiny vypravili brzo, tak jsme unikli hordám turistů, kteří se začali sjíždět z Cancúnu když jsme byli už skoro u konce prohlídky. Tulúm byl vystavěn Mayi a má čtvercový tvar, s jednou stranou k moři. Ostatní strany byly chráněny několik metrů silným hradbami z kamení se strážními věžemi v rozích. Toto opevnění hrálo významnou roli v obdobích boje o moc mezi mayskými městskými státy. Město bylo založeno kolem r. 900 a opuštěno asi 3/4 století po dobytí Španěly. Rozměry města nejsou nijak impozantní, tak 200x500 m, takže prohlídka nezabrala víc, než dvě hodiny. Nejlepší byly dvěstavby
na skálách na břehu moře, oddělených od sebe malou pláží, ta hlavní
představující největší chrám.
Kolem jedenácté jsme nasedli do auta a vyjeli po místní komunikaci do asi 50 km ve vnitrozemí vzdáleného místa Cobá, kde se nachází další významné ruiny. Cesta do Cobá byla asi jedna z nejvzrušujících, poněvadž místy byla plná děr, a to ne děr ledajakých. Zdá se mě, že si při stavbě silnice nedali moc práce s podložím, tak každá porucha v asfaltu znamenala po několika deštích díru asi 50 cm v průměru a 20 cm hlubokou. Většinou se nám podařilo díře se vyhnout, občas bylo nutno pokračovat chvíli v protisměru, bohužel, někdy byla koncentrace děr tak velká, že se jim vyhnout nedalo, takže jsem pochopil, z čeho byly tak vybité ty tlumiče. Do Cobá jsme dojeli kolem oběda, takže jsme pojedli sardinky a tortille (kukuřičné placky), jediné levné potraviny, které jsme v Tulúmu našli (plus mandarinky, které jsme jedli po kilech, protože cena za kilo byla $2-3). Cobá je malá vesnička na břehu jezera, na jehož druhé straně jsou ruiny. Jezero byl zřejmě i důvod, proč se zde Mayové usídlili, protože Yucatán má půlroku období dešťů a půlroku období sucha, takže to pro ně byl důležitý zdroj vody. Řeky totiž na Yucatánu nejsou. I v jiných místech které jsme později navštívili bylo vidno, že jsou situovány u vodního zdroje. Cobá má být jedno z nejrozsáhlejších Mayských měst. Všechny stavby se nachází v lese, asi 10 z nich je očištěných a zrestaurovaných, zbytek jsou jen hromady kamení zarostlých lesem. Město se rozprostírá v okruhu asi 4 km, a hlavní dva komplexy jsou od sebe vzdáleny asi 2 km. První, hned u vstupu se skládá z menší (20m) pyramidy a několika budov, včetně hřiště na pelotu (míčová hra, nezbytný doplněk každého starého města v Mexiku, nehledě na jeho stavitele). V druhé části je zrestaurovaná pouze velká pyramida, asi 50m vysoká, prý nejvyšší na Yucatánu. Dá se na ni vylézt (jako ostatně na značnou část ruin) a je odtud slušný rozhled, protože je hodně nad okolními stromy. V Cobá jsme pobyli několik hodin, a na jedné nerestaurované budově (=hromadě kamení), na kterou jsme vylezli, mě dvakrát štípla vosa, naštěstí mě to druhý den splasklo.
Cesta zpátky byla stejně dramatická, jako cesta tam. Po příjezdu do Tulúmu jsme se rozhodli vydat se na pláž, dokud bylo ještě světlo. Stihli jsme to tak tak, projeli jsme to kousek po pobřeží a našli sjezd ze silnice, kde nikdo neparkoval. Pláž byla perfektní, jemný bílý písek, palmy a malé vlny, protože velké mořské vlny jsou utlumeny korálovým útesem asi 1km od břehu. Večer jsme si zašli na večeři do vesnice Tulúm, kde už byly více mexické ceny - zhruba $20 za jídlo plus $8 pivo. Po večeři jsme se ještě prošli po vesnici a uviděli poprvé, jak je po setmění živo. V centru vesnice se nachází parčík s fotbalovým hřištěm, kde se zrovna hrál nějaký zápas, část obyvatelstva fandila, část se prostě procházela, posedávala na lavičkách, hrála si s dětmi. Tato situace se pak opakovala i v ostatních místech, řekl bych, že v základu jsou Mexičané ještě nezkažení civilizačními vymoženostmi typu TV, a baví se společně. Možná je to do jisté míry způsobeno i tím, že venku bylo stále celkem teplo.
