Rafting v Desolation a Gray Canyonu

(Martin Čuma, 16.srpen 1999)

Trocha teorie na úvod

Tohoto výletu jsem se zúčastnil koncem května 1999 se skupinou organizovanou Outdoor Recreation Programem (ORP) University of Utah. ORP je součástí university a má na starost podporu rekreace pro studenty a zaměstnance university. Kromě organizování výletů a výprav také půjčuje nejrůznější sportovní vybavení a dává rady kam jít a co tam dělat. Kromě několika permanentních zaměstnanců jsou zde zaměstnáni studenti, kteří půjčují to vybavení a fungují jako vedoucí na výpravách. Protože i na SIU bylo něco takového, řekl bych, že podobné organizace existují na řade amerických univerzit. Díky tomu, že na výpravách je využíváno vybavení z ORP a celkově jsou dělané úsporně, i cena není nejvyšší. Za tento výlet jsem zaplatil $150 včetně jídla, zatímco komerční výlet na stejném úseku řeky a na stejnou dobu je tak za $500-$600. Výpravy se zúčastnilo 18 lidí, z toho 4 vedoucí, z nichž každý vesloval jeden raft. Ostatní se střídali v sedění na raftu, na dvou jednomístných plastikových kajacích a na dvou dvoumístných nafukovacích kajacích. Desolation Canyon se nachází na Green River (Zelená řeka) v severovýchodním Utahu mezi městy Ouray a Green River. V této oblasti prochází řeka vlastně dvěma kaňony, už zmíněným Desolation C. a následujícím Gray C., kterými se řeka probíjí přes Tavaputs Plateau, jehož nejvyšší oblasti ční dobrých 1700 m. nad hladinou řeky (ta se pohybuje kolem 1500 m.n.m.) Oba kaňony byly pojmenovány a zmapovány jako poslední neprozkoumaný úsek řeky v kontinentálních US v r. 1869 výpravou plukovníka Powella. I teď tato oblast zůstává velmi odlehlou, po celou délku plavby, 85 mil, zde není jediné osídlené místo ani žádná silnice. Jediným stykem s civilizací jsou lodě ostatních výprav. Oblast obou kaňonů je spravována federální agenturou Bureau of Land Management (BLM), která limituje denní počet výprav na 5, max. 25 lidí v každé skupině. Protože se jedná o populární úsek, není jednoduché povolení získat, žádost o povolení pro danou sezónu se musí zaslat do konce ledna a z žádostí na určitý den se jich vylosuje 5. Podle našich vedoucích jsme měli celkem štěstí, že jsme povolení dostali, neboť pondělí 31.5. je v US svátek, takže tento termín byl jeden z nejžádanějších.

Přípravy k plavbě

Výprava začala ve středu 26.5. balením se, nakládáním a cestou na místo vyplutí. Sešli jsme se před budovou ORC něco po desáté a přes dvě hodiny nám zabralo naložit všechno vybavení na přívěs za pickup truck, což bylo dost na to, abychom se navzájem seznámili. Mě osobně překvapily kvanta jídla a kempinkového vybavení, jako předchozího účastníka výprav s batohem na zádech mě to připadalo jako velké plýtváním váhou a prostorem. Ale nakonec se ukázalo, že se to na rafty všechno vešlo a bylo dobře jíst a kempovat se vším komfortem. Něco před jednou hodinou jsme nasedli do minivanu, pickupu a auta a vyrazili ze Salt Lake. V Heber City jsme si dali oběd a pak pokračovali přes městečko Duchesne k nedaleké odbočce na místo vyplutí. To je od hlavní silnice vzdáleno asi 30 mil po prašné silnici a jmenuje se Sand Wash, podle stejnojmenného údolí. Zde je celkem rozsáhlé kempoviště, suché záchody a BLM ranger station. Tři vedoucí odjeli s auty na místo kde jsme měli končit a ráno přiletěli zpátky malým letadlem, které si dopředu objednali, let z Green River na Sand Wash (na plošině nad údolím je malé letiště) přišel na $57/osobu. My jsme mezitím nafoukli lodě, povečeřeli a po chvíli posedávání zalehli. V kempu bylo celkem dosti lidí a dost hlučno, tak jsem se těšil na další noci strávené ve větší samotě.

