Výlet do Mexika (část pátá)

Cestou k Popocatépetlu

V pondělí jsme vyrazili na Popo, který stále kouřil. Odbočka na silnici do Paso de Cortéz, což je průsmyk mezi Popocatépetlem a Iztaccíhuatlem, kudy prošel Cortéz když se svou armádou poprvé zaútočil na Aztéky, je asi 1 km za Amecamecou a do průsmyku je to asi 20 km. Ráno byla celkem kosa, i v Amecamece, tak 4C, a v průsmyku, který je asi 3500 m.n.m. to nebylo o nic lepší. Naštěstí svítilo slunce, které teplotu přes den vyhnalo tak na 13C. Průsmyk je už skoro nad úrovní lesa, jsou tam hlavně louky, kde tráva roste na černém sopečném popelu. Navrchu je rozcestí, napravo vede cesta k Popo, která byla bohužel zatarasená u ní cedule se zákazem vstupu kvůli sopečné aktivitě. Nalevo vede prašná cesta k Izta a přímo další prašná cesta do Choluly na druhé straně, kterou ale průvodce nedoporučoval, protože je rozbitá. U rozcestí stojí budova správy národního parku, který se zde nachází. Její pracovníci nás také odehnali, když jsme se chvíli ochomýtali kolem té zábrany u cesty na Popo. Tak jsme se rozhodli jít šplhat na Iztu.
Tapase s Jayou jsme nechali na nedalekém televizním vysílači, protože se jim s námi nahoru šplhat nechtělo, a šli jsme. No, spíše jsme dalších několik km jeli autem po dosti dobité cestě, částečně se skládající ze štěrku a částečně ze sopečného popela. Pak jsme dojeli na poslední parkoviště, odkud stoupala neznačená, ale dobře vyšlapaná a tudíž viditelná, stezka nahoru. Už při prvním stoupání bylo patrno, že jsme ve slušné nadmořské výšce, po trochu rychlejší chůzi nahoru jsem se hodně zadýchal. Tak jsme šli relativně pomalu. Zde bych měl poznamenat, že výstup na Iztu není jednodenní záležitostí, dle průvodce to zabere dva dny a je potřebné sněžné vybavení, neboť vrcholek (5200 m.) je pod sněhem. Takže jsme neměli velké ambice. Nejprve jsme plánovali vystoupit jen do nejbližšího sedla, ale nakonec jsme vystoupali až do cca. 4500 m., což nám trvalo něco pod 3h. Zde jsme udělali

historické foto a pořídili detail

vrcholu Popocatépetlu, kde je vidět ledovec a kouř stoupající z kráteru. Celé stoupání nebylo ani tak náročné technicky, jako dechově. Ke konci jsme už museli po každých několika desítkách kroků odpočívat a chytat dech. Ve spodních partiích bylo celkem dost lidí, výš už bylo pomíň, hlavně ti, kteří s sebou měli velké batohy takže to vypadalo, že chtějí horu zdolat celou. Mít dva dny času, tak bych to taky udělal. My jsme samozřejmě museli spěchat dolů, protože Tapas s Jayou na nás čekali (a přesto se rozčilili, že jsme přišli pozdě). Tento spěch se nám ale nevyplatil, se nám z prudké změny nadmořské výšky šíleně rozbolela hlava. Dle průvodce to byl jeden ze symptomů nemoci z převýšení.
Bylo už před čtvrtou hodinou, když jsme vyjeli směrem k Amecamece. Museli jsme jet zpátky skoro k Mexico City a pak najet na placenou dálnici a pokračovat až do Puebly, našeho večerního cíle. Dálnice byla kvalitní a drahá, za 100 km jsme zaplatili kolem $60. Překvapením pro mě bylo to, že jsme hned po vzdálení se od MC začali stoupat do hor, a projeli přes další průsmyk, MC je totiž v centrálním mexickém údolí obklopeném ze všech stran horami. Puebla je už v údolí jiném, asi stejně vysokém. Je to jedno z center průmyslu, je tu např. závod Volkswagenu, a bydlí tady přes 1 mil. obyvatel. Je to ale i relativně staré koloniální město, založené Španěly celkem brzo po ovládnutí střední Ameriky. Jako jedno z mála měst v Mexiku je řada domů

obložena typickými kachličkami. Prohlídce města jsme se ale věnovali až v úterý ráno, přijeli jsme sem totiž za tmy, našli hotel a odpočívali, protože hlava nesnesitelně bolela. To byl asi největší bolehlav, který jsem v životě měl.

