Dva týdny na Havaji

(Martin Čuma, 1.květen 1999)

Dva týdny na Havaji

Zdá se, že jsem založil novou tradici strávit přelom roku v teplém prostředí. Ten poslední v druhém tisíciletí jsem pobyl na Havaji. Výlet jsem absolvoval s kolegou Udem z Německa. Odjezd jsme naplánovali na 28.12., kdy už byly levnější letenky, a návrat na 12.1. Původní plán byl doletět do Honolulu na ostrově Oahu (mapa z Lonely Planet), zde pobýt několik dní zakoupit letenky (jiný druh dopravy mezi ostrovy neexistuje) na další dva ostrovy, Hawaii a Maui, a tak půl na půl být tam. Zde je mapa souostroví z Lonely Planet homepage, jijíž průvodce jsme používali. Situace se vyvrbila tak, že na Oahu je celkem slušně fungující autobusová hromadná doprava (The Bus), takže jsme cestovali busem. Na těch dvou dalších ostrovech už to tak slavné není (i když na Hawaii prý funguje autobus - Helion Bus, ale jezdí jen párkrát denně), a chtěli jsme hlavně kempovat a pobývat v přírodě, tak jsme si půjčili auto.

Cesta tam a první zážitky

Ráno jsme ze SLC vylétali v 6.10, takže to bylo náročné. Nakonec se ukázalo, že jsme měli štěstí. V San Franciscu, přes které jsme letěli, byla festovní mlha a některé lety byly zrušeny. My jsme ale přistáli zavčas a letadlo do Honolulu mělo jen asi 2 hodiny zpoždění, což bylo přijatelné ve srovnání s tím, že předchozí let v neděli večer byl zrušen a lidi z něj byli rádi, když sehnali místo v tom našem (a to ten nedělní byl asi o $200 dražší, ale asi jim United dal náhradu). To jsou rizika cestování v zimě. Zbytek cesty proběhl bez závad, a ve 2h. odpoledne jsme byli v Honolulu na letišti. Zde jsme bez větších problému našli

zastávku autobusu, převlékli se do kraťas a chvíli vyčkali na linku 22, která jede až na druhý konec města, do Waikiki, což je hlavní plážová oblast na Oahu, přeplněná hotely. Cesta trvala asi hodinu a stála $1 (standardní cena za jednu jízdu). Ubytovali jsme se v Seaside Hostelu, na opačném konci Waikiki asi 5 min. od pláže. Hostel je to přijatelný, přijatelná je i jeho cena, více viz jeho homepage. Při naší rezervaci udělali chybu, chtěli jsme semiprivate pokoj, s 2x2 postelemi, ale žádný neměli k dispozici, tak nás se slevou ubytovali v pokoji pro dva i s kabelovou TV, za $17/os./noc, což je o $2 méně, než normální cena. Vedení hostelu je celkem laxní, takže domluva nebyl problém. Výhodou se ukázalo, že mají i 3 počítače připojené na Internet (za $5/hod.) a zadarmo půjčují potápěčské brýle, trubky, ploutve a další vodní vybavení. My jsme se ubytovali a vyrazili k pláži, která zklamala. Byla

přeplněná a špinavá (písek), jako kdekoliv v Evropě. To je dáno vysokou koncentrací hotelů v okolí. Většina místních i řada návštěvníků se koupe jinde a dojede tam autem nebo autobusem. Tak jsme se jen prošli, poseděli v nedalekém parku do západu slunce, odtud byl i pěkný

pohled na celé Waikiki. Na cestě zpět zakoupili v obchodě jídlo a pití a zbytek večera strávili lenošením před TV. Zde asi stojí za to se zmínit o cenách. Havaj je o něco dražší, než kontinentální US, což je většinou zdůvodňováno vyššími cenami za dopravu, i když místní noviny tvrdí, že to není pravda a Havajané prostě platí víc za life in the paradise (život v ráji). Nejzřetelnější je to u benzínu, galon stojí v průměru $1.50 na Oahu, $1.60 na Hawaii a $1.65 na Maui (v Utahu ve stejnou dobu $1.00), i když jsou na Havaji dvě rafinérie a doprava ropy z Perského zálivu i z Aljašky by měla být levnější než na kontinentální US. Potraviny jsou o trochu dražší, ale ne o moc, alkohol je zhruba stejný (i když v turistických centrech, jako např. ve Waikiki, je to vše tak o 25% dražší).

Pearl Harbor

V úterý ráno bylo zataženo, tak jsme se rozhodli zajet do Pearl Harboru, asi 15 mil východně od Waikiki. K tomu jsme si koupili permanentku na autobus, který funguje po celém Oahu, a na 4 dny stojí $10. Ještě předtím jsme si ale v cestovce sousedící s hostelem koupili letenky na sousední ostrovy, $53 na každý let, což nebyla nejnižší avizovaná cena, ale nechtělo se nám tratit čas hledáním levnějších cestovek. Navíc, často inzerované nižší ceny (tak $40) prý mají v sobě skryté různé chytáky. Cesta do Pearl Harboru trvala něco přes hodinu, a autobus byl plný, celkově asi v Honolulu cestuje autobusem víc lidí, než jsem viděl kdekoliv v US, snad kromě New Yorku. A busy jsou celkem moderní, s klimatizací, a řidič mikrofonem oznamuje zastávky. Památník v Pearl Harboru, nazývaný USS Arizona Memorial patří pod US Národní Parky, a skládá se ze standardního Visitors Centra a lodní túry na platformu nad potopenou bitevní lodí Arizona, jež je zadarmo ale musí se vystát fronta na lístek. Snad ani nemusím připomínat, že památník je věnovaný útoku japonského námořního letectva na americkou Pacifickou Flotilu 7.12.1941, jíž byl Pearl Harbor hlavní základnou a jež způsobil vstup USA do 2. světové války na straně Spojenců. Japonci zde byli celkem úspěšní, potopili několik amerických bitevních lodi, páteře flotily. Z nich ale amíci vyzvedli a opravily všechny kromě té Arizony, která byla tak poškozená, že už nestálo za to ji opravovat. Vlastní

Pearl Harbor se k mému překvapení nachází na relativně plochém terénu a hloubka zálivu je jen kolem 10 m. Myslel jsem si, že okolí bude hornaté, ale je spíš ploché s bažinami.
My jsme se tedy něco před jedenáctou poslušně zařadili do fronty, která naštěstí nebyla dlouhá a výdej lístků byl rychlý, vyfasovali jsme loď v 12.45. Necelé dvě hodinky jsme teda strávili prohlídkou vlastního visitors centra (malé muzeum a prodejna suvenýrů a knih o válce v Pacifiku) a nedalekého muzea, jehož hlavní atrakcí je ponorka Bowfin. Bohužel, prohlídli jsme si jen expozici venku (torpéda, děla,…), protože za vstup do ponorky a muzea chtěli $8, což je příliš. Nedaleko kotví i další bitevní loď,

