Výlet do Mexika (část třetí)

Sand Cristóbal de las Casas je staré koloniální město, založené Španěly krátce po obsazení tohoto území kolem r. 1530. Je to vidět i na vzhledu města, centrum tak v kilometrovém průměru se skládá z typických několikapatrových domků a úzkých ulic, které jsou jednosměrné…
(Martin Čuma, 4.září 2000)

Sand Cristóbal de las Casas

SC je staré koloniální město, založené Španěly krátce po obsazení tohoto území kolem r. 1530. Je to vidět i na vzhledu města, centrum tak v kilometrovém průměru se skládá z typických několikapatrových domků a úzkých ulic, které jsou jednosměrné. V centru je náměstí (zócalo), na němž je guvenérský palác a hned vedle náměstí je katedrála z r. 1550. SC byl administrativním centrem celé oblasti za doby vlády Španělů a hlavním městem Chiapas do r. cca. 1890, kdy hlavní město přešlo do Tuxtly Gutiérrez. Město se mi velmi líbilo, bylo velmi čisté, obnovené omítky na domech, obchůdky,… Jediná nevýhoda byla, že zde bylo večer celkem chladno, a v noci jsme celkem vymrzli. Ubytování jsme našli v posadě asi 5 min od centra. Auto jsme museli zaparkovat na veřejném parkovišti 2 bloky od posady. Parkoviště bylo vlastně dvůr, vysypaný štěrkem, jakoby vzniklý vybouráním jednoho domu, s boudou přilepenou ke stěně jednoho ze sousedních domů, kde přebýval majitel. Hladoví jsme vyrazili najít něco k snědku, což se brzy podařilo. Pak jsme narazili na turistické informace, které byly ještě otevřené (zavíraly se v 8 večer), tak jsme zjistili, kde se nachází místní Internet Café. Byli celkem drazí, za 1/2h. mizerného spojení jsme dali $20, ale měli tam zrovna jakousi vánoční party, dávali zadarmo pivo, takže jsme si to trochu vynahradili. Ve čtvrtek ráno jsme dvě hodiny věnovali prohlídce SC za světla. Kousíček od centra je kopec, na kterém je malý kostelík. Tak jsme na něj vylezli (na ten kopec), a byl odtud pěkný pohled na celé údolí města. Pak jsme se do 10h. brouzdali po ulicích, narazili jsme zase na takovou chudší čtvrť, chvíli jsme nevěděli, kde jsme. V 10h. měli otevřít

katedrálu. Ta je vystavěná v klasickém španělském stylu. To se bohužel nestalo, tak jsme sedli do auta vyrazili k Tuxtle.

Ze San Cristóbalu do Tuxtly

Hned po výjezdu ze SC jsme začali zase stoupat, přejeli jsme hřeben a naskytl se nám pohled na úchvatné údolí, klesající pod námi do nekonečna. V tomto údolí je řada indiánských vesnic včetně Chenalha, kde se za týden po našem přejezdu odehrál masakr 45 místních vesničanů. My jsme ale přejeli další hřeben a začali klesat do jiného údolí směrem k Tuxtle. Kolem na svazích byly vidět políčka s nařídko vysazenou suchou kukuřicí, kterou Indiáni po silnici snášeli na zádech dolů. Pak jsme asi hodinu klesali serpentinami dolů do asi 500m, do Chiapa del Corzo, odkud se pořádají lodní výlety do dalšího přírodního skvostu,

