Mexiko - Cestovatelská výprava za poznáním a dobrodružstvím
Druhý den dopoledne vyrážíme na procházku k nedalekému jezeru, a ačkoli je Silvestr a kolem leží zbytky sněhu z přeháňky před 14 dny, a ačkoli jsme ve výšce asi 200 m pod vrcholem Gerlachovského štítu, teplota se vyhoupne na příjemných 18 stupňů. Silvestr probíhá tak nějak po evropsky, kolem půlnoci na místním náměstíčku rozhazujeme prskavky k všeobecnému veselí přítomné drobotiny...(Petr Poměnka, 20.duben 1999)
Toto je povídání o cestě tří studentů z Brna do Mexika na přelomu roku 1997. Naše cesta do Mexika započala kupodivu na severovýchodě USA, konkrétně v Seattle. Tam jsme se vybavili autem, potřebným vízem a spoustou jiných nepotřebných věcí a započali přesun směrem na jih, k hlavnímu cíli, tedy Mexiku a v první části na poloostrov Baja California.
Jelikož to bylo asi 1500 mil, trvalo to přibližně tři dny a po cestě jsme se seznámili s několika zajímavými městy. San Francisco jsem prošmejdil celkem zevrubně, na Los Angeles zbylo jen pár hodin (bohužel), San Diego jsme pouze projeli. Kousek za San Diegem se již nacházejí hranice z Mexikem, a rovněž příhraniční město Tijuana.
Bylo to první mexické město, tudíž na nás
zanechalo celkem silný dojem. Centrum bylo značně přelidněno, předvánoční
čas, a amerikáni sháněli poslední položky do svého „Christmas listu". Poprvé
jsme nasáli mexickou atmosféru, lehčí nepořádek na ulicích, osmimístné
taxíky místo MHD, čističe bot a prodavače všeho možného. Po prohlídce města
se vydáváme dále na jih, hlouběji do Bajy Californie. Po cca padesáti kilometrech
se noříme do hor, abychom tam strávili první mexickou noc.
Ráno pokračujeme cestou necestou, noříme se do první pouště, potkáváme
první kaktusy, které jsou samozřejmě ve středu zájmu našich objektivů.
Zkoušíme teplotu moře, a jelikož teplota je výtečná, příboj mírný a dno
písčité, absolvuje první řádnou mořskou koupel. Osvěžení pokračujeme, již
za tmy překračujeme 28. rovnoběžku, která rozděluje severní a jižní Baju.
V tomto okamžiku si dovolím několik faktů: Baja California je rozdělena do dvou částí, severní (Norte) a jižní (Sur). V zimě je mezi jednotlivými státy, které rozděluje 28. rovnoběžka, časový rozdíl 1 hodinu, který se v létě vyrovnává. Poloostrov je asi 1200 km dlouhý a v nejširším místě má okolo 200 km (viz mapa). Ze severu na jih je možno se dostat v podstatě jen po jedné silnici spojující oba konce pevniny. Cesta vede přes polopouštní krajinu s četnými pahorky dosahujícími výše až 3000 m (Picacho Del Diablo). Především nejjižnější cíp Bajy je vyhledávaným místem amerických turistů (a podle toho to tam taky vypadá) pro své celoročně příznivé klima a nádherné scenérie.
Další den byl poněkud sváteční, jelikož se slavil Štědrý den. Pro nás byl zvláštní tím, že jsme se jeli podívat na odsolovací nádrže (původně tedy na velryby, ale ty jsou až v únoru, a my jsme nemohli tak dlouho čekat), projeli několik menší městeček a po slavnostní tabuli sestávající z nudlové polévky jsme se vrhli do teplých vod místního oceánu.