USS Missourri, která ale v době naší návštěvy ještě nebyla otevřená. Vlastní exkurze se skládá z asi 15 min. filmu o událostech 7.12., v tradičně patriotském duchu, asi 5 min. cesty lodí na

monument, 15 min. pobytu tam a cesty zpět. Z platformy je jakž takž vidět vrak lodi, a doposud z ní občasně unikne trocha oleje. Zahynulo tam přes 1100 lidí, největší katastrofa v dějinách US námořnictva.
S prohlídkou jsme skončili asi v 2h. a chvíli počkali na autobus do centra Honolulu (zde jsme zjistili, že největší nevýhodou cestování autobusem je čekání, teoreticky totiž linky jezdí některé co 20 min, některé jednou za hodinu, ale většinou v nepravidelných intervalech, někdy se stane, že člověk čeká na frekventovaný autobus 20 min a pak přijedou dva zároveň). Rozhodli jsme se projet se přes hory na severovýchodní polovinu ostrova, po čtyřproudé silnici Pali Hwy. Existují totiž dvě linky, které dělají okružní cestu po ostrově, jedna, delší, přes celou severozápadní část, trvá asi 4 hodiny, druhá, přes jihovýchodní část, asi 2 hodiny. Tu druhou jsme tedy absolvovali. Asi v polovině cesty jsme vystoupili u

Makapuu Beach, což je malá písečná pláž mezi lávovými skalami. Při hledání místa, kde koupit něco k snědku jsme náhodou zašli východem do mořského parku Sea Life, kde mají v bazénech různé mořské živočichy od ryb až po tuleně a delfíny. Zrovna zavírali, tak asi proto nás tam pustili. Vstupné na celý den je přes $20 (rip off). K jídlu jsme nic nenašli, ale aspoň jsme si prošli část parku. Pak jsme asi hodinku poseděli na pláži a čekali na poslední autobus, který odjel asi v 6h. večer, a který nás přes obytné oblasti východně od Honolulu odvezl zpět do Waikiki.

Hanauma Bay

Středeční ráno vypadalo nadějně, tak jsme vyfasovali potápěčské vybavení, sedli na autobus a asi za hodinu dojeli na Hanauma Bay State Beach, což je pláž v asi půlkruhovém zálivu, vytvořeném sopečnou činností. Zde je

západní a

východní část. Okraje jsou skalnaté ale vevnitř je bílý písek a korálový útes, který je už dost zdevastovaný, protože pláž je hodně populární a tudíž zalidněná. Ve snaze regulovat počet návštěvníků se zde vybírá vstupné $3/os. Vstup se dá i obejít túrou přes okolní kopec, což nám poradili v hostelu, ale my se rozhodli zaplatit. Pláž sice byla dost zaplněná, ale místa na lehnutí bylo dost. Korálový útes je většinou mrtvý, ale protože lidi krmí ryby, tak těch je tam plno, všech možných velikostí a barev. Byla to pro mě první možnost vidět tropické ryby v akci, tak mě to patřičně nadchlo. Takto jsme strávili půldne a v pozdějším odpoledni jsme se prošli po pobřeží k místu zvanému Toilet Bowl (záchodová mísa), což je díra v lávě asi 3x3 metry, spojená s mořem podzemní průrvou, takže se zde mění hladina při každé vlně, a to dost dramaticky, někdy až o cca. 2m - jako když se splachuje záchod. Tady je to

při a

po spláchnutí. Tak jsme si zde zaskotačili, ještě si trochu zapotápěli a se západem slunce dojeli zpátky do Waikiki. Zde jsme povečeřeli a večer strávili nákupem suvenýrů v nedalekém tržišti.

Prales, vodopády a oslavy

Na Silvestra jsme se vydali do hor kousek nad Honolulu na vodopády Manoa Falls, které leží v džungli kousínek nad koncem města. Autobusem se dá dojet až k začátku stezky a pak to je asi 30 min. pralesem k vodopádům, asi 30 m. vysokým. Prales je to sice deštný, ale ne tak hustý a vysoký, jako si představujeme třeba z Amazonie. Nad pobřežím sice bylo polojasno, ale v lese, ne víc než 10 km od pobřeží a v trochu vyšší výšce, pršelo. Nedaleko od konečné autobusu ve směru k vodopádům je taky arboretum s různými tropickými rostlinami od malých po stromy. Konečně jsem poznal stromy jako chlebovník, guavu,… a taky zajímavé druhy stromovitých kapradin, kolem 5m vysokých. To mě připomnělo druhohory, věk dinosaurů a původ černého uhlí. Na cestě zpátky se přestupovalo u velkého nákupního střediska Ala Moana, tak jsem zde navštívil potravinový supermarket Foodland a nakoupil potravin.
Kolem šesté jsem dorazil na hostel, kde se už sbírala banda na silvestrovskou party. Byla objednána bečka piva, na kterou každý účastník přispěl $5. My jsme se bohužel připojili dost pozdě, tak jsme zvládli jen několik piv, než se bečka vyprázdnila. Ale měl jsem příležitost si povykládat s několika lidmi z hostelu, vesměs zajímavými existencemi. Většina ochlastů se po vyprázdnění bečky přesunula do jakéhosi klubu, což jsme jaksi nechytli. Naštěstí přivezli další bečku, tak jsme pokračovali se zbylou asi polovinou osazenstva. Dost před půlnocí se skoro všichni vypařili, tak tak jsme chytli posledních několik lidí, kteří si to mířili na pláž. Zahájení roku zde bylo celkem grandiózní, s rachejtlemi všeho druhu, od amatérských po profesionální. Po asi půlhodině se pláž začala vyprazdňovat, tak jsme taky šli do hostelu a na kutě.

