Tři měsíce v Jižní Americe (část sedmá)
(Jindra Krous, 9.květen 1999)
Město brouků aneb gringo drž si kapsy
Limu, osmimiliónové hlavní město Peru, založil na pobřeží Pacifiku a
zároveň na úpatí And španělský dobyvatel Pizarro roku 1535. Protože to
bylo na den Tří králů, nazval ho Ciudad de los Reyes - Město králů. Název
se neudržel a město od začátku vystupovalo pod starým domorodým názvem
Rimac, což je jméno řeky, nad kterou vzniklo. Rimac znamená v kečuánštině
"věštící". Časem se vyvinula dnešní podoba Lima. Ubytoval jsem se v historickém
centru města blízko náměstí Plaza de Armas. V Jižní Americe je to jednoduché.
Ve všech státech, které kolonizovali Španělé se všechna hlavní náměstí
jmenují Plaza de Armas - náměstí zbraní. Tak si je pojmenovali místní obyvatelé
proto, že se na nich konaly vojenské přehlídky španělských dobyvatelů.
Lima je bláznivé město. Všude spousta lidí, většinou indiánů a míšenců.
|
Pořád vás někdo obtěžuje. Gringo, kup si mé zboží, je kvalitní a levné.
Gringo, přijď na naší diskotéku, je k mání kokain. Gringo, poslechni si
naši hudbu a už vám navléká sluchátka na uši. Lima je také nebezpečná.
Jste-li ve starém městě sami, musíte být neustále ve střehu. Jednou mě
, bylo to krátce po poledni, oslovili dva muži. Indiáni. Snažili se mi
vnutit adresu svého obchodu se suvenýry. Bylo mi to nepříjemné a tak jsem
je odbyl. Nemám zájem. Obtěžovali dál. Řekl jsem si dobrá, vezmu si adresu
a telefon a bude pokoj. Neměli však papír a tužku, přesvědčili mě, abych
s nimi popošel o pár metrů dál, kde si ji u stánku půjčili a pak ještě
přes ulici za roh, opřít se o zeď. Jeden z nich začal něco psát. Druhý
zamával nenápadně na někoho do ulice. To už jsem tušil kolik udeřilo, zapadl
jsem do obvyklého schématu pouličních lupičů. Kousek od nás zastavilo auto,
dveře zůstaly otevřené a mě začali obstupovat tři muži, další stál opodál
a sledoval ulice. Jednomu z nich náhle v ruce bleskl nůž. Nebylo už o čem
přemýšlet. V sekundě jsem vybral stranu kde se jeden z mužů ještě nepřiblížil
na dosah a vyrazil. Udělal krok ke mně, ale odrazil jsem ho ramenem. Muž,
který mezitím zahodil papír i tužku, za mnou několik metrů běžel. Pak to
vzdal. Měl jsem štěstí, na další křižovatce stáli policajti. To mě zachránilo.
Nakonec, neznám nikoho z mých přátel, kteří navštívili Limu a neměli problémy,
nebo jim alespoň něco neukradli. Velmi zmatená je i doprava. Autobusy jsou
nespolehlivé a pro cizince nebezpečné. Nejrychlejší a ne příliš drahé je
po městě cestovat taxíkem. Většina z nich jsou Volkswagen Brouk. Těch tu
jezdí bez přehánění devět z deseti automobilů. Nejhorší je to s dálkovými
autobusy. Lima totiž, na rozdíl od jiných latinskoamerických měst, nemá
žádné centrální autobusové nádraží, a tak autobusy vyjíždí z ulic a dvorků
rozptýlených po celé Limě a je často obtížné to správné stanoviště, ve
městě osmkrát větším než Praha, najít. Co je na Limě pěkné je každodenní
fiesta. Fiesta je vlastně oslava svátku patrona kostela. A těch je v Limě
mnoho, a tak se slaví skoro každý den. Večer, před odjezdem z Limy, jsem
si vzal taxíka a zajel naposledy k Pacifiku. Seděl jsem na útesech nad
oceánem a sledoval zapadající slunce. Moje cesta se teď otáčí na východ.
Tak tedy naposledy u Pacifiku.
Bandité, vojáci a hořící prales.
Setmělo se. Autobus stále stoupal a kolem se na ztemnělé obloze rýsovaly
vrcholy And. Pokoušel jsem se mezi hvězdami najít Jižní kříž. Pak jsem
usnul. Vzbudili mě až vojáci.
-
Vojenská hlídka v peruánské džungli.
|
Všichni muži ven z autobusu. Co se děje, ptám se muže přede mnou v řadě.
Nic, jen běžná kontrola, to nás teď čeká každou chvíli. Džungle je tu plná
teroristů a je lepší nechat se obtěžovat vojáky, než být zastřelen. A skutečně,
než jsme divokým pralesem dojeli večer do Pucalpi, vojáci nás zastavili
ještě mnohokrát. Vždy stejný scénář. Muži ven. Autobus poodjel a vojáci
jednomu po druhém kontrolovali doklady. Srovnávali naše obličeje s tvářemi
banditů vylepených na stěnách stanice. Já, jediný běloch mezi indiány,
jsem vzbuzoval občas jejich veselí a žerty. Vše však v dobrém. Někdy, musím
přiznat, mi vojáci svým vzhledem a hlavně uniformou s lebkou na prsou a
na šátku na hlavě spíše zapadali do představ o banditech než o vojácích.