První den, klidná řeka

Ráno jsme po snídani ještě hodnou chvíli

balili a šněrovali všechny věci na rafty. Já jsem se rozhodl strávit první den v dvojmístném kajaku. Protože jsem v ničem takovém před tím neseděl, tak jsem byl zpočátku zmaten, ale rychle se to poddalo. Řeka byla dost plná, z jarního tání, prý měla průtok kolem 18000 cubic feet/s (stop krychlových za sekundu, další ze stupidních amerických jednotek, 1m3 = cca. 37 cfs). V létě zde teče maximálně pár tisíc cfs, takže byla vysoká voda. Mě překvapila barva vody, špinavě hnědá s pěnou a dřívím na hladině. Prohlédnout se nedala ani na 5 cm. Podle zkušených je barva řeky je stejná i při normálním průtoku. První den nás čekala více méně klidná řeka. Začali jsme na míli 96, což je vzdálenost od mostu v Green River. V úvodu jsme se bavili pádlováním od jednoho plovoucího kmene k druhému (jako např.

tento). Stěny kaňonu kolem řeky

nebyly vysoké, tak 50 metrů. Ve skalách nad řekou byly stovky vlaštovčích hnízd. Po asi pěti mílích se stěny kaňonu začaly zvyšovat, takže bylo při klidné vodě na co se dívat. První menší peřeje jsme ani nezaregistrovali, byly pod vodou. Bylo skoro jasno a celkem teplo, takže bylo nutno dávat pozor na to, aby se člověk nespálil. A jsem si za ráno asi 4x namazal nohy opalovacím krémem, a i tak jsem je měl trochu červené. Bez úspěchu skončilo hledání místa na oběd, okolní břehy byly buď moc prudké, nebo zarostlé křovinami tamaryšků, středozemského keře přivlečeného do Ameriky na zpevnění říčních břehů, který se zde hrozně rozrostl. Nakonec jsme se rozhodli udělat oběd na lodi, svázali jsme rafty dohromady, malé loďky obklopily rafty a ti na raftech obsloužili sebe i zbytek výpravy. Oběd asi zabral taky pár mil a zanedlouho jsme se octli na místě prvního noclehu, na malém záhybu na pravém břehu řeky zvaném Gold Hole, míle 81. Zde bych ještě měl poznamenat, že na levé straně řeky se v Desolation C. oficiálně nesmí kempovat, protože leží na území indiánské rezervace a je třeba zvláštní povolení. Prý to ale řada výprav dělá, a řekl bych, že to zůstane nezpozorováno, protože i na indiánské straně nikdo nežije. Možná si jen zvýší riziko setkání s krávami, které jsme na levém břehu několikrát viděli. V Gold Hole jsme se tedy ubytovali (

zde obrázek), komáři byli agresivní i v odpoledním vedru, zatím jen ve stínu. I proto nás pár vyrazilo

na túru dál po proudu řeky. Hned opodál jsme na skále zahlédli několik

petroglyfů, Indiáni Anasazi kaňon obývali do cca. r. 1200, poté beze stopy zmizeli. Nedaleko byl taky malý převis s

kostrou nějakého přežvýkavce. Zanedlouho jsme přišli k menšímu bočnímu kaňonu, jehož spodek byl ale tvořen asi třímetrovým převisem, tak jsme pokračovali dál po proudu. Stezka vedla po planině porostlé křovisky, které škrabaly do nohou, tak jsem se po chvíli rozhodl to otočit a pokusit se vylézt nahoru tím kaňonem. Ostatní pokračovali dál až do ústí dalšího bočního kaňonu Rock House C., který je podstatně širší. Prý tam někde viděli další petroglyfy. Skála nahoru do toho menšího kaňonu se ukázala nebýt tak strašnou, dál se pokračovalo vyschlým údolím (

"umělecké foto" dna se dvěma naplavanými kostmi) a tak za půlhodinku jsem byl na

hřebeni útesu pár set metrů nad řekou. Odtud byl výborný pohled na dobrých 5 km řeky i s prvními peřejemi (proti proudu

2, a po proudu

2). Večer jsme uvařili večeři a chvíli lenošili, já si četl na kameni nad stanovištěm, kde se zdálo být míň komárů (prvních pár dní bychom bez repelentu byli vyřízení, jak se rychlost řeky zvyšovala, tak i ubývalo hmyzu). Večer jsme poseděli u ohně a poslouchali kytaru, kterou s sebou vzal jeden účastník.