Okružní jízda po Oahu

V pátek jsme vstali kupodivu celkem brzo, ale trochu déle trvalo, než jsme se dostali na provozní teplotu. Udo koupil noviny, v nichž se mimochodem dozvěděl, že fronta která přešla nad Havají před dvěma dny přinesla na severní část velké vlnobití s největšími vlnami sezóny. Pří snídani jsme se dali do řeči s holkou z Německa, která projevila zájem o společné půjčení auta a projetím ostrova. Tak jsme asi v 10 h. zašli do půjčovny, nejlevnější auto, které měli k dispozici bylo Geo Prizm za asi $50 na den. Co se dalo dělat, dělili jsme to třemi, tak jsme to vzali. Vyjeli jsme přes hory na východní pobřeží ostrova a po něm pokračovali k severu. Všude byla celkem hustá tropická vegetace. Zastavili jsme se ve městě Laie, kde je kampus mormonské Brigham Young University a

mormonský chrám. Pokecali jsme s průvodci, kteří projevili nadšení nad tím, že jsme ze Salt Lake, a prošli se po pěkné zahradě okolo chrámu. Další zastávkou byla Sunset Beach na severu ostrova, která je jedna z nejdelších pláží na Oahu. Tento den zde ale byly ty

velké vlny, tak bylo zakázáno koupání. Vlny byly opravdu mohutné, tipnul bych si tak max. kolem 5m, a taky dost nepředvídatelné. Udo se posadil na kámen, který se zdál být dost daleko od vody, a najednou přišla vlna a tak tak si stačil chytit sandály. Zdálo se, že vlny přilákaly velké množství lidí, protože pobřežní silnice byla dost ucpaná. Krokem jsme dojeli k asi 3 km vzdálené Pupukea Beach, kde pár odvážlivců surfovalo. Sedli jsme si na kamenitý výběžek dostatečně vzdálený od vody, a pozorovali surfaře a vlny. Když jsme už toho měli dost, rozhodli jsme se zajet podívat se na nedaleké vodopády Waimea Falls. Ty se bohužel nachází na soukromém pozemku a tvoří součást zábavního parku s klasickým vstupným nad $20, tak jsme se tam dlouho nezdržovali. Na chvilku jsme se stavili v ospalém přístavním městečku Haleiwa a pokračovali do vnitrozemí, které je celkem suché a většinou pokryté ananasovými plantážemi. Ty patří známé firmě Dole, která tam má i visitors center. Jeho hlavní atrakci, kromě obchodu se suvenýry, je údajně největší světové bludiště. Bohužel, vstupné $4 a blížící se soumrak nás odradili od návštěvy. Zato jsme si ale prohlédli záhonky s různými odrůdami ananasu a já konečně poznal,

jak vlastně ananas roste. Pak jsme už jen najeli na havajskou interstate H2 a pak H1 a v 7h jsme měli auto vrácené a byli zpátky v hostelu. Zde jsme se nachystali na další část cesty, pokecali ještě s několika dalšími cestovateli a šli spát.

Sopky na Hawaii

V sobotu ráno jsme opustili hostel již ve 4h. Hostel totiž poskytuje zdarma dopravu zpátky na letiště, ale jen několikrát denně, a protože jeden borec odlétal v 6h ráno, tak jsme museli jet s ním. Nakonec jsme se posadili na první let Aloha Airlines odlétajícího v 5:20 do města Hilo, na východní části ostrova Hawaii, zvaného také Big Island (Velký Ostrov). Zde jsme byli něco po šesté a asi hodinu proleželi na letišti. Pak jsme se vzchopili a zašli do budky společnosti Dollar, kde jsme měli objednané auto. K mému nemilému překvapení mě kreditka nepokrývala pojištění auta, tak jsme kromě půjčovného za cca. $30/den museli ještě platit $17/den pojištění. Za asi hodinku se nám podařilo najít supermarket, kde jsme posnídali a nakoupili zásoby, a vyjeli k asi 20 mil vzdálenému Hawaii Volcanoes National Parku. Zde jsme se nejprve ubytovali v malém kempu, zadarmo, ale s tekoucí vodou a splachovacími záchody. Zde je nutno se zmínit o celkem problematickém způsobu kempování na Hawaii. Nejjednodušší to je v národních parcích, kde je parkování zadarmo pro každého, kdo přijde, a celkem nikdo to neomezuje. Parky jsou ale jen dva, výše zmíněné Hawaii Volcanoes na Big Islandu a Haleakala na Maui. Další možnosti jsou state a county (okres) parky. Na ty je ale třeba získat povolení z okresního úřadu, jež sídlí na Big Islandu v Hilu a na Maui v Wailuku. Ty fungují jen v úředních hodinách, takže v sobotu jsme si povolení vyzvednout nemohli. Naštěstí má okresní úřad na Hawaii pobočky i v několika dalších městech, takže v jednom parku jsme spali s povolením, za $3/osobu. Dvakrát jsme spali načerno, a vždy ráno nás načapali správci, ale protože jsme tam nezůstávali déle, tak nás nechali na pokoji. Na Havaji funguje klasický jižanský přístup k životu, k němuž pedantství zrovna nepatří. Tento způsob přenocování bych asi doporučil místo shánění povolení. Je ale nutno poznamenat, že správci povolení nevydávají, což považuji za dosti debilní.
Kemp na Hawaii Volcanoes byl asi v 1500 m.n.m., takže tam sice bylo přes noc celkem chladno (tak 5C), ale my jsme tam vlastně jen přenocovali. Hned před polednem jsme totiž vyrazili na prohlídku sopek. Pro informaci, tady je mapa celého parku z NPS homepage. BTW, to šedé na mapě jsou nedávné lávové toky. Hlavní část parku se nachází kolem kráteru sopku Kilauea. Kolem kráterové oblasti, zvané caldera, asi 8 km v průměru, vede okružní silnice, vedená hlavně v lávových polích 20-100 let starých. Dominantou jsou dva krátery, západní Halem'uma'u, který byl naposledy aktivní v r. 1974m a východní Kilauea Iki, který naposledy soptil v r. 1959. V současné době láva vytíká z boční stěny Kilauey, kráteru Pu`u`O`o, asi 12 km od jižního pobřeží ostrova a pod zemí teče do moře. Je nutno podotknout, že havajské sopky jsou sopky relativně klidné, nemají žádné náhlé a ničivé erupce a láva z nich vytéká pomalu. Silnice ze severu nejprve vede kolem dýmajících

sirných děr, a pak se dostává na okraj té caldery. My jsme si zašli k tomu

západnímu kráteru a pak absolvovali asi 4 mílovou stezku po dně toho

kráteru východního. Zde je obrázek

ze dna kráteru. Většinu odpoledne jsme pak strávili na opuštěné cestě, zvané Hilina Pali Road, vedoucí na jeden z útesů vytvořených posuvem zemské desky v jihozápadní části parku. Cesta vedla vesměs částečně zalesněnými a zatravněnými lávovými poli, tj. v těchto místech žádná erupce už několik století nebyla. V pozdním odpoledni jsme se vypravili silnicí Chain of Craters Road směrem k moři, k místu kde teče ta láva do moře. Na cestě tam jsme se ještě zastavili na asi 3km stezce vedoucí k

petroglyfům vytesaným v lávě. Ke konci cesty, zavalenému lávou z konce 80. let jsme dojeli až kolem páté a zjistili, že k současnému výtoku to je tak 4 míle chůze po lávě. Tak jsme se vybavili na pochod za tmy a rychle vyrazili. Po chvilce chůze jsme narazili na

část silnice nezaplavené lávou.