Přesun na Yutacán

Tak v úterý ráno jsme asi do 11h. chodili po Pueble. Mají tam klasicky centrální náměstí - zócalo - zarostlé stromy, velikou katedrálu a několik paláců kde dřív sídlili španělští vládcové. Některé paláce jsou okachličkované, stejně tak, jako pár domů a

jeden kostel, na který jsme narazili kousek od centra. Celkově Puebla asi stála za zastavení, ale ne víc než na půldne. Měli jsme totiž před sebou ještě dlouhý přesun skoro až na Yucatán. Tak jsem byl rád, když jsme se kolem té jedenácté sebrali a vyrazili. Jeli jsme dál po té placené dálnici, asi dalších 400 km, za což jsme zaplatili asi $200. Naštěstí nebyly mýta tak blízko sebe, nejprve bylo jedno hned za Pueblou, tak $30, pak před sjezdem z hor, tak $60, to u Cordóby jsme objeli, pak následovalo jedno před rozcestím na Veracruz, dalších $30 a potom dlouhý kus dálnice směrem na Minatitlán, kde bylo asi $70. Poslední mýto jsme asi zase objeli, protože jsme sháněli benzinku.
Zhruba první hodinu jsme jeli ještě po náhorní plošině středního Mexika, charakteristické vyprahlou půdou se suchou trávou a křovisky. Po stranách se objevovaly občasné kopce, kterým dominovala na levé straně nejvyšší hora Mexika, Citlapétl. Pak následoval asi půlhodinový sjezd ze Sierra Madre Oriental, z asi 2200m do 900m, který byl asi jeden z nejmalebnějších, jaký jsem absolvoval. Dálnice totiž sjížděla po úbočí údolí, jež bylo dosti strmé, takže byl efektní rozhled, zastíněný jen několika tunely. Zajímavý moment byl nahoře, kde jsme viděli mraky dál v údolí pod námi. V údolí byla okamžitě patrná změna vegetace, zeleni jsme si po těch skoro dvou týdnech v horním Mexiku odvykli. Byli jsme zpátky dole v tropech. Bylo kolem druhé hodiny odpolední, když jsme se na chvíli stavili ve městě Cordóba, kde není nic kromě klasického náměstí s katedrálou a guvernérským palácem. Pak jsme až skoro do večera pokračovali po skoro pusté placené dálnici, kopírující pobřeží Mexického zálivu přes jižní část státu Veracruz a západní Tabasco. Dálnice končila asi 150 km před naším cílem, Villahermosou, kam jsme dojeli až za tmy kolem osmé večer. Zde jsme ještě strávili asi hodinu hledáním vhodného hotelu, což nebylo tak jednoduché, neboť Villahermosa je středisko těžby ropy z Mexického zálivu, tudíž je to město dosti bohaté, americky vypadající a tudíž drahé. Nakonec jsme našli hotel za $100, ale pokoj byl dosti zašlý a chybělo tam jedno okno. Navíc jsme parkovali přímo na ulici, což na klidu nepřidalo.

Silvestrovský den a noc

Poučeni z předchozího dne jsme vyrazili na Silvestra zavčas, protože jsme měli před sebou další 500 km přesun, tentokrát ale pouze po místních cestách. Naštěstí provoz zase nebyl tak veliký, tak se dalo dělat v průměru 90 km/h (120 km/h mimo obec, krokem přes obec díky topes). Pouze posledních asi 100 km bylo zajímavých, protože jsme jeli podél moře, jinak to byl jen klasický yucatánský subtropický les. Do Campéche, hlavního města stejnojmenného státu na východě Yucatánu, jsme dorazili něco před čtvrtou, a naštěstí jsme hned našli Hotel Colonial, doporučovaný průvodcem, nacházející se kousek od centra. Hotel je v koloniálním stylu, s pokoji v přízemí připomínající klášterní kobky, ale byly čisté a levné, takže nám nic nechybělo. Campéche je starý koloniální přístav, který byl několikrát přepaden a vypálen anglickými piráty, tak okolo něho Španělé postavili hradby s pěti bastiony a ještě několik pevností po okolí. Centrum města tvoří úzké ulice dlážděné kamennými deskami. Hradby se neuchovaly, bastiony ano, v jednom z nich je teď muzeum, které bylo bohužel na Silvestra zavřené. Campéche, stejně jako sousední Tabasco, žije z ropy, což je vidět na jeho hlavním městě. Domy v centru jsou pěkně opravené a čerstvě vymalované, ulice vypadaly

