cestování vlakem 4

(Martin Čuma, 1.květen 1999)

V druhé polovině května 1997 jsem spolu s kolegyní Galinou podnikl další ze série¨výletů vlakem po USA. Koupili jsme se patnáctidenní permanentku na AMTRAK USA Rail Pass, západní část, od Chicaga na západ, za $195. Cestu jsme museli ukončit do konce května, protože od začátku června začíná hlavní sezóna, kdy je lístek o $50 dražší. Jeden z hlavních cílů bylo strávit několik dnů u Galinina přítele Davida v Montaně, tak jsme cestu naplánovali následovně:

Carbondale, Il. - Chicago, Il. - Grand Junction, Co. - San Francisco, Ca. - Seattle, Wa.. - Whitefish, Mt. - Milwaukee, Wi. - Chicago, Il. - Carbondale, Il

S objednáváním místenek nebyly problémy, i když jsme je zamlouvali necelý týden před odjezdem, a vlaky byly stejně poloprázdné, pouze jednou (mezi San Franciscem a Seattlem) se nám nepodařilo spát každému na dvou sedadlech (při čemž se člověk velmi dobře vyspí). S hostely už byl větší problém. Podařilo se mě sice bez problémů získat rezervace, ale jak jsme přijeli, tak hostely jak v San Franciscu, tak v Seattlu byly plné, resp. my jsme spali v těch horších, takže k večeru ještě místa měli, ale bylo jich pomálu a horší (víc lidí na pokoji, dva na jedné dvojité posteli,...)

Zmrzání v Chicagu

Ráno jsme bez větších zádrhelů dojeli do Chicaga, kde byly 4C nad nulou. Byli jsme samozřejmě nalehko, tak jsme rychle vybalili všechno teplé oblečení, zavazadla odevzdali na vlak (úschova zavazadel je v Chicagu na nádraží drahá, jsou tam jen schránky, jež si za hodinu účtují cca. $1, za den maximum cca. $5, takže jedinou rozumnou alternativou je nosit s sebou po městě věci nezbytné na cestu a velký batoh odevzdat a shledat se s ním až na cílové stanici). Pak jsme šli bloumat po městě. Okolo jezera se nedalo jít, vanul ledový vítr, tak jsme došli ke Shedd Aquarium a rozhodli se po něm projít. Skládá se ze dvou částí, akvária, kde jsou ryby ve větších a menších nádržích, a oceanária, kde jsou i delfíni a kosatka. Za vstup do obou si účtují $10, tak jsme šli jen do akvária, za $4. V akváriu je kolem 60 nádrží s rybami, a ostatními vodními živočichy, rozdělené do oblastí podle místa výskytu (korálové moře Latinské Ameriky, Amazonie, oblast velkých amerických jezer,...). Strávili jsme tam několik hodin, expozice rozhodně stála za ty 4 dolary. Bylo tam množství tropických ryb všech barev, rejnoci, murény, piraně, i mořská vydra. Poté jsme šli zpátky na vlak, a protože jsme byli už dost promrzlí, tak jsme byli rádi, že jsme vlezli do vlaku.

Cesta do Colorada

Jeli jsme stejnou cestou, jako před 2.5 lety, ale tentokrát slunce zapadalo o několik hodin později, takže bylo déle vidět. Takže jsem mohl zahlédnout Galesburg, Il. (slušný zapadákov mezi farmami, myslell jsem si, že bude vypadat líp), Burlington, Ia. (vypadající o moc lépe) a Ottumwa, Ia. (to samé). Celkově se mě krajina v Iowě líbila víc, keře a stromy okolo trati mě připomínaly cestu z Přerova do Brna. Poté se setmělo a vzbudil jsem se až hodinu před Denverem. Zde jsme hodinu stáli, vlak si doplňoval zásoby. Vyšli jsme na chvilku před nádraží, ale nebyla tam celkem co vidět, tak jsme šli zpět do vlaku. Pak jsme se začali šplhat do Skalistých hor. Pohled s podhůří na Denver je na prvním obrázku. Pod hlavním masívem jsme projeli tunelem a dostali se do údolí řeky Fraser v oblasti Winter Parku, a za chvíli k Coloradu, které jsme kopírovali až do Grand Junction. Cestou jsme projeli několika kaňony, jež popisuji v příhodách z předchozí cesty. Čas od času se údolí řeky rozšířilo a vypadalo tao tam třeba takhle. Před Gran Junction se údolí také slušně zúžilo, takže bylo pořád na co se dívat.