Takhle to bylo vidět z asi poloviny cesty. Po asi 1.5 h. jsme už skoro za tmy dorazili na lávový útes asi 100 m. nad pobřežím, zpod něhož vytékala láva do moře. Žhavé kusy lávy se míchaly s vodou, plavaly, trhaly se a produkovaly oblaka páry. Láva vytékala v asi pěti cca. 5m úsecích po asi 100 m délce pobřeží. Při občasném závanu větru bylo cítit teplo. Tady je

noční fotka, kde ale není moc vidět. Kolem sedělo asi 20 lidí a tiše pozorovalo. My tam pobyli asi hodinu a pak se s párem s Californie vydali na zpáteční cestu. Ta za tmy po utuhlé lávě nebyla žádná sranda, a tak jsme šli pomaleji a museli se pekelně soustředit na to, kam šlapeme. Když jsme nakonec došli na silnici, měli jsme toho všichni dost. Hladoví jsme sedli do auta a valili do asi 20 mil vzdáleného kempu, rychle rozdělali oheň z odpoledne nasbíraného dřeva a opekli párky, které chutnaly skoro jako doma.
V neděli jsme pokračovali v prohlídce okolí sopek. Napřed jsme si vyjeli po hlavní silnici kousek na západ, kde vede několikamílová stezka po lávě a malých dunách s písečného popela. Moc jsme toho nenašli, protože jsme cítili únavu ze včerejší túry. Tak jsme to otočili zpátky ke Kilauee, na jejímž severním konci je malé muzeum věnované vulkanologii. Expozice byla zajímavá, tak jsme zde pobyli přes hodinu. To už jsme měli sopek dost, tak jsme vyjeli asi 5 mil na východ od parku do orchidejové zahrady. Před ní jsme poobědvali ze zásob a pak si ji šli prohlídnout. Je orientovaná hlavně na prodej květů, takže většina není přístupná, ale prodejní hala je tak 50x15 m velká a je v ní umístěno velké množství rostlin. Rušivým vlivem byly hordy turistů, kteří sem přijeli několika turistickými autobusy. Po chvíli jsme toho měli dost, tak jsme to otočili zpátky do parku. Zbývalo nám projet poslední silnici, vedoucí po úbočí sopky Mauna Loa. V dolní části jsme se ještě zastavili na dvou atrakcích. Jednou byly díry v zemi, vytvořené tím, že láva zalila vlhké kmeny stromů a utuhla dřív, než je stačila spálit. Dřevo pak vyhnilo a v zemi zůstala díra. Je jich tam několik a nejhlubší má tak 3m. Dalším místem byla přírodní rezervace v lese, který zůstal jako ostrůvek v lávovém poli. Pak jsme už jeli nahoru do asi 2500 m.n.m. do místa, kde začíná asi 20 mílová stezka na vrchol Mauna Loy, vysoké 4169 m. Vlastní hora ale zase nevypadá tak super, protože úbočí je velmo pozvolné. Po cestě toho zase nebylo tak moc vidět, takže asi nestála za tu námahu. Po čtvrté jsme dojeli zpátky do kempu, kde jsme zjistili, že je celkem chladno. Z obavy, že přes noc bude kosa jsme se rozhodli sjet asi 30 mil na JZ k pobřeží a přespat (bez povolení) na okresní pláži

Punaluu Black Sand Beach. Zde mají budovu se záchody, dva zastřešené pavilóny a zatravněnou oblast nad mořem, kde se dá stanovat. Pochybně vypadalo okolí parku, několik boud obklopených napolo rozpadlými pickup trucky. V jednom pavilónu se taky srocovala místní mládež. My jsme toho ale nedbali, za soumraku postavili stan, uvařili večeři a vypili pár piv, a za tu dobu ochlastové zmizeli. Noc nakonec proběhla bez příhod.

Cesta po západní straně Big Islandu

Ráno jsme se vzbudili skoro s východem slunce (kolem sedmé), a než jsme se stačili vyhrabat ze stanu, už byla v parku naběhnutá četa uklízečů. Skládala se z jednoho trucku, dvou borců a jedné borky, kteří se pilně dali do zametání a vynášení odpadkových košů. Asi za čtvrt hodiny přijel další truck, s jejich bossem. Ten se prošel kolem a pak narazil na nás a zeptal se nás, zda máme povolení. My jsme úspěšně zahráli, že o žádných povoleních nevíme, tak nám vysvětlil, že pro další kempování si musíme do Hila zajet pro povolení, a odjel. To jsme samozřejmě neudělali, v klidu jsme se nasnídali, prošli se po pláži, a vyjeli dál na západ. Po asi 1.5 hodině jsme dojeli na první atrakci, Pu`uhonua o Honaunau National Historical Park, asi 20 km jižně od města Kona, turistického centra na Big Islandu. Blízkost turismu se dala poznat z přítomnosti velkého množství turistických autobusů. Za vstup se platí několik dolarů, nám ale fungoval Golden Eagle Pass, tak jsme to měli zadax. Vlastní site bylo jedno z hlavních center původní havajské civilizace. Je celkem dobře restaurované, člověk vyfasuje brožurku se self guided tour, která popisuje způsob života i význam jednotlivých částí sídla. Kromě oblasti, kde byla vesnice v čele s náčelníkem, se na výběžku pobřeží nachází oblast oddělaná od zbytku pevniny asi 2m vysokou a 200m dlouhou zdí, jež byla posvátná a kde nacházeli útočiště lidé, kteří se neúčastnili bojů a kteří porušili některé z množství zakázaných činností (zvané kapu) a byli odsouzení k smrti. Ti později uvedení, pokud se jim podařilo do tohoto místa dostat (museli většinou přeplavat záliv, po pevnině to dost dobře nešlo, tam by je chytli), tak se jim zrušil rozsudek smrti a mohli se vrátit do svého domova. Kromě té zdí (původní) tam mají ještě několik restaurovaných chýší a dalších artefaktů, které přibližují každodenní činnosti obyvatel. A v zálivu poblíž, s lávovým povrchem, je možno v lagunkách pozorovat tropické ryby, které tam přinesl příliv. Bylo to jediné historické místo, co jsme navštívili, ale dle průvodce jedno z nejvíce obnovených, tudíž bych je doporučil k návštěvě. Zdrželi jsme se tam skoro do oběda a pak pokračovali do Kony. Zde jsme se naobědvali a udělali doplňující nákupy (klasické americké město s McDonaldy, WalMartem,..., obědvali jsme ve Wendy's), a pak se jali hledat úřad, který vydává povolení ke kempování. První avízo, že je na letišti, nezabralo. Jeli jsme asi 10 km na sever na letiště, kde jsme našli jen turistické středisko, odkud nás poslali zpátky do Kony, tentokráte na správnou adresu. Problém byl, že jak jsem přišel k okýnku, tak tam byla cedule, že od 4. do 6.1. mají nějaký spaciální volna a nefungují. Chvíli jsem okolo okýnka okouněl a snažil se zjistit, kde jinde poblíž bych mohl povolení sehnat, až si mě všiml borec, který se ochomýtal vevnitř. Napřed mě sdělil, že mají zavřeno, ale nakonec se ustrnul a dal mě povolení na nocleh na Spencer Beach State Parku, asi 20 mil severně od Kony. Mimochodem, na Big Islandu stojí povolení kempovat na okresní pláži $3/os./den. Tak jsme šťastní konečně vypadli z Kony a za chvilku dorazili do parku, který byl celkem zaplněný. Kempování je povoleno v oblasti asi 100x100 m jižně od pláže, a poblíž je celkem prostorný pavilón se záchody, kde jsou lavečky a který je večer osvícen, takže se tam dá číst a tak. My si ale jen postavili stan, a protože pláž nevypadala tak vábně, zajeli jsme na asi 3 míle vzdálenou Hapuna Beach, několik set metrů dlouhý záliv s dle průvodce jednou s nejlepších pláží v okolí. Pláž byla OK, akorát tam nebyl žádný korálový útes, tak se dalo jen skotačit ve vlnách. Se západem slunce jsme se sebrali, odjeli do kempu, pojedli, chvíli se ochomýtali po kempu a šli spát.