Když dorážíme na nejjižnější cíp Bajy Californie je od dva dny víc, tedy někdy na Štěpána. La Paz je hlavním městem Jižní Bajy. Je to vyhledávané letovisko s písečnými a palmovými "bulváry". Jeho význam vzrostl díky přístavu Pichilingue, odkud jezdí trajekt do Topolobamba (Los Mochis) a Mazatlánu na západní pobřeží Mexika. Okolo měst San José del Cabo a Cabo San Lucas (180 respektive 220 kilometrů jižně od La Paz) je koncentrováno největší turistické centrum na B. C. Kromě Land´s Endu tam dle mého názoru není jinak nic mexického k vidění, a tudíž pokud nemáte rádi snoby (obzvláště americké), tak tam ani nemusíte jezdit. Surfařská komunita se zdržuje nedaleko města Todos Santos, na "Kilometru 64", tam se zase naopak oplatí stavit i když třeba nejste vášniví surfaři, jelikož tam najdete nádherné a nekonečné pískové i skalnaté pláže a nikde ani jeden hotel či jiný náznak civilizace, a počasí tam odpovídá obratníkové poloze.
Po dvou dnech v okolí La Paz se vydáváme na druhou část cesty. Ta první, na Baja California, trvala asi šest dnů a najeli jsme během ní 1500 mil. Teď se hodláme přesunout do kontinentálního Mexika, tzv. Mainlandu, a to pomocí trajektu do Los Mochis.
Plán jsme však nuceni změnit, jelikož trajekt
tři dny po sobě nejel (údajně kvůli špatnému počasí), a tudíž jedem do
Mazatlánu. Je to sice delší a dražší, nejenom cesta lodí, ale i nutných
400 km po pevnině, ale nechceme dále ztrácet čas.
Přes noc jsme živi a zdrávi dorazili
do Mazatlánu, ráno už se loď houpala jen krapet, ale těsně po vyplutí to
bylo dost nepříjemné kymácení doprovázené nepříliš důvěru vzbuzujícími
zvuky, někde z hloubi lodi.
Provádíme prohlídku města, obzvláště pak
katedrály, zvykáme si na pohyb s plnou polní (bez auta), a dumáme, jak
se co nejlépe dostat do Los Mochis. Vlak zamítáme a jdeme zkoušet stopa.
Ve třech to asi nebylo to pravé ořechové, po několika hodinách smlouváme
na autobusovém nádraží co nejlepší cenu autobusu. Nakonec jedeme a večer
dorážíme na vlakové nádraží Pacifické dráhy, kterou hodláme použít na cestě
do Měděného kaňonu.
Měděný kaňon (Barranca del Cobre) je soustava asi 20 kaňonů, které
jsou dohromady asi čtyřikrát větší než Grand Cannyon v USA. Železnice Chihuahua
al Pacífico (Ferrocarríl Chihuahua al Pacífico) byla otevřena v roce 1961
po několika desetiletích výstavby, a je jednou z nejscéničtějších vlakových
tras na světě, a zcela určitě ta nejzajímavější v Mexiku. Na trase je 39
mostů, 86 tunelů a délka je 655 kilometrů spojujících pacifické pobřeží
s vnitrozemím. Spojení mezi Chihuahuou a Los Mochis obstarávají třikrát
týdně dva vlaky - první a druhá třída. Rozdíl je především v ceně a trochu
i v rychlosti jízdy. Dle našich informací, ani první třída neoplývala žádným
komfortem, a z vlastních zkušeností můžem potvrdit, že jediný problém v
druhé třídě může být zima, ale pokud máte štěstí na počasí, je zcela zbytečné
trápit peněženku. V Měděném kaňonu žijí ještě prapůvodní obyvatelé - indiáni
Tarahumara. Dle různých údajů jich v této oblasti žije až 50 tisíc, a
to v podmínkách, které se velmi podobají těm před tisíci lety (díky jejich
izolaci). Indiáni sami sebe nazývají Rarámuri - "ti, kteří běží", jelikož
mezi jejich tradice patří 160 km běh po krkolomných trasách, kdy před sebou
kopou dřevěnou kouli. V ulicích Creelu je rovněž možno potkat charakteristicky
oděné příslušníky těchto kmenů. Oděv sestává (i v těch nejchladnějších
měsících) z bederní roušky a jakéhosi pestrobarevného přehozu.
