Solná pláň Bonneville
(Milan Dvořák, 1.květen 1999)
Hodně Evropanů, Čechy nevyjímaje, má velmi pohrdlivý vztah k Američanům, co se týče jejich geografických znalostí. Však to znáte. Je to téměř společensky nutné, když na to přijde řeč, pravit něco ve stylu: "Ti hloupí Američané neví, kde leží Československo (natož pak Česká republika)." Ovšem ti, kteří jsou alespoň trochu soudní, musí přiznat, že drtivé většině české populace také nic neříká lokalizace či význam jednotlivých amerických států. Všichni tak ještě mají představu o Kalifornii, Floridě či Texasu, ale vsadím se, že naprostá většina obyvatelstva vůbec netuší, kde se nachází např. Severní Dakota (pravděpodobně na severu, že 8-) ).
Myslím, že Utah patří mezi ty šťastnější státy. Přinejmenším řadě lidí se při vyslovení jeho jména mohou vybavit dvě věci - Mormoni a pak Velká solná pláň a jezero.
Věci
kolem nás nejsou tak neměnné, jak se může na první pohled zdát. Během poslední
doby ledové, před 15 tisíci lety, mělo jezero Bonneville rozlohu dnešního
Michiganského jezera. Pokrývalo třetinu současného Utahu a ještě části
okolních států. To co z tohoto jezera zbylo můžete dnes najít v sousedství
Salt Lake City v podobě Velkého slaného jezera. Mimo to ještě solná pláň
Bonneville je dalším pozůstatkem tohoto prehistorického jezera. Z novodobých
dobyvatelů tento kraj první prozkoumal i v Čechách známý Jim Bridger. První
přes pláň pak přešla expedice kapitána Johna C. Fremonta v roce 1845. O
rok později tuto stezku využila skupina Mormonů (známá jako Donner-Reedova)
při cestě do Kalifornie. Její tragický osud je ale součástí jiného vyprávění
(téměř všichni zahynuli a při snaze o přežití v závějích Sierra Nevady
došlo i ke kanibalismu, což je takové malé mormonské tajemství). Pravidelné
přejíždění solné pláně se datuje až od roku 1910, kdy tudy vedla železniční
trať spojující San Francisco se Salt Lake City.
V
dnešní době je solná pláň známa zejména díky perfektně hladkému povrchu.
Každý rok se na tento div jezdí dívat tisíce turistů, komerční filmaři
a pak zejména automobiloví závodníci. Poprvé si tuto možnost uvědomil W.D.Rishel
v roce 1896 při cyklistickém závodu z New Yorku do San Francisca. Později
se sem vrátil a přesvědčil Teddyho Tezlaffa aby se zde pokusil o vytvoření
automobilového rychlostního rekordu. V roce 1914 tak opravdu byl učiněn
neoficiální rekord 141.73 míle za hodinu na automobilu Blitzen Benz. Ve
třicátých letech pak bonnevillská pláň přitáhla celosvětovou pozornost
pokořením třísetmílové hranice Angličanem Sirem Malcolmem Campbellem. Další
rekordy zde pak pravidelně padaly. 400, 500, 600 mil za hodinu, většinou
díky Američanu Craigu Breedlovemu na autě Spirit of America. Myslím ale,
že jeden z nejslavnějších strojů, který zde překonal rychlostní rekord
byl Blue Flame, který dokázal zajet neuvěřitelných 622.4 míle za hodinu.
Od té doby se rekord ještě poněkud zvýšil.
Každým
rokem na jaře se pláň pokryje vodou a vytvoří převelice mělké jezero. Při
přílišném optimismu pak můžete dopadnout jako mí přátelé, kteří se převlékli
do plavek a dlouho kráčeli jen po kotníky ve vodě. Ovšem s příchodem léta
se voda zvolna vypaří. Vítr při tom pomáhá dokonale zarovnat větší prohlubeniny.
Od léta do podzimu je pak pláň připravená pro rychlostní maniaky.
Vraceli
jsme se z výletu po západu USA a zastavili jsme se v Bonnevillu. Měli jsme
štěstí, protože se zrovna pořádaly jedny z nesčetných závodů. Koupili jsme
si lístek a opatrně najeli na planinu. Všude kolkolem jen bílá rovina.
A oranžovými kužely vyznačená dráha. Dojeli jsme k parkovišti a šli si
prohlídnout závodní stroje. Opodál v pravidelných intervalech řvaly motory
a malinká autíčka se pohybovala po pláni neuvěřitelnou rychlostí. Party
nadšenců pobíhaly kolem svých vozidel a ladily je na jejich kratičké výjezdy.
Jako na každé správné akci nechyběly stánky s něčím dobrým k jídlu, s tričky
k právě této jedinečné události (a všichni ti "praví" je vskutku měli na
sobě) a pak spousta stánků kde se prodávaly či měnily součástky do rychlých
vozů. Proplétali jsme se tím a vnímali tu radost opravdových mužů a žen.
A pak přišel i náš okamžik, kdy jsme usedli za volant našeho "stroje" a
vydali se zpět. Tentokráte nám to již ale nedalo a zmáčkli jsme plynový
pedál více k podlaze. A auto se rozjelo, co rozjelo, rozletělo, protože
bonnevillská pláň, to je sen každého automobilu.
Další podrobnosti: http://freeweb.bohemia.net/milan.dvorak
|
|