Po svých do Waimanu Valley

V úterý jsem chtěl vyjet zavčas, byl totiž před námi dlouhý den. Chystali jsme se totiž na asi 10 mílovou pěší cestu do neobydleného údolí Waimanu. Nakonec jsme se vypravili asi v 9h. a jeli do nedalekého městečka Waimea, kde jsme chtěli sehnat povolení na kempování v údolí. Dle průvodce se povolení dá vyzvednout ve státní lesní školce, po předchozí rezervaci v Hilu, protože údolí patří pod státní lesy. Školku jsme na několikátý pokus našli, rezervaci jsme samozřejmě neměli. Příjemná paní v úřadě se mě na ně samozřejmě nejdřív zeptala, ale můj debilní pohled pochopila správně, zavolala hlavní úřad v Hilu a povolení pro mě dostala. Pak jsme vyfasovali několik papírů popisujících stezku do údolí varování před nemocí leptospirózou, která se rozšiřuje ve sladké vodě (neměla by se pít voda z potoků a jezer, ani se v nich koupat) a několik stran keců o tom, co se smí a nesmí dělat ve státním lese. Z té vody jsme byli dost vycvakaní, protože tvrdili, že jodidové tablety zabijí 99% těch červů až po 8 hodinách, a nejlepší je převařit vodu aspoň 10 minut. Se všemi papíry jsme tedy vyjeli na výchozí stanoviště, vyhlídku nad

údolím Waipio, kde jsme nechali auto. Obě tato údolí jsou cca 300m hluboká, tj. kolem nich je vysoký útes nad mořem. Waipio Valley je cca. 1 km široké s vesměs písčitou pláží z černého písku, Waimanu je užší a písečná pláž je jen asi 100m dlouhá, zbytek jsou kameny. Obě jsou dosti dlouhá, tipnul bych si aspoň 10 mil, a v jejich stěnách je několik vodopádů. V každém údolí na pláži ústí říčka, kde je tak po kolena vody a která se musí přebrodit. Tady je ta

pláž s říčkou ve Waipiu. My jsme se teda nabalili a vydali se po strmé cestě, vhodné jen pro auta s náhonem na všechny čtyři kola, dolů do Waipio Valley, a dále po pláži na jeho konec a stezkou zase nahoru na druhou stranu. Ta stezka nebyl žádný humor, protože byla dost strmá, zarostlá travou a kříky a pražilo na nás polední slunce. Cesta nahoru trvala asi míli a pak jsme měli před sebou asi 8 mílový pochod tropickým lesem do údolí Waimanu. I ten nebyl žádná slast, protože stezka vedla přes celkem 13 malých strží, takže to pořád šlo nahoru a dolů (i když ne tak prudce jako to první stoupání) a stezka byla často kamenitá nebo bahnitá. Ale cesta byla zajímavá, ve stržích byla víc vlhkomilná vegetace, různé kapradiny, a další velkolisté rostliny, co doma pěstujeme v květináči. Na vršcích byly blahovičníky a jakési tisovité stromy. Občas jsme narazili na strom guavy, která není původní havajskou rostlinou, ale která se zde hodně rozšířila. Mimochodem, východní části všech havajských ostrovů jsou podstatně vlhčí, než ty západní, protože zde fouká většinou východní vítr, který přináší déšť od moře. Takže na východě ostrovů je bujný tropický prales, zatímco na západě je křovinatá savana. Po asi 3.5 hodinách jsme konečně narazili na vršek

Waimanu Valley. Cesta dolů taky nebyla žádná sranda, stezka byla zase dost strmá, tato jižní strana údolí, kde svítí míň slunce, byla vlhčí, bahnito-kamenitá a

dost zarostlá. Na dně údolí je 9 míst a 3 kompostovací záchody. Nám bylo přiděleno místo až na druhém konci údolí, pod stromy poblíž toho kousku písčité pláže, na

tomto obrázku až úplně vzadu. Asi ve 4.45 jsme přes kameny na toto místo dorazili a s radostí zjistili, že jsme v údolí sami. Tak jsme se hned vysvlíkli a na Adama se vykoupali, bylo to pretty cool. Pak jsme postavili stan a jali se dělat něco k snědku. Kolem rostlo několik kokosových palem a papayových stromů. Bohužel, žádná papya nebyla zralá, a ve srážení kokosových ořechů jsem nebyl úspěšný (po palmě lézt neumím), tak jsme jen nabrali vodu z potoka, převařili ji a uvařili sáčkovou ochucenou rýži. I tak chutnala skvěle, protože jsme toho za ten den měli dost. Pak jsme rozdělali oheň a užívali si pocitu Robinsonů na opuštěném ostrově. Ve středu ráno jsem litoval, že se nemůžeme zdržet déle a prozkoumat údolí, ale ve čtvrtek jsme měli odletět na Maui, tak jsme se museli sbalit a jít zpátky. Cesta zpět byla horší, než cesta tam protože jsme cítili únavu z předchozího dne. Nakonec jsme asi ve 3h. odpoledne dorazili na pláž ve Waipiu a zde asi hodinku pobyli. Pak nás ale ještě čekal výstup nahoru na vršek Waipio Valley. Šli jsme po té silnici, a i to bylo celkem náročné, ale s uspokojením jsem pozoroval, že jsme předbíhali jednodenní turisty, co si jen zašli dolů do Waipia a zpátky. Po asi půlhodině občerstvení (vypil jsem skoro litr džusu - ke konci se mě už nechtělo pít vodu ošetřenou jodidovými tabletami) jsme vyjeli na nocleh do asi 10 mil jižně vzdáleného Kalopa State Parku, který leží v deštném lese asi 600 m.n.m. Ještě jsme se stavili v obchodě a koupili steak, Udo slíbil, že ho udělá. Na kemp jsme samozřejmě neměli povolení, ale po příjezdu, už skoro za tmy, jsme v něm nikoho nenašli.

