Thanksgiving v Las Vegas a Death Valley

Americký Thanksgiving Day (Den Díkůvzdání) znamená pro většinu obyvatel US lenošení v rodinném kruhu s krocanem a americkým fotbalem. Jelikož já se necítím být americkým patriotem, tak tento svátek neslavím a spíše využívám čtyřdenního víkendu k nějakému výjezdu. Nejinak tomu bylo i letos (1998). Spolu s kolegy z práce, Udem a Markem, také neameričany, jsme si vyjeli trochu se vydovádět do Las Vegas a při té příležitosti se i zastavit v nedalekém Death Valley…
(Martin Čuma, 3.listopad 2000)

Americký Thanksgiving Day (Den Díkůvzdání) znamená pro většinu obyvatel US lenošení v rodinném kruhu s krocanem a americkým fotbalem. Jelikož já se necítím být americkým patriotem, tak tento svátek neslavím a spíše využívám čtyřdenního víkendu k nějakému výjezdu.
Nejinak tomu bylo i letos (1998). Spolu s kolegy z práce, Udem a Markem, také neameričany, jsme si vyjeli trochu se vydovádět do Las Vegas a při té příležitosti se i zastavit v nedalekém Death Valley.

Vyjeli jsme ve čtvrtek ráno a asi po 6 hodinách jízdy dorazili do LV. K mému překvapení se I15 pod St. George (město na jihu Utahu) dostala do celkem úzkého kaňonu řeky Virgin (která taky teče přes Zion Natl. Park) a tam pokračovala asi 10 mil. Vypadalo to tam skoro jako když se jede po I70 přes Colorado. Hned poté jsme přejeli hranice Nevady, což bylo signalizováno několika kasiny a dál se pokračovalo už skoro po rovině až do LV. Zde jsme se ubytovali v King Albert Motelu, asi 200 m. od známého stripu. Motel to nebyl zrovna luxusní, ale na to, že byl sváteční víkend měl ještě dostupnou cenu $60 za noc, jiná místa, která jsem obtelefonovával byla ještě dražší. Ubytovali jsme se, trochu si polenošili a vyrazili do kasin. Popisovat naše účinkování v LV nebudu, neboť jsem to celkem dostatečně rozebral v příběhu z mé předchozí návštěvy. Soustředím se spíš na zajímavosti. Musím předepsat, že jsme hazardu moc nedali, po abstinenci v Utahu jsme do LV jeli hlavně za nelimitovaným alkoholem a levným jídlem. Skoro v každém kasinu mají velkou jídelnu, kde mají bufety (sněz co můžeš) za $8-10. Každé kasino má taky několik barů, kde se cena piva pohybuje mezi $2-3, což se ve srovnání se SLC taky dá. Tak jsme první večer strávili v restauraci a baru..

V pátek jsme si pospali a pak vyrazili z města na prohlídku jedné z největších přehrad na světě, Hoover Dam, která se nachází na řece Colorado asi 20 mil od LV. Protože řeka ještě pořád teče v jakéms-takéms kaňonu, tak silnice serpentinami sjíždí k hrázi. Přes tu vede jen dvouproudá silnice, která tvoří na několik set mil jedinou spojnici mezi pravým a levým břehem, tak na silnici byla slušná zácpa. U přehrady je samozřejmě Visitors Center, jehož parkoviště bylo přeplněné. Zdálo se, jakoby si všichni gambleři s LV najednou vyjeli na Hoover Dam. Naštěstí mají záchytná parkoviště na druhé straně, odkud bylo i dobře vidět na hráz. Prošli jsme si ji sem a tam, a dozvěděli se, že je vysoká kolem 200m a elektrárna má výkon 2000 MW, čili jako náš slavný Temelín. To jde. Zajímavé jsou 4 věže v jezeře kousek od hráze, které slouží k nasávání vody do turbín, čili trochu jiný systém, než je známý jinde (tj. vstup je přímo v hrázi). Ve Visitor's Centru je možno si zakoupit exkurzi do elektrárny, mají tam několik druhů, ale dlouhá fronta a vysoká cena (kolem $8-10) nás od toho odradili. Na cestě zpět jsme to vzali po břehu jezera a pak přes kopec do LV, odtud se nám naskytl pěkný pohled na smogem zalehnuté město (mj. tento pohled se mě z univerzity často naskýtá i v SLC). Protože bylo ještě odpoledne, tudíž ne tak vhodný čas na cestu do baru, tak jsme se rozhodli navštívit obrazárnu v novém kasinu Bellagio, postaveném v nějakém pseudo-italském stylu. Ještě když jsme u těch nových staveb, Bellagio a New York New York (s budovami vytvářejícími panorámu NY a s dobrým barem vevnitř) jsou asi jediná nová kasina co za ty 4 roky postavili, ale staví se další dvě, jedno ve stylu Paříže s Eifelovkou (zmenšenou) a jedno ve stylu Benátek. Musím ze tam za rok zase podívat. Anyway, obrazárna zklamala. Nejenže tam byla velká fronta, ale vstupné bylo $10, což je víc, než ve třech slavnějších obrazárnách, co jsem v US navštívil (ve Washingtonu a Detroitu zadarmo, v Chicagu za $7, ale já tam byl v úterý kdy je to zadarmo). Taky z toho, že to je to nová galerie, a z publikace, kterou měli v obchodě se suvenýry, nevyplývalo, že by tam toho zase tak moc měli, tak jsem se rozhodl tam nejít a radši si dát Coronu v nedalekém baru. Kupodivu, k večeru jsme už bylo celkem znavení, tak jsme zašli na motel a dívali se na TV. Asi v 11 h. jsme s Markem zašli na večeři, pak ještě chvíli chodili po kasinech (v Ceasars Palace se nám podařilo zabloudit, nemohli jsme najít cestu ven), a pak šli na kutě.