První peřeje

Jak jsem se už zmínil, nedaleko od našeho nočního stanoviště začínaly první peřeje. Neplánovaně trochu déle nám zabralo ranní balení, tak jsme vyjeli až po desáté. Počasí bylo opět stabilní skoro jasno. Jel jsem opět v dvojmístném kajaku, tentokrát vzadu a s jiným společníkem (viz.

obrázek) . Po prvním peřeji, Rock House Rapid, který se ukázal nebýt nijak obtížný (cca. 100 m dlouhý), ze řeka na dalších skoro 10 mil

zklidnila. Stěny kaňonu ale byly dosti vysoké, lemované bizarními útvary, nazývanými jako v Bryce Canyonu hoodoos, i když zde jsou tvořeny z poněkud jiného pískovce. Tento se láme v plátech, eroze je spíš teplem a zimou než větrem. Trochu jsme

blbli, skákali do vody a tak. Další a poslední peřej páteční cesty byl Jack Creek Rapid, trochu větší, než ten první, ale i tak bez problémů. Zapíchli jsme to hned pod peřejem v lesíku poblíž písčité pláže. Hned jsme poobědvali, byl už nejvyšší čas, skoro 3h. Pak jsme chvíli lenošili, já podřimoval. Bohužel, i zde bylo hodně hmyzu, i když ne tak moc, jako na prvním stanovišti. Slunce pálilo, bylo dost teplo. Na túru jsme vyrazili až něco před pátou. Prošli jsme tím lesíkem a přes křoviska pouštní šalvěje jsme došli k vyschlému korytu potoka Jack Creek. Tím jsme pokračovali do nitra stejnojmenného kaňonu. Zanedlouho se objevil převis, pod kterým jsme objevili kostru, nejspíš krávy nebo nějakého jelena. Vůbec převisů bylo ve skalách hodně, většinou ve tvaru oblouku. Pokračovali jsme kaňonem další asi kilometr, k dalšímu převisu, který byl dost velký a nad ním byly další dva, převis byl tedy celkově trojitý. Pod ním jsme našli další kosti a množství trusu od krav a nějakého jiného přežvýkavce. Ten trus mohl být ale celkem dost starý, protože v pouštních podmínkách se moc nerozkládá (my jsme museli dodržovat přísné sanitární pravidla, na malou stranu jen do řeky, na velkou do přenosné toalety - ta byla tvořená armádní krabicí na munici a záchodovým sedátkem). Protože se blížila doba na vaření večeře, tak jsme to otočili. Já jsem ale ještě nebyl spokojen, nevylezl jsem si nikam nahoru abych viděl řeku. Moc možností kolem nebylo, kopce byly dost skalnaté. Nakonec jsem našel jednu vhodnou stezku nahoru na levé straně Jack Creek Canyonu. Vylezl jsem tak 150 m, na skálu, která byla asi poloviční výšky ve srovnání s hlavní stěnou kaňonu. Výhled zklamal. Dobře bylo vidět jen

ústí Jack Creek Canyonu a možná 500 m. řeky. Zde je detail na

vyschlé koryto Jack Creeku, na převisu ve středu

této fotky jsem byl vylezlý. Ale aspoň jsem se pocvičil v lezení, nikdo ostatní neměl odvahu mě následovat. Vůbec, zdálo se mě, že lidi si až moc dávali bacha na to, aby se jim nic nestalo. Večer proběhl stejně jako předchozí den, jídlo, oheň, kytara.