Naše
cesta započala sice s hodinovým zpoždění, nicméně celou zajímavou část
cesty jsme prožili (dobrovolně) na otevřeném vagóně, a tudíž s perfektním
výhledem na vše okolo. Večer dorážíme do Creelu (2 380 m.n.m.), ujeli jsme
360 km za 12 hodin. Ubytujeme se v hotelovém pokoji, který sdílíme se svými
novými známými z NDR, kteří umí celkem slušně španělsky.
Druhý den dopoledne vyrážíme na procházku k nedalekému jezeru, a ačkoli je Silvestr a kolem leží zbytky sněhu z přeháňky před 14 dny, a ačkoli jsme ve výšce asi 200 m pod vrcholem Gerlachovského štítu, teplota se vyhoupne na příjemných 18 stupňů. Příroda okolo je zajímavá, řídký borovicový les, sem tam skály, lehce členitá pahorkatina.
Silvestr probíhá tak nějak po evropsky, kolem půlnoci na místním náměstíčku rozhazujeme prskavky k všeobecnému veselí přítomné drobotiny.
Ráno, které bylo u mne poznamenáno silvestrovskou mexicko-českou trojkombinací (Tecato-pivo, Tequila. Fernet), jsme zahájili domluveným přesunem na korbě džípu. Naši sousedi z hotelu odjížděli do Chihuahy a neměli nic proti tomu, abychom se s nimi svezli (asi 270km).
V
Chihuahe zkoušíme vydyndat slevu na autobus, když se nedaří jedem stopem.
Do večera jsme ujeli asi 100 km (nic moc), po setmění nám stop místní obyvatelé
vymluvili, jedem přes noc autobusem (dokonce za poloviční) a probouzíme
se ráno o 800 km dál, v Zacatecas.
Město je rozloženo mezi dvěma pahorky,
na jeden z jich vede dokonce lanovka. Centrum se nachází ve výšce 2 445.
V okolí bývaly stříbrné doly, jedny z největších v Mexiku, a na architektuře
je to vidět. Nádherná katedrála z růžového pískovce v barokním stylu postavená
z peněz místních "stříbro baronů". Museum stříbrných dolů je nedaleko centra
a vzhledem k příjemnému vstupnému jsme se byli mrknout. Viděli jsme veškeré
možné nerosty, které se tam vyskytovaly a vyskytují, poslechli si zajímavé
průvodní slovo ve španělštině a prohlídli tu část dolů, která není zatopena
(nejvrchnější asi tři poschodí, zbylých sedmnáct je pod vodou). Pokračujeme
dál, stopem kousek za město, pak další stop do Aguascalientes (130 km).
Překročili jsme hranice státu, nezbytná vojenská kontrola. V Aguascalientes
není v celku nic zajímavého kromě většího náměstí a hezky vymalované radnice.
Snažíme se tedy zjistit možnosti dalšího postupu a vzhledem k pokročilé
hodině volíme opět noční autobus, tentokráte až do Mexika City (600 km).
V 6:40 jsme jako na koni po úděsné cestě
autobusem na Terminal Norte, což je severní autobusové nádraží. Po jistých
technických problémech dorážíme do bytu našich známých (použili jsme metro,
ačkoli nás ze všech stran snažili polapit taxikáři do svých pestrých, zelenobílých,
Volkswagenů Broučků, které se mimochodem v Mexiku ještě vyrábějí v Puebla).
Mexiko City - 20 miliónů obyvatel, 2240
metrů nad mořem, 2000 km čtverečních - je hlavním městem Mexika. Tvoří
rovněž samostantý stát - Mexiko District Federal. Mexiko má několik turisticky
zajímavých čtvrtí, především poblíž hlavního náměstí Zocaló, dále pak Zona
Rosa, obchodní čtvrť (dle průvodce lze prý navštívit místní burzu cenných
papírů) a mnoha parků - Chapultepec či Coyacan. Rozepisovat se podrobněji
nemá smysl, lepší je nahlédnout do nějakého průvodce. Najdete tam mimo
jiné taky, že Mexiko C. je město smogu (díky dopravě, průmyslu a poloze
mezi horama, která nedovoluje cirkulovat vzduchu) a taky kapsářů a zlodějů.