Kemp je to opravdu komfortní, jeden z nejlepších, co jsem zatím viděl. Tráva jako koberec, 3 zastřešené pavilóny, tak 3x3 m, záchody, studená sprcha a budova se 2 lavečkami, 2 barbecue grily a elektrickým osvětlením. Tak jsme za umělého světla úspěšně ugrilovali a snědli steak, vypili pár piv a šli spát.

Poslední den na Big Islandu

Ráno jsme se zase vzbudili zavčas, ale bylo celkem chladno a vlhko, tak nám pár hodin trvalo, než vše uschlo a zahřáli se. Samozřejmě, že brzo ráno se objevil správce a chtěl po nás povolení, ale zase se to obešlo bez komplikací. Já jsem si později zašel projít se na naučnou stezku v lese, který je jedním z mála zbytků původního lesa na ostrově. Na začátku se ve schránce vyfasovala brožurka, která postupně popisuje různé stromy a zvířata žijící v lese. Bylo to zajímavé, neboť jsem se dozvěděl hodně o původních i přivezených organismech na Havaji. Kolem jedenácté jsme konečně vyjeli, a po krátké zastávce ve Waimea jsme od západu vyjeli na Saddle, Road, úzkou cestu přes střed ostrova vedoucí mezi horami Mauna Kea a Mauna Loa. Západní část cesty až po sedlo byla celkem úzká a klikatá, nejprve vedla pastvinami, a pak asi 10 mil cvičným vojenským prostorem, kde byly co chvíli značky pozor na tanky a tak. Bohužel jsme žádný neviděli. Po výjezdu z prostoru se silnice dostala do lávových polí, s občasným ostrůvkem vegetace. V okolí sedla je rozcestí vedoucí nahoru na Mauna Keu (kde jsou známé astronomické observatoře) a na Mauna Lou (kde je meteorologická stanice). V původním plánu jsme měli výjezd na Mauna Lou až k té meteorologické stanici a pak pěšky na vrchol (celodenní tůra), ale byl jsem zklamán profilem hory, není moc strmá, tak jsme místo toho volili tu túru na pobřeží. Od rozcestí se silnice rozšířila, tak jsme byli za chvilku v Hilu. Zde jsme nejprve zašli do státní budovy, abychom si zarezervovali místa v kempu ve state parku na Maui. Bohužel, byl na víkend obsazen, tak jsme museli jinam. Pak jsme se zastavili v malém muzeu věnovaném tsunami, vstup zdarma. Hilo totiž bylo v nedávné době dvakrát (1946 a 1961) zdemolováno. Expozice se týkala jak těch dvou katastrof, tak i systému varování. Bylo něco po třetí hodině, když jsme vyšli z muzea, tak jsme ještě vyjeli asi 10 mil na sever podívat se na vodopády

Akaka Falls, dle průvodce nejlepší a nejpřístupnější vodopády na ostrově. Vodopády jsou tam poblíž dva, v údolích které se pod nimi spojují, oba tak 50m vysoké. Zajímavé nebyly jen vodopády, ale i rostlinstvo ve stržích, kterými vede stezka k vodopádům, takže návštěva stála za to. Na cestě zpátky do Hila jsme to vzali po boční silničce po pobřeží, vedoucí taky deštným lesem, což bylo příjemné zakončení po bytu na Big Islandu. Po příjezdu do Hila jsme se ještě zašli navečeřet, a pak valili na letiště vrátit auto a nasednout na letadlo, které odlétalo v 6:40.

První dojmy z Maui

Maui byl třetí a poslední ostrov v našem plánu. V Kahului, nacházejcím se asi ve středu ostrova, kde je největší ostrovní letiště, jsme přistáli už za tmy něco po osmé večer. Půjčili jsme si auto a vyjeli napříč ostrovem k západu, kde jsme měli vyhlídnutý kemp ve vesničce Olowalu, asi 20 mil od letiště. Tento kemp se jmenuje Camp Pecusa a je obhospodařovaný metodickou církví. Je taky jeden z mála na ostrově, kde není třeba dopředu povolení, proto jsme si ho zvolili. Zde asi končí pozitiva. Kemp leží na břehu moře pod stromy, a po každém dešti se změní v bahniště. Udržovatel tam sice nakladl koberce (pravděpodobně nějaké vysloužilé), ale ty situaci jen mírně zlepšují. Dvě umyvadla jsou v jakési dřevěné ohradě, stejně jako sprcha, dle průvodce „vytápěná sluneční energií", jednoduše bečka natřená černou barvou. Navíc berou $5/os./noc. Ale pokud nepršelo, tak se to dalo, břeh moře tvoří oblázková pláž a asi 100 m od břehu je korálový útes, takže se tam i dá co dělat. My jsme při našem večerním příjezdu neměli moc štěstí, protože kemp byl plný. Naštěstí se nad námi udržovatel ustrnul a nechal nás postavit stan na vedlejším pozemku, kde je asi 6 chat pro rekreaci členů církve. Protože byla polovina týdne, tak tam nikdo nebyl, tak to bylo v klidu. Velryby Ráno bylo malátné, neboť bylo zataženo. Po odjezdu několika kamperů nám bylo přiděleno nové místo ve vyšší části kempu, což byla naše záchrana při dešti, který přišel večer. Přes den se ale počasí celkem drželo. Udo zašel do asi 1km vzdáleného obchodu a obvolal společnosti nabízející lodní vyjížďky na pozorování velryb (později jsme zjistili, že i v kempu je telefonní automat). Vody na jih od Maui, mezi sousedními ostrovy Kaho'olawe a Lana'i jsou totiž jedním z nejoblibenějších zimovišť pacifických velryb, kde se jim i rodí mladé velryby. Nakonec jsme si objednali vyjížďku s Pacific Whale Foundation, což je nezisková organizace věnující se výzkumu a ochraně velryb, v 1:00 z asi 8 mil vzdáleného přístavu Ma'alaea, za $20. Už na cestě do přístavu jsme se dostali do zácpy na silnici vedoucí po skaliskách podél moře. Lidi zastavovali a pozorovali velrybu, která se ponořovala a vynořovala asi 300m od břehu. Tahle oblast je totiž pro velryby jedna z několika oblíbených míst. Vlastní člun byl celkem malý, kapacita tak 20-30 osob, zaplněný tak ze 2/3. Osádku tvořili dva lidi, borec řidič a holka, která v průběhu cesty vyprávěla všechno možné o velrybách. Já se usadil na konci lodi, neboť předek už byl zaplněný. Chvíli trvalo, než jsme dojeli kousek od břehu a mířili jsme si to k místu, kde už stály další 2 lodě. Tam se chvilkami objevoval hřbet jedné velryby. Po chvilce ale zmizela, tak naše loď odplula kousek dál, a zde jsme narazili na pár samice s malým velrybátkem (i to má prý hned po narození asi 3m). To plavalo vesměs na povrchu a bylo vidět dost často, ta stará