Divoká plavba

V sobotu jsme se sbalili celkem brzo, neboť jsme před sebou měli kus cesty, zhruba 22 mil. Já jsem začal na raftu, domluvil jsem se se společnicí, že ji vystřídám na jednomístném kajaku, jak se unaví. Za peřejem Jack Creeku totiž začíná celkem divoká voda, peřej tak co míle. Prvních pár peřejí nebyly nijak složité, pár balvanů pod hladinou a vlny max. metr vysoké. Tady je pár fotek z oblastí, kde peřeje nebyly (

3), v peřejích nebyl čas na focení. Tak uplynulo dopoledne na raftu, a já nasedl na kajak. Naštěstí byla chvíli kladná voda, tak jsem si na loď zvykl, zdála se být celkem stabilní. Zanedlouho přišly další peřeje, napřed menší, a zanedlouho trošku větší, s hrozivým názvem, Freewater Falls. I ty ale nebyly nijak hrozné, jak naznali vedoucí, vysoká voda zakryla nějaké obtížnější peřeje, jiné zase pro změnu zvýraznila. Před polednem jsme se zastavili prozkoumat údajně záludný peřej nazývaný příznačně Surprise Rapid. Několik hodin na kajaku mě nedodalo dostatek odvahy, tak jsem další část absolvoval zase na raftu. Kolega, co po mě převzal kajak, sice peřej zvládl, vyvalil se ale kousek pod ní. Po chvíli jsme se zastavili na levém břehu v ústí potoka Rock Creek, jediného nevysychajícího potoka v celém kaňonu. Zde jsme nabrali vodu (voda z řeky by se dala pít až po několikadenním žíznění). Bohužel se zde nedalo poobědvat, protože zde kotvilo několik dalších výprav. Odpluli jsme kousek opodál a poobědvali. Poté jsem zase nasedl do kajaku. Od západu se ale začaly skupovat černé mraky za celkem se rozfoukalo. Desolation Canyon je prý celkem známý tím, že jím po poledni foukávají silné větry směrem proti proudu řeky, někdy tak silné, že nesou lodě proti proudu. Neujeli jsme ani míli a začalo poprchávat. Mě na kajaku to bylo celkem jedno, protože jsem byl z peřejí mokrý tak jako tak. Akorát, že byla zima, protože slunce bylo pod mrakem a tak mě mokré oblečení nestačilo mezi peřejemi proschnout. Za další čtvrthodinku se úplně zatáhlo a začalo pořádně pršet. Sjeli jsme ještě pár peřejí, jakmile začaly padat kroupy a několik blesků uhodilo do skal v okolí řeky, tak jsme zpanikařili a zakotvili. Bylo to nikterak atraktivní místo, celkem vysoký břeh (cca. půl metru), ale v okolí bylo pár slušných míst na stany. Hned jsme se dali do stavby celty, kterou jsme se snažili přehodit přes vodorovný kmen stromu poblíž řeky. Poprchalo a fučel vítr, takže instalace chvíli zabrala. Pak jsem se konečně mohl převléct do suchého, už mě dost mrazilo. Pak se všichni dali do stavění stanů a mezitím se mraky celkem protrhaly. Stanovali jsme v oblasti bývalého meandru řeky, který je teď vyschlý, z jeho středu ční skalnatá věž (do které při bouřce udeřil blesk, to byl asi jeden z nejpůsobivějších blesků které jsem kdy viděl). Chystal jsem se vyrazit na výpravu, když se zase zatáhlo a zahřmělo. Tento mrak se naštěstí přehnal kolem nás, mezitím jsme pod celtou uvařili večeři. Po večeři jsme se s kolegou přece jenom rozhodli vyrazit na túru, vyšli jsme asi v 7.30 a po pěkné pěšince vylezli nahoru nad řeku a pokračovali kousek po proudu. Pohled na řeku byl slušný, ale bylo zamračené a už se šeřilo, tak jsem nefotil. Vrátili jsme se akorát když začalo zase poprchat a byla skoro tma. Pak pár lidí pod celtou hrálo karty, já si četl. Asi kolem jedenácté jsem šel do stanu a za pár minut přišly dva silné poryvy větru. Měl jsem

stan na kopečku nad řekou (kvůli pohledu), tak to s ním pěkně lomcovalo. Ale kvalitní český výrobek nezklamal, Gemma vydržela, dokonce si i udržela tvar (někdy se při silném větru vyboulí dovnitř). Karbaníci měli po hře, protože jim to rozválo karty po celém kempu.