V sobotu ráno jsme vyrazili ve standardních 10h a vyjeli na sever k Death Valley. Napřed jsme se ale museli zastavit nakoupit potraviny. To nám se snídaní vzalo asi hodinu. Zajímavé bylo vidět u vchodu do supermarketu řadu hracích automatů, oni je snad mají úplně všude. Hned po výjezdu z LV začalo pršet (na tuto oblast dost nezvykle), tak jsem měl obavy, abychom v DV nezmokli, ale zase tak zle nebylo. Death Valley je totiž jedno z mnoha údolí, které se táhne od severu k jihu mezi horskými hřbety přes celou Nevadu, západní Utah a jihovýchodní Californii. Každé údolí tvoří bezodtokou pánev, když prší, tak se v nejnižším bodě vytvoří jezero, které pak vyschne a rozpuštěná sůl vytvoří krásnou bílou pláň. Protože DV je z těch údolí nejhlubší (-82 m.n.m.), tak je taky nejteplejší a nejslavnější. My jsme do něho přijeli z východu bočním údolím z asi 1000 m.n.m., ale ostatní přístupové body musí překonávat vyšší převýšení. Jedna z atrakcí údolí je výhled z asi 1650 m.n.m. přímo na údolí, tzv. Dante's View. Sem jsme ale nejeli, protože to bylo z ruky. Přijeli jsme do hlavního Visitor's Centra ve Funrace Creek, což je taková menší vesnice s benzinkou a několika kempy. Bohužel, všechny slušné byly plné, tak jsme se za $10 ubytovali na záchytném kempu spíše podobnému parkovišti. Protože se chýlilo k pozdnímu odpoledni, tak jsme se rozhodli udělat bleskový výjezd k asi 20 mil severně vzdáleným pískovým dunám. Od parkoviště u silnice jsme si zašli asi půlhodinu na nejvyšší dunu a akorát tam stihli západ slunce. Bohužel, takových, jako my tam bylo víc, včetně autobusu Green Tortoise Adventure Tours (pořádají cenově přijatelné zájezdy z LA a SF po parcích Californie a Arizony), takže tam bylo až moc živo. Na cestě zpátky jsme ještě klasicky sbalili pár dřev na oheň, ale to se nám málem stalo osudným. V našem kempu bylo totiž rozdělávání ohně zakázáno a ranger (resp. hezká rangerka) nás načapala zrovna když jsme ze chystali zapálit sirku. Kromě ohně je v parku i zakázáno cokoliv sbírat, naštěstí jsme všichni duchapřítomně zareagovali s tím, že jsme dřeva sebrali ještě před vstupem do parku, tak jsme vyvázli jen s pokáráním. Uvařili jsme polívku, vypili pár piv (taky zakázaná činnost v národních parcích) a šli spát.

Devil's Golf Course V neděli jsme se vydali k jihu, do Badwater, kde je ten nejnižší bod. Na cestě tam jsme se ale ještě stavili na několika neméně atraktivních místech, kde jsme strávili většinu dopoledne. Napřed jsme projeli boční Artist's Drive, která vede kolem pískovcových kopců různobarevně zbarvených podle přítomných minerálů. Opodál, na začátku toho vyschlého jezera je tzv. Devil's Golf Course, což je pláň tvořená asi 30 cm vysokými hroudami směsi krystalické soli a suchého bláta. Když zaprší, tak se asi sůl částečně rozpustí a vytvoří nové formace. Hned naproti je odbočka směrem k horám na prašnou cestu vedoucí k Natural Bridge, kamennému mostu přes vyerodované pískovcové údolí. Byla to celkem pěkná procházka. Nakonec jsme se dostali k onomu nejnižšímu místu, což je vlastně zaplněné parkoviště u malé louže s vodou a rozsáhlou bílou solnou plání. Kousek jsme se po ní prošli, ale pak už byl čas to sbalit a vydat se zpátky do města mormonů. S nezbytnou zastávkou v obchodě s alkoholem na hranicích Nevady nám cesta zpátky trvala dobrých 9 hodin.