Putování po Indii (část první)

Wagah

Autobusy, dolmusy, rikši, koně a lidé. Lidé vrhající se pod kola autobusů a vzápětí uskakující, vyvolávači vykřikující názvy cílových stanic, troubení, kvílení brzd, nadávky. Šílený zmatek v šíleném vedru. Tak by se dala ve stručnosti charakterizovat atmosféra před nádražím v Láhauru, kam jsme dorazili po úmorné osmadvacetihodinové cestě přes půl Pákistánu přeplněným vlakem z Kvéty, tři dny nemytí, špinaví a smradlaví. Tím "my" myslím sebe a mojí kamarádku. Ačkoli Láhaur jistě stojí za delší zastávku už proto, že se zde nachází největší mešita v Pákistánu, nemáme moc chuť se tu zdržovat, protože již cítíme blízkost Indie, do které je to opravdu jen co by kamenem dohodil, a která je hlavním cílem naší cesty.

Ani nevím jak, ale najednou se ocitáme v jednom z dolmusů a už se vezeme za neustálého troubení směrem k hranici. Je nám tu trochu těsno, protože dolmus je narvaný k prasknutí, každou chvíli stavíme a přistupují další a další. Ti, kteří se nevejdou dovnitř, visí jako hrozny kolem dokola, přidržujíc se otevřených okének. Za slabou hodinku vystupujeme před hranicí. Máme ovšem smůlu, přijíždíme pozdě a jediný oficiální přechod mezi Indií a Pákistánem je již uzavřen.

Téměř okamžitě se kolem nás začíná motat jeden z domorodců, vysvětluje nám, jak to chodí na hranici, vede nás do jediného a tudíž drahého hotýlku a poté do restaurace na večeři ( rozuměj: boudy tvořené třemi zdmi a střechou z vlnitého plechu, kde se v kotlích vaří "cosi" a podává se to s rýží ). Trochu s nedůvěrou očekáváme, jaký po nás bude chtít bakšiš, ale on za nás místo toho platí. Zřejmě jsme mu padli do oka, nebo se chce vytáhnout před ostatními. Čert ví. Na náš dotaz : "Why ?" krčí rameny, usmívá se a jen jeho gesta jsou výmluvná: jste mými hosty, tak se hloupě neptejte a jezte. A my jíme, protože pořádné teplé jídlo jsme neměli již tři dny.

U našeho stolu se objevuje dvojice ušmudlaných Evropanů. Při pohledu na ně mi dochází, že musíme vypadat nějak podobně. Vyměňujeme si anglicky pár uvítacích frází, než nám dojde, že jsme krajané: "Ty vole, dyť to sou Češi, kde se tady berete ?". Hned je o čem si povídat a když navíc pro nás nepochopitelně teče v hotelu horká sprcha, vyklube se z toho nakonec vydařený večer.

Ráno krásnější večera, parafrázoval bych známé úsloví. Opravdu děkuji náhodě za to, že mi zavřela hranici před nosem a otevřela jiný obzor. Jasně modrá obloha kontrastuje se sytě zelenými políčky úrodného Paňdžábu, mezi nimiž leží malebná vesnice. A ten vzduch, jak nádherně voní. Voní nebem a zemí, tichem a zpěvem ptáků, uschlými kravinci a hnojem, ale hlavně lidmi, kteří se usmívají a zvou nás dál. Zhluboka se nadechuji a vnímám okolní dění jako ve zpomaleném filmu. Kolem nás se neustále motá houf pestře oblečených dětí, které si nás zvědavě prohlíží. Domy jsou obehnané cihlovými zdmi, které jsou oblepené plackami kravského trusu smíchaného se slámou. Ty se zde suší na slunci a pak slouží jako topivo. Takový typický několika-generační domek pro dvanáctičlennou rodinu sestává ze dvou místností, kde většinu prostoru zaplňují postele. Na policích podél stěn je vystaveno věno paní domu, které tvoří nádobí z perfektně vycíděného plechu. Veškerý společenský život se odehrává na dvorku, po kterém také pobíhá pes, několik koz a pod přístřeškem z vlnitého plechu jsou uvázány krávy. Jen neradi opouštíme tento idylický kout a ubíráme se na hranice. Za nimi nás očekává Indie, země tak rozdílná a přece v něčem stejná.