Přesun do Chetumalu
V pondělí ráno jsme se přesunuli o asi 200 km na jih, do hlavního města státu Quintana Roo, Chetumalu [četumalu], který leží na hranicích s Belize (bývalý Britský Honduras, teď nezávislý stát). Cesta proběhla bez vážných problémů, silnice byla sice užší, ale povrch byl slušný a doprava řídká, tak se na ní průměrně dalo dělat 120 km/h (limit je 80 km/h). Pouze ve vesnicích se muselo zpomalovat na topes, u kterých nabízeli místní zemědělci na prodej svoje produkty. Zde jsme měli možnost poprvé vidět bídu mexického venkova, bosé otrhané děti, malé zděné chaloupky (v tom lepším případě) a nebo chýše z klacků se střechou z palmového listí.Do Chetumalu jsme dorazili něco po poledni a ubytovali jsme se v hotelu Ucum v pokoji pro čtyři za $140. Po chvíli odpočinku jsme vyrazili do města. Bohužel místní muzeum bylo zavřené, protože bylo pondělí. Prošli jsme hlavní ulici směrem k pobřeží a pak šli podél něho až k budově státního parlamentu, který byl v lobby vyzdoben freskami ve stylu socialistického realismu. Chetumal je poměrně mladé město, a má jen něco přes 100 tisíc obyvatel, takže mnoho dalšího tam k vidění nebylo. Na cestě do hotelu jsme poseděli chvíli v parku před moderním kostelem, kde jsme se dali do rozhovoru z borcem z Belize, který mluvil anglicky (to je v Belize úřední řeč). Nakonec na nás začal somrovat peníze na autobus zpátky do Belize, tak jsme mu dali $5 a rychle se vzdálili. Večer jsem ještě zašel do banky a poprvé vybral peníze z bankomatu. Bankomaty jsou v Mexiku celkem hojné a mají tu výhodu, že člověk může získat peníze bez čekání 24 hod. denně, zatímco výměna šeků v bance zabere dobrou půlhodinu. Jenom jednou se mě stalo, že by bankomat nefungoval (resp. neměl peníze). Co se týká výměnného kurzu, tak to vychází asi nastejno, bankomat sice dá lepší kurs, ale pak si obě banky (ta, které patří bankomat plus ta moje) něco přirazí, u šeků většinou nejsou žádné přirážky, ale kurs je trochu nižší.
Další pokračování cestopisu
Výlet do Mexika (část druhá)
V úterý jsme se vydali brzo ráno na přejezd Yucatánu, z Chetumalu jsme přes Escarcegu ve státě Campeche dojeli do města Palenque ve státě Chiapas. Kousek po výjezdu z Chetumalu jsme jeli podél polí převážně s cukrovou třtinou, ale za chvíli jsme už byli zase v lese, resp. v savaně... (Martin Čuma)Výlet do Mexika (část třetí)
Sand Cristóbal de las Casas je staré koloniální město, založené Španěly krátce po obsazení tohoto území kolem r. 1530. Je to vidět i na vzhledu města, centrum tak v kilometrovém průměru se skládá z typických několikapatrových domků a úzkých ulic, které jsou jednosměrné… (Martin Čuma)Výlet do Mexika (část čtvrtá)
Nejzajímavější byla cesta z Oaxacy do Huajuapánu, protože vedla zase před hory doly. V Huajuapánu jsme byli kolem poledního a koupili si tady něco k jídlu, je to typické malé město s obitými obchody bez chodníků na okraji silnice, asi 50 tis. obyvatel, centrum západní Oaxacy. Jižní Puebla, jíž jsme projížděli poté, byla méně hornatá, jeli jsme pořád stejným údolím. (Martin Čuma)Výlet do Mexika (část pátá)
V pondělí jsme vyrazili na Popo, který stále kouřil. Odbočka na silnici do Paso de Cortéz, což je průsmyk mezi Popocatépetlem a Iztaccíhuatlem, kudy prošel Cortéz když se svou armádou poprvé zaútočil na Aztéky… (Martin Čuma)Výlet do Mexika (část šestá)
Neděle je den, kdy jsou památky zadarmo, takže jsme toho museli využít. Zase zrána jsme vyjeli z Progressa a na hodinku se zastavili v Dzibilchaltúnu, několik km severně od Méridy. Moc toho tam není kromě nového, moderně vypadajícího a klimatizovaného muzea, evidentně postaveného pro turisty (Martin Čuma)Další podrobnosti: http://voth.hec.utah.edu/~mcuma/mexico.html
|
|