To nám potvrdili i naši němečtí přátelé, že obzvláště turisté, kteří jsou
vždy a všude snadno identifikovatelní, jsou vděčným cílem těchto lumpů.
Co v průvodci možná nenajdete je to, že
každá ze 135 stanic metra má svoji barvu a obrázek. Původně jsme mysleli,
že je to snad pro turisty či děti, ale negramotnost je v M. C. prý ještě
dost vysoká. Je to velice praktické, protože jsme si aspoň dobře zapamatovali,
že máme přestupovat u kanónu.
Naše první cesta z Mexiko City mířila do Theotiuacánu a Tuly.V průvodci
se píše, že to je jedno z povinných návštěvních míst okolo Mexika City.
Největší dávné mexické město s 200 tisíci obyvatel. Bylo rozděleno Ulicí
smrti na administrativní centrum - Citadelu a další, především obytné čtvrti.
Citadela o rozloze 400x400 metrů je lemována 15 menšími pyramidami a uprostřed
stál největší chrám v tomto městě Templo de Quetzalcóatl (na fotce vlevo).
Pyramida Slunce, třetí největší na světě, 300metrů vysoká, sestává z 3
miliónů tun kamene, bylo dokončena okolo 100 let př. n. l. O něco menší
Pyramida Měsíce je na konci Ulice Smrti, byla postavena o něco později
(300 př. n. l.).
Tula - pravděpodobné centrum Toltéckého
národa, je nejznámější díky svým 4,5 metrů vysokým sloupům, které podpíraly
střechu dávného chrámu. Ve svém vrcholu měla asi 30 až 40 tisíc obyvatel.
Další zajímavosti jsou dvě zachovalá hřiště, na kterých se hrály míčové
hry (jen se neptejte, jak se odměňoval poražený tým).
Další
výlet směřoval do výšin pro Evropana závratných: na Popocatepétl. Popocatepétl
(5452 m.n.m) a Iztaccíhuatl (5286 m.n.m) je druhým a třetím největším kopcem
v Mexiku. V řeči Nahuatl, P. znamená "Kouřící hora" a I. "Bílá žena". Legenda
říká, že Popo byl válečník, který miloval Iztu, vládcovu dceru. Ta zemřela
žalem, když byl Popo na válečných výpravách. Když to po svém návratu zjistil,
postavil dvě hory, položil tělo Izty na jednu z nich, a sám se postavil
na druhou, držíce v ruce smuteční pochodeň. Tolik legenda.
V okolí obou vrcholků bylo velice příjemně,
jelikož se tam vyskytovalo tou dobou jen málo lidí. Na Popo se nedalo vůbec
jít, někdy na Nový rok totiž prskal (a co jsem slyšel, koncem dubna 98
zase). Jinak cesta na vrchol P. je snazší než na Izta. Cestou na Izta se
musí jednou bivakovat, jinak se to prý nedá stihnout. Vzhledem k výšce
je doporučena aklimatizace. Na nás se to nijak zvlášt neprojevilo, mně
se jen zhoršila rýma na nesnesitelnou úroveň, kterou jsem dostal ovšem
již po příjezdu do Mexiko City.
V Passo de Cortéz (sedlo mezi Izta a Popo)
jsme se zdrželi přes noc, ráno se vydali pod Iztu a po neznačené cestě
dolů do Amecamecy. Po lehčím kufrování jsme se opět našli a šťastně dorážíme
do Amecamecy na úpatí dvou výše jmenovaných hor, a posléze i do Mexiko
City.
Poslední den v hlavním městě trávíme brouzdáním
po pamětihodnostech, hlavni atrakcí byl asi hrad Chapultepec), do roku
1940 residence mexického prezidenta dnes muzeum, do kterého se mimochodem
na studentskou průkazku dostanete zadara (asi proto, že tam nic zajímavého
není).