Grand Junction a okolí

Vystoupili jsme s hodinovým zpožděním a rázu jsme byli zaliti potem. Byli jsme totiž zmrzlí z klimatizovaného vlaku a v G.J. bylo asi 27C. Měli jsme zamluvená místa v Melrose Hostel, která se nachází několik minut chůze od nádraží (celkově se centrum G.J. dá přejít za 10 minut). Hostel vlastní několik mladých lidí, pokoje jsou po čtyřech a vládne tam skvělá atmosféra. Mimo jiné pořádají každý den výlet do nějakého parku v okolí, jmenovitě Grand Mesa, Black Canyon, Colorado Natl. Monument a Arches. V pondělí dělají Arches, kde jsem už byl, tak jsme nejeli. Cena je tak $25-$35 na osobu (tj. dvěma už se skoro vyplatí půjčit auto). Byla neděle večer, a teplo, tak jsme se ještě do setmění prošli po městě. Je tu muzeum dinosuarů, v okolí dělají vykopávky, a supermarket přímo v centru, takže jsme i nakoupili. Mimo jiné jsme koupili meloun kterého jsme polovinu hned snědli v zahrádce za hostelem. Centrum G.J. je čistě turisticky orientované, s pěknou hlavní ulicí plnou stromů a obchodů s cetkami nejrůznějšího druhu.

V pondělí jsme brzo vstali a v 7.30 jsme byli před Enterprise Rent-a-car, kde jsme měli zamluvené auto. Dali nám nakonec malý Ford Aspire, cena za půjčení $33, plus $16 různá pojištění, celkově asi $50 i s daní. Vyjeli jsme okamžitě k Black Canyon National Monument, který je asi 60 mil na jih od G.J. Dojeli jsme tam něco po deváté. G.J. je už v poušti asi 1500 m.n.m., okolo jsou hory asi o 1000 m vyšší, kde je suchý les (hlavně borovice a tisovité dřeviny). Black Canyon se nachází v horách, ve kterých řeka Gunnisson vyryla kaňon asi 700 m hluboký a cca. 300-500 m široký. Protože je to národní monument, tak se tu platí vstupné, které bylo od začátku roku 1997 zvýšeno, a činí zde $7. My jsme ale naštěstí měli Golden Eagle Pass umožňující vstup zadarmo do všech US národních parků (já za ni loni dal $25, teď je za $50). Skály jsou tam podobné čediči, takže jsou tmavé až černé (myslel jsem si ale, že budou černější, aspoň tak byly na fotkách, ale hodně to závísí na tom, jak to bylo sluncem osvětlené. Projeli jsme si cestu kolem okraje kaňonu se zastávkami na několika vyhlídkách a na poslední, nejsevernější, jsme se prošli po cca. dvoukilometrové stezce, vedoucí křovinatým lesíkem ke konci kaňonu. Místy byl výborný výhled na druhou stranu z hor do pouštního údolí, i do vlastního kaňonu. Prohlídkou kaňonu jsme strávili skoro dvě hodiny, tak jsme valili zpátky do G.J. a přes ni do Colorado National Monument. To je pohoří z červených skal na západ od G.J. a na jih od řeky Colorado. Erozí v něm vznikly kaňony a ty pak byly větrem vytvarovány do různych bizarních tvarů. Ještě víc je tento jev viditelný v Arches Natl. Park, asi 200 km západně odtud. Přes park vede silnice postavená ve 30. letech, dlouhá asi 40 km, s řadou vyhlídek a s několika krátkými stezkami, z nichž jsme několik prošli. Chodit se dá i po dně kaňonů, ale to je na několikadenní tůru. Měl jsem ale velká nutkání si to tam pořádně prolézt. Nejlépe je na tom tvarově západní část parku, asi prvních 10 km cesty. Jeden z nejlepších je nazvám po americku bombasticky Independence Monument. Dál jsou už převážně jen kaňony nebo míň vytvarované útvary. Byli jsme tam asi do 4h., pak jsme jeli vrátit auto a v 5.30 jsme sedli na vlak do San Francisca.