nějak takhle. Dali jsme si na večeři místní rybí specialitu a byli zvědaví, co se bude dít na silvestrovskou noc. Místní odbočka PRDu (politická strana, viz výše) měla na jednom náměstí shromáždění s velkoplošnou TV, bohužel jenom zaagitovali a vytratili se ještě před půlnocí. Podobně to vypadalo i asi 500 m dále, kde sice hlučela diskohudba, ale okolo moc lidí nebylo. Hlavní aktivita se soustředila okolo kostela, který byl narvaný, lidi stáli i venku před otevřenými dveřmi, a kde se konala mše aspoň od 10.30, když jsme tam poprvé přišli. Zde jsme taky prožili půlnoc a potřásli si ruce s okolostojícími posluchači. Mše tak pokračovala asi do 12.30, poté se lidi vydali domů a asi až pak začali pařit, což se tak zdálo ze zvýšené intenzity odpalování rachejtlí. Jinak by mě zajímalo, kde a co dělal zbytek obyvatel, neboť v kostele nemohlo být víc než několik set lidí, a ulice města byly liduprázdné.

Mayské ruiny v kopcích Puuc

Nový Rok byl dalším dnem stráveným na ruinách. Jako na jeden ze státních svátků je vstupné do historických památek zadarmo. Projeli jsme přes vrchy Puuc na severovýchodě středního Yucatánu, na cestě z Campéche do Méridy. Zde vzkvétala mayská civilizace tak od 6. do 10. stol. Kolem desáté jsme přijeli na první místo, Sayil, kde je jeden slavný palác a pár dalších ruin. Zdrželi jsme se tam asi hodinku a pokračovali na další místo, Kabah, který se nachází na obou stranách silnice z Campéche do Méridy. Na levé straně je slušně vypadající oblouk kde končila cesta ze sousedního města Uxmalu. Pak je tam ještě velká pyramida, které ale není vykopaná. Na pravé straně je valná většina vykopaných budov včetně

nejslavnějšího paláce. Zde jsme taky pobyli asi hodinku a valili na hlavní atrakci dne, Uxmal (Ušmal), což bylo centrum Puucké civilizace, považované za vyvrcholení klasické mayské civilizace. Hned na vstupu je

pyramida Mága, asi nejstrmější pyramida kterou jsem v Mexiku viděl. Na schodech na její vrchol byly lana aby se jich lidi mohli držet, ale i tak byli někteří vyjukaní. Zde jsme taky k velkému překvapení zjistili, že většinu zahraničních turistů tvoří Američané, což jsme na jiných památkách zatím neviděli, na odlehlejších místech byli většinou Němci a Francouzi. Hned vedle pyramidy je

velký čtvercový komplex budov s nádvořím uprostřed, který Španělé považovali za klášter. Na portálech těch budov bylo několik slušně zachovalých reliéfů. Hned vedle je hřiště na pelotu, které nikterak nepřekvapilo. V západní části se nachází několik dalších čtvercových struktur,

královský palác a další pyramida. Slušně vykopaný je jenom ten palác, pyramida je obnovená ze dvou stran, další dvě jsou zarostlé. Tato pyramida je nejvyšší stavba v Uxmalu, takže z ní byl pěkný rozhled, akorát tam slušně vyfukovalo. Ještě za zmínku stojí jedna budova v jednom tom čtvercovém komplexu, která má střechu ozdobenou ve stylu holubníku a taky se tak nazývá. Mě to celkem pobavilo, protože v češtině to vyzní podstatně komičtěji, než v angličtině. I okolí vypadalo jako v holubníku (= nepořádek). Z Uxmalu bylo ještě asi hodinu jízdy do Méridy, tak jsme sedli po čtvrté sedli do auta a jeli, abychom za světla našli hotel. Ten se nám podařilo najít na první pokus, byl klasicky jednoduchý, ale celkem levný a hlavně, měl místo na zaparkování auta. Protože byl asi čtyři bloky od centra, tak jsme hned po ubytování valili se najíst. Náměstí v Méridě je v klasickém stylu, s kostelem na jedné straně, vládním palácem na druhé a posázené stromy. Zde jsme potkali jednoho staršího Američana, který nám poradil restauraci, která byla celkem luxusní a ne tak drahá. Na nádvoří tam měli klec se dvěma tukany. Sedli jsme si hned vedle, tak bylo co pozorovat. Byli "cool".

Další pokračování cestopisu

Výlet do Mexika (část pátá)

Další podrobnosti: http://voth.hec.utah.edu/~mcuma/mexico.html