Ráno zase provádíme báglové balení, což
je poněkud depresivní, nicméně nutné. Kolem deváté jsme naposledy na Terminal
Norte, a hned překvapení. Nedostanem slevu, jelikož platila jen v době
studentských prázdnin, a ty skončily zrovna včera.
Zkoušíme všechny možné finty a společnosti,
nepomáhá ani jedno ani druhé. Rozhodujem se tedy jet polovinu plánované
vzdálenosti a zbytek stopovat.
Busem tedy dorážíme do Tulancinga (150
km) a stopujem Poza Ricy. Máme celkem štěstí, zastavil nám pán, který jede
až do Tampica. Tam chceme taky, ale až zítra, dnes bychom ještě měli v
plánu El Tajín a Voladores. Cesta je zajímavá a dlouhá (150 km). Opouštíme
náhorní plošinu, mění se krajina a počasí, klesáme serpentinama nekonečně
dlouho, objevují se mraky a vlhkost, chvílemi mrholí. Příroda se zazeleňuje,
stromy se objevují častěji, posléze i něco na způsob lesů. U cesty rostou
banány a pomeranče, s kterýma tu mimochodem jezdí plné náklaďáky.
Z centra Poza Ricy se přesouváme do El
Tajínu, jsme tam asi 1/4 hodinu před zavíračkou. V pokladně ovšem nemají
pochopení ani pro prodlouženou otevírací dobu ani pro studentské průkazky,
tudíž odcházíme s nepořízenou.
Potmě nacházíme místečko za městem a stavíme
stan.
Další den se nese ve znamení přesunu a
deště. Po cestě jsme nic zajímavého neobjevili, za to jsme tři hodiny tvrdli
v díře, kde nám nechtělo nic zastavit. Večer dorážíme do Tampica, koukáme
jak jede vlak, dumáme co dál. Nakonec před setměním stopujem, a kupodivu
úspěšně. Zastavil nám nějaký pán se sporťákem, a jal se s námi domlouvat.
Jel do Matamoras, na hranicích s Emerikou, ale pořád cosi mlel jako "carro
malo", a ukazoval na auto. Po krátké, ale bouřlivé poradě, se rozhodujem
změnit trasu a překročit hranice v Matamoras. Tím začla 500 kilometrová
cesta, kterou pan řidič i přes skoro rozmlácené a lepící páskou slepené
čelní sklo, odhadoval na 6 hodin a trvala pouhopouhých 14.
Vůz poprvé přestal jet asi za hodinku.
Pět minut jsme spravovali a pak to zase jelo. Ale ne nadlouho. První zastávka
v servisu, druhá zastávka. Mezitím nespočetně přestávek, kdy jsem střídavě
svítil svou baterkou do motoru a střídavě tou samou baterkou mával na řidiče
za náma, aby nás nepřejeli. No a tak jsme strávili noc. Poslední v Mexiku
...
Okolo deváté ráno jsme byli v Matamoras
jako na koni, u prvního nákupního centra (pohraniční oblast, takže jako
Malls in America). Provedl jsem nezbytné nákupy (hádejte, co jsem kupoval),
dojeli jsme k hraniční řece, koupili si mandarinky a pomalu se chystali
opustit Unidos Estados de México.
Fronta na hranici šla celkem rychle, když
jsme přišli k financovi, poněkud nás zaskočil otázkou, kolik vezem zbraní
a jestli máme nějaké výbušniny. Pak si všimnul mandarinek, prohlásil stroze
"That's against the law!" a sebral mi je. Následovala otázka, zda-li máme
ještě něco k jídlu, tak jsme zapřeli rybičky, chleba, polívky apod. Nicméně
naštěstí neprověřovali pravdivost našich slov, jelikož o tu Tequilu bych
se asi popral.
A tím skončil náš výlet do Mexika, následoval
již pouze přesun do Houstonu a zástavky u známých ve vesničce, kde pekli
pravé české koláčky.
Další podrobnosti: http://norek.list.skm.vutbr.cz/~pezza/mexiko/mex_main.html
|
|