Cesta do San Francisca

Od G.J. železnice ještě asi hodinu kopíruje řeku Colorado, v 30-50 m vysoké soutěsce, a pak ji opouští a směřuje na Green River, což je oáza na stejnojmenné řece. V dáli na jihu byly dobře viditelné zasněžené La Sal Mountains a kopce tvořící Arches Natl. Park. Pak už se setmělo a přes Price, Provo a Salt Lake City jsme přes noc dojeli až k Elko, Nv. Železnice zde jede podél Humboldt River. Okolo klasická “high desert”, tj. polopoušť mezi Skalistými horami a Sierrou Nevadou, v nadmořské výšce nad 1000 m. Vegetaci zde tvoří hlavně malé keříky (sage brush - sage je česky šalvěj, ale tento keř je trochu jiný, možná patří do stajné skupiny) a trávy. Čas od času se objevilo městečko, hlavně hornického typu, jako např. Battle Mountain, Winnemucca, Lovelock. U Battle Mountain to vypadalo asi takhle. Kolem poledního jsme dojeli do Reno, odkud jsme začali stoupat do Sierra Nevady. Zde je vidět podstatný rozdíl mezi vegetací na východním úbočí, které je podstatně sušší, a na západním, které zadržuje srážky od Pacifiku. Zalesněnými kaňony, které mě silně připomínaly východní pobřeží Kapské provincie v Jižní Africe, jsme dojeli do Sacramento Valley a do vlastního Sacramenta, které je hlavním městem Californie, ale centrum z vlaku moc extra nevypadalo. Pak jsme přes rýžová pole a bažiny Sacramento Valley dojeli k San Francisco Bay u Martinezu, kde kotví řada US válečných lodí. Odtud bylo už jen asi hodinu do Emeryville, kde jsme přesedli na autobus a přes Oakland Bridge přejeli do San Francisca.

San Francisco

Autobus nás vyklopil u Ferry Building, což je nástupní stanice na různé trajekty na Pier 1. Měli jsme zamluvené ubytování v Green Tortoise Hostel na 496 Broadway Ave. Ukázalo se, že to je velmi blízko (10-15 min chůze) od Pier 1. Tato část Broadwaye tvoří západní hranici Chinatownu a je zřejmě centrem sexuálního života S.F. Byla tam řada strip barů a sexshopů. I osazenstvo hostelu bylo do značné míry otrhanější, než na co jsem zvyklý. Společná místnost s televizí, asi bývalá hotelová (či bordelová) hala, mě připomínala dekorace z filmu “The Crow”. Pokoje měli většinou po čtyřech, a naštěstí byly pořád zamčené, takže jsem se tak neobával o osud věcí zanechaných an pokoji. Nám na první noc dali dvě Australanky, které byly značně znechucené hledáním volného hostelu a úrovní našeho, a pořád opakovaly “this country is fucked up”. Musel jsem s nimi do značné míry souhlasit. Je určitě víc “fucked up”, než by být měla, ve srovnání s jinými civilizovanými zeměmi. Další nepříjemnost byla ta, že po nás v hostelu chtěli $20 zálohu na klíč, a to od každého z nás. A cena za noc byla $16. Hostel je sice výhodně položen, ale myslím si, že v S.F. jsou lepší. Bohužel jsou většinou rychle plné.

Rychle jsme se ubytovali, a šli se ještě na večer projít po Chinatownu. Dali jsme si v jedné restauraci večeři, kterou jsme snědli hůlkama, a ještě prošli několik knižních obchodů, které se nacházely v blízkosti. Po setmění se nám naskytl z Columbus Ave. pěkný pohled na Transamerica Building.