kaňonu Sumidero, kterým protéká Río Gríjalva a který je místy až 1000m hluboký. Na řece je zde vystavěná přehrada, v koruně skoro 100m vysoká, tak se dá kaňonem plavit na loďce. To jsme taky udělali, je tam několik soukromníků, kteří se dopravou turistů po kaňonu zabývají. Zaparkovali jsme kousek od mola, kde jsme museli počkat, až se sejde 10 lidí. Nakonec se sešli, kromě nás samí Mexičani, tak jsme nastoupili do laminátové lodě a vyjeli. V první fázi byla krajina plochá a jeli jsme po řece. Zakrátko se hladina rozšířila. Pak se objevily první černé granitové skály. Průvodce čas od času loď zastavil a něco vysvětloval, bohužel ve španělštině, takže jsem z toho moc nepochytil. Zastavili jsme se u dvou jeskyněk, kdy borec s lodí dojel skoro až dovnitř. Cesta kaňonem trvala kolem 40 min, a byla tak 20 km dlouhá. Nejzajímavější byl vodopád, který stékal do jezera asi v polovině kaňonu a který vytvářel nádherné vějíře porostlé zeleným mechem. Pak se začal kaňon zase zmenšovat a za chvíli jsme byli u hráze. Cesta zpátky trvala asi hodinu. Z Chiapa del Corzo je to už jen asi 30 km do Tuxtly Gutiérrez, kam jsme přijeli něco před čtvrtou a lehce našli hotel, dva bloky od centra, za levných $60 za noc.
Po chvilce odpočinku jsme vyrazili do ulic. Tuxtla vypadá na 300 tisícové město a hlavní město státu. Centrum je celkem moderní, nový kostel s orlojem a řada pěkných obchodů. My jsme si prošli hlavní ulici asi 2 km na západ až k památníku připojení Chiapas k Mexiku (to bylo nějak v r. 1824). Je na menším kopečku, takže odtud byl rozhled na celé město, které se nachází pod horami kaňonu Sumidero v asi 500 m.n.m. Zde nás taky zastihl soumrak, tak jsme se (pro jistotu) stejnou cestou vrátili zpátky. Po cestě jsme se zastavili v pekárně pro bulky a ve stánku koupili celé grilované kuře, za cca. $30, poseděli na hlavním náměstí a pojedli. Jako všude v Mexiku bylo náměstí plné lidí, kteří zde jen tak postávali, pozorovali několik klaunů a jiných prezentujících se svými kusy, … Možná to bylo znásobeno tím, že byl pátek večer. My jsme se po večeři zašli umýt do hotelu a rozhodli se zajít do kina. Viděli jsme totiž reklamy na film Scream, který byl v US celkem populární a který jsme s Oliverem oba neviděli. Bohužel, jakmile jsme dorazili ke kinu, zjistili jsme, že ho hrají v kině jiném. Tak jsme to vzali zpátky k náměstí a prošli kolem vládních budov. V této oblasti se nacházelo několik luxusnějších restaurací, kde seděli pěkně oblečené dámy a pánové a dávali si vábně vypadající jídla (zřejmě v US cenových relacích). Zde jsme ale taky narazili na kino v americkém stylu, kde taky hráli Scream, bohužel s dvojnásobným vstupným, $20 za osobu. Nakonec jsme $20 oželeli a šli jsme na to. Byl to sám o sobě zajímavý zážitek, Mexičané byli trochu spontánnější, než je v Americe zvykem, i když to bylo v mezích normy. Kino bylo typicky americké s velkými sedadly a dírou pro drink v opěradle. Film byl v angličtině se španělskými titulky. Po kině jsme valili do hotelu a na kutě.

K pobřeží Pacifiku

Ráno jsme nejprve vyrazili na vrchol kaňonu Sumidero, který je celý jako národní park a po jehož západní části vede silnice. Vstup do parku byl naštěstí zdarma, i když jsme na vjezdu museli přes podezřele vypadající bránu. Pak jsme už serpentinami stoupali nahoru, odkud byl pěkný pohled do údolí s Tuxtlou. Po otočce a dalších několika kilometrech jsme dojeli k několika vyhlídkám na kaňon. Některé byly úplně u silnice a celkem civilizované, jiné byly vzdálenější bez jakýchkoliv zábran. Byli jsme tam skoro 2 hodiny a celou dobu jsme potkali jen dvě skupinky lidí. Slušně opuštěné místo. Poté jsme se vrátili do Tuxtly, resp. ji objeli z jihu na druhý pokus najeli na silnici s cedulí Mexico DF kolem 1000 km. Samozřejmě, že Mexico bylo ještě dost daleko, ale tohle byla jedna ze dvou hlavních silnic spojujících střed Mexika s jihem. Asi po dvou hodinách jízdy nezáživnou polovyschlou krajinou jsme opustili stát Chiapas a po nezbytné zastávce na vojenské kontrole jsme vstoupili do státu Oaxaca. Po další hodině jsme po serpentinách sjeli k pacifickému pobřeží. Zde už byl celkem hic, přes 30C ve stínu. Asi jedno z nejteplejších míst, kde jsme v Mexiku byli. Nabrali jsme benzín na jedné zastávce pro trucky, jejíž okolí vypadalo jako vystřižené z moderní kovbojky. Zde jsem se taky bezúspěšně pokusil koupit něco k jídlu. Celkově jsme toho při denních přesunech moc nepojedli, obchůdky po stranách silnic moc velký výběr nenabízely a nechtělo se nám ztrácet čas hledáním něčeho pořádného. Asi hlavně proto jsem nakonec v Mexiku shodil dvě kila. Asi za hodinu jsme dorazili do města Tehuantepec, kde se od pobřežní silnice odděluje ta na Oaxaca City a kde jsme plánovali přespat. Je to staré centrum na Oaxackém pobřeží, v nejužším místě Mexika. Bohužel, byl tam zrovna nějaký předvánoční festival, takže byly všechny hotely plné. Tak jsme se jen prošli po centru a já si konečně koupil něco k jídlu, a pak jsme pokračovali do následujícího města na pobřeží, Salina Cruz.
Toto je průmyslové město (asi 70 tis.) s velkým přístavem, rafinerií ropy a námořní základnou. Zde jsme po chvíli hledání (protože průvodce mnoho informací o tomto městě neposkytoval) našli celkem levný hotel. Další plus bylo to, že dcera majitele (asi v našem věku) uměla trochu anglicky, tak jsme z ní vyzvěděli, kde se dá vykoupat a ještě před setměním jsme se tam jeli podívat. Bohužel, vykoupat jsem se už nestihli, tak jsme to odložili na ráno. Večer jsme zase strávili procházkou po centru, které není nijak rozsáhlé a nijak obzvlášť atraktivní, převažují obchody a tržnice. I restaurací zde bylo pomálu. Po chvíli hledání jsme ale našli i obchod, kde se dala koupit litrovka piva, tak jsme ji koupili, vylezli na střechu hotelu (plochou jako skoro všechny v Mexiku), popíjeli a pozorovali život dole na ulici.