Golden Temple

Amritsar - hlavní město indického Paňdžábu a zároveň hlavní město Sikhů s největší svatyní Zlatým chrámem. Jeho komplex je obrovský a součástí je i noclehárna pro poutníky bez rozdílu rasy a vyznání. Sikhové jsou známi svojí pohostinností vůči cizincům, což je vidět například v bance, kde při výměně šeků trávíme čas úředních procedur pitím nabídnutého čaje. Jsou to na pohled milí a příjemní lidé, kteří si nikdy nestříhají vlasy a neholí se a se svými robustními postavami působí dobrácky. Ovšem jsou to také vynikající bojovníci, kteří vždy tvořili v indické armádě elitní jednotky a osobní gardy maharádžů. Portréty hledaných teroristů na nárožích mě ale vrací do reality a připomínají jeden z problémů této země. Sikhové již dlouho usilují o větší nezávislost Paňdžábu . Stačí zabrousit do nedávné minulosti osmdesátých let, kdy jeden z členů militantní skupiny pronikl do osobní gardy ministerské předsedkyně Indíry Ghándiové a spáchal na ni atentát. Následující boje s vládními vojsky byly vedeny také v samotném centru Amritsaru a byl při nich poškozen i Zlatý chrám. Část svatyně nyní zdobí lešení, ale nejsem schopen určit, zda si tyto opravy vynutily stopy zanechané bojem, nebo zda se jedná o pravidelnou údržbu.

Centrem chrámového komplexu je svatyně zdobená zlatem, která měkce odráží paprsky zapadajícího slunce. Bosi vstupujeme do chrámu, omýváme si nohy v bazénu a necháváme se unášet zástupem věřících až do samého středu. Podlahy jsou vystlané měkkými koberci, které tlumí kroky stovek bosých nohou kráčejících k motlitbám. Vnitřek svatyně je bohatě zdoben různými ornamentálními malbami a provoněn svazky vonných tyčinek, na vyvýšených sedátkách sedí svatí mužové a polohlasem předčítají ze svatých knih. Mystická atmosféra doléhá i na nás a my usedáme na koberec a hroužíme se každý do svých myšlenek. Čas jako by se náhle zastavil.

Na svatbě

Svatby jsou v Indii domlouvány rodinami dlouho dopředu, často už v dětském věku a jejich uskutečnění nezávisí ani tak na citech snoubenců, jako na kastě, postavení, majetku a věnu nevěsty. Není výjimkou, že se nevěsta a ženich před obřadem vůbec neznají. Součástí svatebního obřadu je průvod městskými ulicemi, při kterém jede ženich na koni, doprovázen hlasitě vyhrávající kapelou a davem kumpánů, nezřídka posilněných alkoholem. Nevěsta zatím očekává jeho příjezd v místě obřadu v kruhu rodiny a svatebčanů.

Při večerních toulkách Amritsarem objevujeme velkou halu vyzdobenou barevnými fábory. Je neděle, tradiční den svateb. Naše špinavé oblečení kontrastuje se svátečně vystrojenými svatebčany, ale zřejmě to nikomu z nich nevadí, protože nás ihned zvou dál, se všemi si musíme podat ruku a většina se s námi chce vyfotit. Vzhledem k tomu, že je zde asi tak sto padesát hostů, je to dost únavná procedura a dá mi celkem práci vysvětlovat, že opravdu nemůžu fotit každého. Jsme pozváni na občerstvení, jež je servírováno formou bufetového stolu. Je tu tolik různých pokrmů, jejichž jména neznám, až se stoly prohýbají. K pití je podáván džus z pomerančů a granátových jablek, káva, čaj s mlékem a voda. Jediné, co zde nevidím, je alkohol.

Před půlnocí se konečně dočkáváme ženicha, který přijíždí na bílém koni, a svatební obřad může začít. Přichází nevěsta, která dosud čekala ve vedlejší místnosti. Netváří se zrovna moc šťastně, pohled má neustále sklopený k zemi a doprovázena matkou prochází špalírem svatebčanů k malému pódiu, kde jsou už připravena dvě křesla. Podlaha je posypána květy, přichází ženich a usedá vedle nevěsty. Poté co zástupy svatebčanů obklopí pódium, oba novomanželé povstanou a vymění si náhrdelníky z květů, kterými jsou ověšeni. Čekám, co se bude dít dál, ale oni usedají zpátky a následuje obřad, kdy si svatební hosté postupně stoupají za křesla a rozpažené ruce drží chvíli nad hlavami novomanželů. I my jsme vyzváni, abychom tak učinili a požehnali štěstí jejich domácího krbu.