Ve středu ráno jsme si dali snídani zadarmo (bulky z bílé mouky, marmelády,... + kafe) a pak šli do středu města do Visitor's Centra. Zde jsme si koupili denní permanentku na městskou dopravu za $6 a nafasovali pár map, a pak jsme sedli na klasickou tramvaj a jeli na sever k Fishermans Wharf. Vystoupili jsme omylem o trochu později, a tak jsme museli kousek jít pěšky k Lombard Street, jejíž úsek je onen slavný zakroucený. Na cestě k ní jsme narazili na budovu San Francisco Art Institute, která byla plně otevřená, tak jsme si prohlédli práce studentů a vyšli na terasu, odkud byl výborný výhled na město a okolí. Lombard St. nezklamala, bylo tam turistů jako máku.. Tak jsme si ji vyfotili a sešli dolů k Fishermans Wharf a podél pobřeží přes Ft. Mason Park k zastávce autobusu, kterým jsme se dopravili ke Golden Gate Bridge. Ten jsme přešli tam a zpátky, cesta tam trvala pomalým krokem skoro hodinu, na druhé straně je parkoviště, parčík a vyhlídka na most a na město. Tak jsme se podívali, poobědvali a šli zpátky, cesta zpět rychlou chůzí trvala tak 40 min. Dalším autobusem jsme se přesunuli do centra Golden Gate Parku, který tvoří obdélník mezi 1st Ave. a Pacifickým pobřežím a připomíná Central Park v New Yorku. Prošli jsme se kolem jezera a vyšli na ostrov na něm, tvořený slavným Strawberry Hill, jedním z center hnutí hippies v 60. letech. Teď je řádně zarostlý stromy a křovím a je skoro prázdný. Poté jsme narazili na botanickou zahradu, kam byl volný vstup (za ostatní atrakce, jako Japonská zahrada - kde jsem byl v zimě 1994, a muzea, se musí platit). Protože už jsem v žádné botanické zahradě léta nebyl, tak jsme si ji prošli. Je velmi pěkně udělaná, rozdělená na vegetační oblasti, jako např. východní Austrálie, Kapská provincie, ... K páté hodině jsme už měli dost rostlin a parků, tak jsme sedli na trolejbus č.5, a dojeli až k Tichému oceánu. K mému překvapení zde byla velmi slušná pláž, táhnoucí se do nedohledna na jih. Byla skoro prázdná, protože zase nebylo takové teplo. Jen kolem lidi běhali a jezdili na kolečkových bruslích a na kole. Hned u pobřeží byl supermarket Safeway (asi nejrozšířenějšíí řetěz na západě), tak jsme dobrali zásoby a aby jsme si ještě užili permanentky na místní dopravu, tak jsme sedli na autobus č.18 a pak č.??, a udělali okruh po jihozápadních předměstích. Byl jsem velmi mile překvapen jejich vzhledem, taková středomořská architektura. Tak mě připadalo, že S.F.je jediné město, co jsem zatím viděl, kde není klasický pás rozpadu mezi centrem a předměstími. I když Chinatown a části navazující jsou dosti špinavé, je to spíš koncentrací lidí, cítil jsem se bezpečně. Večer jsme se klasickou tramvají svezli až skoro k hostelu, a odpočívali.

Ve čtvrtek ráno jsem objednal plavbu na ostrov Alcatraz, místo bývalé federální věznice, nyní část národního parku. Jeden lístek i s rezervačním poplatkem stál $9.75, a měli jsme štěstí, že jsme ho dostali. Naši spolunocležníci z Norska se snažili dostat lístky asi o 1.5 hodiny později, než já, a bylo jim řečeno, že jsou vyprodány až do neděle. Naše loď vyplouvala v 13:15, tak jsme cestou od hostelu zašli na Telegraph Hill, na jehož vrcholu je Coit Tower, za vstup na věž se platí, tak jsme tam nešli a jen si prošli vstupní vestibul, kde jsou malby pracujících ve stylu socialistického realismu (bez rudých praporů, avšak s Marxovým Kapitálem). Z kopce je pěkně vidět i bez věže. Pak jsme sešli k nábřeží uličkami zarostlými subtropickou vegetací. Na nábřeží jsme si prošli Pier 39, kde je plno restauraci a drahých obchodů s cetkami všeho druhu. Nejzajímavější byl odtud výhled na kolonii tuleňů, jejichž počet jsme odhadli na 800 a kteří se vyhřívali na vorech na hladině. Podle poučné cedule jsou zde protože kvalita vody v S.F. zálivu se v poslední dekádě značně zlepšila a tím se i zvýšilo množství ryb zde žijících. Poobědvali jsme ráno udělané hotdogy, vyzvedli objednané lístky a dočkali se odjezdu lodi. Trajekt jede na ostrov jen asi 15 min, je to asi 2 km od břehu. Na ostrově bylo hodně lidí a polovina stezek byla zavřená, buď kvůli hnízdícím ptákům, nebo proto, že kolem byly ruiny a tudíž k chození nevhodné.. Několik budov vyhořelo a rozpadlo se během indiánské okupace ostrova koncem 60. let, kdy protestovali proti jejich diskriminaci. Poté se ostrov stal národním parkem, ale potřebám NPS slouží jen dvě budovy. Kasárna hned u výstaviště, kde je prodejna suvenýrů a malá expozice o federálních věznicích (mj. i o super-chráněné v Marionu, Il.) a vlastní věznice, “cell block”. Zde jsou dva vchody, jeden pro ty, co si zakoupili tzv. audio tour, k níž nafasují walkamany se sluchátky, druhý pro ty ostatní. K druhému vchodu byla fronta jak do mauzolea V.I. Lenina, tak jsme se na to vykašlali a vešli tím druhým vchodem. Nevím, na co stáli v té frontě, protože jsme spolu s audioturisty prošli prakticky celý cell block, prostor s celami, jídelnu, knihovnu a venku hřiště. Ostrov je celkem slušně porostlý vegetací, různé květiny, keře, agáve. Škoda, že se po něm nedalo víc pochodit. Po dvou hodinách jsme toho mělii dost, ještě jsme se dole u prodejny suvenýrů podívali na film o historii ostrova a v 16:30 odjeli. Na cestě zpět se nám nabídl klasický pohled, tak jsem neodolal a stisknul spoušť. Měli jsme v plánu ještě projít se po Chinatownu, koupit ovoce na cestu, poštovní známky a trička. Prošli jsme ho křížem krážem a našli výprodej ještě slušných meruněk za 25c za libru, tj. 50c za kilo, a banány ve stejné ceně. Tak jsem se večer přejedl meruněk, skoro jako doma. V hostelu jsme měli ve schránce umístěné v oné postapokalypsní společné místnosti uložené věci (za 50c za 24 h.), a k mé radosti jsme se s nimi radostně shledali, i když většina osazenstva hostelu právě sledovala Simpsonovy, tak tam bylo slušně narváno. Přešli jsme k Ferry Building, kde jsem ke svému překvapení zjistil, že je tam dobře vybavená Amtrakovská stanice včetně úschovny zavazadel.

