Plavba po Dlouhé řece (část druhá)
Opět jsme se nalodili na loď. Ta se za chvíli vydala na další cestu, do druhé soutězky Wu, která je 40 km dlouhá a nad řekou se zvedají útesy až do výšky 900 metrů. Seděli jsme na zádi a pozorovali řeku hluboce zařezanou do skalního masivu. Tři soutězky je přírodní fenomén, kterému zvolna začíná zvonit hrana…(Milan Dvořák, 20.leden 2001)
Takováhle
plující loď je malým městečkem. Má svoji hospodu, karaoke bar, hrací automaty
a kadeřnictví. Má taky kuchyni a podpalubí se svojí pátou třídou. Beru
foťák a odcházím něco ulovit. U kuchyně somruji snad 20 minut a snažím
se navázat kontakt s kuchaři. Jsou neuvěřitelně nekomunikativní, víc než
jeden snímek se mi nedaří. Vypadali, že by mě příště mohli praštit třeba
pánví wok, na které jinak připravovali samé dobroty. A pánev wok bývá většinou
z poctivé litiny. Zastavuji se o kus dál u "páté třídy". Je to naše pracovní
označení. Dle průvodce něco takového existuje. Lidi tu posedávají a polehávají
na zemi, na svých pytlích či na pár lavicích. Pozoruji je a snažím se na
všechny strany rozdávat příjemné úsměvy. A mám úspěch. Ani ne za pět minut
mě už jeden pasažér zve dál, sedám si vedle něho na lavici. A už spolu
pijeme pivo a chroupáme buráky a slunečnicová semínka. Komunikujeme "řečí
těla" a jde nám to obstojně dobře. Nemůžu se dozvědět kam jedou ani proč,
ale patrně se snaží cestovat za lepší budoucností. Chlapík mi ukazuje svoje
tvrdé, mozolné ruce. Člověk se podvědomě skoro až stydí, že sám nepracuje
fyzicky a je proto "změkčilý". Moc toho pro ně nemůžu udělat, alespoň to,
že dětem rozdám nějaké české mince. Nakonec nikomu nevadí, že si ty lidičky
nafotím. Přeji jim štastnou cestu a snad i lepší budoucnost.
Loď na noc zakotvila a odplouvala se slunečními paprsky. proto nás trochu
šokovalo, že jsme se odpoutali za noci a do první soutěsky Qutang ještě
vjeli za šera. Stáli jsme na palubě a okukovali mohutné skály nad náma.
Než jsme se stačili vzpamatovat, měli jsme 8 km dlouhou soutěsku za námi.
Brzy jsme opět přirazili ke břehu. Čekal nás výlet do Třech malých soutězek
na řece Daning. Přidali jsme se k zástupu Číňanů. Nacpali jsme se do lodiček
tak po dvaceti a vyrazili jsme. Kromě naší výpravy a jednoho Němce všechno
Číňani. Proto také samozřejmě máme čínskou průvodkyni. Bohužel nemluví
anglicky. Zase na druhou stranu má pěkný megafon do kterého několik hodin
huláká samé zajímaví informace. Alespoň doufáme, že jsou zajímavé, i když
nám není moc jasné, o čem nám může tolik hodin vykládat.
Velice
zajímavá je struktura čínských turistů. Vstupenka na tuto plavbu trvající
kolem 5 hodin stála 100 juanů, což na české poměry není zdrcující, ale
ne nezanedbatelných necelých 500 Kč. Z hlediska Číňanů je to ale něco jiného,
protože plat dělníka je méně než tisíc juanů, plat vysokoškoláků je několik
tisíc juanů. Zdálo se nám, že většina pasažérů lodi se vydala na tento
výlet, snad mimo mých pasažérů "páté třídy". Usoudili jsme, že většinu
pasažérů lze přiřadit do kategorie "nových Číňanů", jak jsme si je pojmenovali
dle jejich ruských kolegů. Mezi turisty bylo několik exotů, kteří se nám
hluboce vryli do paměti. "Podnikatel" s novou videokamerou. Byl úžasný,
za dobu výletu musel natočit tak možná dvě hodiny. Nechtěl bych být mezi
oběťmi, kteří se na tento film budou muset dívat. Uprostřed cesty
majitel zjistil, že má na kameře výklopný panel, nicměně asi nepochopil,
k čemu je. Nejvíce nás pobavil, když se nechal fotografovat se svým přístrojem.
Bylo mu líto schovat se za hledáček, protože by nebyl na fotce vidět. Ale
kameru chtěl mít u obličeje, aby bylo vidět, že jí má. Tak jí tedy pozvedl
k obličeji, ale dal si jí asi tak 30 cm stranou od oka. Tento pán se také
rád fotografoval. Nakonec jsme pochopili, že pozadí, které zde bylo úžasné,
rozhodně nehraje roli. Mimo tohoto pána jsme ještě pečlivě sledovali "tučnáky",
snad dva bratry, více než tučné. jejich samolibost a arogantnost byla úžasná.
Nechtěl bych být jejich podřízeným.
Kromě sledování čínských proměn sociálních bylo úžasné sledovat krajinu
kolem říčky. Naše loď se prodírala několik hodin proti proudu říčky široké
tak jako Berounka. Nad jejími břehy se ovšem zvedaly prudké srázy do stometrových
výšek. Pod převisy rostly krápníky, což jsem ještě na takovýchto místech
nikde neviděl. Na břehu se občas pásli vodní buvoli, doprovázení školáky.