ukázala hřbet jen několikrát. Asi po 20 minutách zmizeli, a tak se naše loď zase dala do pohybu. Jeli jsme k západu, když jsem ze zádi na druhé straně uviděl jinou velrybu vyskakující z vody. Tak to kapitán otočil a měli jsme možnost pozorovat

mlácení ocasem,

vynořující se ploutve i pár skoků, prostě většinu kousků, které velryby vyvádí. Tento jedinec byl v ráži dosti dlouhou dobu, ale nám už uplynuly 2 hodiny určené pro tuto vyjížďku, tak jsme se museli vrátit.. Cesta určitě stála za $20, a to jsme ještě vyfasovali kupón na plakát zdarma v jejich obchodě, který jsme si vyzvedli později. Protože nám na moři vyhládlo, tak jsme pokračovali na jih do města Kihei, které patří mezi letoviska na jihozápadním pobřeží Maui. Po jídle jsme narazili na kavárnu, kde měli zdarma Internet, tak jsme si pobyt v tomto městě prodloužili až do večera. V tu dobu taky začalo pršet a zdálo se, že nejhustěji pršelo právě v okolí našeho kempu. Neměli jsme moc chuť trávit večer v promáčeném kempu, tak jsme se rozhodli jít do kina v asi 5 mil severně vzdáleném městě Lahaina, dalším z turistických středisek. I po příjezdu zpátky do kempu hustě pršelo, tak jsme asi hodinku pospávali v autě a čekali, až se to trochu zmírní, abychom se mohli přesunout do stanu. Ve stanu taky nebylo nejlíp, zdálo se mě, že ze spodu promokal (byl to Udův stan, ultra lehký, ale ne přiliš vhodný na jiné než slunečné počasí).

Okružní jízda po západě Maui

Sobotní dopoledne jsme strávili sušením a kolem jedenácté jsme konečně vyjeli z kempu. Mezitím se jakž takž vyčasilo a chvílemi se ukazovalo sluníčko. Rozhodli jsme se projet západní část ostrova, kolem jehož pobřeží vede okružní silnice. Napřed jsme ale zamířili do Iao Valley, což je jedno z údolí vedoucích ze středu poloostrova, toto vede na východ, tím pádem je zarostlé deštnou vegetací a tvoří ho vysoké a strmé skály plné zeleně. Vede tam slušná silnice a protože je to známý state park, tak tam taky bylo dost lidí. Není tam moc na chození, akorát asi 300m stezka na vyhlídku, odkud je dobře vidět

skála ve tvaru jehly, která se tak taky jmenuje. Po prohlídce údolí jsme se vrátili zpátky do města Wailuku (okresního města Maui), kde jsme poobědvali a pak vyrazili po pobřeží na sever. Asi dalších 10 mil je cesta úzká a místy jen jeden pruh (hlavně mosty), ale všude asfaltovaná (ačkoliv některé mapy tvrdí, že je jen prašná), a vede pěknou scenérií. Na jedné straně moře, na druhé kopce, i když většinou pastviny zarostlé trávou a keři. V jednom místě silnice sjela až skoro k moři, to je v údolí Kahakuloa, kde je i pár domků a po výjezdu nahoru je ze silnice pěkný pohled na údolí s malou pláží a

okolními skalisky. Byly taky pěkné vlny, tak jsme chvíli pozorovali, jak se tříští o skály. O pár mil dál se silnice rozšířila a zanedlouho jsme dojeli k další atrakci,

blowhole, což je díra v lávě na pobřeží, z níž při vlně vystříkne voda jako z gejzíru. Když si odmyslím louku posetou kravěnci, tak to bylo dobré. Pár set metrů dolů až k ní jsme nešli, i když tam bylo vidět lidi. Kousek opodál se skaliska nad mořem zmírnila a objevila se první pláž, kde bylo moře surfařů, tak jsme tam chvilku postáli. Pak jsme se konečně šli vykoupat, na Fleming Beach State Park v Honolua Bay, dle průvodce jedné z nejlepších pláží na ostrově. Je totiž o trochu severněji, než poslední hotely (ty tvoří skoro souvislou linii na západním pobřeží od Lahainy až po tento záliv), tak zde jsou většinou místní. Bylo tam tak akorát narváno a vydrželi jsme tam skoro do večera, i když se nedalo dělat nic jiného než skákat ve vlnách. Na cestě zpátky jsme se ještě stavili v Lahaině vyzvednout si plakát s velrybou a večer strávili v kempu.

Haleakala a Hana Highway

V neděli ráno jsme vstali ve 4h., protože jsme se chtěli podívat na východ slunce z hory Haleakala, spící sopky a nejvyššího bodu na Maui. Protože tahle činnost je masívně doporučována, tak se nás tam na vrcholu sešlo značné množství. Teplota byla lehce pod bodem mrazu, dost fučelo a já v kempu zapomněl bundu, takže mě zrovna příjemně nebylo. Na vrcholu, ve výšce 3055 m.n.m, je sice postavená zasklená pozorovatelna, ale tam bylo moc plno, takže jsem si komfort pěkného výhledu vytrpěl před pozorovatelnou, naštěstí to bylo za větrem. Byli jsme tam už něco po páté, ještě za úplné tmy, slunce mělo vyjít něco před sedmou. Už kolem 5:30 se na východě (nad mořem) začala objevovat záře, která se postupně zvětšovala. Nad horou bylo skoro jasno, nad mořem ale byli mraky, takže jsme neviděli ten největší efekt, východ slunce přímo z moře, který prý vytváří bizarní osvětlení na kráterech v okolí vrcholu. I tak

mraky hrály všemi barvami a byly vidět i okolní ostrovy, včetně asi 100 mil vzdálených Mauna Kea a Mauna Loa na Big Islandu, takže až na to zmrzání to můžu prohlásit za úspěch. Zde je ale

pohled na západní Maui. Po východu jsme asi hodinu rozmrzali v autě na parkovišti před visitors centrem, které je kousek od vrcholu. Naštěstí Udo pamatoval na to vzít vařič, tak jsme si mohli uvařit čaj a kafe a posnídali jsme. Pak jsem se prošel na nedaleký vršek, odkud byl pěkný