Ze San Francisca do Seattlu

Autobus odjel včas, v 8:30 večer, ale vlak z Los Angeles měl 40 min. zpoždění, tak jsme museli v Emeryville čekat. Další nepříjemné překvapení nás čekalo při nástupu do vlaku. Vlak byl plný důchodců! Takže jsme na noc měli každý jen jedno sedadlo, a ještě k tomu průvodčí neměl polštáře. Důchodci šli brzo spát a brzo vstávali, takže jsem se vůbec nevyspal a měl jsem špatnou náladu. Za noc jsme přejeli zbytek Californie a první ranní zastávka byla v Klammath Falls, Or., které leží mezi Coast Range a Cascade Range, takže tam bylo taky dost sucho, ale ráno zrovna zamračeno a zima. Pak jsme pokračovali přes déšť a mlhu přes Eugene a Salem do Portlandu, kde se začala oblačnost trochu protrhávat. Pak jsme kousek jeli podél řeky Columbie a z povzdálí viděli jadernou elektrárnu., a pak přes Olympii a Tacomu do Seattlu. Sem jsme přijeli o hodinu později, takže pro nás z hostelu nepřijeli. Zavolal jsem jim a nasměrovali mě na autobus, který nás zavezl až k hostelu. Celkově se mě systém městské dopravy v S.F. i v Seattlu líbil, relativně levné a dobře promyšlené a často jezdící (během dne co 15 minut, večer a v noci co půl hodiny). Hostel se nachází taky na Broadway, a ta část, kde je hostel (asi 10 bloků) je takové centrum zábavy místní mládeže, kavárny, obchody s knihami,... Značná část mládeže měla něco v uchu nebo v nose, oblečená v potrhaném oblečení. Hostel se sestává ze dvou domů, které byly asi původně normální rodinné, je tam totiž jen jeden záchod na každém patře, a v pokojích 8-12 postelí. Já jsem byl umístěn do toho se 12 dalšími, takže to bylo dost maso. Ale přežil jsem. Většina stejně když jsem šel spát ještě někde pařila a když jsem vstával, tak ještě spali.