Vesnické ženy praly prádlo a vesele na nás mávaly. Asi po hodině plavby
jsme přirazili ke břehu a museli kus cesty urazit po svých. Proud řeky
zde byl hodně prudký a i prázdná loď měla co dělat. Byli jsme proto nuceni
projít si svojí uličku hanby. Cesta podél břehu vedla jakousi vesničkou,
kterou lemoval jeden stánek se suvenýry či jídlem vedle druhého. Potom
čekáme na břehu a ta naše loď nejede a nejede. A nepřijela. Ten proud jí
asi zlomil vaz. Za chvíli je tu náhradní loď a plujeme dál.
Končíme
na jakési mělčině. Samozřejmě je tu spousta stánků, převážně s jídlem.
Dal jsem si kuřecí nožičku, za chvíli zjištuji, že u kůstky ještě krvácí.
Na maso nějak ztrácím chuť. Proto raději volím opečené brambory na špejli.
Nejsilnější zážitek bylo vidět roztomilou čínskou holčičku v pěkných šatečkách,
jak v ruce drží také špejličku, na které je napíchnutý celý, malý a opečený
ptáček. I se zobáčkem.
Vracíme se zpět. Lodníci na příď lodi namontovali veliké veslo, aby
se jim lépe vybíraly prudké zatáčky. Také konečně trochu vysvitlo sluníčko.
Má to jediný výsledek. Číňani si zatáhli střechu na lodi, nedbaje na naše
protesty. Pokud budete putovat Čínou, dejte si jeden výlet s domorodci.
Přiblížíte se jim více na kůži a seznámíte se alespoň letmo s lidmi, které
byste jinak mohli zahlédnout patrně pouze přes okénko jejich drahých aut.
Ale připravte se na, že se Vám výlet s nimi asi nebude líbit.
Opět jsme se nalodili na loď. Ta se za chvíli vydala na další cestu,
do druhé soutězky Wu, která je 40 km dlouhá a nad řekou se zvedají útesy
až do výšky 900 metrů. Seděli jsme na zádi a pozorovali řeku hluboce zařezanou
do skalního masivu. Tři soutězky je přírodní fenomén, kterému zvolna začíná
zvonit hrana. Číňané se rozhodli v této oblasti zkrotit Dlouhou řeku. V
roce 2008 bude dokončena přehrada, jejíž hráz bude vybudována ve měste
Sandouping, 38 km proti proudu od města Yichang. V délce 2 km přetne řeku
a hráz bude 185 m vysoká. Zhodnotit takhle gigantický zásah do přírody
není jednoduché a samozřejmě ani jednoznačné. Nové generátory dodají zemi
jednu pětinu její současné spotřeby elektrické energie. Velice důležitá
je i úloha v řízení záplav. V tomto století bylo několik katastrofálních
záplav, naposledy v roce 1991 zmizelo kolem 2000 lidí. Je zřejmé, že i
zavodňovací práce jistě pomohou čínskému zemědělství. Na druhé straně není
úplně zřejmé, jaký vliv bude mít stavba na životní prostředí. Je třeba
si uvědomit, že jezero, které stavbou přehrady vznikne bude dlouhé 550
km, bude sahat až k městu Chongqink, místu, ze kterého jsme vyplouvali.
Upřímně řečeno, ani si nedovedu moc představit technické provední, které
zabrání zanášení přehrady úrodným bahnem. Kromě toho bude samozřejmě nutné
vystěhovat lidi podél toku. Podle odhadu dva miliony, co je to ale na Čínu,
že. Řada úžasných přírodních scenérií navždy zmizí pod hladinou, aby je
vystřídala nová krajina. Je více než pravděpodobné, že i ona bude přitahovat
turisty. Nicméně, velikých jezer je spousta, hlubokých soutězek na velikých
řekách až tolik ne. Celý projekt bude pravděpodobnš stát kolem 20 miliard
amerických dolarů, o třetinu více než činí současný rozpočet celé České
Republiky.
Je tu ale ještě jedna věc, která děsí odborníky. Bude zde nějaká síla,
která zaručí, že stavba bude opravdu správně postavena ? V roce 1975 se
v provincii Henan protrhly dvě přehrady. Informace o této katastrofě se
staly po dobu 20 let státním tajemstvím. Nyní se zdá, že při této katastrofě
zahynulo 230 000 lidí. Pokud se projekt uskuteční, nechtěl bych žít v oblasti
pod přehradou, která patří mezi nejhustěji osídlená místa na světě.
Projíždíme
i třetí soutězku Xiling, která je se svými 80 km nejdelší. Sedíme v lodní
restauraci, dáváme si večeři a koukáme na zahájení Olympijských her. Nástup
čínských sportovců nechává osazenstvo hospody zcela klidným. Ještě chvíli
si počkáme na českou výpravu a pak odcházíme na palubu. Popíjíme pivo a
užíváme si strmých skal. A pak jen zíráme, jak za šera vplouváme do mohutného
staveniště. Tak tady se buduje největší přehrada na světě. Ohlížíme se
zpět. Vypadá to, že už ne mnoha poutníkům bude dáno shlédnout tuto fantastickou
přírodní scenérii. Člověk opět zvítězil, přinejmenším dočasně.
Další pokračování cestopisu
Plavba po Dlouhé řece (část druhá)
Opět jsme se nalodili na loď. Ta se za chvíli vydala na další cestu, do druhé soutězky Wu, která je 40 km dlouhá a nad řekou se zvedají útesy až do výšky 900 metrů. Seděli jsme na zádi a pozorovali řeku hluboce zařezanou do skalního masivu. Tři soutězky je přírodní fenomén, kterému zvolna začíná zvonit hrana… (Milan Dvořák)