Ulice

Přestože jsou ulice přeplněné a panuje tu čilý ruch a zmatek, jeden se motá přes druhého, sem tam se prochází posvátné krávy, do toho rikši, psi, je atmosféra docela jiná než třeba na Václaváku. S veškerou hektičností, kterou na pohled ulice předvádějí, kontrastuje duševní vyrovnanost místních obyvatel. Lidé do sebe nevrážejí s podmračeným pohledem, ale usmívají se a jsou naprosto uvolněni, takže i z nás spadne stres a za chvíli se usmíváme jako oni. Ulice jsou obložené krámky a pouličními prodavači všeho druhu. Vedle sebe můžeme spatřit obchůdky s oblečením, ovocem, nádobím, pouliční zubaře s vystavenými zubními protézami, holiče provozující svojí živnost na chodníku, čističe bot, čističe uší s jejich hrůzu vzbuzujícími dlouhými jehlami. A také plno žebráků, kteří, když vidí cizince, sesypou se na něho jak vosy na bonbon. Mezi žebrajícími jsou nejvíce zastoupeny děti, jejichž historky se většinou opakují: mám nemocného bratra, sestru, jsem sirotek, nemám co jíst… Skutečnost je ovšem trochu realističtější. Tyto děti jsou většinou organizovány do gangů a veškerý vyžebraný výdělek musí odevzdat svému bosovi a sami nemají nic. Když jsem jim místo peněz nabízel kousek jídla nebo ovoce, s opovržením odmítly. Některé děti žebrají jen tak ze sportu o tužku, čokoládu i o peníze, navyklé si přilepšit dárky od západních turistů. Bohužel je v této druhé nejlidnatější zemi spousta těch, kteří opravdu hladoví a živoří ze dne na den, bez přístřeší a bez naděje na jakoukoli změnu. Problémy s populační explozí jsou opravdu akutní a vláda se nyní snaží osvětovou kampaní zavést používání antikoncepce, naráží ovšem na náboženské předsudky a nevzdělanost obyvatel, která v některých indických státech přesahuje padesát procent. Dívky se vdávají mladé a mít deset dětí zde není nic neobvyklého.

Místní většinou vychází z toho, že každý cizinec je bohatý a může si tudíž dovolit nakupovat mnohem dráž než domorodci, ceny jízdného u rikšů se také liší a prvotní ceny jsou často až nehorázné, a tak je nutné smlouvat a zase smlouvat. Situace bývá někdy až hrozivá, když při východu z nádraží jsme doslova atakováni houfem dotěrných rikšů a musíme se jimi prodírat. Premiérově zde okouším jízdu cyklorikšou. Napoprvé je to dost zvláštní pocit, sedět s báglem na sedačce a vézt se, když člověk před vámi šlape do pedálů a funí námahou.. Zpočátku ve mně jízda kolovou rikšou s lidským pohonem vyvolávala rozporuplné pocity, ale postupně jsem ztratil zábrany pro cizince typické a tento způsob dopravy se stal mým nejoblíbenějším. Měl jsem s těmito rikši daleko lepší zkušenosti, než s řidiči motorových tříkolek, kteří se mě v osmi případech z deseti snažili okrást nebo mě zavezli tam, kam jsem vůbec nechtěl. Smlouvání a následná taktika rikšů vypadá asi následovně: "Kolik to stojí na nádraží?"
"Šedesát rupií."
"Dám dvacet."
"Ou kej mister, pro vás a pro madam za čtyřicet."
" Ne, dám dvacet", a mám se k odchodu.
"Ou kej, ou kej, počkejte, dvacet rupií", žene se za námi.
Nasedáme a on nás odváží na nádraží, kde dochází k placení. Podávám mu dvacet rupií:
"Tady je dvacet za oba."
"Ne, ne, mister, dvacet vy a dvacet madam, to je dohromady čtyřicet", zkouší to na nás znovu.
"Tady máš dvacet, dohoda byla jasná, dvacet za oba, ne za každého", oponuji.
V tomto duchu naše debata chvilku pokračuje, až si ode mne rikša znechuceně vezme dvacet rupií, něco si brblá pod vousy a my odcházíme na nádraží. Jak mi v jedné slabé chvilce sdělil jeden z rikšů, ceny jízdného pro cizince a pro místní se výrazně liší, přičemž je jasné, které jsou nižší. Další fintou na cizince je nabídnout mu levné jízdné, ovšem pod podmínkou, že navštíví cestou zlatnický krámek. Taxikář vás sice ujišťuje, že se bude jednat pouze o malou zastávku a že nemusíte nic kupovat, stačí když se jen podíváte dovnitř ("only look, mister"), ale pokud na to přistoupíte a nic si nevyberete, už vám cestou nutí další krámek a nakonec se může také stát, že vás nebude chtít vézt dál. Několikrát jsem se dostal s rikši do ostrého sporu a řešil jsem to tak, že jsem prostě při zastavení na křižovatce vyskočil, samozřejmě bez zaplacení, a chytil si jiný odvoz.