Zpátky do hor

V neděli nás čekalo hodně věcí a dlouhý přesun, tak jsme vyrazili hned po osmé na pláž, abychom se vykoupali v Pacifiku. Bylo jasno a už k ránu dosti teplo, takže koupání bylo příjemné. No, moc jsme se nepokoupali, protože byly mohutné vlny, přestože bylo bezvětří. Samozřejmě, na pacifickém pobřeží nejsou žádné korálové útesy a tak, které by lámaly vlny. První vlna mě opravdu překvapila, vlezl jsem do moře asi 10 m a tam byla vlna vysoká asi jako já, vrhla mě několik metrů ke břehu přičemž jsem se několikrát otočil. Vodu a písek jsem měl ve všech dutinách. Po této zkušenosti jsem už byl opatrnější a byl jsem blíž ke břehu. I tak některá větší vlna byla nepříjemná. Další problém byl celkem silný proud zpátky do moře když se vlna vracela. Někdy byl problém udržet se na nohou. Asi hodinku jsme si zadováděli, pak zajeli zpátky do hotelu, osprchovali ze sebe písek a vyrazili do centra Oaxacy. Z důvodu studeného mořského proudu a pobřežních hor je celé centrální Mexiko celkem suché, o čemž jsem se přesvědčili hned několik desítek kilometrů od pobřeží. Následujících 200 km do centrálních údolí Oaxacy jsme jeli přes hory a doly, kde většinu vegetace tvořilo poschlé křoví s občasnými políčky s agávemi a kaktusy, z nichž se dělá kořalka. Jízda autem byla celkem vzrušující, samé kopce a zatáčky a úzká silnice. Měli jsme naspěch, protože jsem za neděli chtěli zadarmo zvládnout několik zapotéckých ruin okolo Oaxacy, tak jsem to celkem řezal.
První ruinou byla Mitla, vesnice asi 50 km východně od Oaxacy. Zde jsou

charakteristické čtvercové domy (tak 50 m dlouhé) s centrálním nádvořím nacházející se přímo ve vesnici. Je jich tady několik, jeden částečně rozebraný, protože z něho byl v 16. stol. postavený kostel. V každé místnosti je na stěnách kamenná mozaika z geometrických vzorů, jichž je celkem 15. Na centrálních nádvořích jsou také umístěny hrobky, z nichž dvě je možno vidět. Mitla se rozvinula nejvíce v období úpadku Monte Albánu, po 8 stol. a byla centrem Zapotéků až do dobytí Aztéky r. 1494. Poněvadž jsme se octli zase blíž civilizaci, to se odráželo i ve zvýšeném počtu turistů, především Američanů, pro něž je Oaxaca oblíbené letovisko. Zde jsme pobyli tak 2 hodiny a valili na další ruiny - Yagul. I toto místo je zapotécké, a nachází se na ostrohu nad polovyschlou řekou. Není nikterak rozsáhlé, tak 500 m v průměru, ale budovy jsou vcelku při sobě. Z kopečku je celkem dobře vidět na okolní údolí a nad místem je ještě kopec se skálou, kde jsou další hrobky. Okolí je porostlé kaktusy, mnohé z nich dosahují stromových rozměrů. Posledním zastavením byly malé ruiny Lambityeco, které se nacházejí několik kilometrů od hlavní silnice po prašné silnici. Na cestě k nim nás čekalo překvapení, protože nám cestu zkřížilo stádo koz a krav s pasákem v čele. Počkali jsme až přejdou a jeli jsme dál. Ruiny se skládají jen ze dvou vykopaných budov, zajímavé, ale peníze bych do nich neinvestoval (normálně $7, my jsme byli v neděli zadarmo). Před pátou jsme byli v Oaxace, což je asi 250 tis. hlavní město stejnojmenného státu. Zde byl celkem problém najít levný hotel s parkováním, tak jsme nakonec vzali hotel za $120 na noc pro dva. Zde jsme strávili tři noci, od neděle až do středy.