Mezi Desolation a Gray Canyonem

V neděli ráno jsem byl překvapený, když jsem vykoukl ze stanu. Obloha byla jako vymetená. Bylo ale vlhko a celkem chladno. Slunci trvalo skoro do 9.30, než se dostalo nad stěnu kaňonu a zasvítilo ke stanu. První polovinu dne jsem opět strávil na raftu, celkem skoro 12 mil. Po asi deseti mílích jsme se ocitli na konci Desolation Canyonu, nad námi se tyčila poslední skalní stěna s dobře viditelnou dominantou, Broken Finger Arch (Oblouk zlomený prst) (na

této fotce na skále úplně v pozadí, není vídět, a na stejném místě

pohled proti proudu, a o něco později zase

pohled ke konci Deso. C.). V místě, kde tato skalní stěna směřuje do řeky je složitější peřej, Wire Fence Rapid, tak jsme se před ním zastavili abychom se na něj podívali. Zrovna ho sjížděla jiná skupina, tak zde je

raft,

dvoumístný kajak a

peřej bez lodi. Přitom jsme i poobědvali a já nasedl na kajak. Peřej jsme sjížděli postupně jeden po druhým, já jel za prvními dvěma rafty. Zvládl jsem ji v pohodě a zajel na klidnou vodu vedle peřeje, kde stál i jeden raft. Trochu jsem si chtěl zablbnout, tak jsem zkusil z boku najet znovu na konec peřeje, ale najel jsem na vlnu z boku a převrátil jsem se. Celkem jsem zpanikařil, bylo to mé první potopení na lodi. Jak jsem se vynořil, tak na mě z raftu řvali abych chytil veslo, které pomalu odplouvalo. Veslo jsem zachytil, ale byl jsem daleko od lodi. Naštěstí kluci na záchranném raftu kajak odchytili, tak jsem se mohl nalodit. Pak jsme v nedalekém křoví ještě chvíli čekali až projede zbytek, a pokračovali dále. K mému překvapení byl hned opodál další celkem slušný peřej, Three Fords Rapid, vlny tam byly tak aspoň dvoumetrové. Peřej jsem s menší komplikací zvládl. Neměl jsem totiž na očích sluneční brýle, a jak voda šplouchala tak mě stříkla i do oka a zdálo se mě jako kdyby mě vyplavila jednu kontaktní čočku (rázem jsem viděl na jedno oko špatně). Tak jsem přestal pádlovat a začal mrkat a vlna mě málem přehodila. Tím poučen jsem si řekl, kašlu na čočku hlavně abych projel peřejí. Naštěstí za peřeji čočka zapadla zpátky. Hned za peřejí bylo zajímavé místo, řeka zde tvořila dva podélné ostrovy, kolem kterých jsem se projížděl a prozkoumával je. Poté se řeka na pár mil zklidnila, já si krátil čas slalomováním mezi keři co byly ve vodě. Stěny kaňonu zde byly nízké, někde prakticky žádné, s kopci v pozadí. To bylo

rozhraní mezi Desolation a Gray Canyons. Hned pod dalším peřejem, Range Creek Rapid, který nebyl nijak těžký, jsem se znovu převrátil, skoro na klidné vodě byl malinký vír, vjel jsem na něj a než jsem se vzpamatoval, tak jsem byl pod kajakem. Moc potěšen jsem nebyl, tak akorát jsem uschnul z první koupele, a navíc se začalo zatahovat a fučel vítr, takže už nebylo takové teplo. Za chvíli se mě podařilo obrátit se do třetice, tentokrát jsem zase na skoro klidné vodě najel na vlnu bokem. Zdá se, že jsem nebyl jediný, kdo byl zmrzlý, protože vedoucí začali hledat místo na přenocování. Stěny kaňonu se ale zase začaly zvedat, tak vhodných míst moc nebylo. Zastavili jsme před dalším složitějším peřejem, Coal Creek Rapid. Já jsem byl jedním z těch, kdo chtěli zastavit, klepal jsem se jak osika. Většině se ale místo tak nelíbilo, tak jsme pokračovali dál, hned za peřejem mělo být na levé straně dobré místo. To už bylo bohužel obsazené, tak jsme sjeli dalších pár set metrů a na pravé straně jsme našli malou plážičku a