rozhled do hlavní caldery Haleakaly s dobrým tuctem malých kuželovitých kráterů z předchozích výbuchů. Calderou vede množství stezek, které jsou ale všechny dlouhé minimálně na celý den (caldera je tak 8 km dlouhá a 3 km široká), a už jsme měli sopek celkem dost, tak jsme to vzali dolů. Tvrdí se, že silnice na Haleakalu vytváří jedno z největších převýšení na nejmenší vzdálenosti na světě, od moře do 3000 m je to asi 18 mil. Několik společností si taky mastí kapsu tím, že nabízí sjetí celé silnice na kole, prý je to spíš lekce v brzdění. Vyvezou lidi nahoru, dají jim kola a pak je dole seberou, a za celou akci berou $70-120 za osobu. Napřed mě to lákalo, ale radši bych si to vyjel nahoru a dolů sám, snad příště. Viděli jsme tam dva nešťastníky jedoucí nahoru, jeden vypadal v pohodě, druhý už toho měl dost. My jsme se po obědě v Kahului (mají tam shopping mall s restauracemi, kde byla dobrá čína za $5) vrátili do kempu, sbalili se a já ještě prozkoumal korálový útes. Po druhé jsme vyrazili na východ, na opačný konec ostrova. Protože i sever východní části ostrova je skalistý a porostly deštným pralesem, tak tudy vedoucí cesta, zvaná Hana Highway, je úzká a klikatá. Navíc je i plná turistů, protože o ní tvrdí, že je to nejscéničtější jízda na Havaji. Asi mají pravdu, na cca. 30 mílích je její součástí 54 jednopruhých mostů, kolem je řada vodopádů a místy se nad silnicí košatí velké stromy nebo z boku ční bambusy. My jsme měli smůlu, že na cestě tam skoro celou dobu pršelo, tak jsme zrovna neměli snahu často zastavovat. Ale i v dešti měla cesta něco do sebe. Před večerem jsme dorazili do městečka Hana, což je centrum zapadlé východní strany ostrova. Jsou tam jen dva menší obchody a jedna benzinka, a turisté většinou na noc jedou zpátky do středisek na západě ostrova, tak má Hana pořád takový tradiční ráz. Prý v kopcích v okolí má domy několik známých osobností včetně George Harrisona (Beatles), poslední roky svého života zde strávil Charles Lindbergh (první přeletitel Atlantiku). Zde ale není žádný kemp, tak jsem pokračovali dalších 10 mil, kde část pobřeží tvoří konec Haleakala Natl. Park, oblast nazývaná Kipahulu. Zde je malé visitors center, volný vstup (na hlavní Haleakalu se platí $10, s mým Golden Eagle Passem zadax), a na travnaté louce nad mořem kemp se dvěma suchými záchody (bez vody, ale zadarmo). Zde jsme se ubytovali poslední dvě noci, jelikož je to kromě církevního kempu a kempu na vršku Haleakaly (pro otužilce) jediné místo na Maui, kde se dá kempovat bez toho stupidního povolení. V tomto kempu bylo dobře, tráva jako koberec, klid (i když byl celkem zaplněný) a nádherně jasná obloha.

Den na východě Maui

V pondělí ráno jsem se vypravil na asi dvoumílovou stezku podél nedalekého potoka k vodopádům Waimoku Falls, která je jednou z hlavních atrakcí této oblasti parku. Tou druhou je bývalé sídliště původních obyvatel, které se rozprostíralo od místa kde je nyní kemp až po ústí toho potoka. Ten potok je taky zajímavý, protože si ve skále vytvořil 10-20 m hluboké údolí s množstvím malých vodopádů a jezírek. Podél něho vedla ta stezka, první míle nestála za moc, stezka byla kamenitá a vedla na kraji pastviny, takže ji občasně „zkrášlovaly" kravěnce. Pak ale po mostku přešla potok a vešla do prvního bambusového háje. Potok zde už netekl v tak velkém údolí a tak bylo v okolí dost vlhko na bujnou vegetaci. Bambusy byly místy dobrých 10-15m vysoké a 10 cm široké a bylo tam slušné příšeří. Po východu z posledního lesíka se přede mnou otevřel

pohled na skalní stěnu, po které stékal vodopád, ca. 70m vysoký. Cesta zpátky byla rychlejší, než cesta tam, tak jsem byl asi za 2 h. zpátky v kempu. Zde jsem počkal na Uda, který si zajel na pláž do Hany (v okolí kempu žádná pláž není, jen

skaliska), a pak jsme jeli zpátky do Hany, a první polovinu odpoledne strávili v průvodcem doporučované Red Sand Beach, což je zapadlá pláž pod sopečným kopcem naproti městečku. Zdá se, že se moře dostalo do původního kráteru, který teď tvoří malý záliv s ca. 100m dlouhou pláží s načervenalým pískem, oddělenou od vlnícího se moře asi 3m vysokými lávovými skalisky. Laguna v kráteru je tak 20 m široká a max. 3m hluboká a k mému překvapení tam bylo dost ryb. Bohužel, záliv je obrácený k jihovýchodu, tak kolem třetí tam už vůbec nesvítilo slunce, tak jsme zajeli na další pláž kousek jižněji od Hany, Hamoa Beach. Její část patří jakémusi hotelu, a u sprch i záchodů jsou cedule, že je to jen pro návštěvníky, ale používali je i místní, tak jsme jich taky využili. Pláž je to malá, ale málo zaplněná a slunce tam svítilo skoro do večera, tak bylo dobře. Pak jsme jeli zpátky do kempu, uvařili zbytky potravin, dali pár piv a užívali si posledního večera na Havaji.

Poslední den

V úterý ráno jsme se sbalili, na pláži v Haně, kde jsou splachovací záchody a umyvadla, dokončili ranní hygienu a mytí nádobí a po Hana Highway jeli zpátky ke Kahului. Tentokrát svítilo slunce, tak jsme nespěchali a párkrát zastavili na vyhlídkách, zde je

jedna z nich. Před polednem jsme se zastavili ve městě Pa'ia, bývalém cukrovarnickém středisku (kolem byly plantáže se třtinou). Teď spíž hippies laděné turistické centrum plné obchodů s eklektickým zbožím a bio-restaurací. Zde jsme pojedli a zbytek odpoledne strávili na nedaleké pláži,

Baldwin Beach, kde jsme lenošili a připravovali se na cestu. Pláž je dlouhá několik kilometrů, asi nejdelší, na které jsme na Havaji byli, a byly tam celkem velké vlny, protože byla na větru. Jinak zde ale bylo příjemně, protože byla málo zalidněná. Před pátou jsme se sbalili, zajeli ještě do Kahului na večeři, pak se sbalili, vrátili auto a v 8h. jsme odlétali do Honolulu a odtud v 11h. do San Francisca a dál do SLC. Z letu přes noc jsem měl obavy, ale letadlo (B747) bylo poloprázdné, tak jsem si zabral 3 sedadla u okna a celých 5 hodin letu, včetně letu přes bouři, kdy prý byl příkaz mít zapnuté pásy, jsem prospal.

Další podrobnosti: http://voth.chem.utah.edu/~mcuma