V sobotu ráno pršelo, ale do našeho odchodu z hostelu kolem 9 h. přestalo. Šli jsme pomalu do centra, které se ukázalo celkem blízko, asi 15 minut. Počkali jsme do 10 h. na informacích dokud se neotevřely, a tam zhruba naplánovali, co v budoucích dvou dnech dělat. Prošli jsme se trochu po centru, nic extra k vidění tam nebylo. Stavili jsme se v městské knihovně, kde jsme se bezůspěšně snažili dostat na Internet, jde to jen pro členy knihovny. Tak jsme šli k nábřeží a po něm k molu, odkud odjíždí trajekty na druhou stranu Puget Sound. Fungují tam dva automobilové a jeden osobní, a jezdí tak jednou za hodinu a půl. Za $3.50 jsme se vydali do Bremertonu, plavba tam trvá asi 50 min., zpět se jede zadarmo. Projížďka na trajektu je jedna z doporučovaných atrakcí, a asi to stojí za to, poskytuje to asi nejlepší pohled na město a člověk i uvidí, v jakých domech žijí lidi na pobřeží. I oblačnost se protrhávala a sem tam bylo vidět sluníčko. V Bremertonu jsou doky, kde se opravují válečné lodě, a dělají tam i exkurze, ale jinak tam nic není, tak jsme raději jeli zpátky. Na cestě zpátky jsme poobědvali a pak se prošli po nábřeží. Jsou tam klasické turistické obchody, restaurace s mořskými jídly a akvárium, se vstupným přes $10. Tak jsme se obrátili zpět k centru a prošli se po Pike Street Marketu, což je tržnice pod střechou, rozložená v několika vícepatrových budovách. Tak polovina jsou obchody s harampádím, v polovině se dá něco vybrat, ale např. ovoce a zelenina tam byla relativně drahá. Tak jsme radši sedli na autobus (na víkend se dá koupit permanentka na autobusy a trolejbusy za $1.70), a jeli přes předměstí do University of Washington, která se ukázala být značně rozsáhlá. Zmateně jsme vystoupili přímo u universitního Art Musea, kde jsme se díky našim universitním IDs dostali zadarmo (jinak dospělí vstup $5). Prakticky nic pořádného tam nebylo, ještě, že jsme to měli zadarmo. Vyfasovali jsme tam ale mapu campusu, podle níž jsme se zorientovali a nedaleko našli knihovnu, a v ní několik místností plných počítačů s Internetem. Potvrdil se můj předpoklad o nulových restrikcích vstupu v universitní knihovny, jako na SIU se nikdo nezajímal o totožnost a počítače měli prosté TCP-IP bez žádného omezení. Byly tam i X-terminály, přes které bylo rychlejší podívat se na naše výpočty, tak jsme tam pobyli až do 5h., kdy nás vyhodili protože se knihovna zavírala. Tak jsme se kousek prošli k zastávce a zde jsem našel jeden autobus, který by nás zavezl zpátky do města, přes čtvrť Fremont. Bohužel jsme vystoupili pozdě (mapa městského dopravního systému není moc podrobně udělaná), tak jsme se podívali do blízkého parku, kde bylo relativně hodně lidí. Zjistili jsme, že se zde nachází slavné zdymadlo, přes které se přeplavuje z Lake Washington do moře. Právě jím proplouvalo několik lodí, tak lidi pozorovali. Poté jsme sedli na další autobus, omylem na jiný, který jsem měl původně k úmyslu, a vystoupili zase u U. of Wash. Odtud jsme se autobusem svezli až na naši Broadway. K mému překvapení se ukázala být dosti krátká, jen několik bloků. Dál už byl zase jen marast nebo rodinné domky. Nakoupili jsme potraviny v blízké Safeway a šli vařit večeři.

V neděli jsme si sbalili batohy a došli pěšky na nejbližší zastávku v centru, protože přes den je doprava v centru města zadarmo. Přejeli jsme celý downtown až k nádraží a nechali tam batohy, a šli zpátky na druhou stranu, až k parku Seattle Center, což je zbytek výstaviště z Expo 62, kde se nachází i slavná věž. Za cestu nahoru se platí $10. Hned vedle je stanice monorailu, který park spojuje s centerm. Hráli tam peruánští Indiáni, tak jsem si je tam chvíli poslechl. Během procházky mě došlo, že se tu o víkendu koná Folk Festival. Bylo tam moře lidí, stánky s jídlem (dosti drahým, nic pod $4),... Dost mě to připomínalo naši mírovou slavnost (pro ty mladší a neznalé tematiky, to byla taková kombinace klasických dožínků a propagandy okresního formátu, která se odehrávala na konci srpna). Počasí nestálo za nic, bylo zataženo a zima. Tak jsme si to tam prošli a přes centrum došli zase k nádraží, a od něho k International District, kde jsou hlavně asiatské obchody se slušnými cenami. Nakoupili jsme tam ovoce do vlaku a šli na nádraží čekat na vlak.