Sjeli jsme z hor do amazonské plošiny a na mnoha místech bylo v soumraku
vidět hořící prales. Někde už na vypálené půdě indiáni obdělávali políčka
s kukuřicí a banány. Pak se objevila světla města. Byli jsme na místě.
Pucalpa na řece Ucayali. Ta, spolu se svým přítokem Apurimac, posvátnou
řekou Inků pramenící v pětitisícové výšce severně od Arequipy a Amazonkou,
která z ní po soutoku s Maraňonem vzniká, tvoří nejdelší tok světa. A právě
z Pucalpy je splavná pro menší lodě. Odtud se měl začít plnit můj plán,
sjet celý tok Amazonky. Ubytoval jsem se v hotelu a v příjemném teple tropické
noci si zašel po dlouhé cestě autobusem na menu do jedné ze zahradních
restaurací, kterých bylo po Pucalpě spousta. Město se jevilo daleko bezpečněji
než Lima. To se nedalo říct o přístavu, kam jsem se za pár Sunů nechal
nazítří odvézt mototaxi. Po půlhodince jsem sehnal loď, která měla večer
vyjíždět. Natáhl jsem si hamaku na zádi, ulehl a vytáhl knihu. Za čtyři
dni bychom měli doplout do Iquitosu. Dá-li bůh.
Iquitos - srdce peruánské Amazonie
Urubamba je v Pucalpě ještě říčka, srovnatelná s našim Labem asi tak
v Děčíně. Celý den se loď plnila všemožným zbožím potřebným pro obyvatele
Amazonie: Nářadím, součástkami pro říční rybářské čluny a taky nezbytnými
basami Coca - coly, která i zde vytlačila nebo alespoň úspěšně konkuruje
tradičnímu indiánskému pití. Konečně se před soumrakem loď pohnula. Zaplněná
zbožím a indiány. Byl jsem tu jediný běloch. Moji spolucestující byli sympatičtí.
Když opadl polední žár, sedával jsem s některými na stříšce nad kapitánským
můstkem a povídali jsme si. Zajímalo je hlavně co v Evropě dělám, čím se
živím, kolik vydělávám, také moje rodina a proč cestuji. Bohužel nikdo
z nich neuměl anglicky a moje lámaná španělština na všechno nestačila.
Kde však došla slova, nahradil je úsměv a gesta. Spřátelil jsem se s rodinou
jednoho medicinmana, který kromě toho, že léčil, obchodoval s lodními šrouby
na malé rybářské čluny. Čas od času jsme přirazili ke břehu a naložili
náklad banánů. Strava, která byla zahrnuta do lodního lístku byla skutečně
chudá. Ke snídani byl každý den Quaker - řídká kaše, trochu podobná naší
krupicové, s nalámanými suchary. K obědu a večeři většinou slané ryby s
rýží. Stravu jsme si zpestřovali tropickým ovocem Quava, štíhlé, zelené
asi 80 cm dlouhé lusky, ze kterých se jí sladký vatovitý obal semen. K
mání byly také melouny Roca a Aquaje, červené tvrdé ovoce velikosti švestky
s nevýraznou chutí. V každém přístavu jste si mohli koupit místní typické
jídlo Juane, kořeněnou rýži pečenou v banánovém listu. Konečně jsme po
čtyřech dnech dopluli do Iquitosu.
-
Iquitos. Cesta do přístavu.
|
Největší město peruánské Amazonie leží už na Amazonce a je velmi pěkné.
Ulice jsou čisté a lidé vlídní, což se o většině velkých jihoamerických
městech říct nedá. Ubytoval jsem se v příjemném a poměrně levném penzionu
Anita na Rua Ramirez Hurtado, kde se dalo i levně a slušně jíst. Menu,
tedy hovězí polévku, seviche jako předkrm, dobré místní peruánské jídlo
dle vlastního výběru a k tomu kávu nebo maté de coca, se tu dalo pořídit
za tři suny, tedy jeden a půl dolaru. Druhý den jsem se vydal do přístavu
ptát se po lodi na brazilské hranice. Cestou jsem potkal indiána, který
mi začal nabízet své služby průvodce. Opravdu nechcete pár dnů strávit
v peruánské džungli. Specializuji se na lov hadů. Podívejte se, mám zde
na fotografiích některé své úlovky. Obchoduji i se zahraničím, můj největší
odběratel je senhor Dostál z Československa. Víte kde je Československo
? Bohužel jsem se v Iquitosu nemohl dlouho zdržovat, jinak bych se s tímto
sympatickým chlapíkem určitě za jeho hady vypravil. Moje loď měla vyplout
nazítří. Jmenovala se Ecograsa. Naposledy jsem tedy prošel ulicemi tohoto
příjemného města v tropech, naposledy jsem si v sevichérii El Che s velkým
portrétem Che Guevary na vývěsním štítě objednal porci pravých peruánských
seviche, což je peruánské národní jídlo. Syrové ryby nebo jakékoli vodní
živočichy naložené s ostrým kořením a zeleninou na dvě hodiny v čisté citrónové
šťávě. Chutnají výborně.
pokračovat na
osmou
část do Brazílie
Další pokračování cestopisu
(Jindra Krous)
Další podrobnosti: http://www.eso-cl.cz/cestopis/