planinu jen mírně zarostlou křovím. Protože se dost mračilo, první snahou bylo nainstalovat celtu. Nikde nebyl žádný strom, tak jsme udělali z vesel trojnožku a snažili se na ni plachtu uchytit. Když jsme to jakž takž postavili, tak přišel poryv větru a málem plachtu odnesl. Tak jsme to vzdali a odešli povečeřet za vítr poblíž nedaleké skály. K večeru se vítr zklidnil, a i když se sem tam zablýsklo, bouřka nepřišla. Zase jsme seděli u ohně a poslouchali kytaru.

Poslední plavba

V pondělí ráno mě trvalo nějak dlouho, než jsem se sbalil, byl jsem poslední, kdo dal svůj pytel na raft. Nakonec jsem se octl zase v dvoumístném kajaku, tentokrát ale poprvé v několika pořádných peřejích. Seděl jsem vzadu, vepředu byl kolega trochu mohutnější postavy, takže jsme měli příď víc pod vodou než záď. Ale byla mě dána důvěra při kormidlování, kolega v této lodi ještě neplul. Vlny v peřejích jsme teda proráželi přídí, jinak to ale bylo v pohodě. Jeden z největších peřejí na trase, Rattlesnake Rapid, byl hned opodál, přežili jsme v pohodě, ten nafukovací dvojkajak je podstatně stabilnější, než

jednomístný skořepinový. Protože jsme byli ve dvou těžší a pomalejší, tak se mě nechtělo moc prozkoumávat pobřeží. Prostě jsme se nechali unášet proudem a občas zapádlovali. Řeka se totiž trochu zklidnila, peřeje byly tak co dvě míle a nikterak hrozné. I tak mě skoro každý dost ošplíchl tak jsem by rád, když nakonec slunce vylezlo z mraků a začalo hřát. Po asi 7 mílích jsme na pravé straně zpozorovali ústí Price River, ale nikomu se nechtělo jet na průzkum. V těchto místech byly stěny kaňonu celkem vysoké, pár set metrů. Tady je pár fotek (

4) z posledního dne na řece. Za několika ohyby se ale údolí začalo rozšiřovat a zanedlouho jsme uviděli skálu ve tvaru věže, což byla

Gunnison Butte, označující konec kaňonu a i konec plavby. Asi 10 mil nad městem Green River totiž řeka vytéká z kaňonu. Ještě před vyloděním jsme si stačili sjet poslední peřej. Bylo kolem poledně a všichni jsme začalo horečně balit.. Zabralo nám dobrou hodinu, než jsme

vyložili a splaskli lodě a vše

naložili zpátky na auto, pracovali jsme celkem rychle. Na oběd jsme se zastavili v prý vyhlášené

restauraci v Green River, prý nejlepší burgery ve městě. Ten můj, vegetariánský, nebyl tak špatný, lepší ale bylo pivo, půllitr za přijatelných $2.50. Ostatní popíjeli jen vodu, protože to byl univerzitní výlet, tak byl alkohol zakázán. Já jsem se už na ten zákaz mohl … Tady máme pohled na naši skupinu

na ulici v Green River, v pozadí skály Gray Canyonu. Po obědě jsme se ještě zastavili na benzince, kde všichni oblehli box s naukama, a pak jsme už valili na čtyřhodinovou jízdu zpátky do SLC.

Závěrem

Opravdu povedený výlet, příjemní lidi, dobrá zábava a atraktivní prostředí. Příští rok jedu raftovat zas.

Další podrobnosti: http://voth.chem.utah.edu/~mcuma/deso99.html