Na návštěvě

Bylo by škody nevyužít pozvání jedné rodiny v Amritsaru. Jejich dům odděluje od ulice kamenná zeď s plechovými vraty. Mezi zdí a zadky krav, ustájených na dvorku, procházíme pod jakýsi přístřešek, jež tvoří vlastně předsíň domu. Obytné prostory tvoří jediná velká místnost se širokými postelemi z rohoží, několika policemi s nádobím a svatými obrázky na stěnách. Bydlí zde celkem sedm lidí, to znamená otec s matkou, čtyři děti a babička. Venku pod přístřeškem je benzínový vařič na kterém nám sám hostitel připravuje výborný hustý čaj z čerstvě nadojeného mléka. Vzhledem k tomu, že vlastní tři krávy, jsou celkem bohatá rodina. Při pohledu na "čistotu" sklenic se mi dělá trochu nevolno, ale odmítnout nabízený čaj by bylo velkou urážkou hostitele. No nic, proti žloutence jsem očkovaný a občasné střevní potíže jsou pro cestovatele jev naprosto běžný, něco jako pro našince rýma. S tím už se musí počítat, jiný kraj, jiný mrav a než si tělo zvykne, chvíli se brání. Nevím, jak je to možné, zatím mi to nikdo nedokázal vysvětlit, ale mě namísto všelijakých prášků zabíral na průjem celkem úspěšně meloun. Říkal jsem tomu léčba šokem. Večer jsem spořádal takový střední melounek na posezení a ráno nebylo po nějakých střevních problémech ani památky.

Na zklidnění žaludečních problémů docela dobře účinkuje lassí, což by správně mělo být zakysané buvolí mléko, podobné našemu jogurtu. Často se ale připravuje i z obyčejného kravského a jednou mi bylo nabídnuto jako lassí teplé kozí mléko ochucené kardamomem a cukrem. Pije se na mnoho způsobů, slané, sladké, ale nejlepší je s rozmixovaným banánem, kdy vznikne hustý koktejl. Pokud je navíc dobře vychlazené, příjemně v indickém horku osvěží. Na některých místech vám nabídnou "special lassi", neboli také "bang lassi", ale vězte, že není určeno pro obyčejného žíznivého konzumenta, protože kromě mléka je základní surovinou pro jeho výrobu marihuana. Jeden takový koktejl stačí na dvanáctihodinový výlet do vlastního světa zářivých barev a nádherné hudby. A když se proberete, zjistíte, že všechno nebyl jen přelud a vy se v tom krásném a barevném světě opravdu nacházíte - ve světě rozevlátých pestrobarevných sárí, stále putujících sádhuů, chrámů a svatyní, velehor, tropických džunglí, pouští a miliónů prostých lidiček, kteří vás vždy vítají s úsměvem.

Další pokračování cestopisu

Putování po Indii (část druhá)

Hustá, neproniknutelná džunglovitá bažina přílivové oblasti lemující severní okraj Bengálského zálivu je Sundarban, největší mangrovníkový les na světě. Tady, kde splývá země s mořem, je místo tak divoké, že jeho nedostupnému nitru vládne dodnes tygr... (Jaroslav Štědroň)

Putování po Indii (část třetí)

Slon, na kterém sedíme, se neslyšně pohybuje pomalou houpavou chůzí a posvátné ticho je rušeno pouze polohlasnými povely mahúta. Nalézáme se v Mudumalajské přírodní rezervaci v jihoindickém státě Tamilnádu, která je známa především výskytem jedné z největších populací divokých slonů v Indii. (Jaroslav Štědroň)