Monte Albán a Oaxaca

Pondělí dopoledne jsme strávili v

Monte Albánu, celkem rozsáhlém sídle Zapotéků na kopci nad Oaxacou. MA je považován za centrum Z. civilizace a byl osídlen už před začátkem n.l. První fáze výstavby spočívala v zarovnání vrcholu kopce, kde byly vytvořeny tři platformy, severní asi 300x200m, hlavní, o něco nižší, tak 500x300m a jižní, zase vyšší, o něco menší, než ta severní. Hlavní budovy se nachází po okrajích té hlavní platformy s velkým volným prostorem ve středu. Na jižní platformě je jen jedna pyramida, na severní je jich několik. Hlavní rozvoj nastal od 4. do 8. stol n.l., kdy zde žilo kolem 25000 lidí. Pak to postupně upadalo a začátkem 12. stol. sem přišli Mixtéci, kteří to zde používali hlavně na hroby, jeden z nichž skrýval jeden z největších nálezů ve střední Americe, nyní vystavený v regionálním museu v Oaxace. U jedné budovy byly vystaveny

reliéfy, ten v popředí má zobrazovat rodící ženu.
Odpoledne jsme si chvíli oddychli a pak vyrazili na procházku městem. I když je Oaxaca asi 1500 m.n.m., tak i tady bylo celkem teplo, řekl bych, že se to přes den vyšplhalo ke třicítce. Prošli jsme se po náměstí, pak pokračovali dál na sever, k bývalému františkánskému klášteru, kde se nyní nachází regionální muzeum s několika lákavými zapotéckými artefakty. Bohužel, expozice byla právě v rekonstrukci. I kostel byl zavřený s tím, že se otevře ve 4h., tak jsme to vzali obytnou čtvrtí viditelně méně navštěvovanou turisty směrem k nedalekému kopečku, na němž se kromě velmi dobře vypadajícího amfiteátru nachází socha koho jiného než Benita Juaréze, slavného prezidenta ze 60. let minulého století a místního rodáka. Jeho sochy jsou v Mexiku asi tak časté jako sochy Lenina v bývalém Sovětském Svazu. Odtud byl asi nejlepší pohled na město i přilehlá údolí, jež jsou celkem tři (jižní, východní a severozápadní) a stýkají se ve městě. Tato údolí jsou jediné souvislejší ploché místo kde se soustředí zemědělská a průmyslová produkce, která mimochodem není nikterak velká. Při výstupu na kopec jsme se celkem zapotili a nahoře vál svěží vítr, což mě zřejmě způsobilo nachlazení, s nímž jsem se pak potýkal víc než další týden. Tento den to ale ještě nepřišlo, tak jsme úspěšně došli zpátky k františkánskému kostelu, který mezitím otevřeli a tak jsme si ho prohlédli. To jsme zanedlouho udělali i u

hlavní katedrály na náměstí. Oba kostely vypadaly klasicky barokně, s mohutnou zlacenou výzdobou,… Pak jsme otestovali místní firmu poskytující internetové připojení a domluvili se, že se zde zítra zastavíme. Pak jsme bloudili ulicemi v západní části města a došli až k autobusovému nádraží druhé třídy, jehož okolí podobně jako v jiných městech bylo značně nevábné, plné špinavých restaurací, putyk a nevábných obchodů. Tak jsme to radši rychle otočili a po chvíli se zase přiblížili k našemu hotelu, koupili grilované kuře s rohlíky, povečeřeli a leželi. Měli jsme za sebou dlouhý den.
Druhý den jsem se probudil s bolavým krkem, tak jsme ráno jenom zašli připojit se na internet a mysleli jsme na odjezd, protože už nás v Oaxace nic nelákalo. Ale nakonec jsme tady zůstali ještě jednu noc, protože večer byla na náměstí Noche de los Rábanos, ředkvičková noc, spočívající v soutěži o nejlepší skulpturu nebo sousoší vyřezané z ředkviček, lépe řečeno ředkví, protože ty největší kusy měly v délce blízko k metru a tlusté byly jak noha ve stehně. Většinu odpoledne jsme strávili v hotelu lenošením a k večeru vyrazili zase na internet, protože Oliver se ráno nemohl připojit. Pak jsme si prohlédli vystavené exponáty ředkví, některé kusy byly opravdu originální a kvalitně udělané. Pak jsme zašli na večeři do nedaleké levné restaurace a rozhodli se zase zajít do kina, tentokrát na Sedm roků v Tibetu, opět v angličině se španělskými titulky za levnějších $15.

Další pokračování cestopisu

Výlet do Mexika (část třetí)

Další podrobnosti: http://voth.hec.utah.edu/~mcuma/mexico.html