Ze Seattlu do Montany

Vlak vyjel včas, v 16:50. Jeli jsme kousek na sever podél Puget Sound, až do Everettu, naproti jehož nádraží je kotviště US Navy a právě tam kotvila USS CVN-71 Abraham Lincoln. Pak jsme odbočili do vnitrozemí a začali stoupat do Cascade Range. Samozřejmě začalo pršet a hory byly v mlze. Ale i tak se nám nabídly slušné pohledy, hlavně na řeku tekoucí podél trati. Asi v 1800 m jsme přejeli hřeben z desetikilomerovém tunelu a na druhé straně byl viditelný úbytek vegetace z důvodu nižších srážek. V nižší části údolí pěstují jablka, které se rozvážejí po celých US. Do tmy jsme dojeli do Wenatchee, a zde jsem zalehl (dobře, na dvou sedadlech), a spal až do příjezdu do Whitefish, Mt.

První den v Montaně

David na nás čekal, sedli jsme do jeho zparáskaného karavanu a jeli asi hodinu do jeho domu, který se nachází na kopci potokem asi 5 mil jižně od Eureky. Jede se k němu asi 600m dlouhou štěrkovou cestou, takže jsme se slušně natřásli. Dopoledne jsme strávili oddychem a konfigurováním počítače abychom se mohli dostat k e-mailu a na workstations.. Stejně pršelo. Odpoledne pršet přestal, jeli jsme do Eureky, kde žije asi 1000 obyvatel, jsou tam dva obchody, dvě benzinky, a několik dalších obchodů. Na české poměry samozřejmě o moc víc služeb, než ve srovnatelné naší vesnici. No ale do další větší obce je to hodina jízdy. Pak jsme jeli ke kanadské hranici, která je 7 km od Eureky. David se šel zeptat kanaďanů, jestli by nás nepustili jen tak, a blboun kanadský celník mu řekl že i Češi musí mít víza, debil, asi hledal v léta starých knížkách. Večer jsme ještě vyjeli podél Grave Creeku nahoru do hor, bohužel jsme nevyjeli až nahoru, kde jsou jakési jezera, asi po 30 km šterkovité cestě až k místu, kde byla zapadená sněhem. Jsme tady v 1000 m a tak od 1800 m je sníh.

Úterý

Skoro nic zajímavého se nedělo, dopoledne jsme se flákali, odpoledne jsme se šli s Galjou projít po okolí. Při procházce jsme došli k sousední farmě, kde chovají lamy, tak jsme je chvíli pozorovali. Bohužel, jakmile zjistily, že od nás nic užitečného nedostanou, tak odklusaly a bylo po pozorování. Pak jsme ještě testovali Davidova koně Easyho. Bohužel, já jsem byl v sedle až po Galině, takže Easyho více než chůze zajímala okolo rostoucí tráva.

Středa

Ráno jsme vstali v 5:30 a valili do Glacier Parku. Je to hodinu a půl odtud a David chtěl být odpoledne doma, protože měl rozjednaný jakýsi business. A taky v předpovědi počasí předpovídali oblačno ráno a zatažano s přeháňkami odpoledne. Nad Eurekou bylo jasno, ale při vjezdu do Glacier Parku byla mlha, která se zvedala z jezera. Po přejetí jezera se mlha rozptýlila, bylo vidět jen občasné mraky kolem hor. Jeli jsme po cestě, která křižuje park, bohužel jsme dojeli jen asi 7 km pod průsmyk a dál byla cesta zavřená, ještě tam neroztál sníh. Tak jsme jeli dolů a zastavovali se na vyhlídkách. Asi nejlepší pohled se nám naskytl až na úpatí hor u McDonald 's Lake, kde se hory odrážely v průzračné vodě jezera. Davidovi se nechtělo nikde chodit, on je vůbec takový roztěkaný, pořád musí být v akci, tak jsme ještě projeli jednu boční cestu v naději, že uvidíme nějakou zvířenu, uviděli jsme hned u cesty malého černého medvěda, Galja ho vyfotila a já se snažil ho nafilmovat, ale jak jsem otevíral dveře od auta, tak se medvěd polekal a utekl. Tak jsme jeli zpět do Kalispellu, kde jsme zajeli do WalMartu a pak do počítačového obchodu, kde David koupil 2x8 MB pro svůj počítač, má P75, a W95 ale jen 8 MB RAM, a byla to zkušenost kterou bych už nechtěl opakovat. Tak se mu to rozšířilo na 24 MB a s tím se dá něco dělat. Pak jsme jeli zpět a odpoledne jsem strávil dokonfigurovávaním počítače, pršelo.

Večer jsme jeli na návštěvu k Davidovým známým žijícím na kopci naproti. Galja navařila boršč. Mají celkem slušně vypadající dům, a TV, kde jsme se podívali na část toho, co jsme natočili. Taky jsme tam chvíli pozorovali kolibříky, jak létali k napáječce. Netušil jsem, že žijí tak na severu. Na zimu prý létaají do Mexika.

Po příjezdu zpět domů nás navštívil Davidův kamarád Will, přivezl trochu trávy, což Davidovi zvedlo náladu, já jsem s ním pak kecal o počítačích, koupil si nedávno nový Packard Bell, a něco mu tam nechodí. Tak jsem se s ním domluvil na návštěvě a opravě.

Čtvrtek

Zase se nic nedělo, dopoledne bylo pěkně, ale David se zabýval byznysem, tak jsme mu s Galjou uklízeli dům. Odpoledne pršelo, večer jsme zajeli do hospody, kde nikdo nebyl. Dali jsme si pizzu a whisky s colou (resp. nám to David objednal). Hospoda byla jako každá jiná, akorát v ní bylo několik herních automatů. Tak jako směs naší hospody (automaty) s americkou (to ostatní). Po příjezdu zpět jsem ještě jel k Willovi. Ukázalo se, že s počítačem nic není, tak jsem mu jen vysvětloval, jak dělat různé věci.

Cesta domů

Po šesté jsme sedli do auta a jeli do Whitefish. Zde jsme ještě nakoupili potraviny na cestu (David už skoro nic neměl), sedli na vlak a vyjeli. Vlak byl naštěstí poloprázdný, tak jsme každý uzmuli dvě sedadla. Průjezd Glacier Parkem nebyl nic extra, protože byla nízká oblačnost. Zajímavé bylo, jak se oblačnost roztrhala na východ od hor. Bylo zde jen několik vysokých mraků, a tak 50 km na východ už bylo jasno. Celý zbytek dne jsme projížděli Montanou, resp. její prérijní částí. Asi v její polovině, ve městě Havre, měl po poledni vlak asi 40 min. služební přestávku, tak jsem se mohl trochu projít. Poslední část cesty v Montaně jsme jeli podél řeky Missourri, u které jsme taky přejeli do Severní Dakoty. Zde jsme se večer zase mohli projít ve městě Minot, podobné díře, jako Havre. Pak jsem na záchodě hodinu nabíjel baterku do kamery, a po příchodu na místo jsem ještě zaregistroval jak jsme zastavili v Rugby, ND, kde je geografický střed Severní Ameriky. Probudil jsme se před Minneapolis. Zde jsme stáli zase skoro hodinu, vlak doplňoval palivo a zásoby. Poté jsme chvíli jeli podél Mississippi, a u La Crosse, Wi. jsme ji přejeli a napříč Wisconsinem dojeli do Millwaukee, kde jsme vystoupili, a skoro tři hodiny chodili po městě. Nádraží se nachází blízko od středu, asi 15 min. chůze od nábřeží Lake Michigan. Sem jsme taky došli a pak šli asi hodinku parkem podél pobřeží. Půjčovali tam kolečkové brusle a kola, tak tam byla většina lidí mobilních. Já jsem měl na zádech batoh, nechtělo se mě platit $1.50 za úschovu, tak jsem se tak lehký necítil. Pak jsme zahnuli do města a našli tam několik dobrých antikvariátů. Zde jsme samozřejmě zdrželi a na nádraží došli akorát na odjezd vlaku do Chicaga. Ten jel naštěstí na čas, tak jsme do Chicaga přijeli v 7.10 večer, a v 7.35 už nastupovali do vlaku do Carbondale, který měl vyjet v 7.50. Nevyjel, stáli jsme na stanici do 9.00, protože ranní vlak z Carbondale přijel o 4 hodiny později a strojvůdci musí mít mezi směnami 8 hodin přestávku. Tak zatímco strojvůdci spali, tak celý vlak čekal. Odbory po americku. Samozřejmě jsem se kvůli tomu na konec cesty rozčilil. Ale na druhé straně jsem si v Champaign lehl na dvě sedadla a tři hodiny, až do Carbondale, spal, tak se mě trochu zvedla nálada.

Co říci na závěr. Jako po každé vlakové cestě, super, obzvlášť Grand Junction a San Francisco. Na cestě zpátky jsem měl dost času plánovat další trip, snad mě na něj vyjde čas.

Další pokračování cestopisu

cestování vlakem 4

(Martin Čuma)

Další podrobnosti: http://voth.chem.utah.edu/~mcuma